Politika je všude kolem nás. Noviny, televize i internetová média nás neustále zásobují informacemi z aktuálního politického dění. Politici, ve snaze vypadat inteligentně a vzdělaně, nejdou pro cizí slovo daleko a výsledkem může být změť výrazů, ve kterých se těžko orientuje. Někdy dokonce politik použije špatné, podobně znějící slovo, nebo v horším případě použije slovo nedávající v daném kontextu žádný smysl. Takové situace jen ztěžují orientaci v dané problematice pro každého, kdo se v politice nepohybuje.
Politická kultura
Politická kultura označuje soubor postojů, přesvědčení a pocitů, které dávají pořadí a význam v politickém procesu. Je projevem psychologických a subjektivních dimenzí politiky a produktem historie politického systému, historie daného celku i historie jednotlivých aktérů.
Úpadek politické kultury
V současné době často slýcháme o takzvaném úpadku politické kultury. Co tím je myšleno? Politici tím většinou odsuzují chování jejich oponentů s důrazem na určitou dekadenci. Často je tím myšleno obcházení ústavních či zvykových demokratických principů dané země. Úpadkem politické kultury je často nazývána také vyšší míra tolerance společnosti ke skandálům čelních politických představitelů země.
Typy politické kultury dle Almonda a Verby
Politická kultura v podání Almonda a Verby je dělena do třech čistých typů, jenž mohou být kombinovány a vytvořit občanskou politickou kulturu. Uvedené typy politických kultur jsou teoretickým ideálem a velmi zřídka se v jednom státě může vyskytovat pouze jeden typ. Prvky charakteristické pro jeden typ politické kultury se mísí s prvky ostatních kultur.
- Parochiální politická kultura (tradiční politická kultura): Vyznačuje se absencí jasných orientací k politickým objektům. Vyskytuje se ve společnostech, kde se dosud nevytvořil politický systém. Politická organizace je pouze minimální, politické orientace pak nejsou odděleny od náboženských či sociálních orientací. Lidé od politického systému neočekávají jakékoliv změny a necítí vůči němu žádné závazky. Parochiální, tradiční kultura je charakteristická pro společnosti nacházející se na nízkém stupni politického a společenského vývoje.
- Poddanská politická kultura: Je charakteristická orientací na výstupovou složku politického systému. Lidé disponují kognitivními, citovými i hodnotícími orientacemi směrem k politickému systému. Mají tedy o politickém systému a jeho aktérech určité povědomí a také mají jakýsi názor na politický systém. To je důsledkem chybějící orientace na vstupy do politického systému. Chybí zde politické strany, zájmové skupiny nebo jiná forma politické participace.
- Participační politická kultura: Se vyznačuje orientací členů společnosti na systém jako celek (vstupní i výstupové složky). Oproti poddanské politické kultuře se tedy lidé orientují také na politické vstupy, skrze něž mohou politický systém ovlivňovat a ne pouze pasivně přijímat jeho výstupy. Role jedince je v rámci politického procesu aktivní. Politická aktivita jedince je jedním ze základních rysů demokratického zřízení.
Pro lepší přehlednost můžeme shrnout typy politických kultur do následující tabulky:
Čtěte také: Sokl s betonovou stěrkou: Výhody a postup aplikace
| Typ politické kultury | Charakteristika | Orientace | Politická aktivita jedince |
|---|---|---|---|
| Parochiální (tradiční) | Absence jasných orientací k politickým objektům, minimální politická organizace, neoddělené politické orientace od náboženských/sociálních. | Žádná očekávání od systému, žádné závazky. | Pasivní |
| Poddanská | Orientace na výstupy politického systému, povědomí o systému a aktérech, chybí orientace na vstupy. | Kognitivní, citové, hodnotící orientace k systému. | Pasivní |
| Participační | Orientace na systém jako celek (vstupní i výstupové složky), snaha ovlivňovat systém. | Kognitivní, citové, hodnotící orientace k systému i jeho vstupům. | Aktivní |
Vymezení pojmu „politika“
Pojem „politika“ (z řec. politiké = správa) je vymezován trojím způsobem v návaznosti na odlišné myšlenkové proudy.
1. Politika jako „boj o moc“
V intencích „kratocentrické“ tradice, která přiznává primát moci ve společnosti a často také v morálně-lidských otázkách a která je spojena se jmény Thrasymacha a Th. Hobbese, z moderních sociologů s takovými autory, jako je W. Ch. Mills, I. L. Horowitz, R. G. Dahrendorf nebo i R. Aron, je politika „bojem o moc“. Odkaz na moc však problém vymezení politiky neřeší, neboť v sociologickém myšlení je kategorie moci jednou z nejsložitějších a nejspornějších. Kromě toho tento přístup vyžaduje odlišení politické moci od jiných forem moci.
2. Politika jako fungování státu
Velmi častá jsou vymezení politiky jako fungování státu, přístup ke státním institucím a jejich využívání. Spojení mezi politikou a státem však neplatí pro všechny typy společností. Existuje kategorie archaických společností, které státní instituce nemají, v nichž nenajdeme např. role vykonavatelů moci, vymezené na základě společenské dělby práce (např. roli soudců či udržovatelů pořádku), a samotný vztah mezi náčelníkem a příslušníky kmene je často velmi volný, je ovlivněn spíše individuálním posuzováním situace a vzájemnými ohledy než vztahem mocenské podřízenosti (viz např. popis politického systému Nuerů od M. Fortese a E. E. Evanse-Pritcharda, 1940). C. Lévi-Strauss (1944) popisuje u některých kmenů brazilských indiánů moc bez donucení, kdy statut šéfa je určen funkčními potřebami skupiny a není doprovázen materiálními a jinými výhodami. G. Balandier (1967) rozlišuje mezi antropology „maximalisty“, kteří pokládají existenci vlády a politiky za nezbytné složky každé společnosti, a „minimalisty“, kteří popisují některé společnosti nejen jako společnosti bez vlády, ale také jako společnosti bez politiky a politické moci. Složitou kompromisní koncepci vypracoval J. W. Lapierre (1968). Jde o podrobnou typologii, v níž rozlišuje tradiční společnosti podle stupně organizovanosti a hierarchizace politické moci. V 60. a 70. letech pomáhá antropologické východisko ke zdůvodnění radikálních antietatistických projektů, které pokládají politický proces za neoddělitelnou, životně významnou součást společenské skutečnosti, ale chtějí oddělit společnost od státu (P. Clastres: La société contre l' Etat, Recherches d'anthropologie politique, 1974). Často je v těchto souvislostech citována definice politiky M. Webera, která definiční znaky politických procesů spatřuje ve vztazích panství a v účasti státu v těchto vztazích. Jako „politické“ definuje Weber seskupení založené na vztazích panství, jehož existence a platnost jeho ustanovení (Ordnungen) jsou zabezpečeny správním štábem prostřednictvím fyzického donucení nebo jeho hrozbou. Weberova definice politiky nechává stranou otázky vztahů mezi řídícími a řízenými v politickém procesu, které na sebe mohou brát různou podobu.
3. Politika jako součást regulativního systému celospolečenských procesů
Politika bývá vymezována také jako součást regulativního systému celospolečenských procesů. Smyslem je regulovat operativně, bezprostředně a konkrétně. Politika se neomezuje na vypracování obecných kritérií a zřetelů, zahrnuje i řízení politické činnosti podle specifických kritérií. K tomuto řízení patří především určování cílů, jež má společnost sledovat, stanovení přiměřených postupů umožňujících cíle dosahovat a účinná mobilizace prostředků k realizaci cílů. Není nahodilé, že jedna z konotací termínu politika v hovorové řeči označuje právě kombinaci cílů a prostředků, která nemusí vždy sledovat, a často také nesleduje přímočaré dráhy. Politický systém není jediný, který plní ve společnosti řídící funkce, ale jeho specifikum tkví v tom, že je plní na celospolečenské úrovni: politika určuje cíle společnosti jako celku a současně koordinuje vztahy mezi subsystémy a vztahy mezi různými kategoriemi aktérů. Politika reguluje nebo koriguje specifické postavení členů společnosti, určené jednotlivými subsystémy, pečuje o společné zájmy lidí, přispívá ke společenské integraci. Současně prosazuje zvláštní skupinové zájmy podle jejich politického vlivu a přístupu k rozhodovací činnosti. Problémy rozdělování, privilegované např. D. Eastonem (1965), jsou jednou z os politické činnosti, nejsou však jediným obsahem politiky. Závažným předmětem politiky je též celospolečenská regulace tvorby hodnot v kooperační nebo konfliktní činnosti a určování společenských priorit. Do specifických subsystémových pravomocí zasahuje politika jen potud, pokud se dotýkají celkových podmínek společenského života. Konvergence societálních a subsystémových, politicky významných aspektů se projevuje ve vydělování specifických oblastí, v nichž se oba aspekty překrývají a soustavně kombinují; mluvíme např. o hospodářské politice, o ekologické politice, o populační politice apod. Uvažujeme-li o politice jako o regulaci společenských procesů. Politickou činnost lze vykonávat na makrostrukturální, „celostátní“ úrovni stejně jako na úrovni místní či oblastní či na úrovni mezinárodních vztahů. Co je „politické“ a jaké konkrétní místo ve společenském životě politika zaujímá, závisí na daném sociálním systému jako celku i na představách aktérů, které mají objektivní důsledky. Odlišné společnosti se neshodují v tom, co to je „politikum“ (např. charakteristickým rysem monokratických společností je, že téměř vše pokládají za politický problém). Připomeňme, že z českých sociologů starších generací E. Chalupný opřel pojetí politiky o pojem organizace (v návaznosti na R. Michelse a jiné autory), zatímco J. L. Fischer spojuje politiku přímo s regulativní činností, společnost chápe jako skladbu sociálních funkcí a politickou činnost pojímá jako funkci pořádající, jednotící. Podle Fischera se politická funkce vztahuje na všechny činnosti, které jsou společností pokládány za natolik závažné, aby byly společensky regulovány. Celospolečenský regulativní systém ovšem nezahrnuje jen politiku jako svou základní součást, ale obsahuje i jiné složky, předně administrativní činnost v oblasti politického řízení, zvláště státní správu a jurisdikci, aplikování práva. Tyto oblasti jsou odlišné, jejich společným znakem je však to, že představují systémy instrumentálního řízení, které slouží finalitám, jež samy neurčují.
Čtěte také: Pokládka a péče o kamenný koberec
Čtěte také: Optimalizace izolace: Zateplení soklu a fasády se systémy ZOFI pro dlouhou životnost
tags: #politicky #sokl #pro #význam