Ploché stavební sklo patří mezi nejdůležitější materiály moderní architektury. Jeho vývoj, vlastnosti a různorodé typy umožňují použití v konstrukcích, fasádách, interiérech i náročných bezpečnostních systémech. Ploché stavební sklo představuje jeden z nejuniverzálnějších materiálů současné architektury a je regulováno desítkami norem (EN, ISO, ČSN).
Typy a výroba stavebního skla
- Float sklo se vyrábí tzv. float procesem, při němž proud žhavé skloviny „plave“ na hladině roztaveného cínu. Tato metoda byla vyvinuta firmou Pilkington v 50. letech.
- Vzorované sklo se vyrábí protlačením skloviny mezi dvěma reliéfními válci.
- Drátosklo má vloženou kovovou síť uvnitř skloviny.
- Tyto postupy jsou běžné v architektuře, nábytkářství i designu. Používá se například jako součást vrstveného bezpečnostního skla, kde poskytuje vyšší tuhost. Vyrábí se iontovou výměnou (K⁺ ↔ Na⁺), což zvětšuje povrchové napětí.
Historie skořepinových konstrukcí v Československu
Základnu výzkumu skořepin v Československu představoval Kloknerův výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních v Praze. Od roku 1936 se zde pod vedením profesora Bedřicha Hacara (1893 až 1963) testovaly a ověřovaly výpočty tří typů zborcených kleneb - hyperbolického paraboloidu s přímkovou, nebo parabolickou obrubou a konoidu, a to jak na modelech, tak poté i na prováděných stavbách.
Významní teoretici a architekti
Na skořepiny se ve svém výzkumu zaměřoval i přední teoretik moderního průmyslového závodu, profesor na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT Otakar Štěpánek (1898 až 1973). Ve své habilitační studii Architektura průmyslových staveb, vydané tiskem v roce 1936, shrnul základní východiska správné koncepce průmyslového závodu. Když svou pedagogickou činnost musel za 2. světové války přerušit, stal se zaměstnancem Kloknerova ústavu, kde se zabýval využitím zborcených kleneb pro výrobní a dopravní stavby. Výsledky své práce později shrnul ve studii Architektura zborcených kleneb, vydané v časopise Architekt roku 1948.
Profesor Štěpánek tyto poznatky zároveň převáděl do vlastní architektonické praxe. Jeho první průmyslovou stavbou byla v letech 1942 až 1944 navržená a roku 1945 dokončená pobočná továrna lenešické firmy na plechové obaly a plakáty Josef Černý a syn v Novém Meste nad Váhom, na které spolupracoval s Bedřichem Hacarem a Konrádem Hrubanem. Právě díky jejich efektně tvarovanému zastřešení trojlodní haly zborcenou skořepinou se nevelká továrna dostala i do přehledové publikace Schalenbau (1962) architekta a teoretika Jürgena Joedickeho.
Hruban navrhoval také zastřešení továrny na technický porcelán v Lounech. Tenkostěnné skořepinové systémy se ve druhé polovině 40. let začaly využívat pro zastřešení průmyslových staveb také zásluhou mezinárodně uznávaného odborníka na železobeton Konráda Hrubana (1893 až 1977). Vedle publikování důležitých teoretických prací Hruban navrhoval klenební systémy pro konkrétní stavby. Mimo spolupráci s Otakarem Štěpánkem a Zdeňkem Plesníkem vypracoval projekt zastřešení autobusového nádraží v Brně (1948 až 1949, architektonické řešení Bohuslav Fuchs) nebo mechanických a montážních dílen Agrostroje v Prostějově (1947 až 1949).
Čtěte také: Tipy pro klimatizaci v kabrioletu
Odvážné bylo i řešení střechy dvoulodní haly spodkové koželužny v Otrokovicích (1948 až 1951), složené ze železobetonových skořepin o rozpětí 2× 27 m a šířce 4,2 m, které Hruban navrhl v roce 1948 pro zlínského architekta Vladimíra Kubečku.
S architekty úzce spolupracoval i konstruktér Bedřich Hacar. Jeho dílem jsou střešní skořepinové konstrukce například pro skladiště Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Rybitví, halu pro výrobu pluhů Agrostroje v Roudnici nad Labem či zborcené klenby opravny lokomotiv v Šumperku (1947 až 1952, projekt František Votava) a peronových přístřešků nástupišť nádraží v Českých Velenicích (1949). Hacar spolu s inženýrem Václavem Hlaváčkem navrhl též jako prototyp střešní konstrukci ve tvaru konoidů o jednotlivých polích 20 × 10 m pro tramvajovou vozovnu v pražském Hloubětíně (1951).
Vizuální kvality skořepin
Kromě ekonomických a provozních výhod architekti skořepiny využívali i pro jejich vizuální kvality. Ostatně Otakar Štěpánek roku 1948 zdůrazňoval, že železový beton „nespokojí se technologickým a statickým využitím, ale žádá, aby hmota byla ztělesněním živé výtvarné vůle, nositelem výtvarné myšlenky“. Například u nejcitovanější průmyslové stavby přelomu 40. a 50. let - mlékárny se sušárnou ve Strakonicích - dotvářely celkovou kompozici vertikálních betonových slunolamů a sytě červeného keramického obkladu právě válcové skořepiny.
Skořepiny hrají důležitou úlohu i v první průmyslové realizaci zlínského architekta Zdeňka Plesníka (1914 až 2003) - strojírně Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) v Hulíně - navržené v roce 1949 a kompletně dokončené o tři roky později. K hlavní šedové hale je připojena skladová loď, zastřešená železobetonovými monolitickými skořepinami ve tvaru rotačního paraboloidu o velkorysých rozměrech 18 × 21 m, vyprojektovanými Konrádem Hrubanem.
Vliv války a typizace
Skořepiny se během 2. světové války na naše území dostaly také společně s výstavbou nových závodů zaměřených na zbrojní a chemický průmysl, které v letech 1939 až 1942 pro potřeby Říše v příhraničních oblastech stavěly německé firmy. Pro zastřešení výrobních hal používaly skořepinový systém se světlíky Zeiss-Dywidag, vyvíjený od počátku 30. let konstruktéry Franzem Antonem Dischingerem a Ulrichem Finsterwalderem, vedoucími technické kanceláře stavební firmy Dyckerhoff & Widmann AG z hesenského Wiesbadenu. Střechy Zeiss-Dywidag byly během války instalovány ve dvou pobočkách firmy Feinapparate-Bau (FAB) - v Jablonci nad Nisou-Rýnovicích (1939 až 1940) na budovách slévárny a kalírny a závodu v Teplicích-Trnovanech (1939 až 1942) - a také v Ústředních dílnách Sudetské báňské akciové společnosti (SUBAG) v Mostě-Komořanech (1940 až 1943). Skořepinou Zeiss-Dywidag je zastřešena rovněž hala.
Čtěte také: Výhody a nevýhody hybridní stavby
Na konci 40. let se o průmyslových stavbách bez aplikace nějaké formy typových prvků již ani neuvažovalo. Teoretici, inženýři i architekti záhy pochopili, že v době přesně definovaných výrobních požadavků a rychlého vývoje technologií s univerzálními řešeními celých budov pro všechna odvětví nemohou uspět, a pozornost proto zaměřili na typizaci menších částí, z nichž některé se dostaly do Typisačních sborníků pro Stavoprojekt. První sborník vydal Studijní a typizační ústav (STÚ) roku 1950. Obsahoval zásady pro typizaci všech druhů staveb, konstrukcí a vybavení od úvodních teoretických studií přes katalogy konstrukcí, dílů a dalších stavebních prvků, charakteristiky jednotlivých stavebních prací a provozní infrastruktury až po skladebné jednotky objemové typizace, rozdělené podle typologie.
Typizované skořepinové konstrukce
První Typisační sborník obsahoval sedm typizovaných budov pro potřeby průmyslu. Kromě níže popsaných výroben to byly jedno- a vícepodlažní skladiště, garáže a sociální zázemí v oddělené budově nebo jako přístavek.
Přehled typizovaných skořepinových konstrukcí z Typisačních sborníků
| Typ | Autoři | Popis a rozpony | Použití a výhody |
|---|---|---|---|
| SV | Miroslav Beneš a C. J. Vaněk | Válcová monolitická skořepina, příčné rozpony 12, 15, 18 m, podélný rozpon 9 m. | Intenzivní osvětlení rozsáhlými světlíky v šedovém zastřešení, prováděno pojízdným bedněním. |
| OV | Josef Růža | Sběrné a materiálové lodi (doplněk k typu SV). | Doplňkový typ k hlavním výrobním halám. |
| OK | Nespecifikováno | Varianta s konoidy. | Poskytovala odlišné prostorové řešení. |
| SŽ | J. Wünsch a C. F. Lopata | Skořepinové oblouky, příčné rozpony 12 a 15 m. | Montáž z prefabrikovaných dílů vyráběných přímo na staveništi. |
| OŽ | Miroslav Beneš, J. Novák | Světlík ve žlabové skořepině s táhlem podélně nebo vůbec, příčné rozpony 12, 15, 18, 21, 24 a 27 m. | Vhodný pro jedno- i vícelodní výrobny i skladiště, nezávislý na intenzitě přirozeného osvětlení. |
| Parabolická hala | Jiří Girsa | Monolitická parabolická hala o rozponu 24 m. | Použita pro stavbu hutní haly Krásenských skláren ve Valašském Meziříčí (1950), boční lodě zastřešeny soustavou konoidů. |
Druhý Typisační sborník obsahoval kromě drobných revizí výše zmíněných výroben nově také skořepinovou monolitickou parabolickou halu o rozponu 24 m, vyprojektovanou Jiřím Girsou (1914 až 1994). Byla použita pro stavbu hutní haly Krásenských skláren ve Valašském Meziříčí - Krásně nad Bečvou v roce 1950 (architektonické řešení Jindřich Křižan), jejíž boční lodě jsou zastřešeny soustavou konoidů patrně v nejrozsáhlejší síti, jaká se v Československu realizovala.
Prefabrikované skořepiny
Paralelně probíhalo i testování prefabrikovaných skořepin, jak žlabových, tak skořepinových šedů, určených pro montované soustavy. První takový typ představoval systém Koh-I-Noor (1947) se šedem složeným ze skořepin ve tvaru hyperbolického paraboloidu o rozměrech 3,32 × 9,98 m a tloušťce 35 mm. Jako jedna z prvních jím byla zastřešena továrna na zpracování lnu a konopí ve slovenské Holíči. Dalším typem byl systém Omnia, testovaný od roku 1948, se skořepinou usazovanou na železobetonový okenní rám, například u haly strojírny TOS v Trenčíně-Kubré. O rok později vylepšený typ Carbon se pak použil při výstavbě přes 350 m dlouhé montážní haly v Závodech kuličkových ložisek (ZKL) v Brně-Líšni, další úpravy přinesl typ MEZ-PAL z roku 1950. Montáž prvních skořepin prováděl především závod Betona, kde probíhal i teoretický průzkum. Plně montované parabolické skořepinové haly se ještě realizovaly v letech 1954 až 1955 na Slovensku. Pro pokusnou výrobu montovaného sedmipodlažního panelového domu, tzv. Montodomu BA, byla v Bratislavě postavena hala typu Šipro o rozpětí 18 m a výšce 9,2 m, složená ze skořepinových panelů.
Od konce 50. let se pro nové továrny začaly prosazovat univerzální haly, monobloky nebo bezokenní budovy - a s těmito progresivními stavebně-provozními koncepcemi se skořepiny vytratily.
Čtěte také: betonové obklady v interiéru
Brutalismus a pozdní modernismus
Tříapůlhodinový hollywoodský epos Brutalista s Adrienem Brodym v hlavní roli přitahuje pozornost k rozporuplnému architektonickému stylu, jehož některé příklady jsou v Česku oslavovány, zatímco jiné byly srovnány se zemí.
Kniha se zaměřuje na vývoj architektury a výtvarného umění od poloviny 50. let do závěru 60. let 20. století s přesahem do následujícího desetiletí a na otázky památkové péče o kulturní dědictví tohoto období. Tehdy se v českém i slovenském prostředí prosadil pozdní modernismus, zpočátku ve varietě označované jako bruselský styl nebo zkráceně brusel. Zmíněná stylová vrstva výrazně proměnila od 2. poloviny 50. do poloviny 60. let nejen architekturu, ale i výtvarné umění a další oblasti tvorby. Z toho vycházely nebo se vůči bruselu vyhraňovaly nové stylové variety včetně strukturalismu, brutalismu a minimalistických tendencí. Autor uvádí čtenáře do diskusí o bruselském stylu počátkem 60. let a posléze o dvacet až třicet let později, kdy se uvedený pojem etabloval v dějinách umění a architektury. Následují kapitoly pojednávající o přijímání podnětů architektury Západu prostřednictvím vlivu tvorby důležitých protagonistů světové architektonické scény, mezi jinými i brazilského architekta Oscara Niemeyera. Celý proces proměn je v druhé polovině knihy doložen na příkladu Ostravy a Ostravska. Z přelomu 50. a 60. let kniha prezentuje realizace výstavních pavilonů, interiérů restaurací, kin, prodejen a obchodních domů. V další části jsou doloženy příklady, jak se pozdní modernismus projevil v utváření sídlišť, hotelových a bytových domů, administrativních budov nebo průmyslových staveb. Samostatné kapitoly jsou věnovány architektuře železničních nádraží nebo uměleckým dílům ve veřejném prostoru. Poslední kapitola knihy se zaměřuje na nenaplněné projekty šesté dekády a úvahy o hodnotách tehdejší architektury i výtvarného umění v širším evropském kontextu.
tags: #prukopnik #kombinace #skla #kovu #betonu #architektura