V meziválečném období se československý stát intenzivně zabýval otázkami sociální péče a důstojného bydlení pro nejchudší vrstvy obyvatel, a to i systémem různých finančních pobídek pro obce. Řešit tento problém měla ambici i Bystřice pod Hostýnem, která v roce 1924 oslovila architekta Bohuslava Fuchse se zadáním projektu „asylu chudých“. Fuchs měl za sebou v obci již dvě významné realizace.
Dům pro chudé v Bystřici pod Hostýnem od Bohuslava Fuchse
První dvě varianty návrhu, určené pro nároží ulic Rusavské a Hostýnské, byly překvapivě velkorysé. Fuchs v nich uplatnil svůj tehdejší výrazový repertoár - kombinaci režného zdiva a hladké omítky, výrazné horizontální i vertikální členění a monumentální práci s hmotou. Město však rozhodlo o snížení nákladů na stavbu, což znamenalo zásadní obrat. A současně byl projekt přesunut na jinou parcelu, na konec dnešní Sušilovy ulice. Architekt projekt tedy potřetí přepracoval do podstatně úspornější podoby. Dominantním estetickým i funkčním prvkem dvoupodlažní budovy na půdorysu písmene L se stal schodišťový nárožní rizalit z režných cihel s průběžným oknem. Ostatní fasády byly hladce omítnuté a členěné rastrovými okny.
Budova byla v pozdějších letech adaptována pro potřeby základní školy, kdy došlo k výměně oken i střešní krytiny, v základu si však uchovává původní charakter.
Literatura:
- Zdeněk Kudělka. Bohuslav Fuchs. Praha, NČSVU, 1966. s. 126.
- HORÁČKOVÁ, Martina. Architektura střední Moravy, 1918-1945: Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín. Olomouc, Katedra dějin umění FF UP, 2004, Diplomová práce.
- Iloš Crhonek. Architekt Bohuslav Fuchs. Celoživotní dílo. Brno, Petrov, 1995. s. Osvobozující Tančící dům aneb Není architektury bez kontextu, historie a génia loci, píše historik Horáček.
Teorie strukturálního řádu: Klíč k pochopení krásy v architektuře
V knize historika a teoretika architektury Martina Horáčka „Za krásnější svět - tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století“ se dostává laikům i odborníkům klíč k vědeckému hodnocení krásy. Publikace s 760 barevnými vyobrazeními vypráví příběh dějin architektury od 19. století do současnosti nikoli z hlediska novátorského, jak je zvykem při hodnocení moderních staveb, ale s prvořadým záměrem nalézt a popsat architekturu, která tvoří zdravé, příjemné a krásné prostředí. Odpověď lze nalézt v tzv. teorii strukturálního řádu vycházející ze sjednoceného vědění, které od začátku 90. let 20. století nechápe dějepis umění jako oddělenou disciplínu, ale jako obor používající jazyk kompatibilní s ostatními obory, tvrdí Horáček (36). Z fyzikálního a biologického pohledu existuje strukturální řád na všech úrovních, a díky tomu člověk hledá v architektuře obdobnou harmonii jako v atomech, galaxiích nebo živých tělech.
Čtěte také: Jak vinylové tapety napodobují viktoriánský styl?
Autorem teorie - již Horáček jako první objevuje pro zdejší prostředí - je americký fyzik a teoretik architektury Nikos Salingaros (1952), který vymezil tři zákony strukturálního řádu:
- Řád malého měřítka
- Řád velkého měřítka
- Přirozená hierarchie měřítek
Kupříkladu v naší sluneční soustavě ve velkém měřítku okolo Slunce obíhají planety a v malém měřítku okolo planet rotují měsíce. Lidská paže je zakončena pěti prsty, jejichž články jsou zmenšenou obdobou ramene a lokte. Sněhová vločka se fraktálně větví. Nic není přirozenějšího a samozřejmějšího.
Za krásnou proto pokládáme stavbu splňující všechny tři uvedené zákony, které tradiční stavby obvykle respektují. Příkladem může být gotická katedrála - lomený oblouk klenby chrámové lodě se strukturálně opakuje v lomeném oblouku oken a v ornamentálním členění fasády. Architekti zřejmě dříve řád věcí vnímali intuitivně. Když se však budova stane geometrickým tělesem vybočujícím z okolního řádu, sníží se naše schopnost takové architektuře nesouvisející s okolím porozumět. Takový případ je památkově chráněná budova bývalého Federálního shromáždění, jež pravidelně vyhrává ankety o nejohyzdnější stavbu, nebo plánovaný „Lední medvěd" na Vítězném náměstí v Praze, jenž budí už nyní odpor.
Význam kontextu a měřítka v architektuře
Nejde totiž jen o měřítka v rámci domu, ale i o urbanistické souvislosti a kulturní zvyklosti - stavba pak přestává rezonovat s námi, s okolním prostředím i přírodou. Pokud je sloh celkově zapojen do kontextu, tak na něm kupodivu tolik nesejde. Ale pozor, tradiční kanadský srub působí podobně cizorodě na Sicílii jako středozemní dům na Aljašce.
Tradiční architektura spočívá v tom, že dříve postupný růst slohově tvarovaných budov a ulic umožňoval přizpůsobovat měřítka a vytvářet celé krajiny - až se z běžné konstrukční dovednosti stalo umění stavět. Dnešní redukované pojetí řádu architektury v duchu geometrického fundamentalismu, který se omezuje na zvětšování a opakování geometrických těles, však neodpovídá způsobu, jakým náš mozek uspořádává informace. Vezměme si bloky paneláků rozesetých bez zřejmého důvodu nebo epidemii satelitů okolo měst.
Čtěte také: Tipy pro výběr dlažby: Styl a materiál pro dokonalou zahradu
Jestliže nepřirozená geometrie stále slaví úspěchy v budování logistických areálů na předměstí nebo administrativních kontejnerů v centru měst, pak proto, že se coby viróza šíří snadněji než postupně budované a komplexní struktury. Podle Horáčka je řešením používat právě ono univerzálně platné odstupňování měřítek. To však naráží na moderní zálibu v redukci reprezentovanou hesly „ornament je zločin“ a „méně je více“. Je varovné, že avantgardní meziválečná funkcionalistická vilka má nesrovnatelně větší smysl pro řemeslný detail než dnešní „tradicionalistická“ katalogová výstavba.
Architekti a ztráta identity
V knize se setkáme s estetikou a teoretiky architektury a urbanismu jako Geoffrey Scott, Camillo Sitte, Werner Hegemann, s významnými představiteli památkové péče a okrašlovacího hnutí meziválečné éry (Paul Schultze-Naumburg) i se současnými obhájci tradičního stavění. V českých zemích se tu popisují stavby Friedricha Ohmanna, Kamila Hilberta, Dušana Jurkoviče či Jože Plečnika, kteří v rámci dobových trendů byli schopni zohlednit místní tradici. České architekty 20. století vyškolené v modernistických zásadách charakterizuje autor knihy jako přelétavé motýly permanentně hledající „ducha doby“. Vynikající je kapitola o kontroverzním architektovi Jiřím Krohovi přecházejícím z avantgardy přes socialistický realismus až do kontextuálního tradicionalismu.
Stejně tak někteří dnešní architekti dovedou podle typu zadání volit výtvarný jazyk. Horáček uvádí Ladislava Kubu, který v roce 1998 realizoval malou, organicky tradiční kapli uprostřed moravské obce Jestřebí u Brtnice. Kaple vyvolala nadšení laiků i profesionálů, stala se pýchou obce i cílem milovníků architektury. Kuba ale na její jazyk už nenavázal a v jeho tvorbě představuje cosi jako zjevení. Stěží si lze představit prudší kontrast u jednoho autora, než nabízí kaple v Jestřebí a jeho pozdější City park Jihlava. Žijeme v době ztráty identity a architektura to věrně odráží; nebo architekti v úsilí o dnešek ztratili tisíciletou moudrost svého řemesla?
Tančící dům jako příklad dobré architektury
Jako příklad dobré architektury naopak Horáček uvádí nejslavnější českou novostavbu dvou polistopadových dekád. Tančící dům (1993-1997) je podle něj radikálně současný a zároveň je díky nárožnímu dvouvěží, oknům, podloubí a šikmé střeše v souladu se strukturálním řádem. Stavba je pomníkem osvobození od předchozí politické a estetické totality. Tančící dům uspokojil avantgardisty i milovníky tradice, ale také ukázal na limity tolerance pražských modernistických architektů. S živou architekturou domu se dosud nesmířili - což blokuje diskuzi o nejen funkční a pevné, ale i krásné architektuře.
Kniha „Za krásnější svět“ poskytuje praktický návod právě k tomu, jak má vypadat architektura i rozprava o ní. Není architektury bez kontextu, bez historie, bez génia loci. Teorii strukturálního řádu lze přirovnat k objevu penicilinu, přitom nejde o dogma. Nemá odpověď na všechno a nezbavuje nás volby, ale její nerespektování má dalekosáhlé důsledky. Nesentimentální, důvtipně kritická kniha tak inspiruje tvůrčí vztah k okolí, čelí banalitě a nezodpovědnosti. Je určena pro architekty, historiky, památkáře, urbanisty, developery, státní správu i politiky; pro všechny, kdo chtějí architektuře a městům rozumět a zvelebovat je ke zdraví a prosperitě. A po jejím přečtení se lze ptát spolu s autorem: Jak to, že tolik vynaložené práce a peněz ve stavebnictví již několik desetiletí v celém světě přispívá víc k pustošení než ke zkrášlování životního prostředí, což je pouze nepatrně vyvažováno ochranou památkových rezervací starobylých sídel sloužících jako estetická oáza?
Čtěte také: Průvodce styly omítek na cihly
Příkladem zcela nového města postaveného podle projektu architekta-vizionáře je Port Grimaud (1963-2009) Françoise Spoerryho nedaleko Saint-Tropez, které respektuje tyto principy.
tags: #pravdivy #styl #architektury #pro #chudé