Pojem „tzv. cikánská izolace“ v sobě skrývá mnohovrstevnatou problematiku, která se dotýká sociokulturní dynamiky, historických perzekucí a komplexních vztahů mezi romskou minoritou a majoritní společností. Romové, národ, který byl po staletí vystavován těžkým zkouškám a ne vždy v západní Evropě vítán, se v současnosti stávají předmětem intenzivního výzkumu, který se snaží objasnit jejich migraci, historii, perzekuce, nucená vysídlení, šikanu a kontroly.
Historické kořeny a migrace Romů
Historik Ilsen About, významný pracovník Národního centra vědeckého výzkumu a přednášející na vysoké škole sociálních věd ve Francii, se ve své práci věnuje dějinám migrování, kontrol a tzv. vlastním spisům, tedy například autobiografiím. Podle něj se romská populace v Evropě vyznačuje určitými specifiky. Migrace probíhala často mezi Východem a Západem, ať už to bylo mezi Ukrajinou a Belgií, nebo ze Španělska do východní Galicie, tedy dnešního Polska.
Západní Evropa je známá svou přítomností skupiny Gitan, která pochází ze Španělska, a skupinou Sinty, pocházející z germánského prostoru. Tato skupina začala migrovat v 19. století. Společně se západní populací kočovníků vytvořili mix tří kultur, který je velmi příznačný právě pro oblast dnešní Francie. Na rozdíl od střední a východní Evropy, kde je romská populace více homogenní, část romského obyvatelstva dnešní Francie také pochází z oblasti Itálie nebo dnešního Švýcarska.
Perzekuce a snahy o izolaci
Míra perzekuce romského obyvatelstva představuje druhé specifikum západního teritoria. Už od 18. století zaváděly západoevropské státy systém kontrol, identifikování a následné perzekuce těchto osob. To mělo za cíl izolaci, odsunutí nebo změnu romské populace. Dnes víme, že to byl konkrétní politický mechanismus a příklad xenofobie proti romskému obyvatelstvu. Šlo o způsob, jak populace zmenšit a vypudit. Svého vrcholu s politickým i společenským posvěcením dosáhl za 2. světové války.
V Československu přijela v září 1989 studovat češtinu Gwendolyn Albert, která se později stala aktivistkou a novinářkou. Zjistila, že v bývalém protektorátním „cikánském táboře“ v Letech u Písku, kde z velké části probíhal holocaust českých Romů a Sintů, stojí velkokapacitní vepřín. Tento fakt s ní otřásl a stál u zrodu jejího zájmu o Romy. Ve spolupráci s Čeňkem Růžičkou, potomkem starého romského rodu, jehož matka přežila Lety u Písku i Osvětim, se Gwendolyn Albert začala angažovat v tématu romského holocaustu v Česku a zasazovala se za likvidaci vepřína. Trvalo dvacet let - do roku 2018 - než stát konečně vepřín odkoupil a prasata z pietních míst zmizela.
Čtěte také: Průvodce kročejovou izolací
Kromě toho se Gwendolyn Albert věnovala i dalším lidskoprávním kauzám týkajícím se romské minority, po roce 2003 se angažovala zejména v případech nucených sterilizací romských žen. Ombudsmanova zpráva prokázala, že romské ženy skutečně byly cílem antireprodukční politiky zaměřené proti nim.
Diskurz o Romech a „Gypsy Industry“
Provokativní název knihy Norberta Mappes-Niedieka „Chudáci Romové, zlí Cikáni“ odkazuje ke dvěma extrémním polohám současného diskurzu o Romech. Část veřejnosti, zastřešená menšinovou politikou Evropské unie, je považuje za „chudáky Romy“, oběti rasové diskriminace, a nápravu hledá v podpoře kulturních specifik směřující k jejich většímu osamostatnění. Podle autora tento postoj a především rozvojové fondy plynoucí z Evropské unie na jeho šíření přímo přispěly ke vzniku tzv. „Gypsy Industry“.
Část veřejnosti je naopak odmítá vnímat jako etnickou skupinu, vidí v nich pouze „zlé Cikány“, zbídačelou společenskou spodinu s odpovídajícím sklonem ke kriminalitě, a řešení vidí v jejich rozpuštění ve většinové společnosti. Ani v České republice není tento postoj neznámý. Mappes-Niediek se sice staví proti pojetí Romů jako neteritoriálního národa a na mnoha příkladech se snaží dokázat, že jsou příliš kulturně, jazykově a nábožensky heterogenní, než aby mohli být víc než „abstraktní představou, která ve skutečnosti neexistuje“, ale zároveň vůči nim prokazuje nebývalou míru lidského porozumění.
Autor geniálně rozkrývá, proč si obyvatelé nejchudších osad a ghett nerozloží své skromné příjmy rovnoměrně, místo toho všechno probendí během několika málo dní a pak po zbytek měsíce hladovějí. „Lidé ve slumech dokážou ušetřit pouze tak malý obnos, že tato částka nevynahradí větší strádání způsobené tímto šetřením,“ vysvětluje autor jev zvaný ekonomie chudoby. Norbert Mappes-Niediek se také vypořádává s klamnými představami, které většinové společnosti o Romech chovají. Přesvědčivě například argumentuje, že rumunští a bulharští Romové, kteří po připojení jejich zemí k Evropské unii vycestovali do západní Evropy, tak nečinili kvůli štědrým sociálním dávkám, ale spíš z nejasné představy, že na Západě bude lépe, a sami sebe tak vehnali do ještě větší izolace a chudoby. Dále jasně dokazuje, že neexistují žádné statistiky, které by prokazovaly vyšší romskou kriminalitu.
Zvláště podnětná je kapitola věnovaná politice a již zmiňovanému „gypsy industry“, v níž autor tvrdí, že proromská politika EU je „zrcadlem, v němž se Evropa může zhlížet“, ale nic se za ním neskrývá. Vedle celé řady romských organizací, které se naučily efektivně využívat evropských fondů a dotovat jejich prostřednictvím užitečné projekty, vzniká také množství projektů a organizací diktovaných pobídkou, jejichž aktéři pouze čerpají prostředky, ale nic reálného neprodukují.
Čtěte také: IPA asfaltová izolace: Co potřebujete vědět
Romská identita a vztah k většinové společnosti
Životní způsob Romů/Cikánů se na poli současné vědy nahlíží v zásadě ze dvou pozic. První skupina autorů, dominantně romisté, odvozuje způsob života především z pravděpodobného indického původu - od chudé kasty takzvaných nedotknutelných, páriů. Tato kasta se neživila zemědělstvím a vyznačovala se permanentním pohybem. Romy/Cikány dotyční autoři definují z hlediska jejich společných esenciálních znaků.
Mezi antropology dominuje odlišný pohled, který je více konstruktivistický a vychází z názoru, že vhodný rámec interpretace životního způsobu tkví ve zkoumání identity - v každodenním vymezování hranic s majoritou, která tvoří součást nejen socioekonomického, ale i kulturního systému Romů/Cikánů. Zastánci této perspektivy oponují stoupencům esenciálního pojetí, že je třeba věnovat pozornost spíše interpretaci znaků než znakům samým a že rozdíly mezi skupinami se odvíjejí od jejich vzájemného vztahu. Takovíto autoři neupírají Romům/Cikánům do jisté míry společný původ, avšak romství (tedy soubor hodnot a chování tvořících identitu, tzv. romipen) odvozují zejména od určité typické situovanosti vůči majoritě.
Britský antropolog Michael Stewart zkoumal jednu z maďarských skupin usazených Olachů. Jeho dlouhodobý terénní pobyt vyústil v závěr, že romipen se vytváří užíváním romského jazyka a určitou negací hodnot a životního způsobu venkovské společnosti, kterou musí každý Rom neustále potvrzovat. Maďarští Romové si dle něj vytvářejí velmi pevný identitní systém v bezprostřední reakci na rolníka, který vlastní půdu, akcentuje pečlivou, efektivní a systematickou práci, vzývá neokázalost, udržuje nabyté bohatství, vyhýbá se obchodování a spíše spoléhá na vlastní výpěstky. Zato Stewartovi respondenti se zemědělstvím ani nechtějí zabývat, za jediné „čisté“ považují peníze získané obchodováním a při „cikánské práci“ (romaňi buťi) se osvědčuje zejména inteligence, štěstí a mazanost.
Nezemědělský charakter romské společnosti
Jednou z pozoruhodných dimenzí vztahu Romů/Cikánů k přírodě je problematika zemědělství. Jeho prakticky naprostá absence je jednou z prvních věcí, která snad každého výzkumníka překvapí při vstupu do osad. Stewartův postřeh je v zásadním ohledu velmi případný: je skutečně zarážející, v jak očividném kontrastu k majoritě stojí nezemědělský charakter romské společnosti. I na Slovensku je zemědělství doposud do značné míry klíčový znak.
Ani usedlí Romové nikdy úzký vztah k místu, natožpak k zemědělství, nezískali. Podstatný vliv na to neměly ani vlny represí, ani osvícenské snahy o sedentarizaci. Marie Terezie stejně jako Josef II. toužili připodobnit Cikány ostatním obyvatelům - kočovníci měli být usazováni na stálých místech, přinuceni k zemědělské práci. I když se v minulosti Romové pohybovali v sedláckém prostředí, zastávali většinou doplňkové práce a sami téměř nehospodařili.
Čtěte také: Radon a asfaltová izolace
Absence vztahu k místu a k zemědělství se stala nejvýraznější rovinou, na níž probíhala stereotypizace ze strany majority. Vzájemně analogické mohou být i samotné stereotypy. Obraz, který si sedlácká společnost o Cikánech vytvářela, byl vnitřně koherentní. Prakticky nereflektoval tradiční sedentarizaci a jeho osou je symptomaticky vymezování vůči kočovníkům, „tulákům“. Cikáni, ostatní neusedlí a další lidé mimo hierarchickou strukturu byli považováni za potenciálně nebezpečné a neznámé cizince. Ve folklóru tvořeném vesnickou společností jsou „Cigáni“ zdaleka nejčastějším a nejpropracovanějším obrazem cizince, a to právě proto, že nemají vztah k půdě ani nechtěli nikdy hospodařit.
Kočovný vs. usedlý životní styl
Při studiu spišských Romů je třeba podržet v patrnosti několik důležitých specifik tamního kontextu. V osadách na Spiši má usedlý způsob života hluboké kořeny. Za první doklad o přítomnosti Romů na území Slovenska bývá pokládána zmínka rychtáře Jána Kuncha o usazení cikánské rodiny roku 1322 právě v tomto regionu. Tradičně usedlí získali za staletí úzkou vazbu na majoritní společnost, tvořenou zejména sedláky, kteří je využívali k sezonním pracím a odkupovali jejich řemeslné produkty. Vzájemné vztahy jsou silně provázány nejen ekonomicky, ale třeba také institucí kmotrovství.
Situace kočovných Romů/Cikánů je v mnoha ohledech jiná. Nejde přitom jen o elementární rozdíl mezi usedlostí a životem v pohybu. Olašské skupiny se tradičně živily obchodem, překupnictvím, podomním prodejem či předváděním cvičených zvířat a bylo pro ně zahanbující vykonávat fyzickou práci (buťi). Pokud se k ní někdo snížil, ztratil uvnitř komunity respekt a úctu. Kočovnická identita se zakládá na absenci vazby s místem, izolaci a ostrém vymezení vůči majoritě. Meziskupinové kontakty jsou tak mnohem méně odsuzované než vztahy s „gadži“.
Koncepce romské integrace v České republice
Koncepce romské integrace je zásadním proklamačním materiálem vlády České republiky v oblasti integrace příslušníků romských komunit. Koncepce romské integrace je periodicky aktualizována a je vždy přijímána ve formě vládního usnesení. Vláda přistupuje k řešení romských záležitostí ze tří pohledů - z perspektivy lidských práv, z perspektivy národnostní a z širší perspektivy sociokulturní. Tyto přístupy se vzájemně doplňují.
První z těchto perspektiv vyplývá z nutnosti zajistit, aby všichni občané České republiky, tedy i Romové, mohli v plné míře a bez jakékoli diskriminace užívat všech individuálních práv. Druhá perspektiva, národnostní, se opírá o specifická práva příslušníků národnostních menšin, jak jsou definována v Listině základních práv a svobod a Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin. Česká republika uznává Romy jako národnostní menšinu.
Třetí perspektiva, sociokulturní, vychází z širšího pojetí „romské komunity“. Pojem „romská komunita“ se s pojmem „romská národnostní menšina“ překrývá jen částečně. Definičním znakem příslušníka romské národnostní menšiny je aktivní vůle být za příslušníka menšiny považován a společně s ostatními rozvíjet jazyk a kulturu. Příslušníci romské národnostní menšiny jsou tak vymezeni subjektivně. Pojem „příslušník romské komunity“ je naproti tomu definován spíše objektivně, zahrnuje i občany, kteří se nehlásí k romské národnosti, ale jsou majoritní společností odmítáni a marginalizováni.
Hlavním cílem Koncepce romské integrace je zlepšení postavení Romů ve všech sférách života společnosti, kde mezi majoritní společností a značnou částí Romů existují nedůvodné a nepřijatelné rozdíly v neprospěch Romů, a dosažení bezkonfliktního soužití příslušníků romských komunit s ostatní společností. Důležitým bodem je zastavení vzniku a šíření vyloučených romských enkláv.
Ztráta romské identity, kultury a jazyka nesmí představovat podmínku integrace Romů do české společnosti. Integrací je zde myšleno začlenění Romů do společnosti, které jim umožní, aby si zvolili, která kulturní specifika a odlišnosti si přejí zachovat. Koncepce romské integrace je plně slučitelná s procesem emancipace Romů jako národnostní menšiny, tj. nalézání a upevňování vlastní kulturní identity, který se mezi Romy již rozvíjí. Tento přístup vychází z přesvědčení, že čím více se budou Romové cítit Romy, tím budou svobodnějšími a odpovědnějšími občany.
tags: #tzv #cikanska #izolace #vysvětlení