Vápenné omítky, kdysi nejpoužívanější typy omítek, si i dnes udržují nezaměnitelné a nenahraditelné vlastnosti, které ocení jak stavby samotné, tak i jejich obyvatelé. Tyto materiály jsou k dispozici hotové v pytlovaných směsích, nebo si je můžete namíchat sami.
Historie a návrat k tradici
Použití vápna jako stavebního pojiva sahá daleko do minulosti. Od nejstarších dob se vápno používalo pro přípravu malt na stavění, omítání, pro interiérové a fasádní nátěry, a dokonce i pro maltu na úpravu podlah. Nejstarší písemné zmínky o pálení vápna pro stavební účely na našem území se datují již do 10. století. Celé generace stavitelů tak měly možnost zdokonalovat umění stavět s vápennými maltami.
O tom, že naši předkové toto umění přivedli k neobyčejné dokonalosti, svědčí dodnes bohatý soubor našich hradů, zámků, církevních staveb, ale i staveb lidového stavitelství. Ke ztrátě významu vápna jako stavebního pojiva docházelo na konci 19. století, kdy požadavkům na rychlejší stavění a stále větší stavby více vyhovovala hydraulická pojiva, nejprve hydraulická vápna a později cementy.
Přesto jsou vápenné materiály dodnes nenahraditelné, a to jak v oblasti údržby a obnovy historických staveb, tak i pro stavění ekologičtějších staveb. Díky tomu, že se nám do současnosti dochoval poměrně velký soubor historických staveb s původními vápennými omítkami, máme možnost si opakovaně ověřit, že tyto stavby jsou hodnotné nejen pro svou uměleckou výzdobu a architektonickou krásu, ale i proto, že život v nich je příjemnější a zdravější, a to do značné míry i díky vápenným omítkám.
Vlastnosti vápenných omítek
Vápenné omítky jsou jednoduše směsí vápna, písku a vody. Postupů přípravy vápenných malt bylo dříve více, především pak šlo o to, v jaké formě se vápno používalo (vápenná kaše, suchý vápenný hydrát nebo nehašené kusové vápno).
Čtěte také: více o sortimentu SALITH®
Vápenná omítka je po vyschnutí malty a jejím přirozeném zpevnění velmi porézní a nasákavá úprava povrchu zdiva. I když z našeho současného pohledu tato omítková malta nedosahuje vysoké pevnosti, právě to jí dovoluje reagovat na přirozené dilatační pohyby historických staveb, a tedy nemá sklon ke vzniku sítě dilatačních trhlinek, tak jak to často vidíme na fasádách historických staveb při použití omítek pevnějších (cementových nebo vápenných s vysokým podílem cementu nebo hydraulického vápna). Možnost navštěvovat a obdivovat četné stavební památky postavené s využitím vápenných materiálů je důkazem toho, že při správné údržbě staveb jde o materiály velmi trvanlivé a prověřené staletími.
Výhody a nevýhody vápenných omítek
Vápenná omítka má mnoho výhod:
- Jsou snadno zpracovatelné a lze je použít na téměř jakýkoliv povrch, včetně sádrokartonu, dřeva, cihel a betonu.
- Stavební materiál šetřící zdroje, 100% recyklovatelný.
- Difúzní otevřenost a schopnost akumulovat teplo. Velmi dobře propouští vodní páry, což umožňuje stavbám "dýchat" a regulovat vlhkost.
- Neutrální vůči alergiím a pohlcuje elektromagnetické záření.
- Váže škodliviny a pachy.
- Zvukově-izolační a protipožární vlastnosti.
- Vysoká hodnota pH (zásaditost) zabraňuje tvorbě plísní a ničí choroboplodné zárodky. Je odolná vůči škodlivým bakteriím, plísním, plísním. Bílení vápnem byla a dodnes je velmi účinná prevence vzniku plísní a bakterií.
- Účinná ochrana proti hmyzu.
- Nižší či nulový podíl cementu dělá vápenné omítky méně pevnými, ale zároveň zajišťuje jejich prodyšnost a schopnost přizpůsobit se pohybům konstrukce.
- Ekologicky neutrální - při výrobě uvolňuje oxid uhličitý, který při vysychání opět absorbuje.
I přes řadu výhod mají vápenné omítky i určité nevýhody:
- Pro vytvoření takového materiálu je nutné připravit hydratované vápno, což může trvat asi 14 dní.
- Sušení takových nátěrů zabere spoustu času a je možné pokrýt povrch další vrstvou omítky pouze tehdy, když se předchozí vrstva zcela vysuší.
- Měkčí a tím i choulostivější povrch.
- Náchylná na přímé nebo trvalé působení vody. Nedoporučuje se používat v místnostech, kde je vlhkost příliš vysoká.
- Vliv klimatu místnosti pouze při tloušťce omítky nejméně 15 mm.
- Vápenná omítka by měla být zpracována rychle, protože na vzduchu rychle ztvrdne.
- Materiál na bázi vápna nebude fungovat, pokud chcete k základně připevnit spotřebiče nebo jakékoli části nábytku.
Zdravé bydlení s vápennými omítkami
Velká plocha omítky, která je schopná přijímat vodu v podobě páry i kapaliny (je porézní a nasákavá), se významně podílí na pohlcování vlhkosti vyprodukované v interiéru, a tedy na snižování vlhkosti prostředí při náhlé produkci vodní páry při vaření, sušení prádla, ale i při dýchání. Tato schopnost vápenných omítek souvisí s jejich vysokou nasákavostí. Nasákavé omítky mají schopnost v době poklesu vlhkosti v interiéru neabsorbovanou vodu zase uvolňovat - až do přirozené rovnováhy.
Omezení výkyvů vlhkosti v interiéru je příznivé jak pro lidi nebo zvířata, tak i pro historický nábytek, knihy nebo obrazy. Není-li v místnosti vysoká vlhkost prostředí, vodní pára se nesráží na oknech či na jiných nenasákavých chladnějších plochách (např. na zdech), a proto na nich nemohou vznikat zdraví škodlivé plísně a bakterie. Vápno má samo o sobě ještě antibakteriální účinky. A tak bílení vápnem byla a dodnes je velmi účinná prevence vzniku plísní a bakterií.
Čtěte také: Rozhovor s Ladislavou Kubíkovou
Vápno chrání fasády
Vápenné omítky mají svou nezastupitelnou roli i na fasádách starých staveb. Chrání zdivo před mechanickým poškozením, ale chrání jej velmi účinně také proti vzlínající vlhkosti a poškozením solemi. A opět to souvisí s jejich vysokou nasákavostí, tedy schopností přijímat kapalnou vodu.
Velká většina historických staveb postavených před koncem 19. století není izolována proti zemní vlhkosti. Zemní vlhkost tedy může do zdiva pronikat. U dobře opravovaných staveb se to však děje jen velmi výjimečně, protože celá stavba byla postavena a uchována tak, že se voda může odpařovat plochou podlahy či okolím stavby. Když je vlhko a mokro, voda pronikne i do zdiva, ale protože následně může nasáknout až do vápenné omítky či vápenného nátěru, odpaří se a v omítce (nikoli ve zdivu) se ukládají ve vodě rozpustné soli. Když se omítka solemi nasytí, což se zpravidla dělo a děje v tzv. soklové části dobře udržovaného zdiva, tedy nízko nad terénem, omítka se ze soklu otluče a nahradí se novou vápennou omítkou. Vlastní zdivo se solemi nekontaminovalo, ochránila jej omítka.
Nasákavé omítky se v těchto případech přímo nazývají omítkami obětovanými. Jsou dočasnou vrstvou na povrchu zdiva, kterou lze poškodit a zasolit (na rozdíl od zdiva), a tedy obětovat do doby, než bude problém vyřešen.
Historické vápenné omítky
Jedinečnou skupinu tvoří historické vápenné omítky. Vedle toho, že se nemalou měrou podílejí na dlouhověkosti historických staveb, jsou to současně i autentické ukázky toho, jak se vyvíjel vkus našich předků a s ním i umění omítat a zdobit stěny omítkami a omítky pak výmalbami či dokonce nástěnnými a nástropními malbami. I v umění nástěnné a nástropní malby hrálo vápno významnou roli, tak v technice fresky (malby na čerstvou vápennou omítku) nebo i technice secca, kdy vápno bylo jedním z řady pojiv barevné vrstvy.
Avšak i zcela prosté, z našeho současného pohledu nedokonale rovné, mnohokrát vyspravované a přetírané staré omítky mají pro staré domy neobyčejný význam. Fasádě nebo interiéru stavby propůjčují malebnost a těžko nenahraditelnou patinu stáří. Každá stavba, která nese historické omítky, je z památkového hlediska hodnotnější. Lze ji přirovnat k historickému obrazu, který již dlouho nebyl přemalován a ze kterého se můžeme poučit, jak a co se v minulosti malovalo, ale i jaké materiály a postupy se k tomu používaly.
Čtěte také: Leskovec nad Moravicí a jeho historická vápenná pec
Typy vápenných omítek a jejich příprava
Vápenné omítky se tradičně připravují z vápna, písku a vody. Dnes je však nejdostupnější formou vápna suchý vápenný hydrát, který se prodává v pytlích.
Vápenná malta
Vápenná malta se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je kopaný nebo říční písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát. Lze do ní přidávat i různé přísady pro zlepšení vlastností omítky. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. V každém případě by mělo být ve směsi dostatek pojiva, aby se směs dobře zpracovávala. Příliš vysoký podíl vápna však kvalitu omítky nezlepší, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce. U vápenných omítek počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku.
Štuková malta
Štuková malta je hustší vápenná malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1:3. Do směsi je možné přidat i cement, který by měl tvořit asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky. Pro vnější štukové omítky nebo vnitřní omítky do vlhkého prostředí počítejte se spotřebou zhruba 250 kg vápenného hydrátu na jeden krychlový metr písku.
Vápenocementová malta
Vápenocementová malta se míchá ze směsi vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech, vystavených většímu opotřebení (např. schodiště). Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3-5 lopat písku. Je třeba počítat s tím, že cement snižuje prodyšnost omítky a tím pádem i schopnost zdiva „dýchat,“ proto se například u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy striktně doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.
Příprava pytlované omítky
Zatímco v minulosti si každý zedník připravoval omítku ze základních surovin sám, dnes většina upřednostňuje použití předpřipravených směsí v pytlích. Důvodem je nejen úspora času, ale i přesnost poměrů, díky kterému jsou výsledné vlastnosti hmot konstantní. Suché směsi dodávané v pytlích splňují přísné stavební normy.
Pro přípravu vápenné omítky z pytlované směsi postupujte následovně:
- Do kbelíku nalijte vodu.
- Nasypejte vápennou stěrku za chodu míchadla a pečlivě promíchejte.
- Nechte stěrkovou hmotu cca 5 minut bobtnat.
Omítky a barvy musí být správně promíchány, aby se komponenty správně spojily. Nejlépe výkonným míchadlem.
Spotřeba materiálu
25kg pytel se směsí jádrové omítky vám vystačí na omítání přibližně 0,8 m2 plochy. Stejně velký pytel pojiva bez písku pak vystačí asi na 6 m2. Cena obou pytlů bude přitom podobná. Poměrně široké hmotnostní rozmezí spotřeby vápna je dáno různou kvalitou vápna. Je třeba si optimální množství vám dostupné značky vápna vyzkoušet.
Aplikace vápenné omítky
Příprava podkladu
Než se pustíte do omítání, podklad si nachystejte. V případě rekonstrukcí odstraňte zbytky starých omítek, solí nebo jiných nečistot. Stěna určená k omítání musí být suchá, čistá, zbavená prachu a mastnoty. Pokud je stěna čerstvě vyzděna, musí se nechat nějakou chvíli vyschnout. Stejně tak tomu je v případě, že omítáte starou stěnu, která je vlhká. Odstraňte všechny předměty z místnosti, zakryjte podlahu a okna polyethylenovou fólií, zakryjte místa, kde jsou strop a stěny propojeny maskovací páskou. Také je třeba ze základny odstranit všechny prvky z kovu (například šrouby). Pomocí brusky nasaďte výztuž a poté na ni naneste antikorozní prostředek.
Navlhčení podkladu a "špric"
Jádrové omítky nanášejte na navlhčený podklad. Zdivo proto nejprve pokropte vodou. Většinou je potřeba nanést i „špric“ neboli podhoz - řídký nástřik ze směsi cementu a písku. Jedná se o řídkou směs cementu, vody a písku frakce 0 - 4 mm. Cementový postřik na stěnu nahazujte zednickou lžící, lépe však zednickou naběračkou. Rychlým švihem se postřik rozprskne po stěně a vytvoří na ní hrubý podklad pro další krok omítání. Někteří lidé sprej přeskočí, ale je lepší, když to neděláte, protože sprej vám umožňuje zajistit dobré spojení povrchu se směsí omítek. Je lepší použít roztok, který se podobá polibku v konzistenci: v něm by mělo být o něco více vody než obvykle. Na stěrku zadejte směs a začněte ji házet na povrch. Pak se materiál bude muset trochu natáhnout, ale nedochází k dokonale hladkému povlaku. Počkejte den.
Omítníky
Zejména při omítání křivých stěn doporučujeme používat omítníky. Standardně jde o dřevěné či kovové profily, které připevníte na stěnu a srovnáte pomocí vodováhy. Žádná stará a mnohdy i nová stěna není dokonale rovná a je potřeba ji omítkou vyrovnat. K tomu slouží omítníky, které se aplikují do nahozených „buchet“ omítky a vyrovnají do roviny pomocí vodováhy, olovnice a hliníkové latě. Na stěnu se nahodí „buchty“ omítky v rastru cca 1,2 x 1,2 m (příp. 1,5 x 1,5 m). Do těchto buchet se vloží omítníky tvořené dřevěnými latěmi či pevným ocelovým drátem o průměru cca 6 - 8 mm. Někdy použití primeru nestačí. V tomto případě se použije výztužná síť. Natáhněte síťovinu na zeď a upevněte ji pomocí šroubů. Pro podklady ze dřeva lze použít šindele, pro beton se používá tenká síťovina nebo běžná síťovina. Poté znovu naneste základní nátěr na stěny a nainstalujte nátěrové majáky. Takové prvky umožňují, aby byl povrch co nejplošší.
Nahození a stržení omítky
Připravte si jádrovou omítku a začněte ji postupně nahazovat zednickou lžící na stěnu. Konzistence malty na omítání má velký vliv nejen na průběh omítání, ale i na výslednou kvalitu vnitřních omítek. Při omítání stěny poslouží nejlépe zednická naběračka, lidově nazývaná fanka. Zednickou naběračkou, příp. zednickou lžící naberte maltu a uvolněným zápěstím omítku nahoďte na stěnu. Pohyb ruky při omítání je nejdůležitější a závisí na něm uchycení malty na stěně. Stěna se omítá od spodu nahoru. Omítka musí být aplikována stěrkou a natažena stěrkou. Vrstva musí odpovídat úrovni, na které jsou majáky umístěny. Přesuňte se shora dolů. Ihned po nahození ji postupně strhávejte latí - díky omítníkům bude rovnoměrně nanesená po celé ploše. Omítka se nahodí mezi omítníky přibližně v půl metru širokém pásu a poté se pomocí hliníkové latě či dřevěné ohoblované desky strhne do roviny. Po dokončení zpracování jedné povrchové plochy odstraňte přídavnou omítku pomocí pravidla.
Dokončení a doba zrání
Po omítnutí celé plochy omítníky vyjměte a přidejte maltu do míst, kde se vytvořily rýhy. Jak omítka zatvrdne, prázdná místa po omítnících zamázněte maltou a srovnejte do roviny. Než se pustíte do štukování, nebo nanášení fasádní omítky, budete si muset po omítání pár týdnů počkat. Jádrové omítky musí pořádně vyschnout a vyzrát. Doba zrání závisí na okolní teplotě i vzdušné vlhkosti. Obecně platí, že 1mm vrstva omítky potřebuje zrát den. Hlavní vrstva, kterou můžete udělat poměrně tlustou (asi 50 mm). Poté je třeba pokrýt. K tomu použijte více tekutý materiál (jako pro stříkání). Tloušťka takového povlaku by neměla překročit 3 mm. Po aplikaci budete muset vyrovnat a počkat dvě až tři hodiny. Poté byste měli celý povrch ošetřit pomocí struhadla, na kterém je hrubý brusný papír. Pokud vezmete v úvahu všechny užitečné tipy a neuniknete důležitým fázím práce, nátěr se ukáže jako vysoce kvalitní a nebude nutné provádět konečnou úpravu.
Typy jádrových omítek
Všechny jádrové omítky jsou určené pro nanášení v silnější vrstvě a pro vyrovnání i zpevnění podkladu. Na výběr máte ze 3 základních hrubostí (velikostí zrna) - 1 mm, 2 mm a 4 mm.
- Vápenná omítka:
Protože neobsahuje cement, je po zaschnutí bílá. Výhodou vápenných omítek je dobrá paropropustnost. Zpravidla se používá jen pro vnitřní použití - je méně odolná a pevná. Vzhledem k jejím vlastnostem bývá její tloušťka menší (do 20 mm). V exteriéru se často používá i při rekonstrukcích historických objektů, protože představuje tradiční stavební materiál.
- Vápenocementová omítka:
Pojivo obsahuje cement a vápenný hydrát. Díky cementu je omítka dobře zpracovatelná a odolná. Má charakteristickou šedou barvu. I kvůli tomu se obvykle nepoužívá jako finální vrstva ani pro nenáročné aplikace.
- Sanační omítka:
Její pojivo obsahuje přísady, které způsobují větší pórovitost hmoty. Díky tomu vyniká nadstandardní paropropustností. Navíc dokáže zachycovat soli a zabraňovat tak vzniku silných výkvětů. Sanační omítky se používají pro omítání vlhkého nebo poškozeného zdiva. Proto se s nimi setkáte zejména při rekonstrukcích starých budov.
- Tepelně izolační omítka:
Používá se pro zlepšení tepelné izolace vnitřních i venkovních ploch. Tyto omítky obsahují speciální hydraulické pojivo a izolační materiál (perlit, nebo granulovaný polystyren). Obsahuje dolomitické vzdušné vápno a organické lehčící přísady. Dokáže posilovat tepelně-izolační vlastnosti zdiva, má vysokou vydatnost a je dobře zpracovatelná. Vyniká silnou paropropustností, díky čemuž dokáže přirozeně regulovat vnitřní mikroklima.
Příklady použití vápenných omítek
- Vápenná hrubá omítka vnitřní: Jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm, povrch omítky se zatře dřevěným hladítkem. Použití je vhodné na půdách, štítech, komínech.
- Vápenná hladká omítka vnitřní: Nahazuje se jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm. Do malty se přidává dostatečně jemný písek, abychom mohli povrch dobře uhladit plstěným hladítkem.
- Hrubá vápenná omítka vnější: Jednovrstvá omítka tloušťky 15-20 mm.
V místech, kde vzhled hotové omítky nehraje zásadní roli, může být jádrová omítka současně finální vrstvou zdiva. Nejčastěji se k takovému řešení přistupuje při omítání garáží, kůlen, sklepů či skladových prostorů. Podklad vyrovnáte, ale viditelná hrubá struktura s vystouplými zrnky písku zůstane vidět. Prostor pak můžete jednoduše vymalovat třeba vápnem. Štuky a jemné omítky nemusíte na hrubou omítku nanášet ani v místech, kde plánujete lepit obklady.
Důležité upozornění
Omítání stěn může být prováděno pouze při teplotě min. +5 °C a maximálně zpravidla + 35 °C. Nezapomeňte, že kromě stavebních hmot budete potřebovat i pořádné zednické vybavení. Omítání je činnost vyžadující zručnost a cvik.
Není vápenná omítka jako vápenná omítka. Jako vápennou omítku lze prodávat všechny druhy omítkové malty s obsahem vápna alespoň tři procenta. Své specifické vlastnosti rozvíjejí vápenné produkty ale bez přimíchání cementu nebo chemických přísad.
tags: #vápenná #omítka #pytlovaná #vlastnosti #a #použití