Klasicistní architektura, známá také jako architektura klasicismu, je architektonický styl používaný zhruba mezi roky 1750 a 1850. V dějinách architektury se tento styl objevil po pozdním baroku a rokoku, vznikl v západní Evropě (především ve Francii a Anglii), ale později se rozšířil téměř po celém světě. Název tohoto slohu pochází z latinského slova classicus, jehož význam je vynikající a sloh samotný vznikl ve Francii ve druhé polovině 17. století během vlády krále Slunce - Ludvíka XIV.
Význam pojmu
V nejužším významu je slovo klasicismus výrazem pro řecké umění mezi archaickým stylem a helénismem, tj. umění spadající do období 5. a 4. století před Kristem. V širším významu slova je klasicismus souhrnné označení pro veškeré umělecké tendence usilující o obnovu objektivního řádu, harmonie, uměřenosti a pravidel pěstovaných v antickém (tj. řeckém a římském) umění. Vzhledem k tomu, že klasicistní tendence procházejí dlouhými dějinami architektury od dob starého Říma, nemá pojem „klasicismus“ v evropských zemích ani jednotný významový obsah, ani jednotný název.
Kulturně-historické souvislosti
Samostatný sloh, jenž se v Evropě vyvíjel od poslední třetiny 18. století do první třetiny 19. století, má své předcházející podoby v renesančním klasicismu 16. století, barokním klasicismu 17. a 18. století a představuje tak již čtvrtou vlnu návratů k antickému umění. Klasicistní tendence procházejí dlouhými dějinami architektury od dob starého Říma. Ve své době byl klasicismus reakcí na subjektivismus a citovou exaltaci baroka a zároveň symbolickým zhmotněním principů osvícenství, kultu rozumu a řádu, jakož i občanských ctností a ideálního státu podle vzoru antických demokracií. Mimořádný význam pro ideové i výtvarné formování slohu měly vědecké práce, umělecká díla a filosofické úvahy inspirované antikou.
Starší literatura nazývá někdy klasicismus „slohem copovým“, což odkazuje na pánské paruky a copy.
Charakteristické znaky slohu
Pro (neo)klasicismus, jako první historizující sloh, je typická inspirace architekturou císařského Říma a starověkého Řecka. Charakteristickým znakem architektonického (neo)klasicismu následujícího po barokním klasicismu se stala snaha o jasný, jednoduchý (až strohý), plastický a pevně ohraničený tvar a klidnou, harmonicky vyváženou kompozici. Klasicismus opouští barokní pompéznost a přiklání se k harmonii tvarů a pravidelnosti. Architektura klasicismu klade důraz na přísný řád, pravidla, symetrii, geometrii, střídmé tvarosloví a pravidelnost. Navazuje na antiku, zejména na architekturu antického Říma. Stavby se vyznačují přímými rovnými liniemi, trojúhelníkovými štíty a antickými sloupy.
Čtěte také: O dynamice symetrických fasád
Střízlivě užívaný dekor vychází z antických dekorativních prvků, které však tolik nepřetváří jako barokní umění. Příznačná je zde geometrická strohost a inspirace jednoduchým dórským řádem, který převažuje ve vývojové fázi empíru (od roku 1804).
Dekorativní prvky
- Lizena - plochý svislý architektonický článek bez hlavice a patky vystupující z líce stěny; spojením svislých a podobných vodorovných útvarů vznikaly tzv.
- Kartuše - ornamentálně orámovaná plocha obsahující např.
- Pletence - vlys z proplétajících se křivek; v neoklasicismu a empíru se uplatňoval mj.
- Slunce - oválný nebo půlkruhovitý geometrický ornament s přímými nebo rotujícími paprsky; byl nejčastěji umísťován na vratech, portálech a ve štítech domů.
Empír a Neoklasicismus
Empír (1804-1830) je styl navazující na střízlivou jednoduchost antické architektury, ale čerpající i z egyptského umění a pompejských vzorů. V tomto období se objevuje nový typ nájemního, tzv. činžovního, domu. Vymezení a užívání názvů klasicismus a empír však není naprosto jednotné, přičemž klasicismus zahrnuje období od konce 18. století do první poloviny 19. století.
Neoklasicismus, jako sloh časově souměrný s romantismem, je pokládán za první fázi romantizujícího historismu, v jehož duchu antické stavby nekopíruje, ale dobově přetváří, přičemž se přizpůsobuje nejenom soudobým funkcím architektury a moderním nárokům na její obývání, ale i materiálům a technologickým postupům soudobého stavitelství (v rámci neoklasicismu našly své uplatnění mj. i moderní železné a litinové konstrukce). Pro neoklasicismus jsou typická obdélná, méně zdobená okna, jejichž šambrány užívají orámování v podobě prosté lišty, která se někdy v rozích rozšiřuje.
Kompozice staveb
Architektonická kompozice neoklasicistní stavby vychází z několika základních prvků, které tvoří blokovitá hmota zdi členěná pilastry a římsami, architrávový systém kombinovaný s plochou klenbou a průčelí s trojúhelníkovým štítem nebo sloupovým portikem. Mezi typické klasicistní znaky v architektuře patří užívání sloupu a pilastrů vycházejících z římských řádů, dvojitá okna obdélníkového tvaru s rovným nadpražím, portály s rovným nebo půlkruhovým nadpražím a fasády, které jsou ploché, geometrické a symetrické.
Urbanismus
Neoklasicistní urbanismus, jako jeden z nejvýraznějších projevů slohu, navazuje na principy palladiovského a barokního urbanismu, ale překonává je velkorysejším využitím prostoru městské zástavby (získaného mj. bouráním městských hradeb a bran) a komplexnějším pojetím kompozice městského plánu. Hlavně u nově zakládaných měst jsou typické symetrické osy ulic a přímé uliční průhledy zakončené dominantní stavbou. Při přestavbách původní městské zástavby se mj. uplatňovaly. Většinou bývaly v tomto slohu stavěny banky, vládní a administrativní budovy, divadla (např. Stavovské divadlo) nebo nemocnice.
Čtěte také: Architektonické prvky renesanční fasády
Klasicistní architektura v českých zemích
Klasicistní architektura v českých zemích jako hlavní architektonický proud nastupuje na konci období vrcholného a pozdního baroka, které od svého rozmachu v době po bitvě na Bílé hoře bylo nebývale silným architektonickým stylem. Přestože klasicistní architektura nedosahovala na území českých zemí takové četnosti a úrovně jako předchozí umělecké styly, je možné nalézt i v České republice výjimečné stavby.
Příklady významných staveb
Zámek Kačina
Zámek Kačina je neoklasicistní stavba, která je inspirovaná tzv. palladiovskými vilami. Zámek založil Jan Rudolf Chotek. Zámek má tvar podkovy, je symetricky řešený. Uprostřed zámku je obrovský reprezentační sál. Bočními pavilony spojují kolonády s dvaceti sloupy. Jde o impozantní stavbu, jejíž původní nábytek i pokojík pro služku si prohlédnete z velké části. Na zámku se totiž hrálo divadlo, jehož vybavení je dodnes původní, včetně některých kulis. Do divadla se vešlo zhruba sto lidí, dále tu byla galerie a lóže pro zámeckého pána. Na zámku se zřejmě i hodně četlo, o čemž svědčí Chotkovská knihovna s nebývalým bohatstvím svazků knih.
Lednicko-valtický areál
Lednicko-valtický areál je součástí evropského kulturního dědictví UNESCO. V areálu se nachází stavba minaretu v orientálním stylu podle projektu Josepha Hardtmutha. Základy 60 m vysoké stavby v bažinatém terénu dělaly problémy. K dalším stavbám patří Janův hrad a také hospodářský statek Nový dvůr.
Přehled klíčových období a stylů
| Období | Styl | Charakteristika |
|---|---|---|
| 16. století | Renesanční klasicismus | Uplatňovaný v architektuře pozdní renesance. |
| 17. a 18. století | Barokní klasicismus | Předchůdce neoklasicismu. |
| Konec 18. - polovina 19. století | Klasicismus / Neoklasicismus | Návrat k antickým ideálům, důraz na řád, symetrii, geometrii. |
| 1795-1799 | Directoire | Styl vyvíjející se v období tzv. Directoria ve Francii. |
| 1804-1830 | Empír | Navazující na antickou architekturu, čerpající i z egyptského umění, geometrická stylizace a jednoduchost. |
Čtěte také: Jak vybrat barvu fasády
tags: #symetricke #cleneni #staveb