„Bylo tu není tu, havrani na plotu, bylo víno v sudě, teď tam voda bude,“ napadlo nejednoho našince při pohledu na sudetskou krajinu po poválečném odsunu Němců. Sudety zbourané, dosídlené, přeorané a těžbou zdevastované byly vedlejším produktem druhé světové války a následného budovatelského režimu.
Po téměř dvaceti letech režimu nového se můžeme ptát: připomínat, nebo znovuosídlit? Otázkou, jak se podaří dosídlit pohraničí po vysídlení českých Němců, jak se změní jeho tvář, se po válce zabývaly nejen kompetentní státní instituce, ale také vědci a potažmo celá společnost.
V červnu roku 1945 napsal známý český krajinný architekt Ladislav Žák článek do deníku Mladá fronta, ve kterém se zabýval novou podobou pohraničí. Jeho reakce na oficiální plány Osidlovacího úřadu se stala pro budoucnost tohoto regionu prorockou. Oproti idealistickým plánům úřadu na 80% zalidnění pohraničí, hladké začlenění do struktury zbylé země, využití všech polností a průmyslových objektů Ladislav Žák již tehdy upozornil na možnost ponechat pohraničí poloprázdné a využít jej pro rekreační účely.
Vize krajinného architekta se v podstatě naplnila a po roce 1945 tak vznikl na území Československa nový typ krajiny - sukcesní krajina zaniklých obcí a okolních polí, pastvin a cest. V bývalých Sudetech žilo v první třetině minulého století v průměru o 30 % více obyvatel než dnes. Stavby v těchto oblastech zůstaly prázdné a velmi brzy podlehly nepříznivým klimatickým podmínkám. Rozkrádalo se i cenné vybavení městských vil, zámků, hradů a továren. Vyrabované a opuštěné domy však zůstaly stát a velmi rychle se z nich stávaly ruiny, hyzdící pohraniční krajinu.
Koncem 50. Generálním plánem zemědělského osidlování pohraničí se zabývalo ministerstvo zemědělství a širšími kompetencemi vybavený Osidlovací úřad. Pohraničí bylo z pohledu zemědělství velmi důležitou oblastí: nacházela se zde třetina orné půdy českých zemí, více než tři čtvrtiny luk a pastvin, většina vinic, více než třetina lesů, většina všech rybníků a vodních ploch vůbec.
Čtěte také: Odsun Němců a Sudetská krajina
Osidlovací úřad stanovil, že pokud se v určitém pohraničním kraji usadí alespoň tři čtvrtiny počtu veškerého obyvatelstva v porovnání se stavem roku 1930, bylo by možno považovat pro onen kraj osídlení za skončené. Největší nápor takzvaných národních správců směřoval v Čechách do okresů od Žatce, přes Most, Bílinu, Litoměřice až k České Lípě, kde bylo v létě 1945 obsazeno již 80-90 % usedlostí. Naopak nejmenší zájem vykazovaly okresy Kaplice, Český Krumlov, Tachov, Planá, Loket, Žlutice, Aš, Nejdek, Jeseník, Rýmařov a Moravský Beroun. Na obsazení hospodářství do dvaceti hektarů bylo potřeba získat sto až sto dvacet tisíc rodin. Do začátku léta 1946 se však přihlásilo celkem jen 130 tisíc kvalifikovaných zemědělců, což odstartovalo dosidlování pohraničí reemigranty.
Lidé se navíc těsně po válce báli přestěhovat do „nejněmečtějších“ oblastí Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko. Bylo obvyklou praxí, že odcházející Němci sypali krysí jed do studen nebo ho dávali do cukru. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny ani se postarat o náročnou meliorační údržbu, a tak se během několika let postupně změnila i tvář krajiny. Na podmáčené louky nebylo možno vyjet s technikou, takže se nechaly ležet ladem a začaly zarůstat náletovou vegetací.
Likvidace pohraničí
Během 40. a 50. let nebyly místní národní výbory schopny zajistit likvidaci „bouraček“. Vláda se tedy dle usnesení Politického byra ÚV KSČ z května 1959 rozhodla všechny opuštěné a zchátralé stavby v pohraničí zbourat. Destrukce vykonávaly většinou celé roty (asi sto vojáků) se zázemím těžké techniky. Vytipované domy bouraly do úrovně maximálně jednoho metru nad zemí. Tímto způsobem bylo „zbouráno pohraničí“.
Do politicky žádoucího obrazu též zapadalo, aby se všechny ruiny v obci demonstrativně zbouraly na výročí konce války, 1. máje nebo VŘSR. Důvody, proč některé památky musejí pryč, zní dnes opravdu barbarsky a absurdně. Ještě dnes je možné nalézt mnoho různých artefaktů po zaniklém životě Němců. Jak na místech zbouraných domů a v jejich okolí, tak pod pár centimetry hrabanky v lese. Na místě stovek obcí tudíž zůstala prázdná krajina, která začala postupně zarůstat.
Návrat přírody a turismus
Odchod člověka ze zapadlých koutů pohraničí znamenal návrat přírody, ticha a romantiky. Pohraničí, podobně jako džungle v Mexiku, zároveň skrývá mnoho pozůstatků krajiny, architektury a kultury, která nenávratně zmizela. Hned po roce 1946 rozhodla vláda o vzniku Vojenského prostoru Prameny na území dnešního Slavkovského lesa. Brzy na to se však zjistilo, že ruch ve vojenském prostoru ruší lázeňský provoz v Karlových Varech a okolí.
Čtěte také: Princip neviditelného plotu: Bezpečná ochrana vašeho mazlíčka
Ve velkém se na likvidaci krajiny Sudet také podepsalo její nerostné bohatství. V severních Čechách mizely obce hlavně kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí nebo kvůli budování vodních nádrží. Prázdné pohraničí se tak stalo volným prostorem pro neracionální komunistické plánovače, kteří si vzpomněli na svá dětská léta na písečku a začali bourat, přerývat, hloubit, vršit a přesunovat.
Z městeček v pohraničních horách se staly rekreační obce, do nichž lidé pravidelně jezdí za odpočinkem, na cyklovýlety a na lyže. Je zřejmé, že při stabilním osídlení by něco takového nebylo možné a že levně zakoupené chalupy zvýšily kvalitu života měšťanů z vnitrozemí. Taková tvář pohraničí je nám bližší než přelidněná pohoří z dob před odsunem Němců. Rekreanti také pomohli zachránit mnoho vesnic před likvidací tím, že domy odkoupili.
Soukromí investoři likvidují jeden typický výhledový bod za druhým. Nejkrásnější kruhový rozhled na Mědníku již neexistuje, kolem hory totiž stojí osm větrných elektráren. Krušné hory nejprve ničil uran, posléze hnědé uhlí a nyní vítr. Kvůli tomu je možné je osázet větrníky, a to třeba i na nejvyšším vrcholu - Klínovci. Krušné hory jsou, zdá se, permanentně obětovávaným územím, ke všemu ještě zatíženým sudetským traumatem.
Připomínání zaniklých obcí
Po roce 1989 se podél našich hranic otevřelo nové území, které bylo desítky let nedostupné. Fascinovaně zde nezůstali stát pouze ekologové, turisté či starostové nově nabytých katastrů, ale také kunsthistorici. I kvůli těmto „last minute“ záchranám nevěnoval dlouhou dobu nikdo pozornost zaniklým obcím. Investice se koncentrovaly do zachovalých sídel a do chybějící infrastruktury. A krajina dále zarůstala.
Připomínání zaniklých obcí se stalo novodobým fenoménem české společnosti a cestou jak zapustit v dosídlených pohraničních regionech kořeny. Zaniklá sídla se dnes proto plní informačními tabulemi a prochází jimi naučné stezky. Jedná se tedy hlavně o způsob jak vydělat peníze, nikoliv o promyšlený krajinný záměr.
Čtěte také: Druhy kvetoucích keřů vhodné pro živé ploty
Poezie Karla Jana Čapka
Karel Jan Čapek si držel odstup od lidí a pečlivě mezi nimi vybíral ty svoje, které pak zahrnul svým já. A stal se nadobro básníkem. Je těžké si vybavit člověka, který se mezitím stal jen zapomenutým básníkem. Dobře, asi se zdál spíše málomluvný, s typicky ironickým úšklebkem, lehounkým úsměvem, v jistých ohledech lehkovážný, avšak vždy pozorný, stále zamyšlený, plný neuskutečněných gest.
Dokážete si představit, že by Karel Jan Čapek ze vzdoru proti komunismu lepil letecké modely RAF? Tolik opovrhoval kulisami doby, v níž musel žít, že toužil být vždy někde jinde, nebo alespoň někdo jiný. Ve své poezii se Karel Jan nadobro osvobodil. Poezie Karla Jana Čapka nese ty neopakovatelné parametry přelomu devadesátých let - kdy je už vše téměř povolené, ale doba je tak ztřeštěná, že je to všechno stejně k ničemu!
Důležitým rysem té poezie jsou dvě věci - surrealistický odkaz a intertextualita. Tím surrealismem byl jasně ovlivněn a je to znát, však také k oblíbeným autorům patřil Zbyněk Havlíček, Karel Šebek. Důležité básnické vzory nalezl u Ivana Diviše a Petra Kabeše, patrně i u Ivana Blatného. Znal se dobře s Ivanem Wernischem. Mezi jeho oblíbené autory patřili třeba Sylvia Plathová a Giovanni Giudici. Samozřejmě Cesare Pavese, Přijde smrt a bude mít tvé oči, k tomuhle slavnému verši později Kabeš připojil: V hrsti.
Karlovu poezii neumím vnímat jinak než osobně, a tak odpovídám i na otázku, jaký je její význam. Bože můj, naprosto zásadní! Nemusím připomínat, že vím o poezii úplné hovno, že. Ale vždyť ten člověk vlastně pojí nádhernou křehkost a líbeznost říkánek tradičních českých básníků (říkám, každé SLOVO je jím opečováváno) s vlastní nemohoucností, sobeckostí, nemocí, bezcitností, něhou, láskou, krystalickým citem pro krásu. Co je možné v básničkách udělat víc?
Ale v jeho básních toho je samozřejmě víc, slova jsou volena tak, že se jich můžete dotýkat, cítit jejich hebký povrch, mají přehlednou melodii. Vždycky mne sral používáním "exkluzivních pojmů", to znamená kdy kromě vzdělanců nikdo neví, o co jde. Jenže, ta slovní spojení mají mnohdy právě onu melodii a obsahují koncentrovanou myšlenku, cítění. Do jediného sousloví.
tags: #bylo #tu #neni #tu #havrani #na