Volba střešní krytiny je nejen u dřevostaveb velmi důležitou součástí obálky domu. Dřevostavby nemají žádné speciální požadavky ani omezení na materiál střešní krytiny ani na její provedení. Vždyť většina podkroví je svou konstrukcí vlastně dřevostavba. Proto se nemusíte rozhodně bát, že by dřevostavba neunesla pálené nebo betonové tašky nebo dokonce zelenou střechu. Spíše než na samotném materiálu tedy výsledná kvalita střechy závisí na dobrém řemeslném provedení pokládky a vyřešení složitějších detailů. Pokud se však na střechu podíváme z dlouhodobého hlediska, pak vlastnost, která jednotlivé typy krytin dnes nejmarkantněji odlišuje je jejich životnost.
Při použití dřeva v podobě masivního řeziva mohou být zužitkovány pouze mohutnější stromy a i z nich jenom některé jejich části. Pokud se však dřevní hmota rozdělí na menší částice a ty se opět spojí, lze tyto vady a nepravidelnosti potlačit, a navíc lze využít i menších částí stromů (např. tenké větve apod.). Tímto způsobem se vyrábí celá řada materiálů na bázi dřeva, které mohou mít lepší vlastnosti než dřevo masivní.
Typy desek na bázi dřeva
Desky SWP (Solid Wood Panels)
Jsou definovány jako desky složené z dílců slepených navzájem na užších stranách a u vícevrstvých desek také na plochách. Jsou označovány symbolem SWP. Jako prvky na jejich výrobu lepením se používají fošny, prkna, latě, lamely (tloušťka 3 až 10 mm, šířka minimálně 25 mm). Tento typ materiálu je prezentován několika dalšími podtypy. Jsou to překližky, jádrové desky (laťovky a dýhovky) a složené desky. Všechny typy jsou různě povrchově upravovány, např. broušením, oplášťováním, impregnací apod.
- Překližky: Jsou desky ze vzájemně spojených vrstev, přičemž jednotlivé vrstvy jsou na sebe navzájem kolmé. Jedna vrstva může být tvořena jedním tenkým listem dřeva, případně více dýhami.
- Jádrové desky: Jsou překližované desky s jednou středovou vrstvou, která bývá výrazně silnější.
- Vrstvené dřevo: Je materiál podobný překližce, ale u tohoto materiálu se směr vláken nestřídá. Tím, že všechna vlákna mají stejnou orientaci, je maximálně využita tahová kapacita dřeva.
Desky MDF a HDF
Jde o speciální druh desek, které jsou vyráběny z dřevních vláken slisováním, popř. i lepením. Klasickým zástupcem jsou desky typu MDF a HDF, používané pro výrobu laminátových podlah. Tyto desky mají hladký, otěruvzdorný a vodotěsný povrch.
OSB desky (Oriented Strand Board)
Tento typ desek je vyráběn z dřevěných třísek jejich ohřevem a slisováním s přídavkem lepidla. Na řezu je patrná charakteristická struktura, kdy jsou do střední části použity třísky výrazně silnější. OSB desky jsou vyráběny z plochých, záměrně orientovaných třísek, které jsou zalisovány a navzájem slepeny. Zpravidla se orientace třísek provádí jen v povrchových vrstvách. Obvyklá tloušťka použitých třísek bývá 50 až 75 mm. Na jejich výrobu se používá velmi kvalitní dřevo, např. borovice. Stejná orientace vláken dává výsledné desce vynikající únosnost. Jsou vyráběny ve čtyřech jakostních třídách, což jim umožňuje velice široké využití. Tyto desky mají nejširší uplatnění v interiérech na výrobu nábytku a obložení. Při jejich použití je třeba zajistit, aby řezné plochy nepřišly do kontaktu s vodou či vlhkostí.
Čtěte také: Instalace asfaltové střešní krytiny
Lepené lamelové dřevo (LLD / BSH)
Lepené lamelové dřevo je na poli stavebních materiálů poměrně novinkou. Nahrazuje nedostatek klasického rostlého dřeva, který spočívá v omezeném maximálním průřezu. Tyto prvky jsou vyráběny slepením více tenčích lamel, čím lze při současné technologii vyrobit i prvek o průřezu 2 000 x 240 mm. Prvky jsou vyráběny ve formě vazníků o maximální délce 35 m. Tyto enormní rozměry umožňují využití těchto prvků pro stavbu hal a jiných rozměrných konstrukcí. Pro nosnou konstrukci střechy se v ČR často používají příhradové vazníky/nosníky, které jsou moderní alternativou klasických vázaných krovů. Mohou být tvaru trojúhelníkového, sedlového, lichoběžníkového i dalších.
Modifikované dřevo
Modifikace dřeva spočívá v chemické úpravě dřevní hmoty. Po tomto procesu jsou výrazně potlačeny některé nepříjemné vlastnosti dřeva, jako např. nasákavost, nízká trvanlivost, špatná odolnost vůči škůdcům apod. Takto upravené dřevo je pak možné použít ve venkovním prostředí, na okenní a dveřní rámy apod. Jedná se o dřevo, u něhož se zvyšuje jeho objemová hmotnost lisováním za vysokých teplot (okolo 150°C). Se zvyšující se hutností roste i jeho pevnost.
Kombinované dřevěné desky s nedřevěnými materiály
Dřevěné částice lze kombinovat s různými nedřevěnými materiály, například s plasty, sádrou, cementem. Nejčastěji používaným pojivem je portlandský cement. Některé látky, obsažené ve dřevní hmotě (třísloviny, polysacharidy, lignin) však mohou výrazně zpomalovat tvrdnutí cementu a snižovat jeho pevnost. Tyto problémy odpadají při použití hořečnatého pojiva, kterému proto někteří výrobci dávají přednost. Norma ČSN EN 633 definuje cementotřískové desky jako desky vyrobené lisováním z částic na bázi dřeva nebo jiných rostlinných částic, pojených běžným portlandským cementem nebo cementy na bázi hořčíku s možnými přísadami.
- Desky z dřevité vlny (Heraklit): Desky s nízkou objemovou hmotností z dřevité vlny se používají na tepelnou izolaci stěn a stropů, na tepelné izolační obklady nosníků, průvlaků, pilířů, stropů a obvodových zdí, jako ztracené bednění stropních a věncových konstrukcí, k tepelné izolaci teplovzdušných kanálů, ke zhotovování příček a dělících stěn apod. Pro všechny desky z dřevité vlny se u nás vžilo označení heraklit. Běžně se tak označují i desky pojené portlandským cementem, bez ohledu na to, že původní firemní název se týkal desek s pojivem hořečnatým. Desky z dřevité vlny se vyrábějí nejčastěji v rozměru 2 000 x 500 mm, v tloušťkách od 15 do 100 mm. Tyto desky se dají dobře kombinovat s jinými materiály a snadno se na ně nanáší omítka. K dosažení většího tepelněizolačního účinku se vyrábějí kombinované dílce z desek z dřevité vlny s vrstvou pěnového polystyrenu.
- Cementotřískové desky se střední objemovou hmotností: Vyrábějí se z štěpků a hrubších třísek. Jejich obvyklé rozměry jsou 2 000 x 500 mm, tl. 25 až 70 mm. Dřevní částice se nejčastěji mineralizují vodním sklem, které současně snižuje nasákavost a zvyšuje odolnost desek proti škůdcům a plísním. Desky mají výborné zvukověizolační vlastnosti (vzduchová neprůzvučnost 30-35 dB), mají však nízkou zvukovou pohltivost. Odolávají vlhku, prakticky nebobtnají a jsou odolné vůči mrazu, hmyzu a plísním.
- Cementotřískové desky s vysokou objemovou hmotností: Z jemných třísek se používají pro obklady stěn a stropů, na podlahy, na fasádní odvětrávací systémy (zde však může docházet k tvorbě výkvětů), na požární obklady a příčky, na ztracené bednění apod.
- Cementotřískové tvárnice: Kromě cementotřískových desek se vyrábějí také cementotřískové tvárnice, které mohou být opatřeny vrstvou polystyrenu. Tyto tvárnice mají přesné rozměry, proto se kladou nasucho (bez malty) a plní se betonovou směsí vždy po 3 až 4 řadách. Výhodou těchto systémů je velmi rychlý postup výstavby, jednoduchá montáž, vynikající tepelněizolační a akumulační vlastnosti při ceně srovnatelné s klasickými materiály.
Dřevěný šindel jako tradiční střešní krytina
Šindel, tradičně vyráběný z jedlového a smrkového dřeva, byl považován za kvalitní krytinu, odolnější a trvanlivější než došky. Nicméně měl jednu velkou slabinu - byl hořlavý. „Protipožární přepisy, které se začaly hojně uplatňovat v době vlády Marie Terezie a později i jejího syna Josefa," vysvětluje Jana Tichá z Národního památkového ústavu, „používání hořlavých, tedy „spalných" krytin - včetně šindele - na nových stavbách zakazovaly nebo výrazně omezovaly a přikazovaly je nahrazovat keramickými taškami." Dnes se na výrobu šindelů používá kromě smrkového dřeva také modřín, v zahraničí pak sibiřský či kanadský modřín, sekvoj a podobně. Kvalita šindele je dána kvalitou dřeva, jeho hustotou let - čím roste strom pomaleji, tím je dřevo kvalitnější.
Výroba šindele
Současní šindeláři vyrábějí šindele víceméně stále stejnými postupy jako jejich předchůdci v minulosti. Výroba šindele i nyní vyžaduje poměrně značný podíl ruční práce, šikovnost a koneckonců i dobrou fyzičku. „Štípaný šindel se pořád opracovává pořízem na geniálním vynálezu našich předků - dědkovi či strýčkovi," dodává výrobce šindelů Jan Spěváček. „Samozřejmě se na štípání používají štípačky, pero a drážka se frézují, ale z principu věci nelze vyrobit stroj, do kterého by se na jednom konci vložila kláda a na druhém by vypadávaly hotové šindele."
Čtěte také: Srovnání cen betonových tašek
Protože je výroba štípaného šindele velmi pracná, začal se vyrábět šindel řezaný - rychleji a levněji - z prken řezaných po délce kmene. Takto však dojde k přerušení dřevních vláken a šindel neplní dobře svou funkci. „Podle našich zkušeností kvalita a vyzrálost kulatiny a pečlivost a vedení štípání ovlivňuje trvanlivost šindele více, než samotný druh dřeviny," vysvětluje Jan Spěváček. Povrch řezaného šindele je drsný od pily a dřevní vlákna jsou přerušena. Takto upravený povrch je náchylnější k degradaci abiotickými činiteli, jako jsou například UV záření, voda či vítr.
Typy šindelů a jejich spoje
- Valašský šindel: Valašský šindel se vždy vyráběl ze dřeva smrkového a jedlového. V posledních letech stoupá zájem o dřevo modřínové, které je hodně smolnaté s obsahem silic, a tím je i více odolnější vůči povětrnostním vlivům než dřevo smrkové. Šindel „valašský" nebo „český" je opatřen perem a drážkou, takzvaný „alpský" šindel je kladený na rybinu.
- Alpský šindel: Alpský šindel se vyrábí zejména z modřínového dřeva štípáním. Nemá pero a drážku, klade se ve dvou nebo ve třech vrstvách. V alpských zemích (Rakousko, Německo, Švýcarsko) se používá na střechy i fasády. Životnost Alpské šindele je 60 až 80 let bez jakéhokoliv nátěru.
Při úpravě a dokončování štípaného šindele má řemeslník každý kus několikrát v ruce, prohlíží ho a kontroluje. Při tomto procesu vyrobí na jedné podélné straně špičku v celé délce šindele a na druhé straně drážku ve tvaru písmene V tak, aby špičatá hrana dalšího šindele přesně zapadla do této drážky. Podélné plochy šindele se při použití kvalitního rovnoletého dřeva nemusejí téměř upravovat. Je-li třeba, pomocí pořízu se plocha srovná, pokud možno na jedné straně. Ta se pak otáčí směrem dolů.
Řezaný šindel má tělo šindele o stejné tloušťce, kdežto štípaný má v příčném směru tvar připomínající trojúhelník (zužuje se od drážky ke špičce). To znamená, že při pokládání řezaného šindele nevzniká téměř žádná mezera mezi jednotlivými vrstvami šindelů. Přitom trojúhelníkovým tvarem štípaného šindele umožňuje vytvoření mezery mezi jednotlivými vrstvami. Tím se zajistí velmi dobrá vzdušnost střechy. Tyto mezery mají spíše pozitivní než negativní vliv. Díky vzdušnosti docílíme lepšího vyschnutí dřeva po dešti a zároveň se zlepší mikroklima v podkroví. Obzvláště pokud půdní prostory budou neobytné.
Rozměry šindelů
Délka šindelů se uvádí 40 až 90 cm, některé publikace uvádějí i menší délky - až 12 cm. Nejčastější délka šindele je půl metru. Tato délka se převážně používá na rovné plochy střech. Pro vykrývání úžlabí, nároží a složitějších reliéfů střech se používají šindele kratších délek a také speciální šindele, které mají kónický tvar. V podélném směru se zužují tak, že kdybychom je poskládali k sobě, vytvořily by téměř kolo. Šířka šindele je okolo 12 cm, nejčastěji se pohybují v intervalu 8 až 16 centimetrů. Šindele je potřeba vysušit na správnou vlhkost (k dosažení 18 až 15% absolutní vlhkosti dřeva je nutná doba schnutí 1 až 2 měsíce).
Pokládka a spotřeba šindelů
Šindele se kladou na latění ve třech různých způsobech. Základní pokládání šindelů je tzv. jednoduchá pokládka, což znamená, že se šindel přibíjí na latě v jedné vrstvě. Další způsob se liší pouze dvojitou vrstvou šindelů. V obou popsaných případech jsou latě od sebe vzdáleny tak, že konce šindelů leží na latích a spodní hrana šindele přesahuje přibližně o 10 cm. Třetí způsob pokládky šindelů je na tzv. husté laťování. Zde je také dvojitá vrstva šindelů.
Čtěte také: Velux plastová střešní okna - recenze
| Typ pokládky | Spotřeba šindelů (50 cm) na 1 m² |
|---|---|
| Jednoduchá pokládka | cca 43 ks |
| Dvojitá pokládka (řídké laťování) | cca 63 ks |
| Dvojitá pokládka (husté laťování) | vyšší než u řídkého laťování |
Výběr dřeva pro šindel
Nejdůležitější na výrobě šindele je výběr správného materiálu. Dřevo pro štípaný šindel by mělo jít dobře štípat, mělo by mít rovná dlouhá vlákna a hustě rostlé letokruhy. To platí hlavně pro smrk a modřín. Smrk vybíráme hlavně z horských oblastí, kde roste pomalu, to znamená, že má hustě uložené letokruhy. Modřín musíme zbavit běli, ale díky přirozené trvanlivosti jádra je velmi vhodným materiálem. Dřevo borovice by se dalo také použít, ale v našich podmínkách má velký podíl běli, a proto je výroba borovicových šindelů neefektivní. Velmi dobře štípatelné dřevo jedle se dnes většinou nepoužívá - hlavně z důvodu malého zastoupení jedle v lese. Z našich listnatých dřevin připadají v úvahu pouze velmi trvanlivá dřeva, jako je dub nebo akát. Dřevo dubu je velmi trvanlivé, ale hůře se štípe a hlavně je velmi drahé. Akátové dřevo je také velmi trvanlivé a dá se velice dobře štípat. Bohužel na našem trhu je ho nedostatek, a tak jeho cena převyšuje i cenu dubu.
Životnost a údržba šindele
„Kvalitní šindel je poměrně trvanlivá krytina," potvrzuje Jana Tichá, „štípaný vydrží i 40 let, levnější strojově vyráběný šindel řezaný však třeba jen 15 let." Pokud smrkové dřevo neošetříme, bude jeho životnost na střeše o sklonu minimálně 40° asi 30 let. Dnes se trvanlivost šindelových střech prodlužuje ošetřením nátěrovými hmotami na bázi přírodních olejů a tenkovrstvých lazur. K dosažení správné životnosti je však nutné dodržet zásady pro výběr materiálu, kvalitu výroby a pokládky. Hlavní příčiny poškození krytiny jsou povětrnostní vlivy, jako je sluneční záření, vzdušná vlhkost, změny teploty a vítr, dále dřevokazné houby a hmyz. Velmi časté je usazování mechů a lišejníků a také poškození požárem.
Velmi důležitou součástí šindelové krytiny jsou hřeby tzv. šindeláky, kterými jsou šindele přichycené k latím. Výběr materiálu, ze kterého jsou šindeláky vyrobeny, je velmi důležitý. Je dobré nešetřit na hřebíkách a použít pouze takové, které jsou odolné proti korozi. Například tzv. měděné šindeláky jsou vhodné pro smrk, ale u modřínu už dochází k barevným změnám a může dojít i ke korozi. Oproti tomu nerezové šindeláky jsou vhodné nejen pro smrk a modřín, ale dokonce i pro dub.
Ochrana šindele
Už jsme se zde zmínili o ochranných látkách na dřevo. Konzervaci dřeva těmito látkami je nejlépe provést tzv. hloubkovou impregnací (tlakovou nebo vakuovou) těsně po výrobě šindele, ještě před jeho vyschnutím. Pokud máme už vyschlé šindele, je mnohem těžší zaručit dostatečnou impregnaci dřeva. Konzervační látky mohou být různého druhu. Vodné roztoky anorganických solí nejsou příliš vhodné z důvodu ekologického zatížení. Asi nejvhodnější je skupina organických látek bez rozpouštědel. Jedná se o fermež - lněný olej s přídavkem fungicidu, dehtový olej nebo impregnační olej. Lněný olej byl používán i v dřívějších dobách a osvědčil se.
O dřevěnou střechu se musíme starat. Základem je pravidelná obnova nátěru v intervalu pěti let. Důležité je před každým nátěrem šindele důkladně očistit od nečistot, jakými jsou mechanické částice prachu nebo třeba lišejníky. Střechu je také nutné kontrolovat, a to minimálně dvakrát ročně - na podzim a na jaře. Mimoto je dobré po každé větší průtrži mračen nebo každém velkém větru krytinu prohlédnout. Opravu šindelové střechy je lepší nechat na odborníkovi. Je potřebné dodržet kvalitu a rozměr vyměňovaného šindele a také jeho ošetření proti negativním vlivům.
Ekologické aspekty šindele
Nesporná výhoda dřevěného šindele spočívá v tom, že je vyroben z přírodního materiálu. Sečteme-li energetickou náročnost na získání dřeva (pokácení, rozřezání, rozštípání), samotnou výrobu ručně štípaného šindele a jeho likvidaci, je tento proces velice šetrný na spotřebu energie. Ekologické zatížení je velice nízké, a to i při použití přírodních ochranných látek. Další výhodou šindele je jeho nízká hmotnost, díky které jsou menší nároky na dimenzi krovu. Mluvili jsme také o tom, že jde o vzdušnou krytinu, která udržuje vhodné mikroklima v prostoru krovu. Také lze šindelem vyřešit složitá nároží a úžlabí bez použití dalších materiálů. Nesmíme též zapomenout na estetické kvality krytiny.
Nevýhody a protipožární opatření
Největší nevýhodou je právě přírodní materiál. Podléhá různým degradačním vlivům: od poškození hmyzem přes dřevokazné houby, plísně a lišejníky až po atmosférické vlivy a možnost zničení ohněm. Proti všem výše uvedeným nevýhodám se musíme bránit, aby naše střecha měla co nejdelší životnost. Co se týká odolnosti proti ohni, je zřejmé, že dřevo hoří, a proto by se mělo dbát na správnou instalaci všech možných zdrojů požáru. Ať jsou to správně zapojené a uzemněné hromosvody nebo například elektroinstalace v podkroví. Dřevěná střecha a potažmo celý dřevěný dům by neměly být v blízkosti další stavby. Za bezpečnou se považuje vzdálenost deseti metrů. Nicméně existují ochranné látky s retardačními účinky proti ohni, které ochrání dřevo proti požáru nebo zpomalí proces hoření.
Šindel lze také použít k pokrytí stěn. Například ve východních Krkonoších stále stojí chalupy se šindelovými štíty. Pevně věříme, že se šindele vrátí na střechy, hlavně tam, odkud byly násilně odstraněny.
tags: #stresni #krytiny #na #bazi #dreva