Konec 19. století v severní Francii přinesl měšťanské společnosti nový fenomén - sport. Lidé ve městech, kteří už nemuseli fyzicky tvrdě dřít, mohli svou energii investovat do zábavnějších aktivit. Kolo, skvělý vynález, zrychlilo naše nohy a cyklistika se stala velmi populární. V této době sportovních pionýrů bojovaly o prestiž nejen závodníci, ale i jednotlivé sportovní noviny. Prvním opravdu prestižním závodem bylo klání na trase Paříž-Bordeaux. V té době nebyly podobně extrémně dlouhé distance něčím speciálním, vždyť etapy prvního ročníku Tour de France roku 1903 měřily okolo 400 kilometrů.
Zrození "Tréninkového závodu"
Během cyklistického boomu, který zachvátil hlavně Francii, frankofonní část Belgie a severní Itálii, se na konci 19. století začaly stavět velodromy. Jeden takový nechali postavit i továrníci Theódore Vienne a Maurice Peréz v severofrancouzském Roubaix. Protože se jim tam ale nejezdili lidé, Vienne přišel s nápadem přivézt tam prestižní cyklistický závod, který by začínal v Paříži. Trasa o délce 280 kilometrů by pro borce zvyklé na větší dávky byla jen takové rozpinkání.
Vienne oslovil šéfredaktora novin s návrhem:
- "Vážený pane Rousseau, víme, že Paříž-Bordeaux je nejvýznamnější závodem. Co si myslíte o uspořádání tréninkového závodu čtyři týdny před jeho startem?"
- "Trasa mezi Paříží a Roubaix měří asi 280 kilometrů, takže by se závodníci na ní mohli pěkně rozcvičit."
- "Cíl by byl po zdolání několika kol na velodromu v Roubaix."
- "Město Roubaix by při přípravě bylo velmi nápomocné, vítězi bychom mohli nabídnout odměnu 1000 franků a postaráme se o to, aby i další závodníci byli v cíli odměněni."
- "Myslíme, že datum 3. května by bylo perfektní, protože by pak závodníci měli čtyři týdny na to si odpočinout. Můžeme se spolehnout na Vaši pomoc?"
Šéfredaktor Rousseau pověřil redaktora na cyklistiku Victora Breyera, ať trasu odzkouší. Pracovní výlet mu trval dva dny. Už tehdy si všimnul, že když zaprší, tak se cesta změní v blátivé koryto s kostkami. Když Breyer dorazil do cíle, referoval, že uspořádat závod na kole po této cestě opravdu není dobrý nápad. Přesto se 19. ročník konal. Hned první ročník se pyšnil mezinárodní účastí, a dokonce vyhrál Němec Josef Fischer. Trasa o délce 280 kilometrů mu trvala 9 hodin, což je i v dnešních podmínkách parádní výkon.
První ročníky a technické inovace
Nejprve policie zakázala start z už tehdy rušné Paříže, a tak se vyjíždělo z předměstí. V roce 1901 organizaci převzaly noviny L’Auto-Vélo, které dva roky nato uspořádaly první Tour de France. Zakázali se vodiči na motorkách, ale závodníci mohli ještě v některých úsecích využít pomoc jiných cyklistů, kteří jim „tahali“ tempo. Využívaly se zejména tandemy, nebo dokonce trojkola, kde se watty jezdců sčítají a po rovině se jede výrazně rychleji. Závod tehdy úmyslně nevybíral ty nejhorší možné cesty, ale i tak měl jeden klíčový moment. Na rozdíl ode dneška obsahoval jeden zrádný kopeček.
Čtěte také: Průvodce likvidací mechu modrou skalicí
Bizarní situace v roce 1907
K bizarní situaci došlo v roce 1907. Závod tehdy vyhrál mladík Georges Passerieu, který se od čelní skupiny oddělil těsně před cílem. Dle literatury ho při nájezdu na velodrom zastavil četník, na běžnou silniční kontrolu. Vůbec mu nevadí, že právě zastavil borce jedoucího o vítězství v nejprestižnějším cyklistickém závodě. Než si situace vyříkají, stihne ho předjet druhý Cyrille Van Hauwaert z Belgie. Dobový tisk si této divočiny raději vůbec nevšímá, neboť L’Auto v té době závod přímo organizovalo a nerado by se přiznalo k tomu, že nezvládlo zajistit pro závodníky volný průjezd.
Paris-Roubaix po první světové válce: Zrození "Pekla severu"
Závod se následně kvůli první světové válce po dobu čtyř let nekonal. Mnoho cest bylo v té době v žalostném stavu, a tak organizátoři pozměnili trať. Alespoň tak praví literatura, kterou tvoří vzpomínky pamětníků. Traduje se, že všichni závodníci byli válkou vyhublí a po několik let neseděli na kolech, takže rozhodně nebyli ve formě. Cesty vojenské vozy úplně zničily, a tak se z toho stal doslova boj o život právem zvaný Peklo severu. Dobové listy ale naznačují, že to zase tak výjimečně extrémní nebylo.
V roce 1919 se zrodila legenda. Nejprve se redaktoři a zároveň organizátoři v jedné roli obligátně plácají po ramenech, že došlo k triumfálnímu obnovení. „Jubilejní 20. ročník vyšel na výbornou a sezona 1919 nám začala brilantně. Závod nepokazilo ani to, že mnoho záškodníků nasypalo do cesty hřebíky. Je to nechutné, ale pojďme dál.“ Závod mimochodem v napínavém cílovém dojezdu ovládl Henri Pellisier. Ve spurtu až na samotném velodromu porazil Belgičana Philippa Thyse, cyklovelikána tehdejší doby, a Honoré Barthélémyho.
Reportáž z roku 1919
Dobový tisk přinesl z roku 1919 fascinující reportáž:
- "Po čtyřech letech pauzy se konečně peloton opět vydává do Roubaix."
- "Už o půlnoci nás na startu v Moulin-Rose vítá tradiční osazenstvo, jako by se poslední ročník jel vloni."
- "Závod sledujeme z pohodlné limuzíny doktora Aurenche, která nám je k dispozici po celý závod."
- "Už po pěti kilometrech otevírá sérii defektů mladý Verdick. Jelikož peloton teď uhání rychlostí 35 Km/h, bude muset rodák z Roubaix sebrat všechny síly, aby se znovu zařadil."
- "U mostu v Chalonu je řada na Defrayovi, kterému opravdu není do zpěvu. Na železničním přejezdu skoro synchronně propíchávají kola Heusghe, Hevel a Cauthy."
- "V Pontoise má tak peloton už jen 60 závodníků ze 135 a jsme tady asi o 20 minut později proti plánu."
- "Tempo je stále mírné, a tak se nešťastníkům s defekty většinou podařilo dostat zpět do pelotonu."
- "Teď ale vysvitlo sluníčko, a to obměkčilo svaly. Teď se ale náhle stmívá! Slunce zmizelo, zvedá se vítr. Vánek od severu brzy nabere na síle a doslova nás mrazí! Tempo se zpomaluje, jak kdyby někdo jezdcům uříznul nohy."
- "Dosud docházelo k četným defektům a nenapadlo nás hledat jiné příčiny než smůlu, nicméně na cestě jsme našli hřebíky úmyslně zaseté nějakou zločineckou rukou! Přiznám se, že jsem se ještě nevzpamatoval ze svého rozhořčení! To nás vrací o deset, nebo patnáct let zpátky, kdy jsme měli ještě mezi lidmi nepřátele."
Na reportéra následně udělala dojem scenérie rozbořených domů po první světové válce. „Zbytek pelotonu se trhá. Jezdci si pro rozhodující část závodu nemohli vybrat příhodnější místo než děsivou kulisu ruin, které obklopují silnici zprava, zleva.“ Nicméně referát o dojezdu závodu nenaznačuje, že by tento ročník přinesl extrémní podívanou. „K vedoucímu duu Thys-Pellisier se po velkém úsilí zvládnoul dotáhnout Barthélémy. Oba závodníci tomu nemohou uvěřit! Náhle náš vůz zastavuje železniční přejezd.
Čtěte také: Role zemnicího systému hromosvodu
„Na předměstí náš triumfální průvod vítá skutečné lidské moře nadšených seveřanů. V posledních kilometrech se sotva prodíráme davy, až se obáváme, že dojezd bude pro závodníky neregulérní, ale všechno dobře dopadlo díky skvělé organizaci. Jako první začal sprintovat Péllisier, zatímco Thys jako by neviděl cílový transparent a vypadal překvapeně. Snažil se ztrátu dohnat, ale marně. Péllisier vyhrál 20. ročník.
Vítězná prémie stále činila 1000 franků a odpovídala zhruba polovině tehdejšího ročního průměrného platu ve Francii. Specifická kapitola Roubaix se začíná psát hlavně po druhé světové válce, kdy si organizátoři uvědomí, že na trase sice nemají kopce, ale mohou vybrat trasu po „retropovrchu“. Začnou se tak vybírat pro silniční kola nesmyslné cesty plné neopracovaných kostek, děr a za mokra bláta. Mnozí jezdci je začnou proklínat.
Přehled vítězů a milníků (výběr)
| Rok | Vítěz | Národnost | Poznámky |
|---|---|---|---|
| 1896 | Josef Fischer | Německo | První ročník, trasa 280 km za 9 hodin. |
| 1901 | Lucien Lesna | Francie | Organizaci převzaly noviny L’Auto-Vélo. |
| 1907 | Georges Passerieu | Francie | Kontroverzní incident se četníkem. |
| 1919 | Henri Pellisier | Francie | První ročník po 1. světové válce, začátek éry "Pekla severu". |
| Po 2. světové válce | Různí | Různé | Zavádění "retropovrchů" (dlažební kostky) do trasy. |
Čtěte také: řešení klouzavých bot
tags: #zavpd #pariz #na #dlazbe #informace