Omítání svépomocí může na první pohled působit složitě, ale ve skutečnosti jde hlavně o pochopení správného postupu a pečlivou přípravu. V tomto článku najdete přehledně vysvětlené, kdy má smysl pustit se do omítky svépomocí, jaké omítky se používají, jak správně nahodit omítku krok za krokem a na co si dát pozor u starších zdí. Omítky svépomocí dávají smysl hlavně tehdy, když chcete mít práci pod kontrolou, neřešíte časový tlak a jde vám o běžné úpravy interiéru. Pro menší úpravy, jednu místnost nebo práci po etapách zůstává ruční omítání praktickou volbou. Nezapomeňte ale, že omítka v interiéru hraje ve finále významnou roli při vnímání celkového dojmu z prostoru. Omítnutí také rozhoduje o tom, jestli budou vlastnosti zdicího materiálu podpořeny, nebo naopak utlumeny.
Typy omítek a jejich použití
Při výběru omítky je důležité zohlednit místo použití, stav podkladu i požadovaný výsledek. Ne každá omítka se hodí všude - některé slouží jako základní vrstva, jiné jako finální úprava a další řeší specifické problémy, jako je vlhkost nebo tepelná izolace. Různé typy omítek vytvářejí odlišnou strukturu i finální vzhled stěny.
Sádrové omítky pro pórobeton
Pokud jste si vybrali přesné a rychlé zdění z pórobetonových tvárnic, pak neztrácejte svůj čas ani nenechte zničit tepelně-izolační vlastnosti plynosilikátu klasickou omítkou, ale zvolte sádrovou. Sádrové omítky mají několik velice příjemných vlastností. Díky hladkosti stěn se snižuje množství prachu, jenž na povrchu ulpívá. Sádrová omítka má navíc schopnost přijímat vzdušnou vlhkost, například v podzimních vlhkých dnech. V okamžiku, kdy se začne v domě topit, sádrová omítka vlhkost odevzdává zpět. Tím se vyrovnává mikroklima interiéru a odpadne obtížné suché kašlání způsobené náhlým poklesem vlhkosti.
Pokud použijete sádrové omítky na plynosilikátech (pórobetonu, jako je např. Ytong), máte zajištěno dodatečné vysychání tvárnic. Sádrová omítka má totiž stejný difuzní odpor (10) jako plynosilikátová tvárnice. Netvoří tedy žádnou překážku při dosychání zdiva, a uživatel domu může plně využívat tepelně-izolačních vlastností plynosilikátu. V interiérech, kde se setkává zdivo se sádrokartonem, je možné pomocí sádrové omítky vytvořit opticky identické povrchy. Finální úpravu povrchu provádíte za mokra a bez broušení, můžete tedy plynule napojit různě hladké podklady. Pro omítání pórobetonových tvárnic (např. Ytong) a dalšího stabilního zdiva na stěnách a stropech v interiérech je určena vnitřní hlazená sádrová omítka šedobílé barvy pod názvem Rimat 100 DLP. Pokud aplikujete tuto sádrovou omítku v tloušťce od 4 mm na zdivo Ytong, není třeba používat penetraci ani perlinku v celé ploše! Perlinku je vhodné použít pouze v místech kritických přechodů.
Výhody sádrových omítek:
- Dokonalá hladkost bez broušení.
- Dobrá přilnavost na podklad - zaručuje kvalitní spojení i s méně stabilními podklady.
- Vysoká kvalita a estetika povrchu.
- Nízká spotřeba materiálu daná vysokou vydatností - z 30kg balení získáme 9 - 10 m2 plochy při tloušťce vrstvy omítky 4 mm.
- Na pórobeton (např. Ytong) není třeba penetrace ani perlinka aplikovaná v celé ploše! To vše při aplikaci Rimatu 100 DLP v tl. od 4 mm.
Sádrové nebo vápenosádrové omítky se používají jako jednovrstvé. Hmoty se sádrovým pojivem jsou vysoce progresivní materiály, které zkracují čas výstavby, neboť k tvrdnutí potřebují velice krátkou dobu. Sádrové hmoty se používají výlučně ve vnitřních prostorách a tam, kde nedochází k nadměrnému vlhkostnímu zatížení. Povrch cihelných tvárnic se pod sádrové hmoty nemusí nijak upravovat (není potřeba postřik vodou ani postřikovou maltou), musí být zbaven prachu, nečistot a zbytků mastnot. Omítky jsou jednovrstvé vnitřní hmoty, které plní funkci vyrovnání povrchu i funkci konečné vrstvy. Nanášejí se na stěnu nebo strop strojním zařízením, event. ručně. Zrnitost těchto omítek je do 1 mm a povrch se po mírném zavadnutí zfilcuje nebo se vyhladí ocelovým hladítkem.
Čtěte také: Výběr stavebního materiálu: Pórobeton nebo cihla?
Vápenocementové a vápenné omítky
Jádrová omítka patří k nejpoužívanějším typům a tvoří základní vrstvu omítkového systému. Omítání se zpravidla provádí ve třech vrstvách ručním nebo strojním způsobem. Nejprve se nanáší spojovací vrstva z řídké cementové malty. Pro postřik (tzv. „špric”) se používá cementová nebo vápenocementová malta. Druhá vrstva plní vyrovnávací funkci a provádí se z jádrových vápenocementových omítkových směsí. Pro konečnou vrstvu tvořící podklad pro malbu se používá štuková vápenná nebo vápenocementová omítka s velmi jemnou zrnitostí do cca 0,5 mm nebo jen jemnou zrnitostí do cca 1 mm, která se upravuje filcováním. Na vápenocementové omítky lze bez problémů lepit keramický obklad. Pro méně exponované rovné povrchy lze použít vápennou maltu, která však má nižší pevnost a přídržnost a je více nasákavá, proto ji nelze použít do prostorů se zvýšenou vlhkostí. Pro nanášení vápenných omítek platí podobné podmínky jako pro omítky vápenocementové. Pro konečnou vrstvu tvořící podklad pro malbu se používají pouze štukové vápenné omítky.
Tepelněizolační omítky
Na zdivo ze svisle děrovaných cihelných tvárnic typu THERM, které má výborné tepelněizolační vlastnosti, se nevylehčená omítka nehodí, poněvadž v ní může docházet k nadměrnému pnutí. Omítka může po určitém čase (2 až 3 roky) doznat určitých defektů - vzniku trhlin, separace apod. z důvodu rozdílného součinitele prostupu tepla U (dříve k) obyčejné vápenocementové omítky a cihelného zdiva. Rovněž difuzní odpor je nepoměrně vyšší než u omítek lehkých a poté nedochází k příznivému odparu a vysychání omítky. Tepelněizolační omítky jsou velice prodyšné (faktor difuzního odporu vodní páry max. 15), mají minimální smrštění, tudíž nejsou náchylné k praskání a dodatečnému dotvarování.
Sanační omítkové systémy
Pokud se u zdiva dlouhodobě objevuje vlhkost nebo solné výkvěty, běžná omítka často nestačí. Při práci se sanační omítkou je důležité dodržet několik navazujících kroků, které zajistí její správnou funkci a dlouhou životnost. Dodržením tohoto postupu zůstane sanační omítka funkční, prodyšná a schopná dlouhodobě odvádět vlhkost ze zdiva. Sanační omítkové systémy se objevily v oblasti sanace vlhkého zdiva v osmdesátých letech. Lze je použít pouze v omezené míře, a je nutné je zkombinovat ještě s dalšími metodami, protože hlavním úkolem těchto omítek je nedopustit průnik vody na povrch zdiva - omítky propouští pouze vodní páru. Tato metoda se používá především u rekonstrukcí nebo stávajících objektů, kdy nelze z různých důvodů více zasahovat do stavebních konstrukcí objektu.
Pro obnovu poškozených povrchů je ideální použít sanační omítky, které ze zdiva dokáží odvádět zbytkovou vlhkost. Do exteriérů jsou vhodné hydrofobní omítky, které zdivo chrání před další vlhkostí z deště. Do interiéru se zase hodí hydrofilní omítky, jež zdivu umožňují dýchat.
V památkové péči je dnes vápenná omítka tématem dne: vracíme se nejen k vizuálním atributům památky, ale i původním materiálům. Je možné je použít i na zdivu, které za desítky až stovky let absorbovalo značné množství solí? V některých případech lze použít vápenné omítky po odsolení líce zdiva. Po správně provedeném odsolení je možno na povrch zdiva nanést klasické vápenné omítky. Po odsolení hygroskopických solí poklesne nezřídka i vlhkost líce zdiva tak, že lze aplikovat vápennou omítku. Tento fakt však není možné předpokládat automaticky, ale je třeba jej ověřit experimentálně pokusným odsolením na vzorkové ploše.
Čtěte také: Jak postavit dvoupatrový pasivní dům z pórobetonu?
Příprava podkladu a aplikace omítek
Správná příprava zdi je jeden z nejdůležitějších kroků při omítání zdí. Pokud se podklad podcení, omítka nemusí dobře držet, může praskat nebo se časem odlupovat. Správná příprava zdi rozhoduje o tom, jak bude omítka držet a jak dlouho vydrží bez prasklin. Než se pustíte do samotné práce, je dobré si celý postup krátce projít.
Postup omítání krok za krokem
Pokud řešíte, jak udělat omítku svépomocí, je důležité pochopit, že omítání má několik navazujících kroků. Každý z nich ovlivňuje výsledný vzhled i životnost omítky. Před samotným nahazováním omítky je potřeba zeď lehce navlhčit. Stačí jemné pokropení vodou, ideálně konví s kropicí hlavicí. Při samotném nahazování omítky použijte zednickou naběračku (fanku) nebo zednickou lžíci. Naberte omítkovou směs a uvolněným pohybem zápěstí ji nahoďte na stěnu. Pokud si nejste jistí, jak nahodit na zeď omítku rovnoměrně, počítejte s tím, že chce chvíli cviku. Při omítání zdí je důležité dodržet správný směr práce. Jak nahodit zeď tak, aby omítka držela? Pro rovnoměrné stažení omítky a vytvoření pevného podkladu je důležité mít kvalitní nářadí. Správná technika při nahazování omítky rozhoduje o tom, jak dobře bude vrstva držet a jak snadno ji následně srovnáte do roviny.
Důležité je změřit vlhkost zdiva před omítáním. A pokud je hmotnostní vlhkost vyšší než 20 %, je potřebné počítat s vyššími objemovými změnami, což vyžaduje vyšší flexibilitu omítky, nebo ošetřit celou plochu síťkou. To samé, respektive vzhledem na rozměry, ve zvýšené míře platí i pro venkovní omítání.
Omítání starého zdiva a zdiva z pórobetonu
Omítání starého zdiva vyžaduje jiný přístup než práce na nových stěnách. Staré zdi bývají zatížené vlhkostí, solemi nebo nestejnoměrnou savostí, což může výrazně ovlivnit přilnavost i životnost nové omítky. Základem úspěchu je důkladná příprava podkladu. Před samotným omítáním je také nutné zhodnotit, zda se nejedná pouze o dočasné mapy po silném dešti. Staré zdivo vyžaduje jiný přístup než nové stěny.
Všechny styky dvou různých podkladních materiálů (beton-cihla, pórobeton-cihla, heraklit-cihla apod.) ve vnějším i vnitřním prostředí by měly být vyztuženy rabitzovým pletivem nebo alkalivzdornou sklotextilní síťovinou s velikostí ok cca 8 x 8 mm. Výztuž se klade do jádrové omítky pod její povrch (krytí min. 3 mm), maximálně však do 1/3 tloušťky pod její povrch (jádrová omítka se provádí ve dvou vrstvách - do první se vmáčkne pletivo nebo tkanina a hned se nanese další vrstva).
Čtěte také: efektivní řezání pórobetonu a cihel pilou ocaskou
Praskliny v omítkách na pórobetonu
Při výstavbě se často odděluje obvodové zdivo a příčka spárou, která se vypění montážní pěnou a poté přetáhne perlinkou a lepidlem. Někdy se ale v každém napojení vytvoří prasklina, která zasahuje do stran, a dokonce se odlupuje štuk. Na stěnách postavených z pórobetonu se mohou začít dělat vodorovné prasklinky a v místě prasklinky je štuk mírně nazvednut. Když na toto místo poklepete, je slyšet dutý zvuk. Vodorovné prasklinky jsou v místech, kde jsou na sebe postaveny jednotlivé tvárnice, kopírují spáru. Vzhledem na výrobní proces má materiál značnou expediční vlhkost a při vysychání dochází k objemovým změnám (rozsah závisí od vlhkosti) a jejich projevy můžou vznikat praskliny. Zabránit prostupu prasklin na povrch můžete dvěma základními způsoby - síťkou nebo dostatečnou tloušťkou omítky. Tento případ může nastat v případě nevhodně zvoleného materiálu (penetrační nátěr, lepidlo, samotný nátěr ...), jejich kombinací nebo realizací. Proto doporučujeme konzultaci, výběr a řešení s výrobcem omítek, který pozná parametry či skladbu a navrhuje ucelenou skladbu - od podkladu (penetrace) ... až po povrchovou úpravu (malbu).
Vysychání zdiva a řešení vlhkosti
Po nanesení omítky přichází fáze, která je pro výsledný vzhled i životnost stejně důležitá jako samotné omítání. Pokud se v této části spěchá nebo se zvolí špatný postup, může omítka praskat, mapovat se nebo se odlupovat. Doba schnutí se liší podle typu omítky, tloušťky vrstvy i podmínek v místnosti. Správné podmínky během schnutí mají zásadní vliv na kvalitu omítky. Jakmile omítka dostatečně vyzraje a povrch je suchý a sjednocený, můžete přejít k dalšímu kroku - malování. V koupelnách nebo technických místnostech jde typicky o utěsnění rohů, spár a napojení u sanity.
Renovace zdí po povodních
Pórobeton Ytong a vápenopískové tvárnice Silka jsou minerální stavební materiály, které odolají povodním. Vzniklé zatížení vlhkostí je těmito zděnými stavebními materiály absorbováno do značné míry bez poškození. Stěnové konstrukce z Ytongu a Silky po úplném vyschnutí nadále splňují původní technické požadavky. Co nejrychlejší renovace zdí po povodních je klíčová pro obnovení jejich struktury a zdraví interiéru. Voda může proniknout hluboko do stavebních materiálů, což vede k jejich vlhnutí, růstu plísní a postupné degradaci. Tyto problémy je nutné řešit co nejdříve, aby se zabránilo dalším škodám.
Postup vysoušení a sanace po povodních:
- Intenzivní vytápění, větrání a vysoušení: Po odstranění vody a naplavenin je třeba co nejrychleji zahájit intenzivní vytápění, větrání a vysoušení zdí. Vysoušení je klíčové pro prevenci vzniku plísní a dalších komplikací spojených s vlhkostí ve zdech. Proces vysoušení může trvat několik týdnů či dokonce měsíců, v závislosti na konkrétním materiálu a také na hloubce, do níž se voda dostala.
- Odstranění vlhké omítky: Než začneme s obnovou povrchů, musíme se nejprve zbavit vlhkem poškozených omítek, a to jak v interiéru, tak v exteriéru. Zdivo tak lépe vysychá. Omítka navíc může být kontaminovaná a zároveň plná solí, které se po vyschnutí projevují jako bílý výkvět na povrchu zdí. Ten může novou vrstvu omítky významně poškodit.
- Kontrola vlhkosti: I po odstranění veškerých zbytků vlhkých omítek je však nutné zdi důkladně zkontrolovat, abychom zajistili, že již zcela vyschnuly. Opticky ani dotekem však vlhkost spolehlivě ověřit nelze. Vlhkost na povrchu zdi se totiž od vlhkosti uvnitř konstrukce značně liší. Je proto vždy nutné obrátit se na specialisty, kteří pak použijí CM vlhkoměr a na místě navrhnou správné technické řešení pro daný objekt.
- Použití sanačních omítek: Pro obnovu je ideální použít sanační omítky, které ze zdiva dokáží odvádět zbytkovou vlhkost. Do exteriérů jsou vhodné hydrofobní omítky, které zdivo chrání před další vlhkostí z deště. Do interiéru se zase hodí hydrofilní omítky, jež zdivu umožňují dýchat.
Vlhkost interiéru je při úplném promočení stěn v prvních 2 až 4 týdnech vysoká. Doba vysušení závisí hlavně na intenzitě větrání a povětrnostních podmínkách (teplota a relativní vlhkost vnějšího vzduchu). Po povodních v letních měsících je třeba zajistit, pokud možno stálé větrání. Okna ponechte alespoň pootevřená a dveře v interiéru nechte otevřené úplně. Po povodni v topné sezóně, především v prvních týdnech, je vhodné ve všech místnostech s vlhkými stěnami normálně topit a po jedné až dvou hodinách nechat budovu příčně provětrávat po dobu 5 až 10 minut. V nočních hodinách se doporučuje topení netlumit a větrat ventilačními okny. Nábytek by se měl odsunout od vlhkých stěn alespoň 10 cm, aby mohl i v těchto místech proudit vzduch. Tato vzdálenost by měla být zachována po dobu alespoň 1 roku. Riziko tvorby plísní je v provlhnutých stavbách vysoké. Pokud dojde k napadení plísněmi, je to známka toho, že stavba není stále dostatečně vysušená.
Nezávisle na materiálu zdiva může při rychlém a intenzivním vysoušení pomocí vysoušečů dojít k poškození stavebních konstrukcí trhlinami. Použití těchto přístrojů je vhodné, jen pokud se musí zkrátit doba vysoušení povrchů stěn na méně než uvedené 2 až 4 týdny. Zpravidla stačí používat tyto vysoušeče po dobu jednoho týdnu. Odvlhčovače je vhodné použít ve špatně větraných sklepech apod. Při tom by se měly používat jen přístroje, které vedou k povrchovým teplotám zdiva maximálně 40 °C. Vysušovací přístroje nesmějí vypouštět CO2, protože ten může napadnout strukturu zdiva. Doporučujeme použít zářičové vysoušeče místo kondenzačních přístrojů.
Vlastnosti materiálů Ytong a Silka po navlhnutí
Pod vodou materiál úplně provlhne za cca 2 až 3 dny. Rychlost a stupeň nasáknutí závisí na mnoha faktorech, obecně je však nižší než u cihel. Kontrolní zkoušky prokázaly, že pevnost vodou nasycených tvárnic Ytong podstatně neklesá a je maximálně 20 % pod úrovní průměrné pevnosti. Pokud byly dodržované normami stanovená pravidla pro projektování, není statika stěn při tomto snížení pevnosti tvárnic ohrožená. Po vysušení se pevnost vrátí na původní hodnotu. Tepelná vodivost se při provlhnutí zvětšuje. Po vysušení klesá a tepelněizolační vlastnosti se vrátí na původní hodnoty. Výztuž pórobetonových překladů a panelů Ytong je ošetřená při výrobě speciální protikorozní vrstvou, která je voděodolná. Vnější omítky nebývají většinou poškozené a často je není nutné odstraňovat. Vnitřní omítky mohou být vodou narušené a někdy je nutné je opravit (často v případě sádrových). Keramické obklady, stejně jako dlážděné podlahy, stačí většinou jen vyčistit. Při vysychání úplně promočeného zdiva se mohou na povrchu tvořit skvrny z jemných bílých výkvětů. Jedná se o výkvěty ze solí, které rozpustila voda ve zdivu a transportuje je na povrch (jsou ve všech zdicích materiálech, nezaměňovat za plísně).
Metody sanace vlhkého zdiva
Stojíme-li jako investor či uživatel stavby před problémem, jak odstranit negativní dopady vlhkosti zdiva na provoz uvnitř objektu, můžeme se vydat dvěma cestami. První cesta je v začátku levnější, nemusí však vést ke zdárnému konci. Investor si pozve k řešení problému praktika ze specializované stavební firmy. Druhou cestou, kterou se investor může vydat, je objednat si specializovaný průzkum. To je ovšem časově náročnější a na počátku vyžaduje investici. Průzkumník vyhodnotí míru, příčiny a zdroje zavlhčení. Není vázán ekonomickými vazbami na realizaci k navržení určité metody, ale může vybírat z celé škály. Poté navrhne řešení, případně varianty řešení a vyhodnotí jejich pravděpodobnou účinnost. Poměr ceny a účinnosti může pak vést k optimální investici.
Tabulka: Přehled metod sanace vlhkého zdiva
| Metoda | Popis | Ekonomická náročnost | Časová náročnost |
|---|---|---|---|
| Mechanické metody vložení vodorovné izolace | Podřezání stěnovou pilou, diamantovým lanem, podbourání, vrážení nerezových plechů do spáry. | Vysoká (drahé strojní vybavení) | Střední |
| Infúzní clony | Injektáž infúzních prostředků do vrtaných otvorů. | Střední až vysoká (spotřeba infúzního prostředku) | Střední |
| Elektroosmotické metody | Snižování vlhkosti ve zdivu pomocí elektrického pole. | Střední | Dlouhodobá, postupná |
| Vzduchové systémy (vzduchoizolační) | Vytvoření větrané vzduchové dutiny okolo zdiva. | Střední | Menší než přirozené vysychání, ale stále dlouhá |
| Sanační omítkové systémy | Omítky propouštějící vodní páru, bránící průniku vody na povrch. | Střední | O málo větší než u klasických omítek |
| Stavební úpravy okolí staveb | Drenáže, anglické dvorky, izolace zdiva zvenčí (pásy, izolační stěrky, jílové zásypy). | Různá | Různá |
| Přirozené vysychání | Odstranění omítkových stěrek, holé zdivo, větrání prostor. | Nejnižší | Nejvyšší (měsíce až roky) |
| Nucené větrání | Podpora větrání, zrychlení přirozeného vysychání. | Nízká | Menší než přirozené vysychání, ale stále dlouhá |
| Snižování vlhkosti absorpčními/kondenzačními přístroji | Přikládání absorpčních materiálů, vysušování suchým teplým vzduchem. | Vysoká (absorpční materiály) | Výhodnější než přirozené vysychání |
| Mikrovlnné vysoušení | Pronikání mikrovlnné energie do konstrukce, zahřívání a odpařování vody. | Vysoká | Velmi nízká (dny až týdny), velmi efektivní |
| Magnetoosmóza | Instalace zařízení produkujícího elektromagnetické vlny. | Nízká | Diskutabilní, není plně vědecky ověřeno |
Jak určit příčinu zavlhčení zdiva?
K určení zdroje vlhkosti zdiva a k vyhodnocení míry zavlhčení je třeba zpracovat tzv. vlhkostní profil. Jedná se o sérii odběrů vzorků zdiva v jedné ose, a to nejméně ve třech výškách a třech hloubkách v každé výšce. Vzorky není třeba odebírat z povrchu - z rozpadajících se omítek (které při sanaci budou tak či tak odstraněny) nebo již odhaleného líce zdiva. Vlhkost tohoto povrchu je nejvíce ovlivněna mikroklimatem, tj. zdali dochází právě k odparu, nebo ke kondenzaci. Za standardní se považuje odběr vzorku zdícího materiálu po odstranění omítky, a to v hloubce 0 až 2 cm, dále 2 až 4 cm a z hloubky cca 5 a více cm. Pro porovnání vlhkosti různě nasákavých materiálů je třeba zmapovat jejich maximální nasákavost. Poměr mezi naměřenou vlhkostí a nasákavostí je hodnota zvaná stupeň zavlhčení materiálu (lze jej vyjádřit v % nebo jako desetinné číslo od 0 do 1) a lze jej porovnávat i pro zcela různé materiály vedle sebe.
Pokud jsou vzorky odebrané z hloubky materiálu méně nasycené než u povrchu, je dominantní kondenzace. Klesá-li vlhkost směrem vzhůru, je dominantní vzlínání.
Odsolování zdiva
Do zdiva se soli dostaly díky jejich transportu vzlínající vlhkostí, vyluhováním ze síranové krusty na povrchu fasády, vyplavením dusičnanů z ptačího trusu. Na prvním obrázku zleva vidíme zasolené zdivo, výkvěty na povrchu. Na druhém očištění nasucho a poté vydatně namočené zdivo. Po namočení se soli rozpustí, částečně se čistou vodou zatlačí do pórů ve zdivu. Po nanesení silně nasákavé kompresní (obětované) vrstvy difunduje voda se solemi do tohoto falešného líce. Zde dochází k odparu vody a ke krystalizaci solí. Po vyschnutí se vrstva i se solemi z povrchu odstraní. Odsolovat můžeme nejen zdivo bez omítek, jak je naznačeno na schématu, ale i vlastní omítkové vrstvy. Zatímco k odsolování zdiva se výtečně hodí mikroporézní nasákavá omítka, pro lícové zdivo včetně historických omítek se používají směsi na bázi buničiny a jílů. Tato metoda funguje velmi dobře u dlouhodobě nahromaděných solí na líci zdiva, například u soklů, starých omítek, všude tam, kde jsou soli na povrchu vysoce koncentrovány. Tam, kde na povrchu je podobná koncentrace solí jako v hloubce zdiva, metoda dává krátkodobé výsledky. Rovněž tam, kde je přísun vlhkosti a solí stálý, není efekt odsolení dlouhodobý. Výsledky po jednom odsolovacím kroku (tj. postupu dle výše naznačeného schématu) bývají přesvědčivé jen u hygroskopických solí, tj. dusičnanů, chloridů nebo sody. Při odsolování síranů z podkladu je vždy třeba postup několikrát opakovat. Nižší rozpustnost některých solí je nutno podpořit použitím destilované vody jak k vlhčení, tak k zamísení kompresní hmoty.
Omítání svépomocí není o dokonalosti na první pokus, ale o trpělivosti a správném postupu. U menších ploch a postupných rekonstrukcí je ruční omítání praktickou a dostupnou volbou.
tags: #porobeton #omitky #vysychani #zdi #informace