Podlahový potěr, nebo také podlahová mazanina, je vrstva tvořená ze směsi cementu, vody a písku, která se pokládá za účelem vytvoření rovného a hladkého povrchu. Na takto připravený podklad můžete položit další podlahovou krytinu, ať už si zvolíte dlaždice, lino, plovoucí podlahu nebo jiný typ krytiny. Podlahový potěr ale plní ještě i několik dalších a nepostradatelných funkcí.
Proč je nutné použít podlahový potěr?
Prvním důvodem je vytvoření hladkého a rovného povrchu pro pokládku podlahové krytiny. Podlahový potěr se podílí zcela významně na zvýšení izolace, ať už se jedná o tepelnou nebo zvukovou izolaci. Podlahová mazanina je velmi vhodná na nerovný povrch, který se může scelit a vyrovnat pro další pokládku. Můžete toho využít například u podlah ve starších domech během rekonstrukce. A v neposlední řadě dokáže podlahový potěr zajistit pevnost a stabilitu povrchu. Celá podlaha je pak více kompaktní a pevná.
Rozdíl mezi betonovou mazaninou a betonovým potěrem
Jistě jste už slyšeli oba výrazy - betonová mazanina i betonový (cementový) potěr. Jedná se prakticky o to samé. Základem betonové mazaniny i betonového potěru je stejný materiál, rozdíl je v tloušťce, ve které se beton ukládá. Betonová mazanina je podlahovina vytvořená z vrstvy betonové směsi o tloušťce 50 až 100 mm (pro obytné a občanské budovy) a 100 až 350 mm (pro průmyslové budovy - podle požadavku provozního zatížení). Cementový (betonový) potěr je vrstva betonu v podlahové konstrukci o síle do 50 mm. Stejně jako betonová mazanina má funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Betonová mazanina může být jednovrstvá nebo dvouvrstvá, opatřená potěrem, který zvyšuje kvalitu podlahy.
Typy potěrů podle jejich umístění v konstrukci
- Potěr spřažený s podkladem není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
- Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou se používá zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
- Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem. Betonový potěr tvoří základní kámen tzv. těžkých plovoucích podlah (plovoucí potěr), které se běžně používají v obytných budovách. Těžká plovoucí podlaha je tvořena kročejovou izolací z minerální vaty, na které je zhotovena betonová mazanina či betonový potěr.
Jak se dělá betonový potěr?
Ještě než budete betonový podlahový potěr pokládat, je nutné mít připravený čistý, suchý a pevný podklad. Betonový potěr si můžete snadno namíchat sami. Bude stačit, když si koupíte ve stavebninách speciální směs betonu. Pak se tato betonová směs smíchá s vodou. Míchání by mělo být v poměru 1 díl směsi na 4 díly vody. Voda je ideální ta z vodovodního řádu, není vhodná voda z přírodních zdrojů, mohou v ní být nečistoty a organické látky, které mohou zhoršit stav směsi. Výsledkem namíchání musí být pastovitá směs, kterou můžete snadno aplikovat na podklad. Po nanesení směsi je nutné povrch vyrovnat pomocí hladítka. Už při této pokládce je nutné myslet i na to, že pokud budete potřebovat mírný sklon, musíte ho vytvořit již nyní. Cementový potěr však může být pevně spřažený s podkladem (jako vyrovnávací finální vrstva podlahy) či může být od podkladu oddělen separační vrstvou, nejčastěji hydroizolací s ochrannou geotextílií. Cementový potěr lze namíchat svépomocí přímo na stavbě z písku, cementu a štěrku ve vhodném poměru. Nejčastější poměr cementu, písku a štěrku je 1:2:2 - 1:2:4, voda se dávkuje v závislosti na potřebné konzistenci cementového potěru.
Co je třída pevnosti betonových potěrů?
Třída pevnosti betonového potěru je hodnota, která udává pevnost potěru v tlaku. Pevnost se udává v MPa a označuje se písmenem C a číslem. Toto číslo je právě zmíněná pevnost v tlaku v MPa. Zda využít v podlaze betonovou mazaninu či cementový potěr rozhoduje projektant, který tloušťku betonové vrstvy navrhne v závislosti na zatížení podlahy. Roli také hraje výškové vyrovnání. V každé místnosti může být použita jiná skladba (jiná tloušťka izolace, jiná povrchová úprava) a právě díky betonové mazanině, resp. cementovému potěru lze vyrovnat různé výšky.
Čtěte také: Vlastnosti asfaltových hydroizolací
Tradiční a moderní potěrové materiály
- Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.
- Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.
- V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry. Jejich hlavní předností je možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí.
- Výjimečně, zejména u starších domů, se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo, ve speciálních podmínkách, s potěry na bázi syntetických pryskyřic.
- Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná, nebo prefabrikovaná, vrstva složená ze vzájemně spojených desek.
Zkoušky vlastností potěrů
Příspěvek popisuje nejpoužívanější podlahové potěry, příslušné normové předpisy a zkušební postupy pro ověření rozhodujících parametrů. Dále uvádí příklady poruch, jejich příčiny a možnosti opravy.
Normy pro podlahové potěry
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom, jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů. S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého.
Měření pevnosti
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme přímo parametr, který je obvykle pro potěr předepsán, a zároveň o výsledku zkoušky rozhodují i partie uprostřed tloušťky a u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady. Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu.
Měření vlhkosti
Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C. Při vyšších teplotách u nich totiž dochází k uvolňování značného množství tzv. vázané vody. V podlahářské praxi se dobře osvědčila i tzv. metoda CM. Při této metodě se v uzavřené nádobě, obsahující vzorek zkoušeného materiálu, rozbije kapsle s karbidem vápníku. Jeho reakcí s vodou vzniká acetylen, jehož tlak ve zkušební nádobě se měří. Kromě těchto dvou metod se lze setkat s použitím metod založených na měření elektrických veličin (vodivost, kapacita apod.). Tyto metody byly většinou primárně vyvinuty pro měření vlhkosti dřeva. Při měření vlhkosti silikátových materiálů se však naráží na problém převodního vztahu měřené veličiny na vlhkost, protože ten je velmi významně ovlivněn vlastnostmi struktury sledovaného materiálu, například množstvím cementu, typem a velikostí kameniva apod.
Měření rovinnosti povrchu
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.
Čtěte také: Cihly s tepelnou izolací
Požadavky Normy ČSN 73 0540-2 na Tepelnou Ochranu Budov
Při návrhu zateplení stropu pod nevytápěnou půdou je potřeba zohlednit požadavek na vyloučení kondenzace v konstrukci. Jedná se o ČSN 73 0540-2 Tepelná ochrana budov - požadavky. Norma stanovuje a doporučuje v jaké kvalitě zateplit a řeší samozřejmě i kondenzaci v konstrukci a tepelné vazby (tepelný most).
Stanovení Potřebné Tloušťky Tepelné Izolace
Norma stanovuje tři hodnoty pro stanovení potřebné tloušťky tepelné izolace - požadovanou, doporučenou a cílovou pro nízkoenergetickou výstavbu. Jedná se o hodnoty U (součinitel prostupu tepla, jednotkou je W/m2.K) pro jednotlivé ohraničující konstrukce domu. Pro součinitel prostupu tepla U platí, že čím nižší jeho hodnota je, tím lepší tepelně izolační vlastnosti konstrukce má (na rozdíl od dříve užívané hodnoty R - tepelný odpor).
Požadovaná minimální hodnota součinitele prostupu tepla U (W/m2.K) je pro strop pod nevytápěnou půdou (se střechou bez tepelné izolace) 0,30 (W/m2.K). Doporučená hodnota je 0,20 (W/m2.K).
Riziko Kondenzace a Volba Izolační Techniky
V prvním případě by se použila technika foukané izolace do uzavřené dutiny. Druhou zásadní nevýhodou je určité zvýšení rizika kondenzace v konstrukci oproti stávajícímu stavu. Betonová mazanina působí jako určitá parozábrana, zateplením se změní teplotně vlhkostní stav v konstrukci, riziko kondenzace bude v horní části skladby větší a to nám ohrožuje dřevo.
Pokud se použije skladba nad stávající podlahou taková, která umožňuje odvod případné prostupující vlhkosti, včetně přiměřeného odvětrání půdy, jsou rizika kondenzace v oblasti trámů prakticky nulová. Pokud jde o detaily, zůstává určitý problém v uložení zhlaví, ale horním zateplením ani tady nijak zásadně nezhoršíme stávající stav detailu.
Čtěte také: Rozměry a postup betonáže základu pro tepelné čerpadlo
Doporučený Postup Zateplení
Obvykle se postupuje tak, že se na stávající podlahu provede křížový rošt z fošen (křížový pro omezení tepelného mostu) do něj se vkládá tepelná izolace z MV. Zaklopení nutno provést tak, aby skladba odvětrávala, tedy například z prken na sraz s malými mezerami.
Běžné poruchy a vady podlahových potěrů
1. Poruchy cementového potěru s podlahovým vytápěním
Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. Technologická vrstva je tvořena cementovým potěrem tloušťky cca 20 mm, ve které jsou vedeny plastové trubky podlahového vytápění. Vrchní cementový potěr je vyztužený KARI sítí. Na části půdorysu, v části budoucí kuchyně a části budoucího obývacího pokoje, byl cementový potěr před provedením místního šetření odstraněn a byla odhalena tzv. technologická vrstva podlahového vytápění. Po obvodě vybourané oblasti bylo zjištěno, že cementový potěr byl proveden v tloušťce cca 20 až 50 mm. Příčinou různé tloušťky potěru je pravděpodobně nerovnost povrchu technologické vrstvy. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny. Při bližším ohledání čel podlahových desek v místě dilatačních spár, z jejichž jedné strany byl cementový potěr odstraněn, bylo zjištěno, že vrstva cementového potěru hlouběji pod povrchem je velmi mezerovitá. Tomuto zjištění odpovídá i průběh měření pomocí Maškova špičáku, kdy při prvních úderech špičák pronikal do cementového potěru relativně pomalu a po proražení povrchové vrstvy v tloušťce cca 5 až 10 mm se rychlost jeho pronikání razantně zvýšila.
Na základě zjištění, získaných při místním šetření lze konstatovat, že cementový potěr odpovídá betonu pevnostní třídy cca C8/10, či ještě nižší, což je cca o dvě třídy horší než obvykle požadovaná pevnostní třída. V rámci opravy bude třeba odstranit stávající cementový potěr a nahradit jej novým. Tato vrstva by měla být vyztužena pomocí KARI sítě cca uprostřed tloušťky. Do nosné vrstvy podlahové konstrukce nelze započítat tzv. technologickou vrstvu, obsahující trubky podlahového vytápění, protože tato vrstva je velmi oslabena jak samotnými trubkami, tak i plastovými terči, vymezujícími polohu trubek. S ohledem na minimální tloušťku potěru a na návaznosti povrchu podlahy na dveřní otvory bude pravděpodobně třeba odstranit a nově položit i technologickou vrstvu a případně zmenšit tloušťku tepelné izolace. Rovněž je třeba upozornit na dilatační spáry v místnostech s podlahovým vytápěním, které musí umožnit pohyb jednotlivých dilatačních celků, způsobený teplotní roztažností. Tyto dilatační spáry tedy musí probíhat všemi teplotně namáhanými vrstvami podlahy.
2. Zkroucení betonové mazaniny v prodejní hale
Předmětem posouzení byla podlahová konstrukce v prodejní hale. Místnost má obdélníkový půdorys o rozměrech cca 15 × 20 m. Podlahová konstrukce je zde rozdělena dilatačními spárami v rastru 5 × 5 m. Součástí podlahové konstrukce je systém podlahového topení. U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován. V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch tak vyrovnat dle požadované místní rovinnosti. Dilatační spáry v betonové mazanině bylo nutno přiznat i v dlažbě, protože musí umožnit pohyb podlahy při změně teplotního režimu podlahového topení.
3. Poškození anhydritové desky v učebnách
Posuzovaná podlaha se nachází ve školních učebnách v přízemí a v prvním patře budovy. Při místním šetření bylo zjištěno, že podlahové konstrukce v učebnách vykazují závažné závady související zejména s tuhostí nosné podlahové vrstvy tvořené anhydritovou deskou. Bylo zjištěno, že tloušťka této desky v rozích místností je velmi malá (cca 16-25 mm, oproti cca 45-50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Příčinou této závady je pravděpodobně špatná rovinnost povrchu nosné stropní desky, kdy oblasti v rozích vystoupily nad požadovanou úroveň. Po položení vrstvy tepelné a kročejové izolace byla pak podlaha zarovnána do požadované úrovně na úkor tloušťky anhydritové desky. Nedostatečná tloušťka nosné anhydritové desky byla zjištěna rovněž v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. V prvním nadzemním podlaží bylo zjištěno poškození anhydritové desky v aule, pravděpodobně od nadměrného namáhání bodovými silami stojek lešení. Závady nalezené v rozích místností a v okolí truhlíků pro topná tělesa lze hodnotit jako velmi závažné, protože ukazují, že nosná vrstva podlahy v těchto oblastech není schopna dlouhodobě plnit svou funkci. V místech s nedostatečnou ohybovou tuhostí nosné vrstvy podlahy nelze vyloučit vznik poruch nášlapné vrstvy, tj. vznik trhlin v nášlapné vrstvě, případně oddělování dřevěných pásků v důsledku vzniku trhlin v nosné anhydritové vrstvě. Toto nebezpečí hrozí v rozích místností a v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa.
Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky. Pracovní spáry byly vyztuženy pomocí ocelových prutů vložených do vyfrézovaných drážek. Spáry a drážky byly zality epoxidovou pryskyřicí.
Podlahové konstrukce často budí dojem, že jejich návrh a provedení jsou relativně jednoduché a že se nemůžeme setkat s žádným problémem. Zkušenosti z realizací a z posudků vzniklých vad a poruch však přesvědčují o opaku. Poruchy, či vady, podlah jsou často zarážející svou relativní jednoduchostí, kdy vztah mezi příčinou a následkem je zřejmý. Přesto se i s takovými problémy můžeme na stavbách setkat v relativně velké míře a opakovaně. Dodatečné zjišťování příčin a řešení oprav pak stojí velké úsilí a zbytečně vynaložené prostředky. Proto je doporučena důsledná opatrnost a kontrola při přebírání podkladu.
tags: #tepelné #vlastnosti #betonové #mazaniny #informace