Příspěvek popisuje nejpoužívanější podlahové potěry, příslušné normové předpisy a zkušební postupy pro ověření rozhodujících parametrů. Dále uvádí příklady poruch, jejich příčiny a možnosti opravy.
Normy pro podlahové potěry
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů.
S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině.
Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého (např. CT - cementový potěr (potěr na bázi síranu vápenatého, např.
Typy podlahových potěrů
Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.
Čtěte také: Tloušťka betonu pro podlahové topení
Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.
V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry. Jejich hlavní předností je dle mého názoru možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí.
Výjimečně, zejména u starších domů, se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo, ve speciálních podmínkách, s potěry na bázi syntetických pryskyřic. Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná, nebo prefabrikovaná, vrstva složená ze vzájemně spojených desek.
Typy potěrů podle umístění v konstrukci
Typy potěrů podle jejich umístění v konstrukci:
- Potěr spřažený s podkladem: Není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Typologicky lze do této kategorie zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
- Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou: Používá se zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
- Plovoucí potěr: Je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.
Zkušební metody
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme přímo parametr, který je obvykle pro potěr předepsán, a zároveň o výsledku zkoušky rozhodují i partie uprostřed tloušťky a u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady.
Čtěte také: Tloušťka OSB desky pro střechu: Na co si dát pozor?
Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu pevnost v prostém tahu přibližně na úrovni ½ pevnosti v tahu za ohybu. Zkoušku lze využít i pro kontrolu předúpravy povrchu, zda povrch umožňuje dostatečné ukotvení následných vrstev.
Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu.
Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C. Při vyšších teplotách u nich totiž dochází k uvolňování značného množství tzv.
V podlahářské praxi se dobře osvědčila i tzv. metoda CM. Při této metodě se v uzavřené nádobě, obsahující vzorek zkoušeného materiálu, rozbije kapsle s karbidem vápníku. Jeho reakcí s vodou vzniká acetylen, jehož tlak ve zkušební nádobě se měří.
Kromě těchto dvou metod se lze setkat s použitím metod založených na měření elektrických veličin (vodivost, kapacita apod.). Tyto metody byly většinou primárně vyvinuty pro měření vlhkosti dřeva. Při měření vlhkosti silikátových materiálů se však naráží na problém převodního vztahu měřené veličiny na vlhkost, protože ten je velmi významně ovlivněn vlastnostmi struktury sledovaného materiálu, například množstvím cementu, typem a velikostí kameniva apod.
Čtěte také: Jaká je minimální tloušťka betonové podlahy?
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.
Příklady poruch a oprav
Podlahová konstrukce v přízemí domu
Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. Technologická vrstva je tvořena cementovým potěrem tloušťky cca 20 mm, ve které jsou vedeny plastové trubky podlahového vytápění. Vrchní cementový potěr je vyztužený KARI sítí. Na části půdorysu, v části budoucí kuchyně a části budoucího obývacího pokoje, byl cementový potěr před provedením místního šetření odstraněn a byla odhalena tzv. technologická vrstva podlahového vytápění. Po obvodě vybourané oblasti bylo zjištěno, že cementový potěr byl proveden v tloušťce cca 20 až 50 mm. Příčinou různé tloušťky potěru je pravděpodobně nerovnost povrchu technologické vrstvy. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny. Při bližším ohledání čel podlahových desek v místě dilatačních spár, z jejichž jedné strany byl cementový potěr odstraněn, bylo zjištěno, že vrstva cementového potěru hlouběji pod povrchem je velmi mezerovitá. Tomuto zjištění odpovídá i průběh měření pomocí Maškova špičáku, kdy při prvních úderech špičák pronikal do cementového potěru relativně pomalu a po proražení povrchové vrstvy v tloušťce cca 5 až 10 mm se rychlost jeho pronikání razantně zvýšila.
Na základě zjištění, získaných při místním šetření lze konstatovat, že cementový potěr odpovídá betonu pevnostní třídy cca C8/10, či ještě nižší, což je cca o dvě třídy horší než obvykle požadovaná pevnostní třída. V rámci opravy bude třeba odstranit stávající cementový potěr a nahradit jej novým. Tato vrstva by měla být vyztužena pomocí KARI sítě cca uprostřed tloušťky. Do nosné vrstvy podlahové konstrukce nelze započítat tzv. technologickou vrstvu, obsahující trubky podlahového vytápění, protože tato vrstva je velmi oslabena jak samotnými trubkami, tak i plastovými terči, vymezujícími polohu trubek. S ohledem na minimální tloušťku potěru a na návaznosti povrchu podlahy na dveřní otvory bude pravděpodobně třeba odstranit a nově položit i technologickou vrstvu a případně zmenšit tloušťku tepelné izolace. Rovněž je třeba upozornit na dilatační spáry v místnostech s podlahovým vytápěním, které musí umožnit pohyb jednotlivých dilatačních celků, způsobený teplotní roztažností. Tyto dilatační spáry tedy musí probíhat všemi teplotně namáhanými vrstvami podlahy, tj.
Podlahová konstrukce v prodejní hale
Předmětem posouzení byla podlahová konstrukce v prodejní hale. Místnost má obdélníkový půdorys o rozměrech cca 15 × 20 m. Podlahová konstrukce je zde rozdělena dilatačními spárami v rastru 5 × 5 m. Součástí podlahové konstrukce je systém podlahového topení. U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován.
V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch tak vyrovnat dle požadované místní rovinnosti. Dilatační spáry v betonové mazanině bylo nutno přiznat i v dlažbě, protože musí umožnit pohyb podlahy při změně teplotního režimu podlahového topení.
Podlaha ve školních učebnách
Posuzovaná podlaha se nachází ve školních učebnách v přízemí a v prvním patře budovy. Při místním šetření bylo zjištěno, že podlahové konstrukce v učebnách vykazují závažné závady související zejména s tuhostí nosné podlahové vrstvy tvořené anhydritovou deskou. Bylo zjištěno, že tloušťka této desky v rozích místností je velmi malá (cca 16-25 mm, oproti cca 45-50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Příčinou této závady je pravděpodobně špatná rovinnost povrchu nosné stropní desky, kdy oblasti v rozích vystoupily nad požadovanou úroveň. Po položení vrstvy tepelné a kročejové izolace byla pak podlaha zarovnána do požadované úrovně na úkor tloušťky anhydritové desky. Nedostatečná tloušťka nosné anhydritové desky byla zjištěna rovněž v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa.
V prvním nadzemním podlaží bylo zjištěno poškození anhydritové desky v aule, pravděpodobně od nadměrného namáhání bodovými silami stojek lešení. Závady nalezené v rozích místností a v okolí truhlíků pro topná tělesa lze hodnotit jako velmi závažné, protože ukazují, že nosná vrstva podlahy v těchto oblastech není schopna dlouhodobě plnit svou funkci. V místech s nedostatečnou ohybovou tuhostí nosné vrstvy podlahy nelze vyloučit vznik poruch nášlapné vrstvy, tj. vznik trhlin v nášlapné vrstvě, případně oddělování dřevěných pásků v důsledku vzniku trhlin v nosné anhydritové vrstvě. Toto nebezpečí hrozí v rozích místností a v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky. Pracovní spáry byly vyztuženy pomocí ocelových prutů vložených do vyfrézovaných drážek. Spáry a drážky byly zality epoxidovou pryskyřicí.
Minimální tloušťka lité podlahy
Podlahy jsou poměrně specifickou konstrukcí, na které mají uživatelé velmi odlišné požadavky, ať je to ve vztahu ke vzhledu, tloušťce nebo účelu použití. Lité podlahy nám umožňují ještě navíc si zvolit odpovídající tloušťku, která bude odpovídat prostorům. Nejčastějším výběrem je 40-50 mm, ale lze samozřejmě realizovat i nižší tloušťky. Podlahy v tloušťce nad 80 mm je již možné realizovat za pomocí betonových směsí.
Cementový je litý cementový potěr pro podlahové konstrukce tloušťky 45 až 80 mm. Je vhodný pod všechny typy podlahových krytin. Betony s vysokou tekutostí umožňují velmi rychlé provádění s výbornou rovinatostí povrchu. Je možné je využít k provádění podkladních podlahových vrstev v tloušťce od 80 mm.
Změny normy ČSN 74 4505 z roku 2012
V roce 2012 proběhla revize základní normy pro podlahové konstrukce - ČSN 74 4505 Podlahy - Společná ustanovení. Předfinální verze byla relativně široce diskutována na předchozím ročníku konference. Po zapracování připomínek a vypořádání nezbytných formálních náležitostí bylo nové změní normy vydáno v květnu 2012. Nahrazuje normu, kterou jsme vypracovali v roce 2008. V dalším textu jsou uvedeny hlavní změny textu normy.
- Povrch podlahy nesmí vykazovat vady, jako např. trhliny, rýhy, kaverny, puchýře, vlny apod. Prvky skládaných podlahovin a podlahových krytin nesmí mít olámané hrany.
- Původní odkaz na návrhové normy umožňoval tolerovat trhliny o šířce až 0,4 mm, podle příslušného stupně vlivu prostředí. Takto široké trhliny v podlahách by mohly vést ke snížení trvanlivosti postižených míst, proto byl odkaz nahrazen konkrétní hodnotou 0,1 mm.
- V původním textu nebyly důsledně rozlišovány pojmy místní rovinnost a celková rovinnost, což snižovalo jeho přehlednost. Toto bylo napraveno.
- Původní formulace, ač pocházela již z textu z roku 1994, neodpovídala reálnému chování např.
- Pro průmyslové podlahy se požaduje, aby kvalita podkladní nebo přímo pojížděné vrstvy odpovídala nejméně pevnostní třídě C20/25 podle ČSN EN 206-1, případně pevnostní třídě, která byla stanovena statickým výpočtem.
- V případech, kdy je podlaha vystavená působení provozní či srážkové vody, musí být podlahové souvrství vodotěsné a nesmí umožnit vnikání vlhkosti do ostatních konstrukcí nebo pronikání do nižších podlaží. Vodotěsná vrstva musí být vytažena na všechny prostupující konstrukce (stěny, sloupy apod.) do výšky alespoň 0,1 m nad povrch podlahy. Zachycená voda se odstraňuje buď vyspádováním podlahy do odvodňovacího systému, nebo vysátím při úklidu, popř.
- Chůze, sportovní činnost nebo doprava vyžaduje u nášlapné vrstvy bezpečnost proti skluzu. Skluznost se může měnit s vlhkostí a se znečištěním nášlapné vrstvy. Proto je nezbytné uvážit vhodnost nášlapné vrstvy i z tohoto hlediska. Podlahy všech bytových a pobytových místností musí mít protiskluzovou úpravu povrchu odpovídající normovým hodnotám.
- Vzhledem k tomu, že od doby předchozího vydání normy došlo k rozšíření litých cementových potěrů, byly tabulky č. 6 pro nejmenší návrhovou tloušťku plovoucích potěrů a č. 7 - Požadavky na výsledky zkoušek pevností v tahu za ohybu provedených na tělesech odebraných z konstrukce doplněny o tento materiál.
- Materiály zabudované do podlahových konstrukcí v exteriéru (např. balkóny, terasy apod.), které mohou přijít do kontaktu s vodou, musí být mrazuvzdorné. Požadavky na mrazuvzdornost jsou uvedeny v příslušných normách pro jednotlivé výrobkové skupiny. Pro beton jsou uvedeny ČSN EN 206-1 v závislosti na stupni vlivu prostředí.
- Nejvyšší dovolená vlhkost potěru, nebo betonu, v hmotnostních % pod nášlapnou vrstvou je uvedena v tabulce 8.
- Dokončovaný povrch se ihned opatří nástřikem, který omezuje odpar záměsové vody, případně musí být prováděna další opatření bránící předčasnému vysýchání betonové desky.
- Pokud je průmyslová podlaha v přímém styku s podložím, je nezbytné provedení vodotěsné izolace nebo vodotěsného betonu s šířkou trhlin menší než 0,15 mm.
Zkušební postup pro stanovení stlačitelnosti tepelněizolačních a zvukověizolačních desek je uveden v ČSN EN 12431. Mrazuvzdornost se zkouší pomocí zkušebních metod uvedených v příslušných normách pro jednotlivé výrobkové skupiny.
tags: #tloušťka #betonu #podlaha #norma