Většina lidí upouští od skladování různých potravin ve sklepních prostorách a rozhodne se toto místo využít pro vytvoření nových obytných prostor. Problémem sklepů je, že jsou častokrát umístěny pod povrchem, a tím pádem má podzemní voda a vlhkost přístup nejdříve zde. Vlhkost ve sklepě se může negativně podepsat jak na stavu celého objektu, ale díky plísním také na našem zdraví.
Prvními příznaky vlhkosti ve sklepě mohou být mokré skvrny, které jsou často doprovázeny zatuchlým zápachem. Vlhkost se nemusí zadržovat pouze ve stěnách, ale také v podlaze nebo stropu. Důležitou prevencí tak bude zajištění dostatečné hydroizolace těchto prostor, aby se nám vlhkost a s ní spojená plíseň nedostávala dále do základu domu.
Výběr správné omítky pro sklep
K omítání zdí je možné použít různé typy omítek. Abyste zvolili tu správnou, je nutné, abyste věděli, jakou má daná zeď vlhkost. Na vlhké zdi totiž není vhodné používat sádrové ani cementové omítky, které by mohly později opadávat. Na vlhké zdi je pak nejlepší použít pod štuk vápennou omítku.
Z hlediska použitého pojiva lze omítky obecně rozdělit na cementové, vápenocementové, vápenné, sádrové, vápenosádrové. Tradiční omítky jsou především sádrové a vápenocementové omítky. Dále se používají i jiné vnitřní omítky: hliněné omítky, tepelně izolační omítky, akrylátové omítky, a také ty na bázi silikonu a další. Cementová omítka nabízí větší odolnost vůči opotřebení a vlhkosti než sádrová. Sádrové omítky nejsou vhodné do vlhkých prostor.
Vápenné omítky jsou skvělou volbou, protože jsou přirozeně prodyšné, antibakteriální a odolné proti vlhkosti. Regulují mikroklima tím, že absorbují přebytečnou vlhkost a při suchu ji zase uvolňují zpět. Impregnované varianty mohou být použity na stěnách v blízkosti sporáku nebo dřezu, kde hrozí kontakt s vodou nebo párou.
Čtěte také: Konstrukce betonového schodiště
Prostory s vysokou vlhkostí, jako jsou sklepy, vyžadují důraz na funkčnost a odolnost. Cementové omítky jsou pevné, odolné vůči mechanickému poškození a snadno zvládají zvýšenou vlhkost. Jsou vhodné pro stěny sklepů, garáží nebo dílen, kde mohou být vystaveny náročným podmínkám, jako je zvýšené zatížení nebo kontakt s vodou. Mají nižší estetickou hodnotu, ale jejich výhoda spočívá v dlouhé životnosti a schopnosti odolat i drsnějším podmínkám.
Hydrofobní omítka
V případě problémů s vlhkostí ve sklepě nám může pomoci hydrofobní omítka. Při omítání extrémně vlhkého zdiva může dojít ke shlukování vodních kapek na povrchu zdiva. Jedná se o přirozené vytlačení vody z omítky. Po aplikaci omítky je samozřejmě nutné sklepní prostory pravidelně větrat, případně zajistit dostatečné odvětrávání. V opačném případě by voda kondenzovala na povrchu, protože hydrofobní vlastnosti směsi zamezí jejímu proniknutí do omítky.
Hydrofobní omítka IZONIL se v přípravě neliší od běžných omítkových směsí. K jejímu rozmíchání Vám postačí čistá voda. Do směsi není doporučeno přidávat jiný materiál, v opačném případě by omítka mohla ztratit své unikátní vlastnosti. Rovněž není doporučeno aplikovat omítku při přímém slunečním záření, silnému větru nebo dešti. Těsně před samotnou aplikací, musí být povrch důkladně navlhčený. Samotné nanášení se provádí dvěma způsoby.
První možností je ruční nanášení za pomocí běžných nástrojů, anebo můžeme omítku IZONIL nanášet pomocí omítacího stroje. Při aplikaci je doporučeno použít sklotextilní síťku na místech, kde dochází k překrytí dvou různých podkladů. Po aplikaci je vhodné zajistit dostatečné odvětrávání a neustálou cirkulaci vzduchu.
Příprava podkladu před omítáním
Omítání je činnost vyžadující zručnost a cvik. Pokud omítáte zeď poprvé, jistě se vám to jen tak nepodaří, ale po pár metrech to půjde o něco lépe. Omítání vnitřních stěn lze rozdělit do třech základních kroků. Pokud se budete držet tohoto návodu na omítání, minimalizujete riziko, že se vám vnitřní omítka nepovede. Než ale začnete s pracemi, je nutné si pro omítání připravit potřebné zednické nářadí.
Čtěte také: Dlažby v OBI: Recenze
Příprava podkladu je prvním krokem. Podklad se nejprve nutné opravit, konkrétně musíte věnovat pozornost výtlukům a trhlinám ve zdivu. Pokud jsou trhliny ve zdi hluboké, je potřeba zvážit jejich příčinu a případně nechat budovu zkontrolovat statikem. Výtluky a trhliny je možné zaplnit různými materiály; v případě výtluků je vhodné dozdění nebo zaplnění maltou. U trhlin můžete dle velikost volit mezi maltou, tmelem, ale i polyuretanovou pěnou. Po opravě je potřeba materiály, zejména maltu, nechat zaschnout, abyste omítáním neuzavřeli vlhkost ve zdi. Zároveň je nutné zkontrolovat, zda jsou všechny spáry zcela vyplněny.
Stěna určená k omítání musí být suchá, čistá, zbavená prachu a mastnoty. Pokud je stěna čerstvě vyzděna, musí se nechat nějakou chvíli vyschnout. Stejně tak tomu je v případě, že omítáte starou stěnu, která je vlhká. Vlhkost stěny ve starých objektech je zpravidla zapříčiněna chybějící či porušenou hydroizolací. Nejprve je tedy nutné použít sanační metody k odstranění příčiny vzlínaní vlhkosti do stěny (podřezání stěn, tlaková chemická injektáž, …) a poté zdivo vysušit. Omítání staré cihelné stěny vyžaduje, aby byla ze styčných a ložných spár odstraněna původní omítka, a to do hloubky cca 20 mm.
Penetrace a špric
Po zaschnutí zdi je načase se rozhodnout, zda budete chtít zdi penetrovat nebo nahodit špric. Obojí má za úkol zvýšit přilnavost nahazované jádrové omítky, a to i když jsou značně rozdílné.
Špric je zrnitá řídká hmota, konkrétně velmi řídká vápenná omítka, kterou nastříkáte na navlhčenou zeď nejlépe za pomoci ruční omítačky. Špric zdi jako by ušpiní a zdrsní, aby na nic lépe držela nahazovaná omítka. Aby byl povrch stěny sjednocen a vnitřní omítka na stěnu dobře přilnula, aplikuje se na stěnu špric, neboli cementový postřik. Jedná se o řídkou směs cementu, vody a písku frakce 0 - 4 mm. Cementový postřik na stěnu nahazujte zednickou lžící, lépe však zednickou naběračkou. Rychlým švihem se postřik rozprskne po stěně a vytvoří na ni hrubý podklad pro další krok omítání. Než však na stěnu nahodíte cementový postřik, navlhčete ji. K tomu výborně poslouží například konev s násadou na zalévání. Celou stěnu navlhčete, aby nevysávala vodu z cementového postřiku.
Oproti tomu penetrace je jednosložková nízkoviskózní kapalina, která se na očištěné stěny nanáší za pomoci štětce. Penetrace zvyšuje přilnavost, pokud je potřeba spojit dva rozdílné materiály. Kromě toho je pak vhodná na zdi, které jsou vlhké, protože sníží jejich nasákavost. Hlavním rozdílem mezi špricem a penetrací tak je jejich struktura a funkce na vlhkých zdech, protože penetrace vlhkosti mnohem lépe odolává. Před další prací musí zejména špric plně zaschnout, což trvá zhruba 3 dny. Betonové prvky se musejí ošetřit penetrací.
Čtěte také: Inspirace pro cihlové obklady
Nářadí pro omítání
Pro vlastní omítání je samozřejmě potřeba řada nářadí, které je nutné si předem nachystat. Jedná se především o zednickou lžíci, vodováhu, olovnici, zednické hladítko, zednickou naběračku, velkokapacitní vědro, zednickou stěrku, míchadlo, stahovací lať, zednickou skobu. Hodit se může i ruční omítačka, pokud se rozhodnete pro špricování zdí. Dále se může samozřejmě hodit klasická míchačka, zejména pokud omítáte větší plochy, pro přepravu namíchané směsi se pak jistě hodí stavební kolečko. Nesmíte opomenout ani omítníky nebo fasádní špachtli, pokud chcete zhotovovat tenkovrstvé omítky.
Postup omítání
Omítání stěn může být prováděno pouze při teplotě min. +5 °C a maximálně zpravidla + 35 °C. Nízkou teplotou by mohlo dojít k narušení struktury omítky, která by časem opadala. Příliš vysoké teploty mohou způsobit nadměrné vysychání čerstvé omítky, čímž by mohla popraskat. Stěna určená k omítání musí být suchá, čistá, zbavená prachu a mastnoty. Pokud je stěna čerstvě vyzděna, musí se nechat nějakou chvíli vyschnout. Stejně tak tomu je v případě, že omítáte starou stěnu, která je vlhká. Vnitřní omítky se nanášejí ve třech vrstvách. Spodní, tedy jádrovou vrstvu, tvoří vápenocementová nebo cementová malta. Tato omítka slouží rovněž pro vyrovnání nerovností na stěně, protože žádná stará a mnohdy i nová stěna není dokonale rovná. Jde o nejtlustší vrstvu ve skladbě omítky.
Příprava omítníků
Ještě, než se pustíte do vlastního nahazování jádrové omítky, je potřeba umístit omítníky. Omítníky slouží k tomu, aby nahozená stěna byla opravdu rovná. Omítníky mohou být z různých materiálů, dříve se nejčastěji používali omítníky dřevěné, v současné době se však již jedná zejména o omítníky hliníkové. Omítníky se připevňují na zeď a musí být vyváženy vodováhou a olovnicí. Omítníky se připevňují v rozličných vzdálenostech, ale je potřeba pamatovat na to, že omítníky tvoří kolejnici pro stahovací lať a čím dál budou od sebe, tím těžší bude stahování omítky. Žádná stará a mnohdy i nová stěna není dokonale rovná a je potřeba ji omítkou vyrovnat. K tomu slouží omítníky, které se aplikují do nahozených „buchet“ omítky a vyrovnají do roviny pomocí vodováhy, olovnice a hliníkové latě. Na stěnu se nahodí „buchty“ omítky v rastru cca 1,2 x 1,2 m (příp. 1,5 x 1,5 m). Do těchto buchet se vloží omítníky tvořené dřevěnými latěmi či pevným ocelovým drátem o průměru cca 6 - 8 mm. Pokud omítáte stěny z tvárnic, lze pro omítání použít ocelové rychloomítníky, které se na stěnu nalepí na tenkou vrstvu malty.
Nahození jádrové omítky
Jádrovou neboli hrubou omítku můžete na stěnu nahazovat ručně nebo strojově. Při ručním nahazování, pokud nemáte předchozí zkušenosti, počítejte s tím, že to hned nepůjde a je lepší si to nejdřív vyzkoušet na zdi, kterou budete mít třeba za skříní. Směs nanášejte na zeď za pomoci zednické lžíce do tzv. terčů, a to od stropu směrem dolů. Následně ke stažení a zarovnání použijte stahovací lať nebo ještě lépe dlouhou vodováhu a stahujte omítku odspodu nahoru, následně pak také do stran. Lať nebo vodováhu přitom opírejte o omítníky. Následně sejměte omítníky a zarovnejte vzniklé spáry a jiné nerovnosti za pomoci zednického hladítka. Jádrové omítky zajistí vyrovnání podkladu, samy o sobě však mají velmi zrnitou strukturu a neumožňují dokonalé vyhlazení. Můžete je ale nanášet v silnější vrstvě (až 20 mm).
Konzistence malty na omítání má velký vliv nejen na průběh omítání, ale i na výslednou kvalitu vnitřních omítek. Maltu na omítání namícháte z hašeného vápna, cementu, říčního či kopaného písku a příp. vody. Jedná se o klasickou vápennocementovou omítku namíchanou tradičním způsobem. Poměr složek malty je 1:1:3 - 1:1:5, tedy 1 lopata vápna, 1 lopata cementu a 3 - 5 lopat písku. Konzistence malty musí být taková, aby dobře lepila (malta je „mastná“) a aby držela na lžíci obrácené vzhůru nohama. Malta na omítání nesmí být ani moc řídká, ani hustá. Pokud bude malta hustá, nepřilne na stěnu a opadá.
Před omítáním opět nezapomeňte navlhčit stěnu - například pomocí konve s násadou na zalévání (opatrně však, aby se nevymýval cementový postřik). Při omítání stěny poslouží nejlépe zednická naběračka, lidově nazývaná fanka. Zednickou naběračkou, příp. zednickou lžící naberte maltu a uvolněným zápěstím omítku nahoďte na stěnu. Pohyb ruky při omítání je nejdůležitější a závisí na něm uchycení malty na stěně. Při pomalém švihu omítka neulpí na povrchu stěny a opadne, při rychlém pohybu se rozprskne do všech stran a většina skončí na zemi. Stěna se omítá od spodu nahoru. Omítka se nahodí mezi omítníky přibližně v půl metru širokém pásu a poté se pomocí hliníkové latě či dřevěné ohoblované desky strhne do roviny. Jakmile máte omítnutou celou stěnu, po mírném zavadnutí omítky vyjměte omítníky. Jak omítka zatvrdne, prázdná místa po omítnících zamázněte maltou a srovnejte do roviny.
Omítání rohů stěny tradičním způsobem se provádí pomocí dřevěné ohoblované desky, která se zednickými skobami upne z jedné strany stěny tak, aby přečnívala přes roh o takovou šířku, jakou má mít omítka. Tato deska musí být v jedné rovině s omítníky na omítané stěně - její hrana slouží pro strhávání nahozené jádrové omítky.
Technologické přestávky
Mezi nahozením jádrové omítky a finální štukovou omítkou je nutné dodržet technologickou přestávku, protože před natažením tzv. fajnové omítky musí hrubá omítka nejprve zcela zaschnout. Někdy se doporučuje nechat zasychat jádrovou omítku až týden, záleží zejména na teplotě a vlhkosti v prostředí. V suchém teplém prostředí je možné si udělat technologickou přestávku třeba jen jeden den. Jádrová omítka však musí vyzrát, doba zrání je závislá na tloušťce omítky. 1 mm omítky schne přibližně 1 den. Jádrové omítky poměrně dlouhou dobu zrají. Při tloušťce 10 mm potřebují k vyzrání minimálně 10 dnů.
Natažení finální (štukové) omítky
Konečně se dostáváte k poslední části, kterou je natažení fajnové omítky neboli štuku. Nyní máte hotovou jádrovou omítku, na kterou lze aplikovat poslední vrstvu - fajnovou štukovou omítku. Štuková omítka, lidově nazývaná fajnová omítka, se natahuje na navlhčenou jádrovou omítku. Štuk se natahuje o síle cca 2 mm kovovým či plastovým hladítkem a zahlazuje se plstěným anebo pěnovým hladítkem za pomoci krouživých pohybů. Při práci pak používané hladítko stále namáčíme do vody, nebo kropíme stěnu. Zvláštní pozornost je nutné věnovat rohům místnosti, rohy a hrany tvarujte za pomoci prkna, které připevněte ke stěně zednickými skobami. Desku ukotvěte tak, aby přečnívala přesně o požadovanou tloušťku štukové omítky.
Štuková omítka se dá koupit jako pytlovaná směs. Pro zhotovení finální štukové omítky je potřeba dobře připravit směs, která musí mít opět takovou konzistenci, která dobře drží na lžíci, nestéká, ale při natahování na stěnu se také nedrolí a neopadává. Štuková omítka se natahuje v tenké vrstvě (asi 2 - 4 mm), a to v několika směrech pomocí ocelového hladítka. Na hladítko se naberou dvě lžíce štukové omítky, hladítko se přiloží na stěnu pod úhlem cca 30° - 40° a tažením nahoru se štuková omítka aplikuje na stěnu v několika rovnoběžných pruzích. Poté se nechá omítka zavadnout zhruba 20 - 40 minut a následně přichází na řadu filcování. Filcování se provádí pěnovým nebo molitanovým hladítkem. Pro zlepšení vzhledu doporučujeme na hrubou omítku nanést štuk, případně stěrku. K dispozici jsou i v pastovité konzistenci (např. oblíbený Keraštuk s obsahem kaolinu), a tak je jejich aplikace jednoduchá a bezprašná. Na rozdíl od jádrových omítek jsou tenkovrstvé (v řádu několika mm). Povrch dokonale vyrovnají, sjednotí strukturu a omezí přenos smršťovacích trhlin. Štuky jsou předurčené pro nanášení na hrubé omítky s dobrou přilnavostí. Finální povrchová a pohledová vrstva (fajnová omítka) se vyrábí z jemné vápenné malty. V prostorách, na které nejsou kladené nároky z hlediska estetiky, například ve sklepech, může zůstat jádrová omítka jako finální vrstva.
Typy vnitřních omítek a jejich vlastnosti
Vnitřní omítky se od těch vnějších liší v mnoha ohledech. I když plní zejména estetickou funkci, není finální vzhled jediným kritériem výběru. Dokážou ochránit zdivo před mechanickým poškozením a starají se také o regulaci vlhkosti vzduchu. Při volbě omítky do interiéru byste se měli rozhodovat podle jiných parametrů. Funkce vnitřních omítek se totiž od venkovních liší v mnoha ohledech. U omítek do interiéru hraje zásadní roli vzhled. Měly by být dokonale rovné a jednotné, bez viditelných přechodů, prasklin či rozdílů struktur. Kromě vzhledu je důležitá i mechanická odolnost. Vhodně zvolená omítka ochrání zdivo před poškozením a také zvýší pevnost konstrukčních prvků. Různé typy interiérových omítek se liší i tepelně a zvukově izolačními vlastnostmi, prodyšností a odolností vůči vzniku plísní a hub.
Na podkladové zdivo můžete nanášet několik vrstev různých stavebních hmot, které se liší tloušťkou, strukturou a mechanickými vlastnostmi.
Vápennocementové omítky
Omítky ze směsi vápna a cementu jsou dostupné v různé velikosti zrna (hrubé i jemné). Jsou cenově dostupné a díky příměsi cementu si poradí s vyšší vlhkostí. Proto se používají i pro realizaci omítek v kuchyních a koupelnách. Mají dobrou schopnost tepelné akumulace a ve srovnání se sádrovými omítkami i lepší akustické vlastnosti. Vápenocementová omítka patří spolu se sádrovou omítkou k nejoblíbenějším řešením pro úpravu stěn. Její velkou předností je odolnost vůči vlhkosti, díky čemuž ji můžete bez obav použít v kuchyních, koupelnách, prádelnách nebo garážích. Vápenocementová malta je směsí hašeného vápna, cementu a říčního či kopaného písku. Jednotlivé druhy vápenocementových omítek se liší zrnitostí kameniva v omítce, což bývá písek nebo perlit. Vápenocementová omítka se používá v interiéru se zvýšenou vlhkostí, ale i tam, kde je omítka vystavena většímu mechanickému poškození a opotřebení. Na rozdíl od sádrových omítek vyžadují vápenocementové omítky větší přesnost při nanášení a dokončovací úpravě, zvláště když se očekává efekt hladké stěny. Vápenocementové omítky jsou obvykle hotové omítkové směsi. Jsou vhodné pro ruční i strojní aplikaci s použitím omítacího stroje.
Vápenné omítky
Čistě vápenné omítky se v interiérech nejčastěji používají pro finální omítání ve formě štuků. Existují i hrubé vápenné omítky určené pro omítání komínů, sklepů či skladových prostorů. Ve srovnání s vápenocementovými omítkami jsou méně pevné a také více nasákavé. Pro použití do koupelen, kuchyní a na sanace vlhkých zdí se tak nehodí. Vápenná štuková omítka se hodí na vlhké stěny.
Sádrové omítky
Hlavním konkurentem vápenných štuků jsou sádrové omítky, které z estetického hlediska patří k nejdokonalejším. Při správném provedení je sádrová omítka perfektně rovná a hladká, a to bez jakýchkoli zrníček na ploše. Sádrové omítky rychle schnou a vynikají prodyšností. Protože dokážou vstřebat vzdušnou vlhkost a poté ji do místnosti znovu uvolnit, přirozeně regulují mikroklima v místnosti. Mají však i řadu nevýhod - jsou měkké a snadněji se mechanicky poškodí (když ale budete mít po ruce sádru, snadno je opravíte). Sádra je nejoblíbenější materiál používaný pro omítání. Tyto unikátní stavební materiály lákají svou nízkou cenou a snadnou aplikací a také tím, že s nimi lze snadno vytvořit hladký, vzhledově atraktivní povrch. Sádrové omítky nanášíme v jedné vrstvě. Hlavní složkou sádrové omítky nebo omítkové směsi je samozřejmě sádra. Dále se přidává vápno, změkčovadla a kalibrované kamenivo. Sádrové omítky lze používat na omítání většiny místností, ale vyvarujte se jejich pokládání na povrch stěn v místnostech, kde je vysoká vlhkost, tedy v kuchyni, koupelně nebo prádelně. Sádra se díky vytvoření jednotného hladkého povrchu stěny skvěle hodí jako podklad pro nátěr. Tapetování na sádrovou omítku probíhá hladce a výsledný vzhled je elegantní a estetický. Tento typ povrchu vytváří ideální podklad pro rovnoměrné a kvalitní nalepení tapet. Docela důležitou výhodou sádry je, že má relativně krátkou dobu schnutí. V případě velkých ploch stěn (obvykle při dokončovacích pracích nebo totálních rekonstrukcích) se sádrové omítky nanášejí pomocí omítacích strojů.
Hliněné omítky
Specifickým typem vnitřních omítek jsou hliněné. Představují návrat k tradičním postupům. Díky šetrnosti k přírodě a zdravotní nezávadnosti jsou stále žádanější, a to zejména u dřevostaveb. Připravují se ze směsi písku a jílu. Mohou být vyhlazené, strukturované, či reliéfní. Použít je můžete na téměř jakýkoli podklad. V ekologických stavbách a interiérech zaměřených na přírodní materiály a udržitelnost jsou hlinité omítky stále oblíbenější. Tyto omítky jsou vyrobeny z jílu, písku a vody, často s příměsí přírodních vláken, jako je sláma. Jsou 100% ekologické, recyklovatelné a šetrné k přírodě. Jejich výjimečnou vlastností je schopnost regulovat vlhkost a přispívat k příjemnému vnitřnímu klimatu.
Tloušťka omítky
Omítka zajišťuje odolnost stěny proti opotřebení, poškození a vlhkosti a zároveň jí dodává estetický vzhled. Vhodná tloušťka omítky ochrání stěny tak, že nebudou náchylné vůči vlhkosti ani mechanickému poškození. Omítání vnitřních stěn není jednoduchá záležitost a špatně položená vrstva omítky a její tloušťka může později způsobit problémy. Optimální tloušťka omítky závisí především na druhu omítky. Tloušťka klasické omítky by měla být 15 mm, maximálně do 20 mm. Rozdíly vyplývají jak z vlastností omítek, tak ze způsobu pokládky omítek na stěny. Omítka na stropy je o něco tenčí a její tloušťka bývá 15 mm. Na dokonale hladké podklady lze nanášet tenkovrstvé omítky o tloušťce 3 mm. Maximální a minimální tloušťka omítky pro konkrétní typ omítky se může lišit. Před zahájením omítacích prací si vždy prostudujte informace na obalu výrobku, abyste správně zvolili tloušťku omítky podle konkrétního typu materiálu.
Doporučení
Konkrétní typ vnitřních omítek volte zejména podle požadavku na finální vzhled, náročnost aplikace, typ podkladu a odolnost vůči vysoké vlhkosti. Na zrnitých omítkách se kdejaká nerovnost či nedokonalé vyrovnání ztratí, sádrová stěrka vám ale žádnou chybu neodpustí. Plánujete-li realizaci svépomocí, při výběru materiálu tak zohledněte i míru svých zkušeností s omítáním.
Pokud se svépomocí do omítání přece jen pustíte, může se stát, že vám časem támhle začne roh navlhat nebo jinde kus zdiva dokonce odpadne. Omítky chrání stěny před poškozením a nečistotami, plní i estetickou funkci a umožňují i správný odvod vlhkosti ze stěn v interiéru. Při dokončovacích pracích sledujte i vhodnou vlhkost a teplotu prostředí.
| Typ omítky | Doporučené použití do sklepa | Výhody | Nevýhody | Optimální tloušťka (mm) |
|---|---|---|---|---|
| Hydrofobní omítka | Ideální pro vlhké zdi, prevence plísní | Vysoká odolnost proti vlhkosti, prodyšnost | Nutnost pravidelného větrání po aplikaci | Nespecifikováno, příprava jako u běžných omítek |
| Vápenocementová omítka | Vhodná pro zvýšenou vlhkost a mechanické poškození | Odolnost vůči vlhkosti, mechanická odolnost, cenově dostupná | Vyžaduje větší přesnost při nanášení pro hladký povrch | 15-20 |
| Vápenná omítka | Nejlepší pro vlhké zdi pod štuk, hrubé vápenné omítky do sklepů | Přirozeně prodyšná, antibakteriální, reguluje mikroklima | Méně pevná, více nasákavá (pro použití jako finální vrstva) | Nespecifikováno (hrubé vápenné) |
| Sádrová omítka | Nevhodná do vlhkých prostor | Hladký estetický vzhled, rychle schne, prodyšná | Není vhodná do vlhkých místností, měkká, snadno se poškodí | 15 (stropy), 3 (tenkovrstvé) |
| Hliněná omítka | Vhodná pro ekologické stavby, suché sklepy | Ekologická, recyklovatelná, reguluje vlhkost, zdraví nezávadná | Nižší mechanická odolnost, vyšší nasákavost (ne pro vlhké zdi) | Nespecifikováno |
tags: #vnitrni #omitka #do #sklepa #informace