Kultovní jesenická kapela Priessnitz nahrála po deseti letech nové album nazvané Beztíže, které, jak se zdá, bude její poslední deskou. Tato zpráva, i když může být pro fanoušky smutná, přichází s deskou, která je - v pozitivním smyslu slova - očekávatelná a naplňuje všechna očekávání.
Vznik a inspirace alba Beztíže
První písničky na desku vznikly zhruba před šesti lety. Zpěvák Jaromír Švejdík a kytarista Petr Kružík, zakládající členové kapely, se tehdy rozhodli, že ještě něco udělají a něco nahráli. Od té doby šel proces nahrávání velmi pomalu, intenzivnější práce na albu začala teprve asi před dvěma lety.
Dříve Priessnitz vycházeli z kytarovek, gotické hudby a punku, ale na albu Beztíže je patrný vliv více žánrů. Švejdík a Kružík zmínili například český folklór, ale i americké blues. Název alba Beztíže, které Priessnitz nahráli s producentem Dušanem Neuwerthem, může mít podle Švejdíka více interpretací. Pro něj je to návrat do dětství, kdy člověk na sobě ještě neměl tu tíži, ale také to, že album mohli dělat bez tíže, protože věděli, že je to jejich poslední deska. Švejdík, který pod uměleckým jménem Jaromír 99 kreslí komiksy, včetně nejznámějšího Aloise Nebela, podle kterého vznikl i film, vidí paralelu mezi svou výtvarnou tvorbou a hudbou v jakémsi odevzdaném postoji k obojí tvorbě.
Charakteristika a zvuk alba
Vše je na svém místě: zadumaná melancholie, temné vypravěčství, charakteristické melodie i rozeznatelná kytarová hra Petra Kružíka. Priessnitz si nemohli zvolit lepší roční období k vydání alba, než je právě podzim, neboť jedenáctka skladeb má přesně tu sychravou, k depresi nakročenou atmosféru, která je právě teď za okny. Hudba Priessnitz je pevně zakotvená v krajině Jeseníků, zpívá se o konkrétních místech i lidech, přesto se nekoná žádné kryptické historkaření určené jen pro zasvěcené.
Album Beztíže je rozkročené mezi groteskní, punkem říznutou ostrostí prvních alb (Mrzáci, Kdo seje vítr) a atmosférickou, dušezpytnou melancholií desky Zero (nádherná balada Tam na poli nebo hitová Ponedělí). Vše však plyne naprosto hladce, skladby tvoří kompaktní výpovědní celek, jednotný zvukově i atmosféricky, jakousi zvukově-textovou báseň o jesenické divočině. Deska je vyrovnaná i kvalitativně, písně se po vícerých posleších otevírají a nechávají nahlédnout do svých na první pohled skrytých rovin.
Čtěte také: Více o Priessnitzově obkladu a jeho využití
Vyloženým potěšením jsou střídmé aranže a jednoduchá produkce Dušana Neuwertha, která je v prvním plánu soustředěná na převážně vybrnkávané kytary a jistou rytmiku. Občasnou kudrlinku skladbám přidává trumpeta, tou se však chvályhodně šetří. Priessnitz jsou přece jednou z těch kapel, u kterých by se přílišné úkroky od stylu či zvuku nemusely na výsledku podepsat zrovna pozitivně. Priessnitz i nadále zůstávají jednou z mála kapel, která dovedla západní kytarový model přetavit do našich podmínek a obohatit jej svým vlastním, originálním přístupem. Album Beztíže bude dozajista podzimním potěšením pro všechny fanoušky. Nepřipravené však přece jen může uvést do počínajícího zimního spánku. Přesto však máme co do činění s jedním z nejvýraznějších počinů domácí podzimní sezóny.
Priessnitz už nejsou na Beztíži originální, a to se paradoxně stává předností alba. Díky tomu je široce srozumitelné. U dnešních Priessnitz je to ale zvláštní tím, že onu látku už v devadesátých letech definovali sami a teď ji trochu jinak znovu vykládají. Jaromír Švejdík dnes říká, že se Priessnitz deskou Beztíže vracejí ke svým počátkům a on sám k inspiraci až do vlastního dětství a mládí v Jeseníku. Posluchač třeba ze slunné Pálavy to ale může vnímat pouze jako zpěvákův intimní pocit a novou desku "přečte" jinak.
Písně Priessnitz dokážou zapálit především posluchače, a to zobecňujícími fragmenty ze všedních situací člověka. Na konci každého města narazíme na staré továrny, hangáry nebo "auťáky rezavý". Každý z nás si jednou uvědomí, že "už to má spočítaný". Na kdejakém poli stojí starý strom, z něhož je vidět "za obzor". Kdekdo se cítí ve světě dávno ztracený nebo si připadá jako bezruký, protože se blízké osoby nemůže z nějakého důvodu dotknout. Snad každý býval někdy šťastný, křehký, mocný i krásný, ale pak pomalu a nesměle odchází, zatímco místa, jimiž prošel, zůstávají. Deska Beztíže se spolehlivě točí jako Země pořád dokola. Z pohledu jednoho krátkého lidského života je to setrvalá jistota. Beztíže naplňuje očekávání natolik, že po tomto posledním Priessnitzově zábalu posluchač nezůstane prázdný. Spíš přetéká.
Role Jaromíra Švejdíka alias komiksového kreslíře Jaromíra 99 je v tomto znovuvzkříšení nezastupitelná. Jenže co by byli Priessnitz bez Kružíkovy tak charakteristické kytary? I když Švejdík by jako svérázný písničkář ze scény nezmizel. Dokázal to především s kapelou Umakart, která se také podílela na slavném comebacku zpěváka Václava Neckáře, souvisejícím právě s ústřední písní z filmového Aloise Nebela − Půlnoční. Velkém nadgeneračním hitu, jakých v historii české pop-music zas tolik není a jehož autorem je právě Švejdík s hudebníky z Umakartu, s nimiž následně připravil i Neckářovo album Dobrý časy.
V souvislosti s nynější deskou Beztíže i Švejdíkovou výtvarnou prací je paralela také v jakémsi odevzdaném postoji k obojí tvorbě. Autor Aloise Nebela, Bonbera, komiksové verze Kafkova Zámku či knihy o Emilu Zátopkovi, který se teď chystá nakreslit příběh bratří Mašínů, tím chtěl říct, že se jako partyzán zakopal na místě a drží pozici. Také deska Beztíže už kapelu Priessnitz nikam neposouvá.
Čtěte také: Vinyl a vlhkost betonu: Co potřebujete vědět
Seznam skladeb alba Beztíže:
- Ulice
- Havran
- Ave Maria
- Hvězda
- Cizí
- Novej
- Lazarová
- Království
- Kotě
- Něco
- Fanoušci
Historie kapely Priessnitz a bílý vinyl
Těsně před listopadem 1989 se parta jesenických mladíků, hrající do té doby pod názvem Chlapi z práce, rozhodla přejmenovat svou kapelu podle jesenického vodoléčitele a zakladatele tamních lázní Vincence Priessnitze. Těmi mladíky byli zpěvák Jaromír Švejdík, kytarista Petr Kružík, basák Libor Halíček, k nimž se na bicí přidal tehdy šestnáctiletý Ladislav Kolompár a jako host kytarista Jiří Vaculík.
V roce 1992 debutují albem Freiwaldau (Legend), které temným kytarovým zvukem nepodbízivě reaguje na tehdejší gotickou vlnu, zároveň však neuchopitelně vystihuje zamlžené fluidum rodného kraje. V podobném duchu se nesou i další alba Nebel (Legend) a Hexe (Bonton). Čtvrté album Seance (Indies records) produkoval Jan P. Muchow, přibývají smyčce a skladby jsou zřetelně písničkovější. O obal se postaral sám frontman Jaromír Švejdík a částečně tak předznamenal svoji pozdější kreslířskou kariéru (komiks Alois Nebel).
Priessnitz v polistopadovém Československu vedle třeba levitujících kytar Ecstasy of Saint Theresa či progresivního popu Tiché dohody spoluvytvářeli zvuk nové doby. Už dávno opustili divočinu svých prvních alb z počátku devadesátých let, kdy horečnatě sázeli jedno za druhým. Širší povědomí o Priessnitz svými populárními komiksy vlastně "vykreslil" Jaromír 99.
K vydání alba Beztíže je k dispozici i speciální edice na bílém vinylu.
Turné k albu a budoucí plány
Skupina k novému albu chystá předvánoční klubové turné. Kromě sedmi prosincových koncertů v Brně, Opavě, Olomouci, Praze, Plzni, Ústí nad Labem a Račím údolí u Javorníku plánuje kapela další vystoupení v příštím roce. V sedmi městech se v prosinci zastaví turné skupiny Priessnitz k desce Beztíže. Ta má být její poslední, kapela však chce dál koncertovat. Zpěvák Jaromír Švejdík říká, že lépe než ve studiu se cítí na koncertech.
Čtěte také: Moderní dekory Fatra Thermofix
Poté by se členové kapely chtěli věnovat menším projektům. Jeden z nich by se měl podle Švejdíka věnovat slavnému rodákovi z Jesenicka Rudolfu Rittnerovi. Švejdík plánuje i další komiks, který by mohl vzniknout o bratrech Mašínech. "Mám na dva tři roky vystaráno," dodává Švejdík.
tags: #priessnitz #beztize #vinyl #informace