Jelen sika japonský, introdukovaný do evropských podmínek v 19. století, se skvěle adaptoval a stal se evropsky významnou zvěří. Je to zejména tam, kde činnost člověka narušila životní prostředí tak, že se stalo nevhodné pro chov jelena evropského, který tyto lokality opustil. V celoevropském měřítku je v chovu jelena siky věnována pozornost jako zvěři významné a pro evropskou myslivost důležité.
Charakteristika jelena siky
Sika (Cervus nippon) je středně velký druh jelena pocházející z Dálného východu, kde žije od Ussuri, východní Číny a Koreje až po Japonsko. Ostatně jeho jméno "sika" pochází právě z japonštiny a znamená "jelen". Jelen sika je o něco menší než jelen, dospělý samec dorůstá do délky 1,1-1,6 m, výšky 0,7-1,2 m v kohoutku a hmotnosti mezi 28-60 kg. Samice jsou podstatně menší. V porovnáním s naším původním jelenem lesním je sika až o polovinu menší, v dospělosti váží málo přes 50 kg. V letní srsti převažuje zbarvení do kaštanově hnědé s četnými bílými skvrnkami v podélných řadách na bocích těla. Středem hřbetu se táhne tmavý pruh srsti. V zimních měsících se zbarvení siky mění, je více šedohnědé až tmavohnědé se skvrněním, které není tak výrazné jako v létě. U některých jedinců není patrné vůbec. Obřitek a svrchní část ocasu jsou bílé. Během říje se u samců setkáme s krátkou hřívou.
Rozšíření v České republice
Původní domovinou siky byla jihovýchodní a východní Asie. Dnes se v těchto oblastech vyskytuje poměrně vzácně, hojněji jen na japonských ostrovech. Introdukce do světa probíhala právě z Japonska. K nám byl sika jako oborová zvěř dovezen koncem 19. století, poprvé byl zřejmě chován v oboře Kluk u Poděbrad (1890-1891). Nedlouho poté byli vysazeni do dalších chovů. Volně žijící populace začaly vznikat až během zániku obor v první polovině 20. století. V současnosti evidujeme v ČR čtyři hlavní oblasti výskytu volně žijících jedinců. Největší a souvislá populace sahá od Českého lesa a severozápadní Šumavy až po Doupovské hory a Křivoklátsko, nejsilnější je v oblasti mezi obcemi Manětín a Touškov (okr. Plzeň-sever) a Teplá (okr. Cheb). Ostatní populace jsou výrazně menší a vyskytují se v okolí bývalé obory v Jabkenicích (okr. Mladá Boleslav), u Zábřehu na Moravě a v okolí Moravských Budějovic.
Biologie a ekologie
Jelen sika není náročný na prostředí, ve kterém se vyskytuje a je schopen se přizpůsobit různým podmínkám. Nejčastěji vyhledává rozvolněné listnaté nebo smíšené lesy, které přecházejí do zemědělských ploch, ideálně louky, pastviny ale i pole. Je však schopen obsadit také podhorské smrčiny nebo bezlesí pouze s porosty křovin. Na našem území je jeho výskyt soustředěn do středních poloh, ale na Šumavě vystupuje i nad 1000 m n. m.
Říje probíhá od druhé poloviny října až do začátku listopadu. Uváděné rozdíly v období říje a tím doba kladení mláďat jsou překvapivě velmi rozdílné v evropských podmínkách. V některých státech a lokalitách pozorovaná říje začíná běžně již kolem začátku září a končí až koncem prosince i později. Tím doba kladení mláďat začíná již koncem března a probíhá až do konce září. Důvodem jsou zřejmě klimatické podmínky, ale i některé další zatím nepoznané vlivy. Sika se projevuje pronikavě pisklavým hlasem místo klasického jeleního troubení.
Čtěte také: Sika vlákna: Klíčové informace
Potravu tvoří zejména byliny, traviny, zemědělské plodiny nebo pupeny či letorosty. Na rozdíl od ostatních jelenovitých netrpí zažívacími problémy při konzumaci většího množství řepky. Během léta žijí stáda odděleně a vytvářejí se pouze menší tlupy. Na zimu vznikají stáda až do velikosti několika stovek jedinců, která jsou velmi dobře mobilní a pohybují se i na ploše 100 km2. Samice rodí zpravidla jedno mládě, a to v květnu. To pohlavně dospívá za 16-18 měsíců.
Paroží jelena siky
Paroží jelena siky je jednodušeji tvarované s menším počtem výsad a délkou do 90 cm. V myslivecké mluvě nepřekročí stupeň osmeráka. I tvar paroží je jednodušší - je sice rozložité, ale nevytváří žádné korunky a nebývá tak bohatě perlené jako u jelena lesního. Paroží siků (japonského, Dybovského a mandžuského) se měří ocelovým pásmem v centimetrech s přesností na 1 mm. Výsady u trofejí siků musí být alespoň 2 cm dlouhé a jejich délka musí přesahovat šířku výsady při základně. U paroží siků se hmotnost trofeje nezjišťuje. Vzhledové charakteristiky (barva, perlení, růže, tvar výsad) na paroží se nehodnotí, protože metoda pro ohodnocení trofeje byla v roce 1982 převzata od americké symetrické metody Boone & Crocket Club. Tato metoda je typická tím, že rozdíly mezi délkami lodyh a výsad se zapisují do sloupce č. 4 tabulky a rovněž tak délka abnormálních výsad se zapisuje do tohoto sloupce.
Měření trofeje jelena siky
Následující tabulka popisuje parametry pro měření paroží siků pro účely hodnocení trofejí:
| Číslo | Parametr měření | Poznámka |
|---|---|---|
| 1 | Vnitřní rozloha | Největší vzdálenost vnitřních stran lodyh, kolmo na podélnou osu lebky. Měří se mezi druhou výsadou (opěrákem) a třetí vnitřní výsadou. Pokud třetí výsada chybí, měří se v polovině vzdálenosti mezi opěrákem a špicí lodyhy. |
| 2 | Celková délka abnormálních výsad | Součet délek všech abnormálních výsad z obou lodyh. |
| 3 | Délka lodyh | Měří se po vnější (nejdelší) straně lodyhy od spodního okraje růží až po vrchol lodyhy. |
| 4 | Délka očníku | Měří se od horní hrany růže po přední straně očníku až k jeho špici. Při vysoko nasazeném očníku se měří od bodu, vzniklého rozpůlením úhlu mezi osou lodyhy a osou opěráku. |
| 5 | Délka opěráku | Měří se po vnější straně od místa, kde se osa výsady protíná s linií horní hrany lodyhy, až k její špici. |
| 6 | Délka třetí vnitřní výsady | Měří se po vnější straně od bodu, kde se protíná osa výsady s linií vyčlenění výsady z horní hrany lodyhy. |
| 7-9 | Nadpočetné výsady v koruně | Pokud jsou na lodyze další výsady nad třetí vnitřní výsadou. |
| 10 | Spodní obvod lodyhy | Měří se na nejslabším místě lodyhy mezi očníkem a opěrákem. |
| 11 | Horní obvod lodyhy | Měří se na nejslabším místě mezi opěrákem a třetí vnitřní výsadou. Pokud třetí výsada chybí (šesterák), měří se v polovině délky lodyhy mezi opěrákem a špicí lodyhy. |
Hybridizace s jelenem evropským
Velkým rizikem pro původní populace jelenovitých, v našem případě jelena lesního, je křížení se sikou. První doklady o křížení těchto druhů pocházejí už z doby importu zvířat do Evropy. Kvůli velikostnímu rozdílu a načasování říje častěji dochází k oplodnění samice jelena evropského jelenem sikou. Kříženci jsou nadále plodní a vykazují znaky obou druhů. Vznikající hybridní jedinci tak mohou klamně působit jako „zajímavější“ jeleni pro následný chov a lov.
Křížení obou druhů nepostihuje celé jejich populace, ale v místech, kde sdílí oba druhy společné území, zejména v době říje, není tento jev ojedinělý. Předpoklad, že může docházet ke křížení obou druhů je významnější tam, kde ve věkové struktuře populace samčích jedinců jelena evropského chybí dospělí jedinci druhé a třetí věkové třídy.
Čtěte také: Přečtěte si, jak SikaTack®-Panel mění lepení fasád
Rozpoznání hybridů
Po více než 100 letech od introdukce siků do Evropy nelze předpokládat, že by někde existovala populace jelena lesního, do níž se historicky nikdy nedostal sika, nebo alespoň jelení zvěř žijící v oblasti se sikou. Hlavní svízel spočívá v omezené možnosti rozpoznat skutečného hybrida F1 generace.
Hybridy vypadající spíše jako jelen lesní
Prvním a také asi nejnápadnějším znakem je přítomnost skvrnitosti u dospělého kusu. Nejtypičtějším hybridním znakem je skvrnitost, velmi často se objevující podél hřbetu. Dalším poměrně nápadným znakem je horní úroveň světlého zbarvení obřitku. Světlá část (může, ale nemusí být bílá jako u siky) většinou nepřesahuje úroveň báze kelky a je tedy ve srovnání se standardem jelena lesního snížená. K tomu se může přidružovat víceméně výrazné tmavší ohraničení obřitku. Kelka bývá prodloužená, někdy s náznakem tmavého dorzálního pruhu, který často končí při bázi kelky. Typickým znakem je také bíle zbarvená hlezenní žláza (pod patním kloubem na vnější straně zadního běhu).
Paroží hybridů mívá menší počet výsad než je v dané populaci jelena lesního obvyklé. Očník bývá nasazen v ostrém úhlu k hlavní lodyze tak, jak vídáme u siků. Za poměrně spolehlivý znak hybridizace se proto v evropských podmínkách považuje paroží, které má více než osm výsad, pokud to není způsobeno mechanickým poraněním paroží v době jeho růstu. Pokud má sika na paroží dokonce korunu, je téměř jisté, že jde o hybrida.
Hybridy vypadající spíše jako sika
Když se naopak podíváme na hybrida, který vypadá jako sika, je rozeznávání známek křížení mnohem těžší, a bez použití laboratorního vyšetření v drtivé většině případů skoro nemožné. Hybridi totiž vypadají velmi podobně jako sikové, zejména pokud již nejde o F1, ale Fn generaci. O hybridním původu svědčí většinou jen jejich větší velikost. Uvažovaným znakem je skvrnitost v zimní srsti. Pro siky japonské je typické tmavohnědé až černé zbarvení v zimním období. Oproti tomu hybridi bývají i v zimě skvrnití, a to zejména podél hřbetní linie.
Metrické metody
Když selže rozeznávání hybridů podle vnějších znaků a nejsou k dispozici postupy moderní genetiky, nastane problém. Zbývá tedy vrátit se případně k postupům dnes již zastaralým, jako jsou metrické metody (měření tělesných nebo lebečních rozměrů). Jako příklad lze uvést postup publikovaný Lowem a Gardinerem z Velké Británie v r. 1975, který spočíval v proměření 16 lebečních rozměrů u téměř 200 lebek obou druhů a aplikaci kanonické diskriminační analýzy. Tato metoda dokázala rozdělit jedince na základě lebečních rozměrů do skupin odpovídajících buď standardu druhu, nebo hybridům.
Čtěte také: Dekorativní lazury Soudal
Vliv jelena siky na lesní hospodářství
Poškozování lesa spárkatou zvěří představuje jeden z hlavních problémů našeho lesního hospodářství a myslivosti. Velké nevratné škody vznikají loupáním mladých smrkových porostů spárkatou zvěří. Tento typ poškození má zásadní vliv na produkci dřeva a tloušťkový přírůst poškozených stromů a stabilitu porostů. Jedním z problematických druhů spárkaté zvěře je u nás nepůvodní jelen sika japonský, u něhož dlouhodobě narůstá početnost populace, která již výrazně převyšuje normované stavy. Škody ohryzem a loupáním se následně projeví na ekonomickém zhodnocení poškozeného dřeva. Ekonomická ztráta však není jediným problémem. V případě rozvoje houbových patogenů dále dochází k ovlivnění stability a celkovému oslabení porostů. Intenzita škod se zvyšuje s vyšší hustotou populace jelena, a to zejména v smrkových porostech. Důsledkem vlivu přemnoženého jelena siky je snížení prodejní ceny dřeva. Srovná-li se kvalita a tím i cena zdravého dřeva a napadeného hnilobou, pak napadené dřevo vykazuje až o 95 % nižší hodnotu oproti hodnotě zdravých kmenů. Kmenová hniloba byla potvrzena u 62 % poškozených stromů. Silně poškozené porosty dosahovaly v průměru pouze 67 % zásoby dřeva porostů nepoškozených. Hodnota tloušťkového přírůstu poškozených stromů se v čase měnila. Nejčastěji jsou napadené porosty ve věku 15 až 30 let. Tento věk je „kritický“ z důvodu tloušťky kůry, kterou mohou jeleni konzumovat. Na více než třech čtvrtinách sledovaných stromů vědci nalezli stopy opakovaného ohryzu jelenem sikou. Pokud je tímto způsobem odstraněno alespoň 90 % kůry po obvodu kmene, pak celý strom obvykle uhyne. Stromy s poškozeným kmenem mají nižší stabilitu a jsou náchylné na zlomení větrem či sněhem.
Kombinace hrozby klimatických změn a masivního poškození mladých smrkových porostů jelenem sikou a nutnost zachování ekologicky a ekonomicky efektivních nástrojů lesnického hospodaření vyžaduje na lokální úrovni výrazné snížení početnosti populace sičí zvěře. Je nutné věnovat se managementu lovu a chovu jelena siky tak, aby byl nastolen ekosystémově vyvážený vztah mezi zvěří a prostředím.
Doba lovu a etické aspekty
Jelen sika je lovnou zvěří, doba lovu se u japonského poddruhu (Cervus nippon nippon) pohybuje od 1. července u jelena, respektive od 1. srpna u samice, do 31. ledna. Roční odlov dosahuje až 12 tisíc jedinců, početnost volně žijících populací však na většině lokalit stále stoupá. Naši odborníci upozornili na dobu lovu zvěře jelena siky v ČR, která zcela nekoresponduje s životním cyklem této zvěře, zejména zvěře samičí a mladé. Současná úprava umožňuje lov, bez rozdílu věku a pohlaví, od 1. 8., to znamená v době, kdy laně jsou ještě v plné laktaci a kolouši jsou závislí na přísunu mateřského mléka. Při odlovu koloucha totiž dojde u laně k zatvrdnutí vemínka, zánětům a možnému úhynu s dlouhým trápením a při odstřelu laně je trápen kolouch podvýživou a stresem, a pokud neuhyne, je odsouzen stát se jen slabým kusem zvěře. U zvěře samčí se lov v tomto období v praxi neuskutečňuje, protože paroží mají jeleni ještě v lýčí, které zcela vytloukají až koncem měsíce srpna či začátkem září.
Je navrženo posunout dobu lovu, a to počátek doby lovu od 1. září a ukončení doby lovu podle pohlaví. U zvěře samičí a zvěře mladé do 1. roku věku ponechat termín do 15. ledna. U jelena, vzhledem k tomu, že shazuje paroží výrazně později než jelen evropský, a je tedy nedůvodné ponechat stejné ukončení doby lovu, posunout dobu lovu do 15. února.
tags: #sika #jelen #parožení #informace