Tradičně se pro provedení římsového žlabu používá klempířská konstrukce. Vzorové řešení římsového žlabu je graficky zpracováno ve všech verzích norem pro klempířské konstrukce od roku 1960. I v normě ČSN 73 3610:2008 je v příloze F uveden příklad řešení oplechování římsy se schématem římsového žlabu (obr.).
Přitom zejména zaatikový a mezistřešní žlab představují specifické výzvy z hlediska tepelnětechické klauzury, těsnosti a odvodnění. Použití plechového římsového žlabu přináší úskalí, jako je promrzlá konstrukce římsy a riziko zamrznutí hrdla při odvodnění tajícího sněhu. Velmi často se pro odvodnění římsového žlabu používá žlabové hrdlo napojené na dno žlabu, což komplikuje průchod odpadu konstrukcí římsy.
Problematika a rizika plechových římsových žlabů
Použití plechového římsového žlabu je spojeno s několika technickými potížemi. Promrzlá konstrukce římsy se při ochlazení ohřívá se zpožděním, což může vést k zamrznutí hrdla v době, kdy má odvádět větší množství vody z právě tajícího sněhu na střeše. Nadstřešní žlab často využívá co nejnižšího podélného sklonu, což zvyšuje riziko stojaté vody a zanesení nečistot. Voda pak proniká na konstrukce pod žlabem, a je třeba ji zachytit oplechováním římsy pod žlabem.
Rozdíly mezi konstrukcemi vyžadují důslednou separaci plechu od silikátových konstrukcí podkladu. Kontakt s vlhkými betony či maltou zvyšuje korozní rizika pro plechy. Čelní maska římsového žlabu bývá v některých směrech nerovná vlivem zpracování plechu a teplotní roztažností.
Mezistřešní a zaatikové žlaby se v ČSN 73 3610:2008 nedoporučuje řešit klempířskou konstrukcí; novější normy ČSN 73 1901:2011 doporučují řešit tyto žlaby výjimečně a s povlakovou hydroizolací na velké části přilehlých ploch. Nové řešení často vede k zakrytí římsy hydroizolačním povlakem a k osazení podokapního žlabu.
Čtěte také: Vše o zaatikových žlabech na bytových domech
Normativní rámec a principy řešení
Článek 13.9 ČSN 73 3610:2008 uvádí, že mezistřešní a zaatikové žlaby se nedoporučuje řešit klempířskou konstrukcí. Článek 8.19.5 ČSN 73 1901:2011 uvádí, že zaatikové a mezistřešní žlaby se navrhují výjimečně a musí být opatřeny povlakovou vodotěsnicí vrstvou s adekvátním rozsahem. Rozsah ploch opatřených povlakovou vrstvou závisí na množství odváděné vody a množství sněhu a ledu. Příklady ukazují, jaké kompromisy a opatření jsou nutná pro zajištění těsnosti spoje a dilatací.
Pro římsové žlaby se často volí řešení s hydroizolační vrstvou z PVC-P fólie, ukončené na nově vytvořeném okapu, a s podokapním žlabem. Tvar žlabu lze navrhnout tesařskou konstrukcí z dřevěných desek; rozsah ploch opatřených hydroizolačním povlakem je volen s ohledem na bezpečnost proti přelití vody. V těchto řešeních se využívají i plechové lišty a profily z plechu s PVC-P vrstvou pro spolehlivé ukončení a těsnění.
Typy a konstrukční uspořádání žlabů
Základem jsou vodorovné žlaby, ke kterým patří čela žlabů, kotlíky a kolena pro napojení svislé svodové roury. Mezi klíčové trendy patří nadstřešní žlaby, zaatikové a mezistřešní žlaby, a také podokapní žlaby. Pro střešní terasy a atiky bývá vyžadována vysoká těsnost a vhodný design pro odvodnění, často s povlakovou hydroizolací.
Typy materiálů zahrnují pozinkovanou ocel, měď, titanzinek, hliník, PVC a další. Žlaby mohou být půlkruhové nebo hranaté, šířka průřezu se obvykle pohybuje mezi 250 mm a 400 mm. Pro ploché střechy se doporučují vhodné klíny a spády ke správnému rozvodu vody. U nadstřešních žlabů je důležité zajistit bezpečné skrytí a zároveň dostatečný spád pro odvodnění.
Instalace, dilatace a spoje
Detaily spoje a jejich těsnost jsou klíčové pro dlouhodobou funkčnost. Dilatační úseky oddělují části plechu, spoje mezi nimi musí být vodotěsné. U žlabů z pozinku a mědi se spojují nýty nebo pájením, titanzinek jen pájením. Správná montáž vyžaduje pevné uchycení na krokve, s dilatačními spoji a s ohledem na teplotní roztažnost plechu.
Čtěte také: Funkce a typy okapů
Pro odvodnění je nezbytné zajistit, aby svody byly co nejpřímější a bez zbytečných kolen, a aby byly ochranné prvky (roury, manžety) vodotěsně ukončeny a chráněny proti poškození.
Sanace a moderní přístupy
Při sanacích starších střech lze pracovat s vyrovnávacími asfaltovými drtěmi, klíny z tepelné izolace a následnou hydroizolací. V některých případech se vyplatí ponechat původní krytinu a doplnit zateplení a povlakovou izolaci. Příklady ukazují kombinaci tepelné izolace s parotěsní, a následně ukončení hydroizolace plechovou lištou a PVC-P folí.
Moderní přístupy zahrnují použití Austrotherm atikových prvků z EPS pro rychlé zateplení atiky bez tepelných mostů, s integrovanými montážními prvky a vhodnou povrchovou úpravou. EPS poskytuje nízkou tepelnou vodivost, nízkou nasákavost a nízkou hmotnost, což usnadňuje montáž a zvyšuje odolnost proti větru. Atikové prvky mají spád až 3 % na plochu střechy a jsou dodávané v různých rozměrech a délkách.
Praktické ukázky a problémové realizace
- Ukázka problematické realizace římsového žlabu: žlab byl osazen bez žlabových háků na bednění, spoje drážkovým spojem nebyly vodotěsné, a plechové prvky vedly k praskání pájených spojů. Výsledkem byl masivní zatékání do objektů školy.
- Příklad řešení s povlakovou hydroizolací: řešení římsového žlabu s PVC-P fólií a s výhodou v tom, že těsnost spoje a dilatací je lépe zvládnutá a voda je bezpečně vedena k okapu.
- Sanace zaatikového žlabu: v rámci opravy střechy s plechovou krytinou byla zhotovena dvouvrstvá krytina se zateplením, klíny z EPS, parotěsnicí vrstvou a nosnou SBS fólií. Pro vyrovnání spádů byla použita vyrovnávací asfaltová drť Villaplan.
Pro dlouhodobou funkčnost je důležité provádět pravidelnou údržbu: čištění žlabů, kontrola dilatačních spojů a těsnosti, a pravidelná kontrola stavu hydroizolačních vrstev. Moderní řešení, jako je použité PVC-P a Austrotherm prvky, zjednodušují instalaci a snižují riziko vzniku netěsností a poruch.
Tabulka: Srovnání materiálů a jejich životnosti
| Materiál žlabu | Životnost (roky) |
|---|---|
| Pozinkovaná ocel | 10-20 |
| Měď | 60-100+ |
| Titanzinek | 30-50+ |
| Hliník | 40-60+ |
| PVC | 15-25 |
Praktické postupy pro správné dimenzování a montáž
- Velikost průřezu a dimenze žlabu se odvíjejí od klimatických podmínek, sklonu střechy a velikosti odvodňované plochy. Falcovaný plech může odtékáním vody zvyšovat naplnění žlabu.
- Maximální délka podokapního žlabu bez dilatace je 15 m, u hliníku a titanzinku 12 m. U nástřešních žlabů se dilatuje po 9 m (6 m pro některé materiály).
- Napojení prvků žlabu musí být vodotěsné a pevné, případně připájené. Žlaby z pozinku a mědi bíjí se spojují nýty, titanzinek pájením.
- Žlaby a dešťové svody by měly být montovány tak, aby voda maximalizovala odtok a minimalizovala riziko zmrznutí, a aby spodní části svodů byly chráněny před poškozením a znečištěním.
Závěrečné poznámky
Správně navržený a provedený systém odvodnění je klíčovým faktorem pro ochranu stavební konstrukce před zatékáním a poškozením. Zatímco historické a tradiční klempířské konstrukce nadále nacházejí své uplatnění, moderní řešení s povlakovými hydroizolacemi a tepelnou izolací výrazně zlepšují těsnost a dlouhodobou spolehlivost římsových žlabů a atik.
Čtěte také: Problematika hloubky mezistřešních a zaatikových žlabů
tags: #zaatikovy #zlab #prihradova #konstrukce