Vápenné omítky bývaly nejběžnějším typem omítek. I dnes však mají některé nezaměnitelné a nenahraditelné vlastnosti jak pro stavbu, tak i pro její obyvatele. Můžete je koupit hotové ve směsích, nebo si je namíchat sami.
Vlastnosti vápenocementových omítek
Vlastnosti vápenných omítek mají příznivý účinek na zdravé bydlení. To lze velmi dobře vysvětlit na příkladu vápenných interiérových omítek. Velká plocha omítky, která je schopná přijímat vodu v podobě páry i kapaliny (je porézní a nasákavá), se významně podílí na pohlcování vlhkosti vyprodukované v interiéru, a tedy na snižování vlhkosti prostředí při náhlé produkci vodní páry při vaření, sušení prádla, ale i při dýchání. Tato schopnost vápenných omítek souvisí s jejich vysokou nasákavostí. Nasákavé omítky mají schopnost v době poklesu vlhkosti v interiéru neabsorbovanou vodu zase uvolňovat - až do přirozené rovnováhy. Omezení výkyvů vlhkosti v interiéru je příznivé pro lidi nebo zvířata, ale třeba i pro historický nábytek, knihy nebo obrazy.
Není-li v místnosti vysoká vlhkost prostředí, vodní pára se nesráží na oknech či na jiných nenasákavých chladnějších plochách (např. na zdech), a proto na nich nemohou vznikat zdraví škodlivé plísně a bakterie. Vysokou nasákavost mohou vykazovat i omítky hliněné. Na rozdíl od nich však omítky vápenné obsahují vápno, a to má samo o sobě ještě antibakteriální účinky. A tak bílení vápnem byla a dodnes je velmi účinná prevence vzniku plísní a bakterií.
Vápenná omítka je (po vyschnutí malty a jejím přirozeném zpevnění) velmi porézní a nasákavá úprava povrchu zdiva. Z našeho současného pohledu tato omítková malta nedosahuje vysoké pevnosti, současně právě to jí dovoluje reagovat na přirozené dilatační pohyby historických staveb, a tedy nemá sklon ke vzniku sítě dilatačních trhlinek, tak jak to často vidíme na fasádách historických staveb při použití omítek pevnějších (cementových nebo vápenných s vysokým podílem cementu nebo hydraulického vápna).
Nižší či nulový podíl cementu dělá vápenné omítky méně pevnými, ale zároveň zajišťuje jejich prodyšnost a schopnost přizpůsobit se pohybům konstrukce.
Čtěte také: Omítání OSB desek venku: Tipy a triky
Historický kontext a trvanlivost
Použití vápna jako stavebního pojiva sahá daleko do minulosti. Od nejstarších dob se vápno používalo pro přípravu malt na stavění, omítání ale i pro interiérové a fasádní nátěry nebo dokonce pro maltu na úpravu podlah. Nejstarší písemné zmínky o pálení vápna pro stavební účely se na našem území datují již do 10. století. Celé generace stavitelů i stavebníků tak měly možnost zdokonalovat umění stavět s vápennými maltami. O tom, že naši předkové toto umění přivedli k neobyčejné dokonalosti, svědčí dodnes bohatý soubor našich hradů, zámků, církevních staveb, ale i staveb lidového stavitelství.
Možnost navštěvovat a obdivovat četné stavební památky postavené s využitím vápenných materiálů je důkazem toho, že při správné údržbě staveb jde o materiály velmi trvanlivé. A prověřené staletími. Ke ztrátě významu vápna jako stavebního pojiva, a tedy i upadání znalostí a dovedností, jak s vápennými materiály pracovat, docházelo na konci 19. století. Požadavkům na rychlejší stavění stále větších staveb více vyhovovala pojiva hydraulická, tedy nejprve hydraulická vápna a později cementy.
Přesto jsou vápenné materiály dodnes nenahraditelné, a to jak v oblasti údržby a obnovy staveb historických, tak i pro stavění staveb, které jsou šetrnější k přírodě. Právě díky skutečnosti, že se nám do současnosti dochoval poměrně velký soubor historických staveb s původními vápennými omítkami, máme možnost si opakovaně ověřit, že tyto historické stavby jsou hodnotné nejen pro svoji uměleckou výzdobu a architektonickou krásu, ale i proto, že život v nich je příjemnější a zdravější. A to do značné míry i díky vápenným omítkám.
Vápenné omítky historické
Jedinečnou skupinu vápenných omítek tvoří vápenné omítky historické. Vedle toho, že se nemalou měrou podílejí na dlouhověkosti historických staveb, jsou to současně i autentické ukázky toho, jak se vyvíjel vkus našich předků a s ním i umění omítat a zdobit stěny omítkami a omítky pak výmalbami či dokonce nástěnnými a nástropními malbami. I v umění nástěnné a nástropní malby hrálo vápno významnou roli, tak v technice fresky (malby na čerstvou vápennou omítku) nebo i technice secca, kdy vápno bylo jedním z řady pojiv barevné vrstvy.
Avšak i zcela prosté, z našeho současného pohledu nedokonale rovné, mnohokrát vyspravované a přetírané staré omítky mají pro staré domy neobyčejný význam. Fasádě nebo interiéru stavby propůjčují malebnost a těžko nenahraditelnou patinu stáří. Jak důležitá je tato patina stáří pro vnímání výjimečnosti starých domů si často uvědomíme až v okamžiku, když nová dokonale rovná a hladká omítka s ostrými hranami a jednolitým zářivě bílým nebo ostře barevným nátěrem zcela promění původní archaickou atmosféru místnosti. Nebo dokonce podobu celé stavby, jedná-li se o nevhodně provedenou omítku na fasádě. A to jsou jen některé důvody, proč se v posledních desetiletích věnuje záchranně historických omítek stále větší pozornost. Každá stavba, která nese historické omítky, je z památkového hlediska hodnotnější. Lze ji přirovnat k historickému obrazu, který již dlouho nebyl přemalován a ze kterého se můžeme poučit, jak a co se v minulosti malovalo, ale i jaké materiály a postupy se k tomu používaly.
Čtěte také: Typy a využití hrubé omítky
Ochrana fasád vápennými omítkami
Také na fasádách zdiva starých staveb mají vápenné omítky svoji nezastupitelnou roli. Chrání zdivo před mechanickým poškozováním, ale chrání jej velmi účinně také proti vzlínající vlhkosti a poškozením solemi. A opět to souvisí s jejich vysokou nasákavostí, tedy schopností přijímat kapalnou vodu. Jak to funguje na fasádě?
Velká většina historických staveb postavených před koncem 19. století na venkově i později není v dnešním smyslu slova izolována proti zemní vlhkosti. Základy zdiva vyrůstají nad neupravený terén. Zemní vlhkost tedy může do zdiva pronikat, vsakovat se. To se však u dobře opravovaných staveb děje jen velmi výjimečně. Celá stavba byla totiž postavena a uchována tak, že se voda může odpařovat plochou podlahy či okolím stavby. Jen když je opravdu vlhko a mokro, voda pronikne i do zdiva. Ale protože následně může nasáknout až do vápenné omítky či vápenného nátěru, odpaří se a v omítce (nikoli ve zdivu) se ukládají ve vodě rozpustné soli. Když se omítka solemi nasytí, což se zpravidla dělo a děje v tzv. soklové části dobře udržovaného zdiva, tedy nízko nad terénem, omítka se ze soklu otluče a nahradí se novou vápennou omítkou. Vlastní zdivo se solemi nekontaminovalo, ochránila jej omítka.
Řada neizolovaných historických staveb takto funguje i dnes. Tedy za předpokladu, že plochy pro odpařování zemní vlhkosti jsou ve stavbě a v jejím okolí dochovány alespoň v původním rozsahu. V opačných případech, které jsou dnes bohužel častější, je nadměrná vlhkost neizolovaných staveb jednou z hlavních příčin poruch staveb, po nichž často následují finančně náročné, a ne vždy dlouhodobě úspěšné stavební zásahy. Právě na takových stavbách mají vápenné nasákavé omítky své místo. Mohou výše uvedeným mechanismem zdivo chránit před jeho kontaminací solemi až do vyřešení problému. A navíc, protože projevy vlhkosti jsou na nasákavých omítkách velmi dobře vidět, lze na rozsahu vlhkostních map sledovat, zda jsou odvlhčovací opatření úspěšná. Nasákavé omítky se v těchto případech přímo nazývají omítkami obětovanými. Jsou dočasnou vrstvou na povrchu zdiva, kterou lze poškodit a zasolit (na rozdíl od zdiva), a tedy obětovat do doby, než bude problém vyřešen.
Ekologickým a často i vzhledově ideálním řešením mohou být pro majitele chalup i různé vápenné nátěry a nástřiky. Na fasádu zámku Třemošnice byly použity omítky Satsys, jejichž přírodní vápenné složení je podle výrobce vhodné na rekonstrukci soklů a fasád starších domů v památkových zónách.
Příprava a míchání omítek
Vápenné omítky jsou připraveny z vápna, písku a vody. Protože příprava vápenné malty byla v minulosti samostatným řemeslem, je zjevné, že postupů přípravy malty bylo více. Pro její přípravu se používalo vápno ve formě vápenné kaše, suchého vápenného hydrátu (dnes nejdostupnější forma vápna), ale i vápna nehašeného, tedy kusového.
Čtěte také: Použití Sanacni Omítky Weber
Vápenná malta se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je v ní kopaný nebo říční písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát. Lze do ní přidávat i různé přísady pro zlepšení vlastností omítky. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. V každém případě by mělo být ve směsi dostatek pojiva, aby se směs dobře zpracovávala. Příliš vysoký podíl vápna však kvalitu omítky nezlepšuje, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce.
Štuková malta je hustší vápenná malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1:3. Do směsi je možné přidat i cement, který by měl tvořit asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky.
U vápenných omítek počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku. Pro vnější štukové omítky nebo vnitřní omítky do vlhkého prostředí počítejte se spotřebou zhruba 250 kg vápenného hydrátu na jeden krychlový metr písku. Poměrně široké hmotnostní rozmezí spotřeby vápna je dáno různou kvalitou vápna. Je třeba si optimální množství vám dostupné značky vápna vyzkoušet.
Vápenocementová malta se míchá ze směsi vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech, vystavených většímu opotřebení (např. schodiště). Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3-5 lopat písku. Je třeba počítat s tím, že cement snižuje prodyšnost omítky a tím pádem i schopnost zdiva „dýchat,“ proto se například u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy (případně izolovanými pouze jílovou mazaninou) striktně doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.
Tabulka: Orientační poměry míchání vápenocementové malty
| Pojivo | Cement | Písek | Použití |
|---|---|---|---|
| 1 lopata hašeného vápna | 1 lopata cementu | 3-5 lopat písku | Vnější a vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, stropy, místa s vyšším opotřebením (např. schodiště) |
| 140 kg vápna | 60 kg cementu | 1 m³ písku | Na stropy a stěny |
Aplikace omítek
Maltové směsi se připravují smícháním suché směsi s předepsaným množstvím vody a rozmícháním vhodným typem míchače, nejlépe rychloběžným míchadlem, až vznikne homogenní směs. Rozmíchaná směs se nanáší na podklad ručně nerezovým nebo novodurovým hladítkem. Po lehkém zavadnutí se povrch, za současného zkrápění vodou, stočí filcovým nebo pěnovým hladítkem. Maltu nezpracovávejte za teplot vzduchu a zdících prvků pod 5°C. Při zpracování je nutné zabránit předčasnému vysychání, vyloučením průvanu, přímého slunečního záření a nepříznivými povětrnostními účinky vyvolanými silným deštěm, nárazovým větrem a účinky mrazu. Je zakázáno dodatečné přidávání cizích látek a prosévání směsi, nezpracovávat již tuhnoucí směs.
Malta je jedním z klíčových materiálů pro stavební práce - ať už jde o zdění, omítání či lepení. I když je omítání dosti namáhavé a obtížné, může neodborník při určité zručnosti provést některé jednodušší omítkářské práce sám. V první řadě se musí zdivo zvlhčit vodou (obvykle postříkat štětkou). Malta se nahazuje na stěny prudkým pohybem zednickou lžící. Malta musí mít správnou hustotu. Při nahazování hustší malty musíme vyvinout větší sílu k nahození, a proto je omítání hustší maltou namáhavější. Přilnavost hustší malty ke stěně je menší a kromě toho hustá malta vytváří na zdivu jakési kopečky. Je nutné, aby v maltě bylo předepsané množství pojiva, jinak malta při omítání špatně přilne a po zatvrdnutí není dost pevná a odolná. Proto se nesmí u omítek pojivem zbytečně šetřit.
Rovná plocha se při omítání zajišťuje maltovými omítníky. Jsou to svislé pruhy omítky, vzájemně vzdálené 1 až 1,5 m, nahazované po celé výšce místnosti, či fasády; široké jsou na jedno nahození malty. Jejich povrch se vyrovnává hranou latě, která se posouvá nahoru a dolů a tlačí se k jedné straně. Povrch všech pruhů se zkontroluje - pruhy musí být rovné a svislé a v jedné rovině. To se obvykle hned nepodaří a v některém pruhu je třeba maltu ubrat a v jiném zase přidat. Potom se omítá mezi těmito pruhy a povrch omítky se srovnává latí, která se pohybuje po povrchu pruhů. Přitom se lať pohybuje střídavě doleva a doprava a současně se posunuje nahoru. Přebytečná malta se střásá do truhlíku. Prohlubeniny v omítce se uhladí dřevěným hladítkem. Takto se postupně omítají plochy mezi dalšími pruhy.
Nanáší se tak první vrstva omítky, tzv. jádro. Druhá vrstva, tj. vrchní, štuková, se zpravidla nanáší tzv. natahováním. Štuková malta bývá řidší než malta na jádro. Při natahování se nabere zednickou lžící na dřevěné nebo kovové hladítko, které se přiloží těsně ke stěně, mírně se skloní a v tomto sklonu se při mírnějším tlaku na stěnu nanese v tenké vrstvě na jádro. Po natažení větší plochy se štuková vrstva uhladí hladítkem s plstí. Jestliže některé místo zaschne rychleji, pokropí se mírně vodou, aby povrch omítky nepopraskal.
Cemix jádrová omítka vápenná je použitelná k omítání všech klasických stavebních materiálů, tedy k vytváření podkladu pod vnitřní štukové a šlechtěné omítky. Baumit UniWhite je vysoce kvalitní štuková omítka s univerzálním použitím v interiéru i exteriéru. Vyniká jemnou strukturou a vysokou bělostí, díky čemuž vytváří hladký a esteticky čistý povrch vhodný jako finální vrstva na omítky i beton. Omítka je paropropustná, dobře přilnavá k různým podkladům a přispívá ke zdravému vnitřnímu klimatu. Lze ji nanášet ručně i strojně, což usnadňuje zpracování při novostavbách i renovacích.
Typy vápenných omítek a jejich použití
Vnitřní omítky
- Vápenná hrubá omítka vnitřní: Jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm, povrch omítky se zatře dřevěným hladítkem. Použití je vhodné na půdách, štítech, komínech.
- Vápenná hladká omítka vnitřní: Nahazuje se jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm. Do malty se přidává dostatečně jemný písek, abychom mohli povrch dobře uhladit plstěným hladítkem.
- Nejužívanější vnitřní omítkou je štuková vápenná omítka: Ta se skládá ze dvou vrstev. První vrstva, tzv. jádro, je z vápenné malty, nanesené v tloušťce asi 1,5 cm. Po jejím zavadnutí se nanáší vrstva druhá, tzv. štuk, v tl. 0,2 až 0,3 cm. Tradiční štuk je z vápna a jemně prosátého písku. Povrch štuku se uhladí hladítkem s plstěnou vložkou. Jestliže se přidá do štuku trochu sádry, má omítka hladší povrch a štuková vrstva rychleji tuhne.
- Sádrová omítka: Provádí se rovněž jako dvouvrstvá. První vrstva je z vápenné malty s přísadou sádry a druhá vrstva je sádrový štuk.
- Zatřená cementová omítka: Je jednovrstvá a hodí se pro podřadné místnosti. Její povrch se vyhlazuje dřevěným hladítkem.
Vnější omítky
- Hrubá vápenná omítka vnější: Je jednovrstvá omítka tloušťky 15-20 mm.
- Jednovrstvá vápenocementová omítka s bílým cementem: Pro exteriéry i interiéry.
Příprava podkladu a údržba
Podkladní jádrové omítky musí být vyzrálé a objemově stálé. Hladké betonové podklady se musí ošetřit vhodnou penetrací. Všechny podklady musí být dostatečně pevné a soudržné. Zbavené především prachu, mastnot a nesmí být zmrzlé.
Někdy se na omítce na komínu objevují hnědé skvrny, které jsou prostoupeny dehtovými zplodinami z vlhkých sazí v komíně. Pak se doporučuje tuto omítku otlouci, spáry v komínovém zdivu vyškrábat do hloubky asi 3 cm, potom zdivo očistit koštětem, pokropit a omítnout cementovou maltou v poměru 1:3,5. Dříve, než vrstva malty zcela ztuhne, přetáhne se štukovou maltou a uhladí. Vyskytují-li se na omítce skvrny od ohně, kouře, zatékání, apod., pak se malba na poškozených místech seškrábne, omítka se řádně vymyje čistou vodou a po zaschnutí se doplní připravenou omítkovou směsí.
V případě renovace se sádrou, nebo štukem zahladí důlky po hřebících a ostatní nerovnosti, které by pak samotný barevný nátěr sám dostatečně nepřikryl. Trochu jinak se chovají různé podkladní materiály. Například u sádrokartonu počítejte s poměrně vysokou mírou savosti, čemuž lze předejít penetrací povrchu před výmalbou. V dnešní době, která hlavně v materiální oblasti volá po vysoké míře „dokonalosti a úplnosti,“ je běžné, že k docílení nadprůměrného stavu hladkosti povrchu máme v nabídce použít některou z prodávaných disperzních hmot, která se vyhlazuje pomocí ocelových hladítek. Stejně jako v případě sádrokartonu, tak i u ostatních podkladů se doporučuje stěnu nejdříve penetrovat. Tím snížíme míru savosti stěny a malba tak bude moci nerušeně a bez povrchových defektů zaschnout. Používají se k tomu opět různé speciální penetrace, i když v minulosti bohatě stačila obyčejná mýdlová voda.
tags: #vapenocementova #omitka #strop