V srdci Železných hor leží pozůstatky trati, která byla kdysi klíčová pro těžbu vápence i přepravu pacientů do lázní. Tentokrát zabrousíme do údolí Železných hor, kde se nachází další ze zaniklých tratí. Řeč je o trati z Tasovic do Vápenného Podolu.
Počátky železnice a těžby vápence
Vápenný Podol se nachází v nejnižším místě obce. Příchod od návsi je po dlážděné cestě. První úvahy o železnici zaznívaly již v 80. letech 19. století. Dřívější způsob přepravy kvalitního vápence ze Železných hor do civilizace byl po staletí koňskými povozy. Trvalo to dlouho a bylo to nesmírně náročné. Po roce 1880 se začaly na základě tzv. lokálkového zákona stavět v Čechách tratě i do lokalit, kam se do té doby nepodařilo prosadit ani vybudování levnějších drah úzkorozchodných. Jedním z takových míst byl i prostor Železných hor, který už od roku 1845 míjela hlavní železnice z Olomouce do Prahy. Teprve sílící průmysl v kombinaci s novými legislativními podmínkami se však ukázaly být ideální konstelací pro stavbu dráhy.
Lákadlem pro železniční společnosti byl značný přepravní potenciál, plynoucí z rostoucí těžby vápence v západní části Železných hor, konkrétně ve Vápenném Podole a Prachovicích. První pece u Vápenného Podola se datují do roku 1873. Až vybudování tratě z Přelouče přes Heřmanův Městec do Vápenného Podolu s odbočnou vlečkou do Prachovic tento způsob dopravy změnilo.
Výstavba tratě Přelouč - Vápenný Podol / Prachovice
Velkým hráčem ve stavbě místních drah byla Společnost státní dráhy (StEG), která si investicemi do „lokálek“ mimo jiné zajišťovala přísun zátěže pro své hlavní tratě. Se stavbou dráhy se začalo v pondělí 27. března 1882. Stavba trati s odbočkou do Prachovic měla jediný cíl: napojit kraj vápencových lomů a vápenek na hlavní trať Pardubice - Praha. Dráha plně využívala podmínek daných zmíněným zákonem, tj. například podélný sklon až 35 ‰ a malé poloměry oblouků. Trať zprvu stoupala z Přelouče mírně zvlněnou krajinou do Heřmanova Městce (km 13,5), odkud pokračovala údolím Podolky přes Kostelec u Heřmanova Městce do lesů pod osadou Tasovice. Zde se cca v km 18,8 trať dělila: vlevo pokračovaly koleje zhruba 2,3 km proti proudu Podolského potoku do stanice Vápenný Podol, vpravo stejně daleko do Prachovic.
Dne 25. srpna 1882 vyjel slavnostní vlak. Do Vápenného Podola dorazil slavnostní vlak až 25. září 1882. V prvních letech jezdily jen dva páry osobních vlaků a nákladní vlaky. Osobní vlaky jezdily nejprve jen do Vápenného Podola, později i do Prachovic. Odbočka do Prachovic působila v počátku jen jako vlečka, později trať pro nákladní dopravu. Pravidelná osobní doprava začala až od roku 1920. Od 1. srpna 1920 byla v celé trati zavedena vlaková pošta. Rozsah dopravy na podolské větvi tratě rozšířila po roce 1925 ještě stavba údolní přehrady Seč na nedaleké Chrudimce, pro kterou se do Vápenného Podola vozil materiál. Opačným směrem putovalo vápno z místních zpracovatelských podniků, ale třeba i vápenec pro cukrovary.
Čtěte také: Expozice kamene v Podolí
Používané lokomotivy a motorové vozy
Na trati se vystřídaly lokomotivy řad 310.0 a 422.0. Parní provoz na trati skončil v roce 1972. Dále se používaly lokomotivy řad 524.0 a 524.1. V 50. letech se na lokálce zkoušely motorové vozy M131.1, které se neosvědčily. Motorizace nákladní dopravy začíná až v roce 1966 řadou T 444.02, poté přistupují i T 435.0, T 458.1 a T 478.2 (751 3), která jezdí na trati dodnes. Od 70. let byly nasazovány i šestinápravové lokomotivy tuzemské a sovětské provenience.
Zánik trati Vápenný Podol
Po II. světové válce poptávka po stavebních materiálech výrazně stoupla, což v nových hospodářských podmínkách vedlo ke stavbě mamutí cementárny a vápenky v Prachovicích, která po částech začala fungovat v roce 1956. To postupem času umožnilo zlikvidovat zastaralé provozy v Závratci, ale i ve Vápenném Podole (1965). Zatímco trať do Prachovic doznala postupem let značných úprav, provoz do Vápenného Podola po zavření lomů skomíral. Nákladní doprava byla zastavena a osobní odpovídala významu obce (dnes má kolem 200 obyvatel). Společně se zhoršujícím se stavem trati to vedlo k jejímu zániku.
V 50. letech totiž pomalu končila těžba, v 70. letech trať dokonce byla označena za nerentabilní a určená ke zrušení. Svůj podíl na tom mělo otevření nového zpracovatelského kombinátu v Prachovicích. Postupně ztratila význam i pro nákladní dopravu. Poslední vlak v úseku Tasovice - Vápenný Podol odjel 14. ledna 1977. Trať Tasovice - Vápenný Podol byla zrušena k 31. prosinci 1977. Koleje byly vytrhány a výhybka v Tasovicích zrušena. Dnes v mapách naleznete železniční stanici Vápenný Podol, budova skutečně stojí, ale na vlak byste čekali marně.
Bývalé nádraží Vápenný Podol
Bývalou stanici na kraji obce neomylně prozrazuje zachovaný nápis na výpravní budově. Výpravní budova byla upravena a zastříkána omítkou. Na ní je dodnes zrezivělá tabulka s nápisem „čekárna“. Dveře od kolejiště jsou zazděny a nahrazeny oknem. Okolí rampy dnes slouží převážně jako pastva pro ovce. Naproti výpravní budově odbočovala nakládková kolej k bývalé vápence. Vlečka vychází z heřmanoměsteckého zhlaví stanice. Vlečka vede k rampě Správy a údržby silnic (Sas), se kterými se manipulovalo za pomoci vrátku.
Bývalé nádraží Vápenný Podol bylo velmi vytíženo ve 30. letech při budování nedaleké Sečské přehrady. Dnes se v prostoru staničního kolejiště nachází výtažná kolej směrem ke Kostelci. Trať je charakteristická svým velkým stoupáním. Za zářezem je těleso zarostlé menšími stromky a je zde k nalezení několik dřevěných pražců. Cesta ve štěrkovém loži bývalé trati dále v několika obloucích klesá po úbočí svahu nad potokem. Zpod spadlého smrku kousek za stanicí nenápadně vyhlíží jeden z nemnoha dochovaných staničníků, v tomto případě v km 2,0.
Čtěte také: Objevte Vápenný Podol
Dodnes jsou v prostoru staničního kolejiště patrné díry po pražcích, dokonce po cestě jsme na pár zapomenutých kousků narazili. Cesta směrem k odbočce Tasovice byla celkem v pohodě, těleso je využíváno coby lesní cesta. Sem tam bylo možné narazit na propustky nebo zapomenutý patník. Zde bylo původní těleso velmi dobře patrné. Po chvíli jsme narazili na dva mosty. Trať stále mírně klesala na úroveň prachovické a po cca 200 m bylo vidět místo, kde byla umístěna výhybka. V listí poblíž ležela pozapomenutá plechová návěst a také jsme objevili pár drobných artefaktů.
Historie obce Vápenný Podol
Vápenný Podol se skládal z několika místních částí: Vápenný Podol (často také „Podol Vápenný“ nebo „Podol“), Nutice, Boukalka, Nerozhovice, Cítkov a Hrbokov. Jméno „Podol“ vysvětluje polohu osady. Jednotlivá stavení se dříve a i nyní rozkládají „po dolině“, a tak se dá usoudit, že vzniklo jméno „Podol“. „Vápenný“ se Podol nazývá proto, že se tu kolem rozkládala mohutná ložiska šedého zrnitého vápence a mramoru, z něhož se pálilo od dávných dob vápno.
První zmínka o Podole je z roku 1513, letos tedy obec slaví 510 let. Od roku 1534 pánem lichnického panství a tím i Vápenného Podola se stal Zdeněk Trčka z Lípy. Ještě koncem 16. století přešel koupí Podol Vápenný a okolní osady panu Václavu Plesovi Heřmanskému ze Sloupna a jeho manželce Elišce Andělce z Ronovce. Dne 26. února 1608 prodal císař zboží Stolanské panu Ladislavu Berkovi z Dubé. Berka připojil zboží Stolanské, k němuž i Vápenný Podol patřil, k panství Městeckému. Od této doby tato panství zůstala spojena.
Jan Josef hrabě Špork (1711 - 1749) obdržel brzy po smrti svého otce heřmanoměstecké panství. Hrabě velmi dbal o lázně v Podole. V této době zde dochází k velkému rozkvětu těchto lázní. Dal zde vybudovat několik lázeňských budov a v roce 1726 kapli sv. Václava. Jan Václav hrabě Špork prodal panství Heřmanův Městec v roce 1794 Filipovi Antonínovi Karlovi, svobodnému pánovi z Greiffenklau. Za jeho vlády byla přestavěna v Podole v roce 1802 koupelová lázeňská budova a i jinak bylo dobře postaráno o zvelebení lázní.
Od dědiců hraběte z Greiffenklau koupil panství městecké v roce 1828 kníže Rudolf Josef Kinský (1828 - 1836+) ze Vchynic a Tetova. Rád navštěvoval lázně ve Vápenném Podole, které v té době velmi prosperovaly. Po jeho smrti v roce 1904 zdědil panství jeho syn kníže Karel Ferdinand Kinský. V roce 1905, na žádost podanou obecním představenstvem, byly výnosem ministerstva vnitra spojeny obce Nutice a Podol v jednu obec s názvem Vápenný Podol.
Čtěte také: Vše o bílém hašeném vápně
Obec vyrostla na příjmech z lomů, vápenek a lázní. To vše ale druhou světovou válkou skončilo. Slavnou historii ale připomíná hustá síť informačních tabulí rozmístěných po vesnici. Zdejší lomy a vápenky fungovaly téměř čtyři sta let a bílý kámen z Podola můžeme dodnes obdivovat buď na oltáři chrudimského kostela sv. Salvátora nebo ve vídeňském mauzoleu na sarkofágu císaře Leopolda II. Podolský mramor bohužel sochaři a umělečtí kameníci využívali jen do doby, než se k lámání kamene začala používat trhavina. Ta byla také u zániku dalšího podolského fenoménu - díky nepovedenému odstřelu došlo k přerušení pramene po staletí vyvěrající léčivé vody a Vápenný Podol přišel z minuty na minutu o pověst vyhlášených lázní. Lázeňské domy osiřely a jejich původní účel připomínají opět už jen informační tabule před nimi stojící.
Kostel sv. Václava
Kostel ve Vápenném Podole vyrostl na místě dřevěné kaple a je zasvěcen svatému Václavovi, stejnému svatému byl zasvěcen léčivý pramen. V roce 2008 se vesnicí prohnala vichřice a hnula kostelní věží, která se spolu s krytinou musela v následujících měsících pracně opravovat. Z kostela znějí velmi často varhany, hraje na ně varhaník Miroslav Doležal. Podle Miroslava Doležala jsou podolské varhany jedním z nejlepších nástrojů v širokém okolí. Pochází z roku 1892 a stavěl je pražský varhanář pan E. Š. Petr. V letech 1924 a 2017 prošly varhany opravou.
Tento článek se opírá o údaje z následujících zdrojů:
- Michal Brunner: Historie železnice v Železných horách (Společnost přátel Železných hor, 2007)
- E-museum: Zajímavé historické podrobnosti o železnici, lanové dráze, těžbě a zpracování vápence
- Archiv O.
tags: #vapenny #podol #zanikla #trat #historie