Pálené cihlářské zboží se po staletí používalo jen jako doplněk kamene, hlíny a dřeva. Postupně si našlo u stavebníků oblibu díky svému pravidelnému tvaru, pevnosti a dobré akumulaci tepla. Cihlářské výrobky patřily dlouhou dobu k materiálům dražším než kámen a dřevo, proto se více používaly na stavbách panských, církevních a měšťanských. Na venkově se rozšířily cihlářské výrobky později. Zprvu se objevovaly v podobě chlebových pecí, které se vyzdívaly z cihel, později se zdily klenby či ostění oken.
Historie a vývoj cihel
Od prvních vepřovic po pálenou cihlu
Cihly jsou lidmi vymyšlený a vyráběný stavební prvek, vlastně lze hovořit o umělém kameni. Prvními cihlami byly takzvané sušené vepřovice, jejichž obdoba se při stavbách u nás používala především na vsích ještě na přelomu 19. a 20. století. Tyto vepřovice byly levné, materiál byl dostupný téměř všude a jejich výrobu zvládli i lidé bez složitých nástrojů. Díky dobrým izolačním vlastnostem chránily obyvatele před horkem i chladem, což z nich činilo oblíbený stavební materiál ve starověku. Jejich slabou stránkou však byla nízká odolnost vůči vodě a mrazu - silný déšť či chladné zimy je rychle narušily, takže vyžadovaly časté opravy nebo výměnu. Nejstarší použití těchto cihel nacházíme v Mezopotámii, Egyptě a v údolí Indu, kde suché a teplé klima jejich trvanlivosti přálo.
Objev pálené cihly znamenal pro stavebnictví skutečnou revoluci. Lidé si uvědomili, že hlínu lze působením vysokých teplot proměnit v mimořádně odolný materiál, který snese vodu, mráz i mechanické zatížení. Tato technologie se objevila už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a rychle našla cestu do dalších civilizací. V době římské byla pálená cihla natolik ceněná, že nesla značky svých výrobců a stala se běžnou součástí významných státních staveb.
Středověk a novověk ve znamení cihly
V Evropě se pálené cihlářské výrobky rozmáhaly již od 11. století a od 13. století začaly cihelny vznikat i u nás. Cihelny samozřejmě vznikaly na místech, kde byl dobrý zdroj cihlářské hlíny. Ve středověké Evropě zažívala výroba cihel rozmach zejména v regionech, kde chyběl kvalitní stavební kámen. Cihlářské dílny se zakládaly poblíž ložisek vhodné hlíny a v blízkosti rostoucích měst, kde byla poptávka po stavebním materiálu největší.
V období 17. a 18. století vzniká nový typ řemeslníků, jejichž schopnosti v řezání a kladení cihel umožňují vytvářet stavby, které překračují vše, co bylo dosud viděno. Architektonický styl popularizovaný architekty, jakým je například Robert Adam v Anglii, vytváří nebývalou poptávku po klasických ornamentech, kterými lze dekorovat malé i velké budovy. Vyřezávat kámen je však velmi drahé, a tak přichází jedna osoba s velmi úspěšným řešením tohoto problému.
Čtěte také: Jak na renovaci parket?
Prvním je výroba materiálu, který je speciálně navržen tak, aby redukoval smršťování na minimum. Produkce spočívá ve smíchání hlíny s křemenem, rozdrceným sklem a již vypáleným, na prach rozdrceným, jílem. A protože sklo a jíl je již vypálený, během procesu se nesmršťují. Druhou metodou je použití sádrových forem. Namixovaná směs je tak bohatá na již vypálený a na prach rozdrcený jíl, že nemůže být hned vyřezávána. Proto se jednotlivé kousky směsi, jakkoliv veliké, stlačují do relativně úzkých vrstev v ručně vyráběných formách.
Masivní využívání a zánik mnoha cihelen
Ještě do poloviny 20. století byly na našem území stovky cihelen, což již dávno není pravda. Množství cihelen bylo tenkrát logické, jelikož potřeba cihel při rozrůstání se především městských aglomerací od druhé poloviny 19. století byla enormní. V konkrétních lokalitách byly cihelny vázány na ložiska jílů a spraší vhodných pro cihlářskou výrobu. Nakonec došlo k situaci, kdy měla téměř každá větší obec svou cihelnu a mnohde jich bylo i několik.
K uzavření mnoha menších cihelen došlo za druhé světové války a jejich provoz nebyl po válce často obnoven. A ve druhé polovině 20. století zanikla většina ostatních cihelen. Nejen pětileté plány, zestátnění a centralizace výroby, ale i nástup jiných stavebních materiálů daly cihlám a tedy cihelnám pořádnou herdu do zad. Hlavním konstrukčním materiálem se v tu dobu stal železobeton. A do dnešních dnů se udržela tradiční historická výroba cihel jen ve zlomku původních cihelen.
Žalovská cihelna - příklad zániku a znovuobjevení
Žalovská cihelna je pro starousedlíky pořád pojmem, i když od jejího zániku uplynulo už více než 60 let. Z dálky viditelný komín byl odstřelen a okolní stavby určené pro výrobu cihel byly strženy na počátku 60. let minulého století. Místo pak bylo překryto navážkou a betonovou deskou, na níž byly postaveny nevzhledné velkoobjemové haly sloužící jako sklad pneumatik Barum. V současné době, v návaznosti na stavbu nové školy, dochází z iniciativy města k odstraňování starých ekologických zátěží a navážek, aby se pozemek uvolnil a připravil pro další veřejně prospěšnou výstavbu.
Po bagrech, které odstranily vrchní vrstvy, nastoupili archeologové, protože z historických pramenů bylo možné očekávat zajímavé nálezy. Ukázalo se, že pod novodobou navážkou se zachovalo prakticky celé srdce žalovské cihelny, tzv. kruhová 24komorová pec typu Hoffmann z poč. 20. století. Kromě jednoho kompletního vozíku pro převoz hlíny, nalezeného již před třemi lety a dnes již restaurovaného a vystaveného před školou, byly objeveny i koleje pro jejich transport a další pozůstatky vybavení cihelny. Výroba cihel zde probíhala zřejmě již v první polovině 19. století.
Čtěte také: Tipy pro zdění starých cihel
Zásadním ekonomickým impulzem pro velkovýrobu cihel, a to nejen v Žalově, byla výstavba železnice. Ta zcela zásadním způsobem zefektivnila distribuci hotových výrobků, ale také přísun uhlí, coby topného média. Kvalitní cihlářská spraš se těžila v nedalekém zemníku. Odtud se v těžkých důlních vozících převážela po kolejích do vlastní cihelny. Výroba cihel byla zprvu ruční, když hlavní pracovní silou byly místní ženy a děti. Až počátkem 20. století byla zavedena moderní strojová výroba s nepřetržitým provozem, která byla pochopitelně mnohem produktivnější.
Typy cihel a jejich specifika
Cihla je víceúčelový stavební materiál, který se při výstavbě tradičně spojoval maltou. Cihly se vyrábí formováním hlíny do pravidelných útvarů. Tradiční plné cihly se vytvrzují buďto působením žáru ve vypalovací peci (pálené cihly), případně se v zemích s teplým podnebím suší na slunci (nepálené cihly). Mezi nepálené cihly patří i výše zmíněné vepřovice, tedy sušené cihly s příměsí pilin nebo slámy, což jsou hmoty zlepšující izolační vlastnosti cihel.
Druhy cihlářského zboží a jejich rozměry
V 19. století se ustálil klasický formát cihel 290×140×65 mm. Pro období od 18. do 20. století se stalo charakteristickým tzv. kolkování. Na dno formy byla umístěna reliéfní raznice, jež po odformování vytvořila negativní reliéf v cihlářském výrobku - tzv. kolek. Můžeme tak pozorovat nejčastěji cihly s kolky ve formě iniciál majitele, či tradičního názvu cihelny, vzácněji kolky s propracovanými reliéfními erby a symboly, a stejně tak primitivní kolky ve formě malé značky.
Mezi cihlářské výrobky patří:
- Cihly obyčejné (zdice): Nejčastější cihlářský výrobek.
- Duté cihly: Dělily se na dutinové (dutiny vedoucí podélně se základnou cihly) a děrované (dutiny vedoucí svisle). Typickým příkladem děrované cihly byla voštinová cihla.
- Lícové cihly (lícovky): Mají tvar cihly obyčejné a jsou určeny k zdění režného zdiva.
- Klenovky (klenáky, klenačky): Používaly se ke stavění kleneb, měly tvar tupých klínů, byly stojaté nebo ležaté.
- Pevnostnice (fortifikační cihly, šancovky): Jejich slavná éra byla v 17. a 18. století, kdy se budovaly barokní pevnosti.
- Komínovky (radiální cihly): Ke stavění klasických továrních komínů s kruhovým sopouchem.
- Tvarovky (tvarované cihly): Do této skupiny patří široká paleta cihlářských výrobků, např. římsovky, falcovky nebo pokosky.
- Dlaždice: Především půdní dlažba (půdovky, půdnice). Nejběžnější formát byl 200×200×40 mm a tyto dlaždice se nazývaly „sousedky“.
- Tašky (cihly krovové): Patří sem rozmanitá škála výrobků, jako bobrovka, esovka a prejz.
- Zvonivky (klinkery): Lícové cihly vysoké kvality s nasákavostí do 6 %. Mají vynikající mrazuvzdornost.
- Cihly vínovky: Slouží k uložení lahví.
- Trativodky: Odvodňují zeminu.
- Cihelné pásky: Slouží k obkládání stěn a různých povrchů.
Tabulka vývoje cihel
| Typ materiálu | Hlavní výhody | Období rozšíření |
|---|---|---|
| Pálená plná cihla | Pevnost, odolnost, dlouhá životnost | Od starověku dodnes |
| Dutá cihla | Lepší izolace, nižší hmotnost | 20. století |
| Plynosilikátová tvárnice | Výborná izolace, snadné opracování | Od 20. století |
Využití a recyklace starých cihel
Máte uskladněné staré pálené cihly a nevíte co s nimi? Nebo snad budete bourat stavbu a nevíte co s použitým stavebním materiálem? Staré cihly se dají znovu očistit a využít pro další stavby, které na vás dýchnou historií. V tomto případě se staré cihly nepoužívají z důvodu úspor, ale převážně kvůli svému vzhledu.
Čtěte také: Staré parkety: Koupě a cena
Staré cihly můžete využít v domě, ale i zahradě různým způsobem. A nejde jen o to, že bychom chtěli ušetřit, ale především o vzhled těchto cihel, jejich patinu, kouzlo. Určitě samozřejmě vyhodíme spolu s ostatní stavební sutí cihly mokré a rozpadající se, pokud však některé cihly stále drží a nebo dokonce zvoní, schovejte si je.
Výhody recyklace a estetický přínos
Původní smysl opětovného stavění z cihel z demolice spočíval především ve snížení nákladů na stavební materiál. Možnost rozebrat „bouračku“ za odvoz využila v minulosti řada stavebníků a především na venkově je ve zdech mnoha domů spousta recyklovaných cihel. Za očištěné cihly se platí více, čištění vás zase bude stát námahu a čas.
Recyklované pálené cihly se skvěle hodí například na stavbu zahradních zídek, venkovních krbů či pecí nebo třeba pilířů pod pracovní plochu kuchyňské linky v interiéru i letní venkovní kuchyně. Staré cihly jsou krásné, souzní s jinými přírodními materiály a pokud se vám podaří získat alespoň několik cihel s cejchy či výrobními značkami, bude taková stavba vypadat ještě lépe.
Staré pálené cihly nemusíte použít jen proto, abyste ušetřili. Můžete s jejich pomocí vytvořit také originální dekorativní prvky uvnitř chalupy, na dvoře i v zahradě. Například orámování záhonů nebo obroubení chodníků vypadá zajímavě a je vlastně zadarmo. Kromě cestiček na zahradě můžete hravě rozčlenit prostor nebo vybudovat zídku či opěrné sloupky k pergole. V originalitě se meze nekladou.
Recyklace materiálů, například přidávání drcených starých cihel do nových směsí, čímž se snižuje odpad, je současným trendem. Staré cihly lze prostě recyklovat a to dokonce i opakovaně. Například v interiéru mohou vytvořit působivou neomítnutou, vyspárovanou stěnu, jen je nakonec často vhodné plochu nalakovat, nikoli ale natřít, tím bychom se zbavili větší části působivé patiny. Starými cihlami je též vhodné například obložit místo, kde budou stát krbová kamna, stanou se pohlednou součástí krbu vnitřního i venkovního, udírny a jiné podobné stavby, postavíme z nich zídky, zdi či ploty, ale též vydláždíme dvorek či pěšinu.
Čištění cihel
Pustíte-li se přece jen do čištění, existuje na to celá řada osvědčených metod. Od klasického zednického kladívka přes sekeru, nebo plochý sekáč. Vyzkoušená je i motyka bez násady, případně starý žebrový radiátor, používaný jako jakási valcha. Kutilové dokázali vyrobit také různé typy čisticích strojů ať už v podobě kotouče na cirkulárce, čističky na způsob hoblovky či různých přípravků, poháněných motorem s řemenicí. Takový stroj se vyplatí shánět či vyrábět opravdu jen v případě, kdy čistíte velké množství cihel.
Posuzování stáří a původu cihel
Poměrně častým požadavkem v rámci stavebně-technických průzkumů historických konstrukcí je zjištění původu a stáří cihel, a současně stanovení fyzikálně-mechanických vlastností cihel v kontextu se statickým posouzením cihelného zdiva. Je to úkol nesnadný, a v řadě případů zcela nemožný. Prakticky v každém historickém období bylo běžné recyklovat stavební prvky, tedy i cihly byly zcela běžně využívány sekundárně, tedy zdění probíhalo s využitím již dříve jinde použitých cihel. Klasickým příkladem je například užívání cihel získaných při demolici prvků tereziánského opevnění v Olomouci.
Současné trendy a udržitelná architektura
Dnešní cihelné bloky mají s původní cihlou již máloco společného. Zvonivým páleným cihlám už nejspíš odzvonilo. A stejně tak maltě jako stavebnímu pojivu, které je dnes nahrazováno cementovým lepidlem nebo PUR pěnou. Nastoupila nová éra precizních stavebnin, a ještě preciznějších pojiv. Měřítka centimetrové přesnosti nahradila milimetrová, a ze starých stavebnin záhy učinila přežitek.
Architekti belgického studia BLAF tvrdí, že ne každá cesta přímo kupředu nutně vede do správného cíle, a ne každý postup technologie znamená pokrok. Budovy od roku 2006 se stávají díky externím zateplovacím materiálům výrazně tlustší, do módy přišly méně kvalitní obkladové materiály, které obálku domu deklasovaly na jakousi vnější tapetu. Budovy tím ztratily svou specifičnost, tektoniku, texturu, vyjádřitelnost krásy a designu v čistém materiálu. Což je ztráta estetická.
Stavební recyklace moderní zateplené a lepené stavby je prostě nelehká, produkuje značné množství odpadu se sníženou druhotnou využitelností. Aktuální projekt z dílny BLAF Architecten tak jde přirovnat k jakémusi pomníku z cihel vystavěného cihlám. Je návratem k době, kdy se tvářnost budovy dala vyjádřit vršením cihel a jejich geometrií. K době, kdy stavby mohly vypadat různorodě svou fasádou, protože se nemusely krýt umělou tapetou přídatného zateplení.
Rodinný dům gjG House charakterizuje tvar kružnic a polokruhu, budovy tažené do výšky tří podlaží. Objekt se nachází na pomezí území vymezeným rozvolněnou vilovou zástavbou se zahradami. Vykroužený obvod domu vychází z principu samonosné konstrukce, obálky, jež si může dovolit být strukturně nezávislá. V praxi to značí, že uvnitř domu není zapotřebí dalších podpůrných a nosných zdí. Stabilita vnější cihlové zdi současně nezávisí na příčných stěnách, sloupech nebo trámech, ale pouze na samotném jejím tvaru a způsobu vyrovnání a skladu cihel.
Kompletně celá stavba a v ní užité cihly pochází z materiálu stavební demolice. Jsou to jednou vyrobené a použité cihly, které se po přežití někdejší stavby dočkaly znovu stavebního využití. Je to totální recyklace, protože se nemuselo vyrábět nové stavivo. Organické tvary objektu lichotí jeho energetické bilanci, optimální je i umístění objektu a jeho pasivní příjem energie díky logické orientaci oken a průniků do budovy. A až jednou tento dům doslouží svému účelu? Znovu jej bude možné rozebrat na součástky, atomy o velikosti cihel. Kdyby pak ty skončily jen zabudované do zdi nebo sloupků obyčejného plotu, dávno svou újmu na životním prostředí znovu-používáním splatily. Tento dům z hlediska své udržitelnosti nejde proti současnému trendu.
tags: #stare #cihly #stajovky #informace