Vápenný Podol: Historie vápence a léčivých pramenů

Vápenný Podol je malebná vesnice, obklopená krásnými lesy, které lákají k procházkám. Za pozornost ale stojí nejen okolní příroda, ale i historie tohoto místa. Vznik této obce dle dostupných historických pramenů nelze přesně určit. V archivech se zmiňují o osadách jménem Podol, Podolí nebo Podolé již před rokem 1513, ale toto jméno mělo v té době v Čechách 21 osad. Jméno „Podol“ vysvětluje polohu osady. Jednotlivá stavení se dříve i nyní rozkládají „po dolině“, a tak se dá usoudit, že vzniklo jméno „Podol“. Vápenný Podol leží na úpatí Železných hor (Bučina - 606 m n. m.) a spolu s osadou Nerozhovice a Cítkov se rozprostírá na 912 ha. Vznik této obce je kladen na přelom 13. a 14. století. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1513. Obec proslula především bývalými lázněmi. Vápenný Podol se skládal z několika místních částí: Vápenný Podol (často také „Podol Vápenný“ nebo „Podol“), Nutice, Boukalka, Nerozhovice, Cítkov a Hrbokov.

Historie těžby vápence a vápenictví

Více než lázně byly v šedé dávnověkosti známy lomy vápencové ve Vápenném Podole, Nuticích a v okolí. Vápenec se zde lámal a pálil již od nepaměti. Lomy se rozkládají v obvodu osad Podola, Nutic až téměř k Citkovu a na druhé straně k Boukalce až ku Prachovicům. Obsahují, jak už dříve řečeno, šedý vápenec zrnitý i mramor. Tu a tam se vyskytuje i v jiných tvarech jako krápník (hojně ve slujích a jeskyních) a také jako krystalovaný a dvojlomný. V jakém množství - do jaké hloubky a délky vápenec sahá, lze se dočíst v geologii od profesora J. Krejčího, který důkladně lomy podolské prozkoumal. Jak ze zápisních a gruntovních knih známo, vápenec lámala vrchnost, jíž Podol a okolní obce patřily, nebo soukromníci s povolením této vrchnosti, odvádějící jí určený poplatek. Následující podrobná zpráva pochází z hasičské kroniky obce Vápenný Podol a byla sepsána kolem roku 1880. Lámání vápence děje se od dob nepamětných. Způsob, jakým se to dělo, byl asi v dřívějších dobách velmi primitivní a tudíž nadmíru namáhavý.

Boj o vlastnictví lomů

Občan Jošt koupil od Vrbaty usedlost č.p. 6. Když si prohlížel gruntovní knihy, shledal v nich podmínku, že všechen vápenec, ať se nalézá v záměře soukromé nebo vrchnostenské, ano i pod stavením, náleží vrchnosti Heřmanoměstecké. Navrátiv se domů, oznámil tu věc všem podolským i práchovickým občanům. To se stalo roku 1846. Po roce 1848 začali někteří občané, a sice Matyáš Svoboda, Josef Znojemský, František Meduna, Antonín Tlapák a František Pavlíček vesměs v Podole a Nuticích, a Jošt, Holub, Ryšánek a Tlapák v Práchovicích lámat vápenec a pálit vápno pro sebe, nedbajíce oné podmínky v knihách uvedené. Zároveň byla podána žaloba od jednotlivců na vrchnost prostřednictvím dr. Braunera, proslulého advokáta v Praze, aby bylo vymazáno ono nesprávné vtělení do knih. Pře se vedla s velikou houževnatostí v Chrudimi až do roku 1867. Obce zastupoval dr. Brauner, vrchnost dr. Pippich, advokát v Chrudimi. Ve sporu se zúčastnili starostové znojemský František Pavlíček ve Váp. Podole a Josef Holub v Práchovicích. Spor byl ukončen ve prospěch obcí, musely však obě obce zaplatit vrchnosti po 100 zl. jakožto výkupné.

Techniky těžby a výroba vápna

Jsou ještě pamětníci, kteří vyprávějí o lámání vápence pomocí dřevěných pozěji železných klínů. Balvany a jednotlivé větší kameny se roztloukaly železnými palicemi, což se děje i nyní. V zimní době se muselo na skále topit, mělo-li se lámat. Teprve asi roku 1850 se užívalo k trhání skal střelného prachu (trhacího). V novější době (kolem roku 1880) nástroje, jakých se nyní při lámání vápence užívá, jsou tyto: motyka, lopata, nosák (tyto k odkrývání skal), dláta různé délky, jehly, konve na vodu. Nejnověji vrtací stroje.

Jak již dříve bylo řečeno, v nejstarších dobách se vápenec používal k pálení vápna na místě. Pálívalo se v malých pecích, jámách, které dosud tu a tam lze spatřit. K pálení se mohlo použít toliko dříví. Tím velice trpěly okolní lesy. Za přiměřených okolností se pec vypálila za 4 až 5 dní, někdy i dříve. Že byl průmysl vápenický hojně od pradávna rozšířený, lze poznat z toho, že ještě nyní při odkrývání skal se přijde na starou pec v hloubce 2 i více metrů.

Čtěte také: Expozice kamene v Podolí

Obchod s vápnem a jeho rozvoj

Vápno se prodávalo buď na místě, anebo se hned rozváželo. Obojí vykonávali buď lidé „vápeníci“ domácí, anebo z okolních vesnic: Nerozhovic, Citkova, Boukalky, Tasovic, Kostelce, Sušic, Vižic, Sloukovic, Načešic, Míčova, Skuranova a jiných. Prodávalo se doma na pece, anebo na míru, korce, někdy také na váhu; v cizině nejvíc na kusy. Korec se prodával za 4 i více zl. To byly zlaté doby vápenictví!

Nejčilejší obchod ve vápně byl od roku 1846, kdy se stavěly dráhy. Později při stavbách cukrovarů a konečně po roce 1870. Do roku 1868 se užívalo vápence toliko k pálení vápna. Téhož roku začal se nový život ve Váp. Podole - počal se vést obchod ve vápenci do cukrovarů. Vápenec podolský je saturačním vápencem. Cena vápence nebyla veliká, zato dovoz jeho v prvních dobách se velice platil. Dle udání se platilo do Pardubic od vídeňského centu vápence 36 kr. Podotknout sluší, že již od roku 1858 se vedl v malém obchod ve vápenci do skláren. Byli to Heřmanovský a Podroužek, kteří první obchod vedli. Poněvadž se jevil nedostatek dříví k pálení vápna a tohoto se čím dál tím více spotřebovávalo, pomýšlelo se na to, zdali by nebylo možno vápno ve větší míře uhlím pálit. Seznalo se, že se to tak děje jinde. Výroba tímto způsobem vyžaduje většího kapitálu, který se dá sehnat družstvem.

Této myšlenky se ujal František Musil z Práchovic, držitel živnosti rolnické v Podole. K jeho podnětu byl založen „První spolek ku vyrábění vápna ve Váp. Podole“. Členy jeho byli v roce 1872 pp. František Musil, Josef Tomiška, Jan Pleskot, Antonín Kulhavý, Josef Továrna. Továrna (o dvou pecích) byla postavena na pozemku z části obecním, z části patřícím J. Pleskotovi. Vystavěna byla dle plánů Tichého stavitelem Patleichem z Hützingu u Vídně. Téhož ještě roku byl založen druhý, akciový spolek k vyrábění vápna, jemuž dal podnět František Pavlíček st., tehdy starosta obce ve Váp. Podole. Družstvo se skládalo z 15 akcionářů. Továrna byla postavena proti hřbitovu na pozemku Josefa Znojemského. Oběma podnikům se dařilo velmi dobře, a nechtíce si vzájemně konkurovat, spojily se. Spojení trvalo 6 let od roku 1875. Obchodníci s vápnem nakládali na vůz den před vyjetím. Na jeden povoz se vešlo 2 - 2,5 t vápna. Vápenický vůz - fasuněk - byl dřevěný, loukoťová kola byla okovaná dřevěnou obručí a opatřený byl ojem, nejčastěji zhotoveným z březového dřeva. Proti dešti byl krytý celtou, navlečenou na výztuhách z březových prutů. Pojízdní vápeníci měli své okolí až do 50 km rozděleno na rajony a každý si ten svůj pečlivě hlídal. Jezdili ode vsi ke vsi a volali: „Vápno, vápno.“. Rozvoz trval někdy i několik dní. Byli to vesměs lidé poctiví a pracovití, ale většinou pijani. Jejich koně bývali tak vycvičeni, že sami stavěli u každé hospody. V roce 1913 začala ve Vápenném Podole podnikat „Česká obchodní společnost“ z Ústí nad Labem. Koupila některé lomy a vykoupila také majetek firmy D. Berl ve Vápenném Podole. Obzvlášť ceněné bylo pro svoji kvalitu kusové podolské vápno. Vápence se používalo k pálení vápna až do roku 1965. Z konce 19. století se zachovala stará vápenka, která je kulturní památkou. Pohled na centrální lom v obci z roku 1942.

Lázně svatého Václava

Léčivý pramen byl znám již v roce 1586. První zmínky o léčivém pramenu pochází již ze 16. století, kdy byla obec Podol v držení Mikuláše Trčky z Lípy. „Na úpatí vrchu, který od Podola jihovýchodně vystupuje a souvislým útvarem vápencovým jest, prýští ze země mohutný, léčivý pramen, který od dávných dob (jak v archivu Heřm. Městce uvedeno již od r. 1659) mnohými nemocnými navštěvován jest a jemuž tito opět nabytí zdraví děkují. Voda z tohoto znamenitého pramene svádí se do nádržky asi 1 ½ m hluboké a také tak dlouhé a široké, odkud jednak pumpou do lázní se čerpá aneb kanálem teče, jednak ven do potoka vedle lázní tekoucího se odvádí. Ke zřídlu samému pro přílišnou těsnost trhlin skalních nelze proniknout“. Léčivý podolský pramen byl posvěcen ke cti sv. Václava. Dle ústního podání tu prvotně stávala nad tímto pramenem socha sv. Václava. Vlastnosti podolského zřídla byly následující: „1. Pramen jest stálý, netrpí ani prudkým mrazem a zimou, ani velikým horkem. Žádné proměny a nikdy svůj běh nezměnil. 2. Voda v nádržce jest čistá a neusazuje na povrchu žádný škraloup. 3. Jsou-li v láhvi třepána, pění se. 4. Chuť vody jest příjemná. 5. Teplota za největšího vedra ukazuje pod 10 stupňů R. 6. Ani v lahvi, ani v nádržce se z vody ničeho neusazuje.“ Chemickým rozborem se ukázalo, že voda ze zřídla obsahuje „v osmi lékárnických librách mimo kyselinu uhličitou - 13 ½ gr. síranu vápenatého, 8 ¼ gr. chloridu vápenatého, 1 ¾ gr. síranu hlinitého a 7 ¼ gr. síranu sodného".

Léčivé účinky podolské vody

Voda měla léčivý účinek na choroby kloubů, svalů, nervů, očí, nemoci jater a žaludku. Léčily se zde kožní nemoci, dna, revmatismus, chudokrevnost, nemoci jater i ledvin a další neduhy. Nemoci, vyléčitelné podolskou vodou: 1. Nemoci kožní všeho druhu. 2. Všechny způsoby dny a revmatismu. 3. Chudokrevnost (bledničky, bílý otok). 4. Nemoci jater, sleziny, ledvin a močového měchýře. 5. Zastaralé otoky. 6. Zánět očí atd. V knize z roku 1805 se uvádí, že zdejších lázní užívali nemocní různých druhů nemocí již od nepamětných časů. Voda se používala na léčení kožních, revmatických a nervových nemocí. Vyhojily se tu dobře bledničky, tvrdnutí jater, kámen měchýře i ledvin. Uvádí se i případ, kdy třicet kaménků vyšlo z těla. K lázeňským koupelím se používala voda z pramene. Voda se zahřívala v měděném kotli a každý lázeňský host si mohl dle libosti napustit teplou nebo studenou vodu.

Čtěte také: Objevte Vápenný Podol

Rozkvět a úpadek lázní

Podolské lázně dostoupily utěšujícího rozkvětu, když se staly majetkem hraběcího rodu pánů Šporků. Šporkové vždy zůstali velkými příznivci podolských lázní a starali se všemožně o jejich zvelebení. Jan Josef hrabě Špork dal v roce 1725 léčebně prozkoumat pramen čáslavskému krajskému fyzikovi Janu Adamovi Veithovi, který vydal tiskem v Praze obšírný spisek o účincích svatováclavské vody pod názvem „Thermae Podolenses a novo nesurgentes beato Venceslav votae“. Také okolní lékaři udávali velké množství vyléčení různých nemocí v podolských lázních a dotvrzují svá data jmény a bydlištěm uzdravených. Dle starého vyobrazení Podola z roku 1725 tu tehdy byly již tři lázeňské domy: „U černého orla“, „U turecké hlavy“ a „U bílého lva“. Lázeňská sezóna začínala 1. května a trvala do sv. Václava. Šlechetný hrabě Josef Špork se dočkal utěšeného rozkvětu svého oblíbeného Podola. Se svou manželkou Marií, rozenou hraběnkou Věžníkovou, měli spolu syny, a to Jana Karla a Jana Václava. O Janovi je známo, že byl nadšeným milovníkem a znalcem hudby. Z tohoto důvodu jej sama císařovna Marie Terezie povolala do Vídně, aby zde vykonával funkci ředitele komorní a dvorské hudby. Za svého pobytu v Městci zachoval také podolským lázním svoji přízeň. Občas zde prováděl skvělé hudební produkce, kterých se účastnily i měšťanské rodiny z širokého okolí. Když později pobýval za hranicemi vlasti, pozbývaly lázně svou přitažlivost. Jakmile však zavítal zpět, nebo když opět delší dobu pobýval v Městci, obnovil se v Podole čilý lázeňský ruch.

Hrabě Jan Václav Špork prodal v roce 1794 panství svobodnému pánu Filipu Karlovi z Greiffenklau (1794-1823+). Baron vápenopodolské lázně zvelebuje a v roce 1802 zde přestavuje koupelovou budovu. Tento nový nástupce panství dal znovu léčebně prozkoumat podolskou vodu Dr. Karlu Hattvichovi, krajskému fyzikovi z Chrudimě. Tento vydal v roce 1805 nákladem vrchnosti nové popsání lázní u Bohumila Haase v Praze. Ačkoliv i ze strany nové vrchnosti neutuchala péče o podolské zátiší, nicméně stále více a více upadalo v zapomnění. Poněkud čilejší život se opět rozproudil okolo roku 1850, kdy sem každoročně jezdíval Václav Kliment Klicpera, který tu hledal úlevu a hlavně klid. Ve společnosti svých milých přátel tu zapomínal na útrapy a svízele všedního života a také si tu občas zahrál svou milovanou bulku, hru to v karty, kterou sám vynalezl. Okolo roku 1850 do podolských lázní jezdíval například dramatik Václav Kliment Klicpera, později v místních lázních pobýval také spisovatel Jaroslav Vrchlický, básník Svatopluk Čech a hudební skladatel a šéf Národního divadla v Praze Otakar Ostrčil. V roce 1870 upravuje kníže Ferdinand Bonaventura Kinský (1855-1904+) vápenopodolské lázně, v té době dosti zanedbávané. Po jeho smrti dědí panství jeho syn kníže Karel Ferdinand Kinský (1904-1919+). V roce 1903 věnoval pan Josef Fišer Novotný, soukromník ze Smíchova, správě zdejších lázní 80 cm vysokou uměleckou sošku sv. Václava od firmy Krejčík z Prahy. Byla umístěna do zvláštního výklenku naproti nádržce s léčivou vodou. V roce 1912 převzal místní lázně a hostinec do pronájmu po zemřelém Aloisi Christovi jeho syn Josef. Z nejvěrnějších návštěvníků Podola a lázní byl po dlouhá léta hudební skladatel a šéf Národního divadla v Praze prof. Otakar Ostrčil, který sem jezdil od svého mládí až takřka do svého předčasného skonu. Půvabná horská krajina kolem Vápenného Podola a starobylé lázně vábila v minulosti k pobytu mnoho význačných osobností: V. K. Klicpera, J. Vrchlický, Sv. Čech, S. K. Neumann, O. Ostrčil. V roce 1919 kníže Karel Kinský daroval lázně obci Vápenný Podol se všemi budovami k nim náležejícím. Poté byla zadána oprava lázní p. Netušilovi, staviteli z Heřmanova Městce. V roce 1920 byla dokončena přestavba bývalých lázeňských stájí na obytné stavení (dům č.p. 7). V listopadu téhož roku obec pronajala lázně panu Rudolfu Urbánkovi za 9.000 Kč nájemného/rok. Dne 21.4.1927 obec prodala lázně panu Antonínu Štěpánkovi. Lázně se provozovaly cca do roku 1930.

Kostel svatého Václava

Původně na místě dnešního kostela stála kaple, zasvěcená sv. Václavu. Byla postavena v roce 1726 za panování hraběte Jana Josefa Šporka. Zvýšený lázeňský ruch a náboženské cítění vyžadovaly, aby v blízkosti lázní byl také zřízen stánek pro služby Boží. Protože u pramene stávala socha sv. Václava a podle ní se pramen nazýval „Svatováclavský“, bylo rozhodnuto, že bude postavena kaple, která bude také zasvěcena zemskému patronu sv. Václavu. V nově postavené kapli se konaly služby Boží každé neděle a ve svátky. Za tímto účelem sem docházel duchovní z Heřmanova Městce, který toho času také Podol spravoval. Hrabě sám dosadil a vydržoval tu také poustevníka, který měl za povinnost se starat o kapli, zvonit klekání atd. Žil v poustevně, která se nacházela uprostřed obce. Posledním poustevníkem v Podole byl Josef Ephrem a Sta Maria. Eremita pocházel ze zámožné rodiny z Čáslavi. Když mu rodiče zemřeli, přenechal zděný dvůr za nepatrný roční poplatek svým sourozencům a vstoupil do poustevnického řádu Ivanitů. Obydlí jeho v Podole bylo sice prosté, ale velmi upravené. Když císař Josef II. všechny poustevny zrušil, našel útulek v městeckém špitále, kde v roce 1803 svoji pozemskou pouť dokonal.

Ke konci 18. století, na základě reforem císaře Josefa II., který tehdy v Chrudimském kraji založil čtyři fary a 26 lokalií k pohodlí věřících, byla zřízena i v Podole 28.4.1785 nová lokalie. Prvním lokalistou, který v Podole působil, byl kaplan Josef Peregrin Hrdlička z panství pardubického městečka Sezemice, kde se také v roce 1755 narodil. Dne 15.5.1788 se přistěhoval do Podola. Své povinnosti prozatím vykonával v kapli, kam se vešlo 50 osob. Ta byla na místě, kde nyní stojí kostel sv. Václava. Tato kaple zde stála až do roku 1790 a poté byla zbořena. Jelikož zde nebyla žádná farní budova, byl ubytován v hostinském lázeňském domě „U bílého lva“ až do roku 1801. Přízemní faru dal postavit baron Filip Karel z Greiffenklau v roce 1802. Opravována byla v roce 1869 a 1884, v roce 1899 k ní bylo přistavěno první patro a místnosti upraveny. V roce 1858 byla podolská expozitura povýšena na farnost.

Se stavbou kostela bylo započato v roce 1788 na místě původní kaple (dostavěn v roce 1790). Stavební náklady byly hrazeny ze zádušního jmění hrbokovského kostela a z náboženského fondu, který byl v josefínské době vytvořen z prodeje rušených klášterů. Věž dostavěli později - v roce 1796. Do ní byly přeneseny dva zvony z 16. století z Hrbkova. Oba musely být v 19. století přelity. Ve 20. století byly zabrány pro válečné účely: větší, sv. Václav, v roce 1918, druhý - sv. Jan spolu s dalším menším zvonem v roce 1941. Z původní kaple je nad postranními (v současné době zazděnými) dveřmi zasazen kámen, který nese nápis latinsky psaný, česky znějící: „Tato kaple stojí k větší cti a slávě sv. Václava, patrona našeho“. V roce 1874 byly na věž kostela zabudovány věžní hodiny. V roce 1892 jsou na kůru kostela stavěny varhany věhlasným varhanářem Petrem z Prahy. 25.6.2008 se přehnalo ve večerních hodinách nad obcí ničivé tornádo, které pohnulo věží kostela a strhlo i část střechy. Na jaře v roce 2009 se prováděly opravy.

Čtěte také: Vše o bílém hašeném vápně

Kostel je jednolodní s předsíní na západní straně a s věží nad hlavním průčelím. Při vstupu hlavními dveřmi do chrámu je možno po pravé straně spatřit kříž s kropenkou a podstavcem. Vše je zhotoveno z jednoho kusu dřeva (z té větve, která se ulomila ze stromu, když rodina hrabat Šporků vyjela hledat vhodné místo, kde se měla kaple postavit). Nad hlavním oltářem je obraz sv. Václava na koni s vévodskou korouhví, patrona našeho národa, namalovaný akademickým malířem Františkem Müllerem z Chrudimi. Nad ním je socha Pána Ježíše. Po obou stranách jsou sochy dvou klečících andělů a zemských patronů Cyrila a Metoděje a také sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. Na okenních obrazech po stranách oltáře vyniká sv. Anežka a sv. Josef. Jsou označeny letopočtem 1848 - 1898 s věnováním od Jana Pleskota a J. Pazdery. Zajímavá je dřevěná soška mužské postavy, která ve zdvižených rukách drží misku pro paškál. Toto dílo vyrobil mistr Moštěk, bratr jednoho z administrátorů farnosti. Po stranách lodě je možno spatřit oltáře Panny Marie s Ježíškem a sv. Ludmily se sochou světice, dodané firmou Krejčík z Prahy. Ty byly společně s hlavním oltářem slavnostně posvěceny 6.5.1894. U jižní stěny je socha sv. Jana Nepomuckého z konce 19. století taktéž od řezbáře Krejčíka. Nad ní visí obraz Panny Marie. Na protější zdi doplňuje výzdobu barokní obraz „Klanění sv. tří králů“, provedený Janem Onghersem, žákem školy Braunovy. Od 1.1.2011 je farnost Vápenný Podol sloučena do farnosti „Heřmanoměstecké“.

Krasové útvary a jeskyně

Těžbou vápence ve Vápenném Podole zmizely některé krasové útvary, a naopak nové byly odkrývány. Starší těžbou zde tak bylo odkryto několik jeskyň, rozměrnějších vodních kanálů a korozí rozšířených dutin. V katastru obce se nacházejí dvě jeskyně: „Páterova“ a „Podolská“, v současné době nepřístupné. Vstupy do obou jeskyní byly otevřeny těžbou v jámovém lomu, který se nacházel za hřbetem západního úbočí údolí Podolského potoka (cca 500 m západně od kostela ve Vápenném Podole). Zavážením lomů hrozilo i zasypání vchodů a znepřístupnění obou jeskyň. To byl okamžik, kdy se do hry zapojily tehdejší orgány ochrany přírody. V těchto jeskyních bylo zjištěno významné zimoviště netopýrů, hlavně vrápence malého, kriticky ohroženého druhu. Byla založena betonová šachta, která se několikrát nastavovala díky neustálému ukládání materiálu až do současné výšky 60 m nad dnem horizontální spojovací chodby jeskyní.

Jeskyně je možné charakterizovat rozměry a tvarem. Hlavní části Podolské je propasťovitá prostora s výškou asi 20 m a šířkou 3 - 5 m, souvisí s ní systém stísněných prostor a krasových kanálů, takže celková délka měřičského polygonu je cca 150 m. Páterovu jeskyni tvoří řada propojených dómů a menších prostor dosahující výšky 4 m. Má dvě části - „starou“ objevenou v roce 1965 a „novou“ objevenou v roce 1992. Nejzápadnější část „nové Páterovy jeskyně je vyzdobena sintrovými povlaky a krápníky. Délky měřičského polygonu jsou 120 a 110 m. Do nejnižší části obou jeskyní zasahuje hladina spodní vody a jsou zde jezírka.

Současnost a turistika

Opuštěný lom uprostřed obce se po ukončení těžby stal velkou atrakcí pro místní obyvatele. Vápenný Podol má veškerou infrastrukturu - vlastní obecní vodovod, kanalizaci a biologickou ČOV, je plynofikován a také telefonizován. Proti budově obecního úřadu bylo vybudováno parkoviště pro 50 automobilů. Jsou zde dvě požární nádrže, které slouží v letních měsících ke koupání. Obec je křižovatkou turistických značek. Po modré se můžete z obce dostat přes Kostelec do Heřmanova Městce nebo na Seč, po červené přes Cítkov, Čejkovice do Chrudimi nebo podél lomů přes Prachovice do Pekla a Hedvikova, po zelené přes Bučinu do Kraskova, Hedvikova a Třemošnice. Místní lesní cesty dokonale prověří cyklistovu kondici. Odměnou budou krásné výhledy na krajinu. Chvála patří místnímu obchodu a jeho službám.

tags: #vapenny #podol #lazne #informace

Oblíbené příspěvky:

• Jak správně omítnout stěny
• Kompletní průvodce střešními krytinami
• Přečtěte si více o výhodách papírových sáčků s AL fólií pro moderní balení.
• Vše o hliníkové zakládací liště pro polystyren
• Recenze pily Tornado na obklady