Omítka je zásadní součástí dokončovacích prací na stavbách, a to jak pro interiéry, tak exteriéry. Omítka je vrstva materiálu, která se nanáší na povrch stěn nebo stropů budov a slouží k vytvoření hladké, rovnoměrné a dekorativní povrchové úpravy. Nejenže má omítka estetické vlastnosti a dává tak domu vzhled, jaký si investor přeje, ale její účel užití je mnohem širší. Omítka může plnit různé funkce, včetně estetických, ochranných a tepelně izolačních. Omítání je úprava povrchů, které se musí věnovat zvláštní pozornost. Omítka totiž tvoří ochrannou vrstvu obvodového zdiva, chrání ho před povětrnostními vlivy, deštěm, sněhem a nárazy. Zakrývá nerovnosti zdiva a případné do zdi vestavěné instalace (jako je elektroinstalace, vodovodní nebo odpadní potrubí). V případě staré nebo velmi nekvalitně zhotovené stěny slouží omítka především k vyrovnání nerovností. Omítkou se také zakrývá vedení instalací ve stěnách, překrývá menší díry, trhliny a hnízda.
Příprava podkladu před omítáním
Správná příprava zdi je jeden z nejdůležitějších kroků při omítání zdí. Pokud se podklad podcení, omítka nemusí dobře držet, může praskat nebo se časem odlupovat. Správná příprava zdi rozhoduje o tom, jak bude omítka držet a jak dlouho vydrží bez prasklin. Před tím, než začneme omítat zdivo, je potřeba zajistit kvalitní podklad, který by měl splňovat několik základních kvalitativních parametrů:
- Rovný
- Pevný a únosný
- Nasákavě soudržný
- Technologicky zaschlý
- Nesmí být zmrzlý
K tomu, aby se zajistil kvalitní povrch, na který aplikovaný materiál kvalitně přilne, se používají různé penetrační nátěry, nebo cementové postřiky. Zdivo, které je příliš vlhké, se nedoporučuje omítat, protože by docházelo k příliš velkým objemovým změnám v konstrukci omítky. To by poté mělo jiné mechanické vlastnosti, než potřebujeme. K nadměrnému zvlhnutí zdiva dochází při přívalových deštích, nebo po mokrých technologických procesech ve vyšších částech stavby. V takovém případě je zkrátka lepší počkat, než se zdivo vysuší, a nebo nákladně zdivo vysušit vysoušecími přístroji. Stejně tak je nevhodné omítat příliš nahřáté zdivo v obdobích letních měsíců. Zdivo se v takovém případě naopak musí před omítáním navlhčit. Pokud je zdivo příliš vlhké, doporučuje se před omítáním provést jeho vysušení (přirozeně - vlivem teplého počasí nebo pomocí vysoušečů). Tímto opatřením eliminujeme objemové změny a zároveň zlepšíme tepelný odpor zdiva v počáteční fázi užívání stavby.
V oblastech, kde jsou ve zdivu zazděny jiné prvky, které mají jiné fyzikální vlastnosti (překlady, vedení zdravotechniky, jiný druh zdiva), je potřeba vložit výztužnou síť pro jádrové omítky. Tato síť nám zajistí, že nebude docházet k dilatačním prasklinám v takto komplikovanějších místech.
Druhy omítek a jejich vlastnosti
Existuje několik typů omítek, které se liší nejen svým složením, ale i vlastnostmi a vhodností pro konkrétní aplikace. Každý druh omítky má své specifické vlastnosti a vhodnost pro různé podmínky a účely. Při výběru omítky je důležité zohlednit místo použití, stav podkladu i požadovaný výsledek. Různé typy omítek vytvářejí odlišnou strukturu i finální vzhled stěny. Dle použití se dají dále omítky dělit na jednovrstvé, vícevrstvé a zateplovací systémy. Druh použitého pojiva jednoznačně vymezuje oblast použití daného výrobku.
Čtěte také: Postup spojování betonu
Minerální omítky
Jedná se o klasické omítky, které jsou na bázi cementu, vápna nebo sádry. Minerální omítky jsou vysoce propustné pro vodní páry, což zajišťuje, že stavba „dýchá“. Jsou ideální pro vlhké prostředí nebo starší budovy.
Vápenné omítky
Vápenné omítky jsou tradiční materiál, který se používá především v historických a renovovaných stavbách. Jsou ideální pro starší budovy nebo tam, kde je potřeba, aby stěny „dýchaly“, jsou šetrné k životnímu prostředí a poskytují přirozenou regulaci vlhkosti. Minerální vápenné omítky regulují vlhkost vzduchu a klima v místnosti a díky své zásaditosti také zabraňují tvorbě řas a plísní. Vápennou omítku lze v povrchově zahladit nebo upravit filcem. Přírodní vápenné omítky nebo organické vápenné omítky jsou většinou určeny pro nízké až normální namáhání, ale mnoho moderních vápenných omítek (např. omítka z načervenalé cihlové mouky) má díky svému složení vyšší odolnost proti oděru. Pozitivní vlastnosti vápenné omítky však vstupují do hry až po správném nastavení celého systému omítání a nátěru. Vápenná omítka je v ekologické budově vysoce ceněna kvůli svým příznivým biologickým a strukturním vlastnostem.
Sádrové omítky
Sádrová omítka je nejčastěji používanou vnitřní omítkou pro obytné budovy a je považována za vysoce kvalitní standard pro všechny běžné interiérové práce. Minerální materiál je velmi jemnozrnný a hladký, snadno se s ním pracuje a je vynikajícím podkladem na stěny a stropy vrchních a dekorativních omítek, tapet a nátěrů. Sádra je ze své podstaty zpomaluje hoření, což je podstatné z pohledu požární ochrany. Z hlediska stavební biologie a stavební fyziky zajišťují sádrové omítky nedráždivé, teplé a příjemné vnitřní klima v místnosti. Pro vlhké místnosti, jako je koupelna, kuchyň, garáž nebo suterén, existují sádrové omítky se zvýšenou pevností, které obsahují speciální základní nátěr. Sádrová omítka velmi rychle tuhne a po hodině ztvrdne. Přidáním více vody nelze tuto reakci ovlivnit nebo ji zabránit. Zpracování musí provádět zkušení pracovníci. Je třeba respektovat údaje výrobce o dobách zpracování a schnutí.
Vápenocementové omítky
Vápennocementová omítka je robustní, odolná a díky své pevnosti vhodná i jako jádrová základní omítka (nanáší se přímo na zeď). Dle svého názvu opravdu zahrnují kombinaci vlastnosti sádrových a vápenných omítek. Jsou také tradiční nebo klasické minerální omítky. V interiéru se používají hlavně vlhkých místností a také na stěny se středním až vysokým zatížením.
Pastové omítky
Pastové omítky jsou vyráběny na bázi syntetických pryskyřic a dodávají se v připravené pastovité formě. Jsou připraveny k okamžitému použití a nevyžadují žádné další míchání.
Čtěte také: Jak spojit beton
Akrylátové omítky
Akrylátové omítky jsou syntetické omítky na bázi akrylových pryskyřic. Jsou velmi pružné a méně náchylné k praskání, což je výhoda zejména u novostaveb nebo konstrukcí s možným, jakkoli drobným pohybem. Akrylátové omítky ovšem nejsou příliš propustné pro vodní páry, což může být nevýhodou při použití na fasádách, kde je nutná dobrá ventilace.
Silikonové omítky
Silikonové omítky jsou považovány za prémiový produkt díky svým vlastnostem. Vyrábějí se na bázi silikonové pryskyřice. Díky vodoodpudivému povrchu se na nich méně usazuje prach a nečistoty, jsou extrémně odolné vůči povětrnostním podmínkám a znečištění. Podobně jako pastové omítky jsou velmi pružné a méně náchylné k praskání. Omítka Primalex Silicone na bázi silikonové emulze a organické disperze je samočistitelná - usazený prach a organické nečistoty se díky větru a dešti z povrchu přirozeně samy odstraňují. Navíc předchází vzniku řas a plísní, je paropropustná a vodoodpudivá.
Silikátové omítky
Silikátové omítky jsou vyráběny na bázi draselného skla a mají unikátní vlastnosti spojené s jejich chemickým složením. Tyto omítky jsou velmi vhodné pro starší budovy, kde je třeba zachovat schopnost fasády „dýchat“.
Speciální omítky
Sanační omítky
Sanační omítky charakterizuje porézní struktura a částečná hydrofobnost. Jsou vhodné pro použití na vlhkých stěnách, kde porézní struktura podporuje lepší odpařování, a hydrofobní vlastnosti brání vzlínání vlhkosti. U rekonstrukcí objektů je velmi často problém se vzlínající vodou ve svislých konstrukcích. S tím je často spojen i výkvět solí na povrchu stěny, v horším případě pak výskyt plísní. V tom případě je potřeba volit různá sanační opatření. Jedním z nich je sanační omítka. Ta vás sice před vlhkostí neochrání, ale zamezí výkvětu solí. To je způsobeno zejména velikosti pórů v omítce, které jsou několikrát větší než v obyčejné, klasické omítce. Při práci se sanační omítkou je důležité dodržet několik navazujících kroků, které zajistí její správnou funkci a dlouhou životnost. Dodržením tohoto postupu zůstane sanační omítka funkční, prodyšná a schopná dlouhodobě odvádět vlhkost ze zdiva. Při práci se sanační omítkou je přesné stažení a následná úprava povrchu klíčová. Před samotným omítáním je také nutné zhodnotit, zda se nejedná pouze o dočasné mapy po silném dešti. Pokud se u zdiva dlouhodobě objevuje vlhkost nebo solné výkvěty, běžná omítka často nestačí.
Tepelně izolační omítky
Tepelně-izolační omítky obsahují příměsi materiálů s nízkou tepelnou vodivostí, jako je polystyren nebo perlit. Venkovní omítka se může volit i jako tepelně-izolační, do které je přimísena drť expandovaného polystyrenu. Tato omítka nejenže zvýší tepelný odpor konstrukce, ale také její tloušťku. Standardní tloušťka takové omítky se pohybuje okolo 40 - 60 mm. Záleží na projektovém návrhu, zda konstrukce pouze s tepelně-izolační omítkou vyhoví. Tepelně izolační omítky jsou dodávány jako dvouvrstvé systémy. Jádro tvoří speciální velmi lehká omítka a vrchní vrstvu vodoodpudivá omítka obvykle s vloženou sítí. Pro tepelně izolační omítky musí být použity výhradně suché, továrně vyráběné maltové směsi. Tepelně izolační omítka má mít tloušťku alespoň 30 mm. Liapor, ale hlavně Liaver umožňují výrobu tepelně izolačních omítek s objemovou hmotností nižší než 600 kg/m3 a se součinitelem tepelné vodivosti λ nižším než 0,14 Wm-1 K-1. Tepelný odpor omítkového systému s vnější tepelně izolační omítkou, o který se zvýší tepelný odpor zdiva omítnutím, je více než 5krát větší než tepelný odpor omítkového systému z obyčejné vápenocementové malty (při stejné tloušťce omítek).
Čtěte také: postup při zdění kombinace cihla a Ytong
Magnetická omítka
Magnetická omítka obsahuje kovové částečky, například kovové písky, spojené vhodným pojivem.
Proces omítání
Proces omítání zahrnuje aplikaci směsi omítkového materiálu na připravený povrch. Tato směs může obsahovat vápno, cement, písek a další přísady, které zajišťují správnou konzistenci a vlastnosti omítky. Omítky mohou být různých druhů a používají se v interiérech i exteriérech budov. Důležité je pochopit, že omítání má několik navazujících kroků. Každý z nich ovlivňuje výsledný vzhled i životnost omítky. Okolní teplota musí být min. 5 °C, při teplotě nad 30 °C nebo velkém proudění vzduchu je nutné přijmout opatření proti rychlému vysychání čerstvě provedené omítky (ochrana proti přímému oslunění). Omítky je možné provádět po dokončení všech mokrých procesů a řádném vyschnutí.
Fáze omítání
- Vyspravení nedokonalostí a příprava na práci: Větší praskliny a odlupující se nátěry vyspravíme tmelem, který necháme řádně zaschnout. Před aplikací omítkového základu pak povrch nezapomeneme omést od prachu, pavučin a dalších nečistot. Okna, dveře a další okraje, které nebudeme natírat, oblepíme krycí páskou.
- Penetrace a cementový postřik (špric): K zajištění pevného trvalého spojení omítky s podkladem se používají různé adhézní můstky (penetrační nátěry) a cementové postřiky. Cementový postřik, známý též jako "špric", je aplikován s cílem zvýšit hrubost povrchu. Pro cementový postřik použít jako ostřivo lehký písek z drceného „Liaporu“.
- Nahazování jádrové omítky: Jádrová omítka patří k nejpoužívanějším typům a tvoří základní vrstvu omítkového systému. Jádrová omítka se nanáší ve dvou vrstvách bezprostředně za sebou. První vrstva se pouze nechá chvílí „zavadnout“, a pak se již nahodí vrstva druhá. Před nahazováním jádrové omítky musíme vydřevit prkny okenní otvory a výdřevu pečlivě vodováhou provážit svisle i vodorovně. Po nahození stěn výdřevu otočíme na stěny kolem oken a nahodíme maltou ostění okna - špaletu.
- Míchání malty: Správná konzistence směsi je základ úspěchu. Laik obvykle míchá maltu hustší, domnívaje se, že tak méně spadne. Avšak ve skutečnosti je potřeba mít maltu řidší. Omítka se nanáší v tloušťce, kterou určí výrobce. Větší tloušťka by mohla způsobit odpadávání směsi během omítání.
- Nanášení omítky: Před samotným nahazováním omítky je potřeba zeď lehce navlhčit. Stačí jemné pokropení vodou, ideálně konví s kropicí hlavicí. Při samotném nahazování omítky použijte zednickou naběračku (fanku) nebo zednickou lžíci. Naberte omítkovou směs a uvolněným pohybem zápěstí ji nahoďte na stěnu. Pokud si nejste jistí, jak nahodit na zeď omítku rovnoměrně, počítejte s tím, že chce chvíli cviku. Při omítání zdí je důležité dodržet správný směr práce.
- Použití omítníků: Pro snadnější aplikování se předchystají ocelové omítníky, které se na stěně zafixují pomocí malty a vyrovnají pomocí vodováhy. Nanášená omítka se tak lépe strhává hliníkovou latí. Po dokončení omítek se omítníky vyjmou a vzniklá rýha se zapraví.
- Technologická pauza a schnutí: Po nanesení omítek následuje technologická pauza. Než budete pokračovat finální vrstvou, musí omítka dostatečně vyzrát. Doba schnutí se liší podle typu omítky, tloušťky vrstvy i podmínek v místnosti. Správné podmínky během schnutí mají zásadní vliv na kvalitu omítky.
- Aplikace štukové omítky: Posledním krokem je provedení jemné štukové omítky (fajnová). Na tuto jádrovou omítku natahujeme štukovou omítku. Vrchní vrstvou vnitřní omítky je pak jemná štuková malta, která vyhlazuje povrch a připravuje ho pro nátěry, malbu nebo tapety. Pokud se plánuje obklad keramickými obkladačkami, štukování není potřeba.
- Finální úpravy a malování: Po dokonalém vyschnutí omítky (min. 14 dní) můžete přejít k dalšímu kroku - malování. Po vyzrání omítky se často řeší i drobné úpravy povrchu, jako je lehké přebroušení nebo lokální srovnání nerovností. Pokud je potřeba povrch ještě jemně sjednotit, může práci výrazně usnadnit bruska na omítky nebo vhodné ruční nářadí pro finální úpravy. V koupelnách nebo technických místnostech jde typicky o utěsnění rohů, spár a napojení u sanity.
Ruční a strojní omítání
Při nanášení omítek je na výběr ze dvou způsobů - ruční a strojní. Oba způsoby probíhají obdobně, jen u strojního omítání se omítková směs na stěnu nanáší pomocí trysky pod tlakem z omítačky.
- Ruční omítání: Omítání svépomocí může na první pohled působit složitě, ale ve skutečnosti jde hlavně o pochopení správného postupu a pečlivou přípravu. Omítání svépomocí se nejlépe hodí pro vnitřní omítky, kde nemáte extrémní nároky na rychlost ani dokonalost strojového provedení. Ruční omítání je ideální pro menší plochy a postupné rekonstrukce.
- Strojní omítání: Strojní omítání je logicky méně pracnější, rychlejší, ale i tak se nevyhnete zednické lžíci, hladítku a srovnávací lati. Pro vnitřní strojní omítání lze zpracovávat pouze tzv. strojní omítky. Strojní omítky umožňují plynulou a rovnoměrnou aplikaci, ale zároveň vyžadují správné nastavení směsi, zkušenosti a cit pro práci s omítacím strojem nebo omítacím agregátem.
Důležité parametry malt pro omítky
Malta pro zdění a omítky má odpovídat ČSN 72 2430 Malty pro stavební účely. Praktické rozdělení malt pro omítky zdiva z Liaporu je podle objemové hmotnosti, pro tepelně izolační, lehké a vylehčené omítky. Pro zdivo z lehkého betonu mají stanovenu horní hranici pevnosti, ČSN 73 2430-4 udává další požadované vlastnosti malt pro omítky z hlediska pevnosti v tahu a přídržnosti k podkladu. Vnější omítky odpuzující vodu musí mít koeficient povrchové nasákavosti podle ČSN 72 2448 menší než 0,5 kgm-2h-0,5. Pro omítky platí, že mají mít nižší modul pružnosti než materiál zdicího prvku s dostatečnou pevností v tahu. Omítkovina má mít nižší objemovou hmotnost, než má materiál zdicího prvku. Zdivo z Liaporu je díky své drsné povrchové struktuře dobrým podkladem pro omítání. Má nejnižší kapilární nasákavost mezi tepelně izolačními zdicími materiály a odnímá jen minimum vody z omítek. To dovoluje nanesení velké plochy malty před srovnáním a zahlazením, což se projeví na snížení nebezpečí spálení čerstvé omítky a zvýšení výkonu při omítání. Použití lehkých a vylehčených malt pro zdivo z lehkého betonu z Liaporu je nezbytností, aby byla dodržena zásada, že na lehký materiál zdiva nemá navazovat těžká omítka. Kromě toho lehké, ale i vylehčené omítky zlepšují tepelně izolační vlastnosti zdiva.
Tabulka: Přehled doporučených malt pro zdicí prvky z Liaporu
| Typ zdiva z Liaporu | Doporučené malty pro omítky |
|---|---|
| Zdivo z Liaporu (obecně) | Lehké nebo vylehčené malty a omítky, tepelně izolační omítky |
| Zdivo z tvárnic vyšších hmotnostních tříd | Vápenocementové omítky s cementovým přednástřikem |
| Zdivo z lehkého betonu z Liaporu | Lehké nebo vylehčené malty, které svou pružností a pevností odpovídají podkladu |
Specifika vnitřních a vnějších omítek
Vnitřní omítky
Jako vnitřní omítky se použijí lehké, vylehčené nebo obyčejné vápenné nebo vápenosádrové omítky. Pro stěny z tvárnic vyšších hmotnostních tříd se používají vápenocementové omítky s cementovým přednástřikem. Pokud se nepoužívají speciální tenkovrstvé typy omítek, je minimální tloušťka vnitřní omítky 10 mm. Po montáži veškerých hrubých rozvodů (kanalizace, voda, plyn, UT a elektro) a osazení oken můžeme začít s vnitřními omítkami. Nejprve dobře zakryjeme PE folií nová okna, poté naneseme na navlhčené zdivo cementový postřik (špric). Materiál spadlý na zem včas odstraníme, později to půjde velmi těžce.
Vnější omítky (fasáda)
Fasáda je vizitkou každého domu. Vedle estetické funkce chrání stěny před znečištěním, škodlivými mikroorganismy a povětrnostními vlivy. Vnější omítka musí být odolná vůči změnám teplot a povětrnostním podmínkám. Zatímco jádrová omítka je podobná omítce určené pro interiérové použití, vrchní štuková vrstva obsahuje vyšší podíl cementu a hrubší zrnitost použitého písku. Pro vnější omítky se doporučuje používat dvouvrstvé omítkové systémy. Při větší tloušťce by mělo být provedeno jádro ve dvou nánosech „čerstvý na čerstvý“. Pokud se nepoužijí speciální tenkovrstvé druhy omítek, je minimální tloušťka omítky 15 mm. Stejně jako u vnitřních omítek se v komplikovanějších místech použijí výztužné sítě (rohy, místa se změnou materiálu atd.). Při nepřesně provedeném podkladu pro omítku, stejně jako při přílišném provlhčení podkladu, musí být pro omítání učiněna speciální opatření. Je možno buď vložit výztužné sítě do jádrové vrstvy omítky, nebo nanést na nezatvrdlou jádrovou vrstvu špachtlovou vrstvu se sítí. Při jemně zahlazeném vnějším povrchu omítky mají omítky náchylnost ke vzniku povrchových trhlin.
Pokud budete omítat část jedné stěny a zajímá vás, jak to udělat, aby se pak dal doomítnout zbytek aniž by byl vidět spoj, nedoporučuje se dělat tam ostrou hranu pomocí pásky. To by bylo vidět. Lepší je vyjet do ztracena.
Kontaktní zateplovací systém
Mnoho stavebních materiálů, které vyhovují požadavkům na únosnost, jsou též dobrými vodiči tepla. Není proto vhodné, aby při použití v obvodových konstrukcích plnily kromě statické funkce i funkce tepelně izolační. Tu musí plnit další materiály přidané na vnější povrch nosné konstrukce tak, aby byl dosažen minimální požadovaný tepelný odpor (R=2,6 m2.K.W-1). Pro dosažení tohoto požadavku slouží kontaktní zateplovací systém. V tomto případě funguje tepelný izolant spolu s vysoce zušlechtěnou armovací stěrkou a sklotextilní síťovinou jako distanční lůžko schopné přenášet tahová napětí bez prokreslení trhlin na povrch. Kontaktní systémy omezí tepelné ztráty v zimním období, nejsou však schopny dokonale chránit konstrukci před teplotními zisky v letním období, kdy se může teplotní účinek negativně projevit na napjatosti vnitřní nosné konstrukce. To vyžaduje používat uzavřené systémy od jednoho výrobce, které dokáží eliminovat výše uvedený problém díky použití správného systému. Systém zdiva, který vznikne použitím kontaktní izolace (zateplovací systém), přesně vystihuje pojem „sandwichové“ konstrukce. Myšleno tedy použitím různých vrstev materiálů s různými tloušťkami a fyzikálně technickými vlastnostmi. Kontaktní zateplovací systém se skládá z:
- Kontaktní tmel: Jedná se o konstrukční vrstvu, která zprostředkovává kontakt nosné (původní) konstrukce s tepelnou izolací. Zpravidla se jedná o maltovou směs na bázi cementu a jemných vápencových drtí, jež je zušlechťována přísadami zlepšujícími zpracovatelnost a přilnavost čerstvé malty k podkladu.
- Tepelný izolant: Je to vrstva zprostředkovávající funkci tepelného izolantu připojeného pomocí kontaktního tmelu s nosnou konstrukcí. Tepelným izolantem je většinou deska z minerální vlny, nebo pěnového polystyrénu.
- Armovací vrstva: Je tvořena speciální omítkou, jež obsahuje tkaninu ze skleněných vláken. Ta zajišťuje jednolitost finálního povrchu bez trhlin v místě spojů a materiálových přechodů. Armovací tkanina je sklotextilní síťovina s alkalivzdornou povrchovou úpravou s velikostí oka 4x4 mm (příp. 5x5 mm). Důležitou vlastností této vrstvy je pevnost v tahu za ohybu (MPa), součinitel difuze vodních par a rovněž zpracovatelnost.
- Finální omítka: Finální povrch tvoří omítky - modifikované pasty, které umožňují větší deformace bez vzniku trhlin. Této finální úpravě předchází provedení penetračního nátěru na bázi akrylátové disperze a minerálního plniva. Struktura povrchu bývá v zrnitosti od 1 - 6 mm.
- Doplňky: Nedílnou součástí zateplovacího systému jsou doplňky umožňující bezproblémové provádění a funkci systému jako celku.
tags: #vše #o #spojeni #omitky #se #zaklady