Zednická lžíce je ruční nářadí, které spadá mezi základní zednické vybavení. Kromě zedníků využívají zednické lžíce také omítkáři či štukatéři.
Konstrukce a materiály
Zednická lžíce se skládá z rukojeti, do které je pevně vsazená pracovní část, tzv. list lžíce. Rukojeť je často ergonomicky tvarovaná, což umožňuje pohodlné uchopení nástroje při práci, a je vyrobena ze dřeva, můžete se běžně také setkat i s gumovými nebo plastovými rukojeťmi.
Následuje nejčastěji hliníková noha, ke které je připevněn list lžíce. Tento list, opět nejčastěji vyrobený z hliníků, může mít celou řadu tvarů - od klasického hranatého lichoběžníkového, přes trojúhelníkový, až po list se zakulacenou špičkou nejčastěji využívaný ke spárování.
Druhy zednických lžic
Nabízíme zednické lžíce a kelně v různých velikostech a stylech, aby vyhovovaly různým potřebám a aplikacím. Mezi základní typy patří:
- Zednická lžíce klasická (rovná) - vhodná pro zdění, omítání a nahazování zdiva.
- Lžíce štukatérská - používá se pro štukatérské práce.
- Lžíce nerez zednická oblá - vhodná pro variabilní použití pro zdící, štukatérské, obkladačské a jiné práce ve stavebnictví.
- Koutová vyhlazovací lžíce - určená pro vyhlazování rohů.
Velikosti zednických lžic
Zednická lžíce se vyrábí ve třech standardních velikostech - 16, 18 a 20 cm.
Čtěte také: Použití zednické lžíce
Použití zednické lžíce
Lžíce je základním nástrojem každého zedníka, omítkáře či štukatéra nejčastěji používaná k omítání a zdění. Hodí se například k uhlazování malých ploch nebo vyplňování děr při zdění. Bez ohledu na to, jaké názvy používáte pro tato základní nástroje - zednické lžíce, kelně, kačice, nebo lžíce a špachtle, vše je neocenitelnou součástí každého profesionálního nebo domácího dílenského vybavení.
Historie zednického řemesla
Počátky zednictví souvisí s prvními postavenými stavbami lidské historie. Nejprve samozřejmě neměli žádné nástroje a museli si tedy poradit holýma rukama, to se ovšem změnilo poměrně brzy - již v době kamenné. Od středověku, kdy se hojně stavěly hrady, věže, hladomorny a další velké a na práci zdlouhavé a náročné stavby, je již zednická profese hojně rozšířená.
Od 18. Situace se opět mění ve druhé polovině 20. století, kdy panelová výstavba klade na zedníky nové požadavky a ti musí často absolvovat svářečské kurzy, aby mohli ve své profesi plně pokračovat. V polovině 20. století se zednické profesi učily i ženy a označovaly se přechýleným výrazem „zedničky“ či v množném čísle „zedničky“. Ve 21. století pak došlo k znevážení a úpadku zednického řemesla.
Po revoluci se situace naštěstí změnila, tito ne zcela samostatní řemeslníci byli propuštěni a nároky na kvalitu práce stouply.
Čtěte také: Typy a použití zednických hladítek
Čtěte také: Využití obdélníkové nádoby