Modelářství, a zvláště to železniční, je velice rozmanitý obor, kde neexistují ty správné a zaručené postupy. Tento text slouží jako inspirace, popisující postupy a zkušenosti při stavbě modelového kolejiště. Dříve než začnete cokoli dělat, měli byste se seznámit s několika věcmi. Nejdříve je nutné mít představu, jak bude kolejiště vypadat a jaký charakter budou mít budoucí tratě. Dále je důležité zjistit, co je právě na trhu, popřípadě co máte k dispozici.
1. Typy kolejišť a plánování
Rozhodujícími faktory, které musíme zohlednit ještě před samotným návrhem řešení, jsou prostorové možnosti naší domácnosti, naše finanční zajištění a nadšení ostatních členů rodiny. Kolejiště můžeme primárně rozdělit na tři rozdílné typy, což částečně vyplývá z prostorové náročnosti, ale především z jejich modulárnosti, tedy schopnosti variabilně sestavovat jednotlivé díly kolejiště (je-li jich více).
1.1. Klasické deskové kolejiště
Kolejiště postavená na jednom rámu se nejčastěji uplatňují pro „takové to domácí ježdění“ na nenáročných kolejištích menších rozměrů. Nejsou svázána žádnou normou stanovující rozměry a rozhraní základu kolejiště, neboť se v důsledku použití pouze jednoho rámu ani nepředpokládají žádné problémy vznikající spojováním jednotlivých dílů. Dále se používají u projektů megalomanských kolejišť, kde je stěhování nemyslitelnou záležitostí. Člověk je k tomu může být donucen prostorem, který má k dispozici. Lze si dovolit hlavní trať dvoukolejnou, ale to je asi tak vše. Doprostřed můžeme umístit nádraží, jiným krajinným motivem. Trať se musí vrátit podél protějšího okraje desky zpět.
1.2. Segmentové kolejiště
Segmentová kolejiště jsou tvořena dvěma a více díly (segmenty), které na sebe navazují pouze v jedné vzájemné poloze. Toto řešení nám poskytuje možnost maximální kreativity při návrhu, jelikož nezáleží na tom, kde budou napojeny koleje na hraně segmentů a také na tom, jakých rozměrů bude segment dosahovat, na rozdíl od níže popisovaného modulového kolejiště.
1.3. Modulové kolejiště
Modulové kolejiště je předurčené pro nejrůznější výstavy a setkání železničních modelářů. Od kolejišť je požadována vysoká variabilita - možnost spojování libovolných dílů ideálně v libovolném počtu za sebou (záleží opět na prostorových možnostech). Vlastní díly podléhají nejen běžným normám, bez kterých by kolejiště nebylo vůbec schopné provozu vlaků, ale také normám spolků sdružujících „moduláře“, z nichž jmenujme například Zababov. Normy se mohou navzájem nepatrně lišit a vymezují především parametry rozhraní modulů. Moduly, vzhledem ke svým poměrně malým rozměrům (asi 1x0,5m), se dají docela dobře skladovat, čímž nepotřebujeme spoustu místa pro uložení celého kolejiště. Modulové kolejiště je také trvale umístěné podél stěn místnosti. Může být uzavřeno dokola sklápěcím dílem u dveří. Vracení vlaků, trať zpět, často skryta v tunelu, kde je nalepeno pozadí buď malované, nebo zhotovené z fotografie. Moduly mohou mít i "laloky", které ještě prodlouží délku tratě. Pro modulové kolejiště lze vyhradit zvláštní místnost. Výhoda je i při stavbě, nebo dokonce na nich může pracovat více lidí na různých místech. Lze uspořádat akci, při níž vlaky jezdí po tratích nevídaných délek.
Čtěte také: Jak správně použít sparovací tmel na parkety?
1.4. Dioráma
Chcete si postavit modelové kolejiště takříkajíc za každou cenu, ale zjistili jste, že vám prostorové možnosti vaší domácnosti bohužel nedostačují? Nevěšte hlavu - i pro vás je tu možnost, která je sice velkým kompromisem, ale jak říká známé přísloví - "lepší něco, než nic". Prostředkem k uspokojení vašich modelářských tužeb se tak může stát dioráma. Jedná se o opravdu malý model výřezu zemského povrchu o rozměrech například 30x15 centimetrů. Na takovém prostoru lze vymodelovat i velmi věrohodně vypadající úsek železniční trati, nebo cokoliv jiného, co nám naše fantazie a prostor dovolí. Zde si můžeme po stránce detailů opravdu vyhrát, protože se můžeme soustředit (i finančně) pouze na tento malý prostor.
1.5. Projekt kolejiště
Je nutné udělat si základní představu o tom, jak bude vaše kolejiště vypadat, jak bude velké a kolik chcete investovat nejen do jeho stavby, ale i do provozu. Není také od věci načrtnout si plánek kolejiště (zvláště, plánujete-li stavbu komplikovanějšího nebo většího kolejiště). Modelář má volit co nejjednodušší řešení. Ponecháme kolejiště co nejjednodušší. Plán kolejiště je tak důležitý. Samotný návrh můžeme realizovat například v programu WinTrack, s jehož pomocí se vyvarujeme například nereálně malých poloměrů oblouků kolejí. Někomu ale úplně postačí papír a tužka. Během návrhu a hledání vhodných modelů souvisejících staveb i další inspirace zjistíme, že k modelářství potřebujeme spousty rozličných spotřebních materiálů a nástrojů. Rovněž zjistíme, že k práci potřebujeme nejen šikovné ruce, ale také minimální znalosti z různých technických oborů, nejvíce pak asi elektriky, u které nevystačíme s poznatkem, že „kope“. Na přesnosti provedení závisí nejen výsledný vzhled, tj. spolehlivost provozu, poloha koleje a poloha upevňovacích prvků pro spojení modulů.
Při modulové stavbě se nabízí řešení například zpětných smyček řešit přímo v modulu, který obsahuje příslušnou výhybku. Tedy vytvořit v příslušných modulech samostatné řídící obvody. Zde toto kolejiště je trochu výjimečné tím, že je složeno z modulů, které byly navrženy tak, aby se z nich dalo jednoduše složit lehce transportovatelné kompaktní kolejiště s automatickým provozem a to v několika variantách. Modulové kolejiště tedy může být buď obdobné jako klasická desková kolejiště (ale zde nám pak krajina musí pasovat nejen na čelech, ale na bočních stranách, což je pak problém se zaměnitelností), nebo může mít tvar dlouhého „hada“ kolem stěn místnosti.
Jako cílovou epochu jsem si zvolil III. a IV. na našich československých drahách, tzn. ČSD. Období komunismu jsem zažil „jen“ 9 let, toto politické zřízení mírně řečeno moc nemusím, ale jako epocha mě to vždycky lákalo. Zastávám názor, že čím přesněji daný model ztvárňuje nějakou realitu, tzn. nádraží, výsek širé trati, most apod., tím působí věrohodněji, reálněji a pro mě hezčeji. Modeláři, kteří modelují jen tak nazdařbůh, bez sebemenší inspirace v nějakém reálném vzoru „vymodelují“ mnohdy i pěkné kolejiště, které však působí značně nepravděpodobně.
2. Konstrukce a materiály
Po dokončení návrhu plánku kolejiště vybereme konstrukci, kterou si můžeme svépomocí vyrobit. Možnosti jsou dvě a záleží jen na autorovi, jaký materiál si pro zhotovení základu kolejiště zvolí.
Čtěte také: Jaký tmel vybrat na spáry v betonu?
2.1. Rám a základová deska
Prvním - a nejspíš v současnosti i nejpoužívanějším - materiálem na stavbu rámu kolejiště je překližka (a obecně produkty ze dřeva). Překližka si svou oblibu získala svou dostatečnou tuhostí, relativně nízkou hmotností a v neposlední řadě také snadnějším opracováním a spojováním. Další alternativu představují kovy, jako je ocel a hliník. Ocelový rám je dnes již spíše pozůstatkem minulosti, ale stále se, byť opravdu výjimečně, používá. Ocel se vyznačuje vysokou tuhostí, ale bohužel i vysokou hmotností, což kolejišti opatřenému tímto rámem předurčuje velmi nízkou mobilitu. Hliník, kromě toho, že je lehký, má i další výhody. Moduly vzhledem ke svým poměrně malým rozměrům (asi 1x0,5m) se dají docela dobře skladovat, čímž nepotřebujeme spoustu místa pro uložení celého kolejiště.
Pokud jste si pro výrobu rámu kolejiště vybrali překližku, tak nebude od věci navázat spolupráci s tímto materiálem i při tvorbě základu pro krajinu a podkladu kolejiva. Výhodou je vysoká tuhost, nevýhody představuje pracovní náročnost a částečně i náročnost finanční. Překližková konstrukce bývá vyplňována polystyrenem, který se pro tento účel hojně využívá i samostatně pro svou snadnou opracovatelnost a malou hmotnost. Méně často se modeláři obracejí k použití králíkářského pletiva, jenž vytváří skořepinu krajiny pokrytou novinovým papírem. Ekology jistě potěší další využívaný druh materiálu, kterým je obyčejná vlnitá lepenka z kartonových krabic. Její tuhost je dostatečná obzvláště v případě dvouvrstvých kartonů a vhodném způsobu rastrování.
Jako podklad je nejlepší dřevo, resp. kusy polystyrenu přímo přiděláme na základovou desku a poté je opracováváme. Tyto kusy pak ořezáváme do požadovaného tvaru, lepíme k sobě (lepidlo Herkules a jiné) a popř. vyztužujeme dráty (které prostě „zabodneme“ do polystyrenu). Nyní, když máme základní rám, je třeba vyrobit moduly. Moduly jsou charakteristické tím, že obě čela mají normalizovaný tvar. Jestliže budeme chtít postavit kolejiště podél stěn místnosti, stačí vyrobit pouze moduly, ke kterým se přidělají výškově stavitelné podpěry nebo se pokládají na kozu. Poté jsem se rozhodl pro klasiku, tedy korek, který rozhodně není nejlevnější, ale je dostatečně pevný a dá se do něj dobře vyřezávat. To vyřezávání hrálo dost důležitou roli. Již dopředu jsem věděl, že se v budoucnosti různým malým doúpravám terénu nevyhnu a „pižlat“ překližku se mi nechtělo. Proto jsem nalepil korek na celou desku.
Kolejiště opravdu není vhodné přechovávat a především provozovat volně na zemi. Jednak bychom ho vystavili vysoké prašnosti, nemluvě o mnohem větší možnosti (nechtěného) poškození, a jednak práce na něm není vůbec příjemná. Standardním řešením je instalace nohou k rámům kolejiště, a to nejlépe demontovatelných pro případ transportu. Z řady materiálů lze využít dřevo, zmíněné hliníkové jekly, nebo ocel (v případě ocelového rámu). Nohy je nejvhodnější na konci doplnit o patky s regulačními šrouby pro kalibraci výšky, což je nejpotřebnější u modulů vycházejících z jejich provozních náležitostí. Majitelé menších kolejišť s nutností vyšší mobility rovněž mohou využít nabídky vhodných stavebních koz, na které se po jejich rozložení kolejiště položí. Hrstka modelářů pak tuto problematiku řeší specifickým způsobem pomocí důmyslných sklopných mechanismů, které mají za úkol kolejiště vyzvednout, přiklopit apod. do míst s nevyužitým prostorem v místnosti (nejčastěji u stropu či stěny) mimo dobu jejich využívání.
2.2. Pokládka kolejí a podloží
Již dopředu jsem věděl, že použiji koleje Peco. A to hned z několika důvodů: doposud jsem používal staré koleje Pilz, které za komunistů představovaly oproti plechovým účkům špičku, avšak jejich nespolehlivost u výhybek, tím myslím nedolíhání jazyků a z toho vyplývající el.nevodivost a občasné vykolejení mě přivádělo k šílenství. O neestetičnosti a nemožnosti schovat přestavníky ani nemluvě. Proto jsem se celkem logicky obrátil na výrobce, tedy Peco, který má tuto problematiku zvládnutou naopak velmi dobře. Jeho systém s pružinkou pracuje dokonale. Výšku koleje jsem použil klasickou, tedy 2,5 mm, tedy CODE 100. Na kolejišti jsou mnohem důležitější parametry rozhodující o reálnosti a nereálnosti vzhledu. Zároveň se mi zdálo, že v tomto „code“ je největší výběr geometrie výhybek apod. O jiných firmách jsem popravdě ani neuvažoval, buď se mi jejich koleje něčím nelíbily nebo jejich sortiment byl, alespoň na našem trhu, malý. Jediné, u čeho jsem trochu zaváhal, byly výhybky Tillig Elite, s jazyky spojenými napevno se srdcovkami - jako v reálu. No nicméně Peco vyhrálo.
Čtěte také: Jak vybrat tmel na beton do exteriéru
Vyvstala otázka, čím koleje a zda vůbec podkládat. Někdo nepodkládá vůbec s tím, že při zasypání štěrkem stejně dojde ke spojení s podkladovou deskou a tudíž odizolování projíždějícího - rezonujícího vozidla přichází vniveč. Někdo s oblibou používá Mirelon - relativně lacinou stavební pěnu, která má však tendenci se kroutit a mně přišla příliš měkká. Korek rozhodně není nejlevnější, ale je dostatečně pevný a dá se do něj dobře vyřezávat.
Po zaschnutí všech lepidel a barev můžeme začít s pokládkou kolejí. Rozmístíme kousky oboustranně lepicí pásky, vyvrtáme otvory pro dráty, položíme kolejová pole. U modulu stanice postupujeme s krajinou obdobně, jen zde již máme navíc položeny koleje, které po dobu tvorby krajiny překryjeme maskovací lepící páskou (lakýrnickou). Zde vyrobíme nástupiště, terén kolem budov apod. Základní terénní nerovnosti, které zde nejsou příliš velké, vyrobíme z novinového nebo toaletního papíru namočeného do vody s přídavkem disperzního lepidla a povrch potáhneme sádrovým obvazem a ihned natřeme základní hnědou barvou. Nebo terén vymodelujeme také přímo z posypového materiálu.
Nyní můžeme pokračovat zaštěrkováním kolejí a tvarováním krajiny těsně u kolejí. Jako štěrk použijeme drcený kámen z lomu, který pomocí síta zbavíme prachu a oddělíme větší částice. Takto připravený štěrk nasypeme mezi a podél kolejí a suchým štětečkem rovnoměrně rozhrneme. Pro přilepení štěrku můžeme použít např. vodou rozředěné disperzní lepidlo, např. Sportakryl. Máme-li na kolejišti vodní plochy a potoky je nyní čas je dokončit. Dno potoka a rybníků zhotovíme z naplavenin, které nasbíráme podél řeky a necháme usušit. Po zaschnutí tyto naplaveniny rozdrobíme, nasypeme na dno potoka, navlhčíme a lepíme zředěným Sportakrylem. U potoků nesmíme zapomenout na drobné kamínky v korytě! Tím máme většinu hrubých a nečistých prací hotovu, tak je čas na očištění kolejí např. brusnou gumou a vyzkoušení sjízdnosti zaštěrkovaných kolejí. Před konečnou úpravou krajiny osázením různých drobností a doplňků je vhodné kolejiště odzkoušet, abychom měli jistotu, že vše funguje tak jak je třeba.
3. Elektrické zapojení a ovládání
Ačkoliv digitální řešení ovládání kolejiště existuje již docela dlouho, já osobně jsem měl k němu na začátku, tak jako ke všemu novému a neznámému nedůvěru a svým způsobem i odpor. Elektrika byla pro mě i tak španělská vesnice a slovo digi ve mně nahánělo ještě větší hrůzu. Najednou jsem zjistil, že ono "digi" neznamená ještě více elektrikařiny, ale naopak značné usnadnění. Najednou jsem zjistil, že veškeré složité zapojování izol. úseků odpadá. To jsem viděl jako daleko největší plus digitálního řešení - možnost ovládání velkého množství lokomotiv zcela nezávisle na sobě. Další výhody, jako nastavování charakteristiky motoru, možnost připojit zvukový modul aj. Takže problém s nasazením více lokomotiv digitál spolehlivě řeší a kdo ještě váhá, určitě doporučuji! Jinak už to ale je s digitálním ovládáním příslušenství.
3.1. Analogové vs. Digitální ovládání
Lokomotivy ovládám digitálně, konkrétně Lenz LH100, s lok.dekodéry vesměs Gold, nyní taky Zimo MX640 a příslušenství analogově. Do budoucna ale samozřejmě nemůžu vyloučit, že i u příslušenství přejdu na digitál. Veškeré příslušenství (výhybky, návěstidla, rozpojovače a lampy) má vývod přišroubován ke svorkovnici. Ulehčí to tak případnou výměnu vadného kusu. Pro připojení jsem použil černočervenou dvoulinku, u světelných návěstidel pak barevné káblíky odpovídající vždy danému světlu. Množství příslušenství se v daných mezižebřích samozřejmě liší podle rozestavění na panelu. Např. v tomto není nic a tak zde pouze probíhá páteřní rozvod napájení kolejí. K němu se sbíhají dráty z jednotlivých izolovaných úseků (ABC apod.). I zde vše zasvorkováno. Jinak páteřní dvojlinka je kvůli odporu silnější - 2,5mm(1mm) než přívodné drátky 1mm(0,2mm).
K připevňování drátů jsem dříve používal tavnou pistoli. Přišlo mi to ale nečisté a nejisté a tak jsem začal používat tento perforovaný plech, co si dle potřeby stříhám z klubka koupeného ve stavební sekci v Hornbachu. Krásně se to šroubuje a drží. Dříve jsem pájel hrotovou pájkou. Výhoda - bodové pájení, nevýhoda - nemožnost regulace kromě vytahováni ze zásuvky. Nyní používám klasickou trafo pájku, jejíž možnost regulace asi převáží nevýhodu se širší pájenou plochou. Na běžné pájení bohatě stačí řešení s kalafunou, pokud chci pracovat přesně, použiji pájecí kapalinu, ale tu pak musím omýt.
3.2. Ovládací panel
Rozhodl jsem se pro analogové ovládání příslušenství pomocí ovládacího panelu. Neznám žádné normy (pokud vůbec nějaké jsou) pro stavbu takového zařízení a tak jsem ho postavil tak nějak podle sebe, aby především vyhovoval mně. Jako vrchní deska je použita reklamní tabule z plastu. Dá se do ní ale dobře montovat ovládací tlačítka, v podstatě pouze pomocí zalamovacího nože. K zadní stěně je přišroubována pantem. Plán byl umístit dovnitř tři trafa. Jedno trafo bude k digitální centrále, jedno pro ovládání při přepnutí na analogový provoz plus střídavý výstup pro napájení svět.návěstidel a lamp a poslední pro napájení přestavníků a rozpojovačů. První trafo je co jsem dostal k setu LHZ100 od Lenze, zbylé dvě klasické Fz1. Chtěl jsem, aby bylo ovládání a vůbec přístup k panelu uzamykatelný, aby nemohl být používán nepovolanou osobou. Proto jsem kabel od prodlužky přerušil a opět ho spojil pomocí uzamykatelného spínače. Pro první Fz1čku jsem vyřízl do panelu kulatý otvor na ovládání při analogovém režimu. Dále jsem do panelu umístil dvoupólový přepínač, kterým se právě přepíná mezi digitálem a analogem. Dlouho jsem váhal, jakým způsobem zapojit jednotlivé příslušenství, zda vytvářet vzájemné vazby atd. Na dno jsem přišrouboval dvě cuprexitové desky, ke kterým jsem pájel jednotlivé dráty. Každá deska pro jeden střídavý výstup z Fz1. Ta pravá pro přestavníky a rozpojovače, levá pro svět.návěstidla a lampy. Na přepínání výhybek jsem použil trojpólové přepínače on-off-on bez aretace. Toto zapojení samozřejmě nemá koncové vypínání, proto se musí páčka vychýlit vždy jen na minimální dobu.
Elektrické zapojení kolejiště bude provedeno následujícím způsobem. Zapojení jednotlivých modulů bude pomocí konektorů. Řízení výhybek bude situováno do jednoho modulu stanice s cílem zmenšit počet potřebných propojovacích vodičů. Provoz bude podle předpisu D3. Každý modul může být podle potřeby ovládán samostatně včetně navazující tratě. Do budoucna počítám s provozem dvou souprav a to je na moje domácí kolejiště až až. Trakční napětí 12V je regulováno potenciometrem s rozsahem 1-12V. Přepínání směru jízdy je prováděno přepínačem. Samozřejmě, že zdroj má elektronickou pojistku, která při zkratu okamžitě odpojí napájecí napětí. Výhybky jsou ovládány spínači, které jsem vypájel z počítačové klávesnice. U výhybek využívám zpětné hlášení o poloze k rozsvícení příslušné LEDky na panelu. Návěstidla jsem rozdělil do dvou skupin: dvousvětelná a vícesvětelná. Pro dvousvětelná návěstidla mám pouze dvoupaketové přepínače. Pro staniční koleje používám systém izolovaných úseků. Každý úsek má svůj přepínač, kdy zase jeden paket pouští do kolejnice napětí a druhý paket ovládá LED diodu na panelu a signalizuje tak, jestli je úsek pod napětím či nikoli.
4. Krajina a detaily
Krajina je vytvořena částečně z polystyrenu, částečně z tvrdého kartonu a novinového papíru. Na těchto modulech si opět podle našeho návrhu nejprve narýsujeme osy kolejí a silnic. Z pěnového polystyrenu začneme s výrobou základní kostry pro krajinu a podklady pod koleje, silnice a vodní plochy či potoky. Vytvarujeme si základní žebra krajiny, která musí být po celém obvodu modulu vyztužena pevnějším materiálem. Poté žebra potřeme disperzním lepidlem a vše překryjeme předem na délku nastříhanými sádrovými obvazy namočenými ve vodě. Nyní si vyrobíme další části krajiny (skály, portály tunelů či opěrné zdivo). Vnitřní části tunelů vyrobíme jako segmenty z pěnového polystyrenu, které k sobě slepíme a natřeme barvou kamene. Před zhotovením skal si nejprve vyjdeme na procházku do přírody a cestou posbíráme různě tvarované kameny, které nám připomínají malé skály. Poté ji musíme opatrně sejmout, čímž jsme si vytvořili malou formu, do které nalijeme lehce obarvenou sádru a necháme zatvrdnout. V místech, kde budou skály vyřežeme do sádrového skeletu krajiny otvor pro odlitek skály, který do něj umístíme a připevníme buď pomocí disperzního lepidla, tavné pistole nebo montážní pěnou. Skály ze sádry navlhčíme a dobarvíme vodovými nebo temperovými barvami. Zde je zapotřebí projevit cit pro ztvárnění krajiny a nejlépe si postup napřed odzkoušet. Pak pokračujeme konečnou úpravou povrchu modulů, jejich zatravněním. Nejjednodušší zhotovení trávy je z obarvených pilin různé hrubosti a odstínu. Je třeba použít piliny ze dřeva (ne z laminovaných desek), které pomocí sít přesejeme na požadovanou hrubost. Pro obarvování pilin použijeme vodou ředitelné malířské barvy nebo barvy akrylátové. Namícháme si v nádobě správný odstín barvy, kde nezapomeneme na to, že ve všech barvách v přírodě se vyskytuje okr a trochu červené, u jehličnanů i černá. Do připravené nádoby s barvou nasypeme piliny. Pilin tam dáme tolik, aby se všechna barva do nich vsákla. Trávu sázíme na povrch natřený řídkým lepidlem prosíváním přes sítka.
4.1. Stromy a keře
Po zhotovení travin následuje usazení stromků, keřů, a pod., které si opět můžeme vyrobit sami ze sisálového provazu a drátu s posypem pilin (jehličnaté) nebo z drátu a molitanu listnaté. Dnes existují také polotovary kmenů stromů, různé fóliáže pro znázornění korun stromů a speciální posypové materiály na stromy.
4.2. Budovy
Další kapitolou budování našeho malého světa jsou budovy, ať již drážní nebo ty ostatní. Pokud se nám povede sehnat výkresy budov v naší stanici, pak už máme napůl vyhráno, neboť si je jednoduše můžeme vyrobit z papíru či jiných materiálů, které máme k dispozici. Nemáme-li výkres, musíme jej pořídit odměřením skutečných staveb a jejich fotografickým zdokumentováním. Starší drážní budovy bývají typizované a mají většinou jednotný vzhled na dané trati, takže nám pak mohou pomoci i výkresy budov v jiné stanici na téže trati. Z výkresu nebo našeho náčrtu si rozkreslíme jednotlivé díly budovy s ohledem na tloušťky materiálu, přeneseme na stavební materiál (např. lepenku) a díly vyřežeme skalpelem. Stěny slepíme disperzním lepidlem, vyrobíme opět z papíru, dřeva či plastu ozdobné prvky, jako např. nároží, římsy apod., nalepíme je na skelet budovy, začistíme a budovu natřeme latexovou nebo akrylovou barvou. Po té vyrobíme vyřezáním okna a dveře z tenčího tvrdého papíru (např. děrné štítky), nabarvíme, zasklíme průhlednou fólií a osadíme do skeletu budovy. Pak už zbývají jen střechy s trámovím, komíny a okapy, kde s výhodou na krovy použijeme modelářských dřevěných nosníků nabarvených hnědě, dřevěná prkna podesty střechy vyrobíme z narýhované dýhy či lepenky nabarvené mořidlem nahnědo. Polotovary střešní krytiny se dají dnes koupit v modelářských obchodech, takže stačí ji jen nařezat na potřebné rozměry podle výkresu a upravit přechody střech v rozích a na hřebenech. Komíny se opět vyrobí z běžně dostupných polotovarů, jako je lepenka, do které se vyryjí rýhy spár cihel a nabarví cihlovou barvou. Komínovou rouru stačí stočit z kancelářského papíru a zasadit do otvoru komínu. Stejně tak se dnes dají vyrobit i stavebnice typizovaných staveb, ale zatím je to spíše pro modelářské kluby.
4.3. Drobnosti a figurky
Na svá místa potom umístíme také různé drobnosti, neboť teprve ty dělají krajinu reálnou. Jsou to např. telegrafní sloupy, značky podél trati a silnice, kilometrovníky, krmelce v lese, turistické rozcestníky, ploty, různá zařízení a taky nepořádek v odlehlejších koutech. Taktéž krajina není liduprázdná, takže tam umístíme figurky cestujících, dělníků, děti jdoucí do školy a podobně.
5. Měřítka a jejich specifika
Dle mého totiž jen toto měřítko (když nepočítám "O" apod.) splňuje všechny nároky na detaily a zároveň je prostorově ještě "snesitelné". Na začátek bych měl podotknout, že záměrem nebylo postavit model žst. Bělá nad Radbůzou přesně v měřítku 1:87. Na to nemám prostor a asi ani ambice. Proto i plánek reálným rozměrům neodpovídá, šlo spíš o rozvržení kolejí a okolních objektů na desce tak, aby vše vycházelo a pasovalo.
| Měřítko | Označení | Délka stanice (cca) |
|---|---|---|
| 1:87 | H0 | 5,2 m |
| 1:120 | TT | 4,0 m |
| 1:160 | N | 4,4 m |
| 1:220 | Z | 3,2 m |
Většina modelářů si vybere řešení s kolejištěm, kde se vejde ovál kolejí, vpředu s nádražím, vzadu s tunelem, nebo malé koncové nádraží. Moduly ve velikosti TT měly šířku jen cca 130 mm. Vzdálenost os kolejí byla v rozmezí 1200 - 1300 mm, minimální poloměr oblouku byl 556 mm. To se již vlaky prohání na slušně dlouhé trati. Samozřejmě existují moduly širší, s propracovanou krajinou. Na nich jednokolejná trať ("brněnský profil"). Oba přístupy se nemusí nutně vylučovat. Pro každou modelovou velikost existuje více modulových norem. Například brněnský profil šířky 400 mm je známý též jako "brněnský" a nabízí širší pás krajiny. Další profily, zejména pro modeláře pracující ve velikosti TT mi nejsou známy.
tags: #tmel #na #stavbu #kolejiste #průvodce