Článek se zaměřuje na historii a proměny pražských čtvrtí, s důrazem na oblast Novovysočanské ulice a její okolí. Procházíme se od průmyslové minulosti k moderním obytným zónám, všímáme si architektonických detailů, které připomínají dřívější dobu, a sledujeme, jak se z nouzových kolonií stávají současné městské části.
Nouzová kolonie Na Krejcárku
Nouzová kolonie Na Krejcárku, lokalizovaná na severním svahu žižkovského hřebenu mezi ulicemi Novovysočanská a Na Balkáně, existovala od roku 1922 do druhé poloviny sedmdesátých let 20. století. Tato kolonie začala vznikat na soukromých pozemcích, které patřily Václavu Stomeovi, majiteli statku Pražačka. Pozemky byly pronajímány za účelem zřizování zahrádek a zahradních domků, které však sloužily především jako nouzové bydlení. Kolonie se nacházela nedaleko čtvrti rodinných domů Na Balkáně, kde bydleli převážně státní zaměstnanci, hlavně policejní strážníci. Lidově se této čtvrti říkalo Ve Vilách nebo také Pendrekov.
Vznik a rozvoj kolonie
První nouzová obydlí Na Krejcárku začala vznikat na rozparcelovaných a pronajatých či odkoupených pozemcích o výměře 300-350 m² nejspíše v roce 1925. Původní domky byly sice levné, ale primitivní, a proto je záhy nahradily bytelnější, stále však provizorní stavby. V lokalitě bylo totiž zakázáno stavět trvalá obydlí. Kolonisté začali nejprve stavět domky v horní části Krejcárku, odtud směrem po svahu postupovalo číslování jednotlivých staveb. Nejnižší ulicí byla dnešní Novovysočanská. Dole pod kopcem stávaly vozy patřící kočovným umělcům. Nouzovou kolonii Na Krejcárku obývali lidé z nižších společenských vrstev, čemuž odpovídala i úroveň bydlení. Samotná kolonie měla pravidelnou kompozici: Celkem zde bylo osm ulic, které probíhaly podélně svahem. Všechny nouzové domky měly zahrádky, stály téměř ve stejných řadách a převážná většina z nich byla do ulice orientována boční stranou. Pouze ve střední části kolonie byla porušena její pravidelnost, což pravděpodobně zapříčinil příliš strmý svah v této části kopce. Uličky nebyly pojmenovány a obyvatelé kolonie je označovali jen názvy Prvá / Druhá/ Třetí horní ulice a zespodu zase Prvá dolní ulice atd. Původně si místní osadníci uličky sami vyškvárovali, později při stavbě silnice městští zaměstnanci kolonii částečně vysypali uválcovaným štěrkem. Stav uliček byl na počátku šedesátých let, kdy zde prováděl Ladislav Štěpánek svůj výzkum, velmi dobrý, protože je obyvatelé společně udržovali. Ulicemi neprojížděla těžší vozidla. Původní parcely měly rozměry přibližně 360 m². Na počátku vzniku kolonie však nájemníci dále pronajímali části jimi pronajatých pozemků za odstupné ve výši 2000,- Kčs, a tak docházelo k tomu, že na jedné parcele mohly stát až čtyři nouzové domky. Každý stavěl, jak dovedl, a používal materiál, který bylo snadné získat, což nelibě nesl pražský magistrát. Proto usiloval o likvidaci kolonie, která navíc vznikala bez stavebního povolení.
Typická výstavba a materiály
Nouzová obydlí se původně stavěla výhradně ze dřeva. Domky mívaly sloupkovou konstrukci, bývaly obité z obou stran prkny a jejich střechy byly velmi často jen pultové. Postupem času je obyvatelé začali vylepšovat, nahazovali na domy omítku, popřípadě je obezdili cihlami nebo obložili heraklitem. Později také přistavovali další místnosti. Původně měly domky komíny z azbestových trubek, které přímo procházeli střechou. Teprve za okupace bylo nařízené je odstranit a udělat komíny z cihel. Zahrádky u domků byly většinou obehnány laťkovými ploty. Na dvířkách, jimiž se vstupovalo, bylo připevněno číslo domku. Číslování bylo zavedeno až po založení družstva a odstranění nevhodných domků. Číslo jedna dostal první horní domek, poté se očíslovávalo hadovitě směrem dolů k domku nad bývalou mydlárnou.
Život v kolonii
Kolonisté se o své zahrádky pečlivě starali, přestože v lokalitě nebyla úrodná půda kvůli poloze na severním svahu. Navíc při deštích bývala oranice odplavena přívalovými dešti. Původně nebyla v kolonii pitná voda, proto se muselo chodit s putnami buď na Žižkov na Pendrekov a Na Chmelnici, nebo potom až ke strážnímu domku u dráhy, kde byla studna. Josef Svášek, informátor Ladislava Štěpánka, proto požádal na magistrátě, aby jim povolil zavedení vody. Společně s Hamáčkem, dalším obyvatelem kolonie, se snažil prosadit vodovod na městském úřadě. Podařilo se jim jen prosadit zřízení stojanu v každé ulici na náklad obyvatel kolonie. Svášek pak vybral od kolonistů po 201 Kč, nakoupil potrubí a chtěl načerno zavést vodu i do jednotlivých domků. Avšak jeho zřízení nebylo bez problémů. V horních ulicích byl malý tlak, a proto se z něj dala voda načerpat jen v noci. Podle sčítacích operátů z roku 1930 v nouzové kolonii Na Krejcárku žilo 737 osob ve 155 obydlích se 184 bytovými jednotkami, průměrně tedy 4 osoby v jednom obydlí. Většina obyvatel pocházela z Prahy, převážně ze Žižkova, Vysočan a Libně. Menší část obyvatel se do kolonie přistěhovala z venkova. Ještě v době Štěpánkova výzkumu v kolonii stále bydlela téměř polovina původních obyvatel nebo jejich potomků, kteří sem přišli v letech 1924-1926. Uvykli si totiž na zdejší venkovsky poklidné a pěkné prostředí s výhodným umístěním v blízkosti centra Prahy. Lidé v produktivním věku bydlící v osadě Krejcárek byli v roce 1930 nejčastěji zaměstnáni jako dělníci. Kromě toho místní pracovali v nejrůznějších profesích. Byli zde zedníci, posluhovači, trhovci, obchodníci, nižší úředníci, šoféři, řezníci, obuvníci aj. V domácnosti bylo 31 obyvatel a 13 lidí uvedlo, že zaměstnání nemá. Přibližně 100 kolonistů neuvedlo své povolání.
Čtěte také: Praktické lišty pro výuku
Do obecné školy chodily děti nejdříve na Jarov, později byla vybudována škola na Pražačce. V době vzniku osady chodili její obyvatelé nakupovat na Žižkov (až na Ohradu) nebo do Libně. Obchod smíšeným zbožím byl v kolonii zřízen asi o dva roky později (1927) v druhé horní ulici v č. 67. Konzum vedlo spotřební družstvo Včela, respektive později Bratrství. Kromě toho i v dalších domcích se buď prodávalo různé zboží, nebo nabízely služby. Od vzniku kolonie se její obyvatelé společensky sdružovali a scházeli, a to jak členové Stavebního družstva, tak ostatní obyvatelé, aby projednali různé společné otázky týkající se úpravy ulic, vodovodu, obrany kolonie proti zbourání aj. Sousedské poměry v kolonii byly zejména za první republiky velmi dobré. Lidé se scházeli na zahrádkách, hráli spolu mariáš, popřípadě někdo ze sousedů hrál na harmoniku či lesní roh. Život dětí a mládeže byl sice poznamenán tím, že většina obyvatel kolonie měla hluboko do kapsy, a proto kromě zimy děti chodily bosy či nemívaly doma hračky. I přesto J. Řehoř, jeden z informátorů žijící v kolonii od malička, uvedl, že zde žili „radostně jako na venkově“. Okolí kolonie nebylo zastavěno, a tak ladem ležící pole byla skvělým místem pro nejrůznější hry. Mládež z horních ulic dokonce založila vlastní fotbalovou jedenáctku a později hrála pod názvem Rudá hvězda Žižkov. Mladí z dolních ulic kolonie se věnovali volejbalu, dokonce měli u kolonie vlastní hřiště. Boj za práva nejchudších obyvatel Velké Prahy byl programem levicových stran, nejvíce komunistů: novinový výstřižek apeluje na obyvatele nouzových kolonií, jimž neustále hrozilo vystěhování. Podle sčítacích operátů z roku 1930 žil v nouzovém domě č. 43 akademický malíř Václav Kozák se svou partnerkou.
Demografické složení kolonie Na Krejcárku (1930)
Následující tabulka sumarizuje demografické údaje nouzové kolonie Na Krejcárku z roku 1930, poskytující přehled o počtu obyvatel, obydlí, bytových jednotek, průměrném počtu osob na obydlí a složení přednostů domácností podle pohlaví a rodinného stavu.
| Kategorie | Hodnota |
|---|---|
| Počet obyvatel | 737 |
| Počet obydlí | 155 |
| Počet bytových jednotek | 184 |
| Průměrný počet osob na obydlí | 4 |
| Nejvíce osob v domku (č. 49) | 15 (z toho 4 děti do 15 let) |
| Přednostové domácnosti (muži - ženatí) | 152 |
| Přednostové domácnosti (muži - rozvedení) | 7 |
| Přednostové domácnosti (muži - svobodní) | 4 |
| Přednostové domácnosti (muži - ovdovělí) | 1 |
| Průměrný věk mužských přednostů | 37,4 let |
| Přednostky domácnosti (ženy - vdané) | 3 |
| Přednostky domácnosti (ženy - ovdovělé) | 6 |
| Přednostky domácnosti (ženy - svobodné) | 6 |
| Přednostky domácnosti (ženy - rozvedené) | 5 |
| Průměrný věk ženských přednostek | 38,8 let |
| České národnosti | 683 |
| Ze Slovenska | 11 |
| Cizinci (Rakušané) | 10 |
| Cizinci (Němci) | 8 |
| Cizinci (Poláci) | 6 |
Vysočany: Od idylické obce k průmyslovému městu
Nechme se dávnými vzpomínkami přenést do začátku minulého století, kdy Vysočany se staly „milostivým schválením jeho císařského veličenstva“ městem. Na začátku minulého století byla už pryč idyla Vysočan jako vinařské obce a selských usedlostí. Zbyla tu však maloměstská. Průmysl zde teprve začínal, a to chemickou továrnou, cukrovarem, pražírnou, vinnými sklepy, továrnou na mlýnská kola (Harfa) a hlavně ovšem mlékárnou Freyovou. Byla to doba, kdy sousední Karlín nestačil pro rostoucí průmysl, a tak vyrůstaly nové podniky ve Vysočanech. Spojení s Prahou tehdy ještě nestálo za mnoho. Byla to vlastně jen formanská silnice, plná prachu. Vysočanům však stačila. Obec byla vedena voleným starostou a celá policie sestávala z jediného polního hlídače, a ovšem četníků, kteří obcí procházeli a dohlíželi. Teprve později byla postavena radnice, dlouhá a nízká budova se zasedací síní, četnickou stanicí a poštou, byty strážníků a nezbytnou šatlavou, používanou většinou pro opilce. Dnes tu stojí ovšem radnice moderní. Kulturní a společenský život byl však už tehdy čilý. R. 1874 založená Beseda „Lubor“ pořádala divadla a jiné společenské a kulturní podniky. Zpěvácký spolek „Záboj“ měl i hudební odbor. Podpůrné spolky byly zde tehdy dva a existují dosud. Teprve později přibyli hasiči, vojenští vysloužilci, baráčníci a jiné uniformované spolky, které svými podniky zpestřovaly společenský život ve Vysočanech. Vysočany šly mílovými kroky kupředu ve svém vývoji. Rostly zde živnosti, řemesla, velký průmysl a stavěly se domy. Ulice dostaly dlažbu, petrolejové lampy na ulicích byly nahrazeny plynovými a později elektrickými. Rovněž hygiena vpadla do Vysočan svými vodovody a kanalizací. Idyla maloměstského života pomalu mizela, nové generace vyrůstaly, nový duch a rušné tempo měnily pomalu ale nezadržitelně Vysočany v moderní obrovský úl pracujícího lidu, v moderní Vysočany, město továren, obrovské pracoviště Velké Prahy. Moji prarodiče bydleli ve Vysočanech u zvoničky, blízko staré školy a později na Královské třídě. Tenkrát nebyly ještě Vysočany zastavěné, a tak nám, dětem, „patřilo“ území od Odkolků až k Rokytce. Ve Vysočanech už bylo kino, u Kliků na břehu Rokytky, a jmenovalo se Olympia. Na volných vysočanských prostranstvích se hrával špaček, cvrnkaly se kuličky, skákal panák. Hráli jsme na schovávanou, vybíjenou, šátkovou, honila se káča nebo obruče. Další teritorium, hlavně klukovských akcí, bylo v místech od vysočanské radnice až k Lidovému domu. Tam byl vyhlášený malý a velký dolík, kde se hrála vášnivá utkání v kopané i s cizími soupeři. Pak zde byla „Reforma“. To místo je dnes zastavěno domy mezi ulicemi Kolbenovou, Nemocniční, Zákostelní a Špitálskou. Pak bylo naše místo her v okolí ČKD s Tyršákem a DTJ. A dále Harfa a Libeňské nádraží. Hranici našeho klukovského území byla „Čína“, vrch Máchalky, lihovar, Nové Vysočany a Libeň. Velkou událostí bývala vysočanská pouť. Pořádala se pod starou školou a později na „vyvážce“ proti hřišti. Peníze na kulturu jsme sháněli sběrem kovů, které jsme prodávali do sběrny u Frolíků, dále sbíráním tenisových míčků na hřišti. Výnosný pro nás byl i prodej vlastnoručně nadolovaného bílého písku. Tento písek jsme sami dobývali v proseckých a střížkovských jeskyních. O Velikonocích a o Vánocích jsme měli nezanedbatelný příjem z koledování. Ve Vysočanech bylo za našeho dětství hodně obchodů. Snad v každém přízemí domu byl obchod, ve dvorech či v suterénech dílny. Byl využitý každý kousek stavby.
Smíchov a Rohanský ostrov: Proměny průmyslové krajiny
Zlíchovský lihovar se proměnil. Nový bytový komplex ale zároveň ctí historii místa. Domy z červených cihel, plynové potrubí i koleje odkazují na průmyslovou minulost. Podobné je to i kousek na sever. Smíchov se díky průmyslu začal prudce rozvíjet od poloviny 18. století. Přezdívku pražský Manchester si vysloužil kvůli velkému počtu továrních komínů. Tvář rychle mění i nyní, tam, kde dříve stály nákladní vlaky, vyrostla nová čtvrť. Pokud se ale projdete ulicí pojmenovanou po významné americké diplomatce českého původu, zjistíte, že duch starých dob z místa neodešel. Lampy v Albrightové jsou odkazem na nádražní minulost. Kde nyní stojí čtvrť Smíchov City, bylo dříve nákladové nádraží. Na industriální minulost odkazuje například lampa. Před sto lety zasypali kus Vltavy a z Rohanského ostrova se stala pevnina. Postupně zmizely i továrny, železniční koleje, sklady a přístav, kam putovalo zboží z celého světa. Po povodni v roce 2002 se nejen již zastavěný Karlín začal měnit v moderní obytnou a kancelářskou čtvrť. K historickým názvům postupně přibývají nové ulice. Objevují se tu zajímavé vchodové prvky a kombinace výrazných barev.
Moderní výstavba: Jednovrstvé cihly a udržitelný rozvoj
Stavte moderně s jednovrstvými cihlami. Při první zkušenosti stavby domu se snadno ztratíte v množství názorů a doporučení ostatních. Pamatujte však, že klíčovým hráčem je vždy investor, a základem každé stavby je výběr pořádného materiálu, ze kterého chcete stavět. Nenechte se ovlivnit staromódními názory jiných. Na pořádnou novostavbu doporučujeme jednovrstvé zdivo. Cihly Porotherm z řad EKO+ Profi a T Profi zvládnou splnit nízkoenergetický i pasivní standard novostaveb bez dodatečného zateplení, navíc předčí očekávání i svojí praktičností. Přes dvě desítky nových ulic a stovky bytů i rodinných domů se v posledních letech objevilo nedaleko metra Stodůlky. Dříve zcela osamocené Makro je už obklopené ulicemi jako Hasilova, Ujgurská, Na Výrovně, Stivínové nebo Nekonečného. V sousedství středověkého skanzenového městečka Řepora se tady mísí technologicky bohaté 21. století s historickými reminiscencemi.
Čtěte také: Typy cihel pro stavbu krbu
Čtěte také: Trendy v cihlových obkladech do kuchyně
tags: #skolni #cihly #novovysocanska #informace