Miloš Urban (*1967) patří k nejvydávanějším českým prozaikům a k dvorním autorům nakladatelství Argo. Jeho knihy, ačkoliv nejsou vždy přijímány zcela bez výhrad, nelze jim upřít nezaměnitelný autorský rukopis. Po románu Santiniho jazyk, se autor vydal poněkud odlišným směrem v nové próze „Pole a palisáda“ s podtitulem „Mýtus o kněžně a sedlákovi“. Tato kniha je českým příspěvkem do mezinárodního projektu Mýty, iniciovaného britským nakladatelstvím Canongate, do něhož se již zapojilo 35 zemí světa a v němž vycházejí moderně převypravované mýty od autorů z celého světa. Zatímco autoři této edice zpracovávali dosud antické náměty, Urbanova próza čerpá z mytologie slovanské.
Urbanův přístup k mýtu
Nová, ryze autorská verze pověsti o Libuši si z klasických předloh písemných i výtvarných, především z řeckých mýtů, vybírá ty prvky a motivy, jež slouží moderně vyprávěnému příběhu. Urban látku neironizuje a nedělá si z ní legraci, přesto ji zbavuje vlasteneckého patosu a modeluje z ní portrét silné, cílevědomé ženy, která dokáže nastoupit cestu k moci a dokonce vládnout, a pak se svých výsad důvtipně vzdá, aby dosáhla pocitu svobody a štěstí. Novela, ačkoliv má malý rozsah, je našlapaná až po sám okraj, takže působí velmi dramaticky a hutně. Obsahuje relativně málo slov, ale všechna jsou ta pravá.
Pověst o Libuši, tisíckrát přepisovaná v duchu školského mentorování, mi poprvé připadla záživná, poutavá, vzrušující. Dalo by se říci, že se text blíží básni v próze, podobně jako Markéta Lazarová pana Vančury - inspiraci stylem Markéty pan Miloš Urban ostatně sám uvádí, když o své novele Pole a Palisáda mluví. Urban svou poetikou výborně navázal na Jiráska. Nekopíroval ho ani neironizoval, jen vyprávění posunul do jiné roviny, psychologicky ho prohloubil a zajímavě aktualizoval. Jazyk, znalost slovanských božstev a originální metaforika přispívají k tomu, že novela působí autenticky - jako skutečná pověst nebo mýtus. V sešeřelém lesíku se ponoříte do jezírka snů, barev, vůní a urbanovské smyslnosti.
Postava Libuše v podání Miloše Urbana
Miloš Urban v této novele znovu zpracoval mýtus o kněžně Libuši a udělal to nečekaným způsobem. Neironizoval, ale přistoupil k tématu s takovou úctou a citem, že možná překvapil i sebe. Vzniklo tak lyrické vyprávění o kněžce, která se svobodněji cítí mezi bogy a bůžky pramenů, lesů a luk, než v hradišti mezi lidmi. O ženě, která je zvyklá na společnost Morany, a proto s váháním je svolná stát se kněžnou Čechů, protože vláda jejích sester by přinesla kmeni zkázu. Urbanova Libuše je asi nejsympatičtější z jejích literárních verzí. Její postava je pojata sice netradičně, ale s velkou hloubkou. V žádném místě Libuše nevloží svůj osud do cizích rukou, jak se to stávalo dříve. Každý okamžik, který ve standardním příběhu spadal do voleb, vzdoru proti vládě ženy nebo pasivní shody s rozhodnutím osudu, u Urbana je místem, ve kterém Libuše ukazuje svou novou tvář, stává se ženou sebevědomou. Může se spolehnout na své mytologické vlastnosti („Jak vidíš, znám dobře své bogy. Nejsem jen kněžna, ale kněžka, na mě si nepřijdeš,“ [Urban 2006: 81]), které ji ujišťují v její nové podobě a dovolují jí dosáhnout cíle, kterým je pravá svatba s Přemyslem. Urbanova Libuše přichází na to jinou cestou než běžně, podle Borgesova pojmenování - volí si jinou větev svého příběhu, který je zahradou s četnými cestičkami [McHale 2012: 153-157].
Porovnání s jinými interpretacemi Libuše
Urbanova Libuše se liší od svých předchozích podob především zdůrazněním skutečnosti, že pracujeme s degradovaným mýtem a zároveň degradovanou hrdinkou, což samotnému spisovateli dovoluje prakticky všechno, ale této možnosti Urban nevyužívá. Jinak by změny, které se odehrávají v rámci schématu hlavní postavy, nebyly tak viditelné ani tak významné. „Pole a palisáda“ doplňuje seznam vlastností, které může přinést až román napsaný začátkem 21. století - psychoanalytickou motivaci hrdinky, pohled do její sexuální iniciace, fyzickou únavu vládou, šťastný konec příběhu, který vychází mimo Libušino proroctví. Zařadit sem můžeme i snahu o propojení hrdinky se slovanským mytologickým universem, což se nevyskytuje ve všech starších podobách textů a v takové míře. Tyto prvky jsou těmi nejzákladnějšími a nejzřejmějšími, které vnáší něco osvěžujícího, neznamenají však ještě změnu ontologického statusu Libuše.
Čtěte také: Plotové pole Sparta - montáž krok za krokem
Jazyk a atmosféra
Miloš Urban zpracovává známou pověst o Libuši, jejím muži Přemyslu Oráčovi a slavném proroctví. Nedělá si nárok na historickou přesnost, přesto vypadá skutečněji než mnohé jiné. Drsné, syrové a nádherně pohanské vyprávění, které v míře více než vrchovaté připomíná pantheon slovanských božstev, Moranou počínaje a Svantovítem konče. Historizující jazyk pak jen pomáhá dotvářet potřebnou atmosféru knihy. Vypravování je poutavé a ani chvilku jsem se nenudila, i popisy byly zábavné. Kniha je velmi sugestivní a s pověstí nakládá řekl bych velmi dobře. Překvapil mě vznešený jazyk ve stylu Jiráska, kterým Miloš Urban příběh popisuje. Jestli dnes někdo vládne jazykem, pak je to Miloš Urban a v této knize zejména.
Postmoderní rozměr
Urbanův text funguje na mnoha úrovních. Bez onoho ontologického přístupu existují jenom vedle sebe, neprolínají se, protože tradičně máme jiný přístup k metatextům, intertextům a samotným příběhům. V tomto případě musíme brát v úvahu všechny ty druhy textů najednou, opatrně pokračovat v jejich stopách. V kontextu Urbanova románu ontologické rozkolísání textu vyplývá z jeho probleskování v kontextu dřívějších literárních (a nejenom) realizací motivu vlády kněžny Libuše v českých zemích. Literární verze hrdinky, kterou nám nabízí Miloš Urban, se mění právě ve srovnání se svými podobami, které se vyskytují v české literatuře už od 10. století.
Autorův komentář k textu, shrnutý v seznamu ‚Zdroje a inspirace‘ [Urban 2006: 123], přináší výčet děl, ve kterých bychom mohli hledat prostor pro srovnání jejich už vyprázdněné podoby s tou Urbanovou. Tady se skrývá výbušnina, kterou současný, postmoderní spisovatel působí ontologickou explozi postavy tak důležité pro celou českou kulturu, od Krokovy dcery z Kosmovy kroniky, přes Libuši Hájkovu a tu známou z Rukopisu Zelenohorského, po kněžnu veskrze slovanskou v Starých pověstech českých, které mimochodem úplně vyprázdnily fabulační skořápku první české kněžny.
Kromě toho tam narážíme na texty, v nichž se těžiště kladlo na velmi charakteristické zpracování mytologické látky, jako jsou Řecké mýty Gravesovy nebo Zlatá ratolest Frazerova. Taková východiska dávají nový kontext všeobecně známému mýtu, ten ale není v žádném případě monotónní. Z tohoto pohledu můžeme bez pochyb zařadit Pole a palisádu mezi romány „story“, podle rozlišení Bogumiły Kaniewské, které badatelka využívá k analýze současné polské prózy. V opozici k románu „meta“, který otevřeně a způsobem zcela exhibicionistickým vypraví o své metatextovosti, román zařazen jako „story“ „se vyhýbá reflexi na téma své vlastní fiktivnosti nebo intertextových vztahů, odhaluje je však v konstrukci, jež viditelně čerpá z kánonu románových zápletek.“ [Kaniewska 1998: 81 - 83; překl. aut.] Až na doslova několik výjimek Pole a palisáda fakticky se vyhýbá možné metatextovosti.
Kritické ohlasy
Kniha „Pole a palisáda“ se setkala s různorodými ohlasy. Někteří čtenáři ocenili, jak se Urbanovi podařilo vžít do ženské psychiky a vytvořit procítěné vyprávění. "Vždy mě připadá, že knihu psala ženská, celá je procítěná, o ženách, snad bez stopy nějakého mužského principu." Jiní vyzdvihují autorovu znalost slovanských božstev a schopnost vytvořit autentickou atmosféru starých časů. Druhé čtení hladilo po duši, jako ženu, nejmladší dceru a matku a zároveň jako milovnici mytologie. Ve své syrovosti je příběh protkán tajemnem a důležitostí slovanských bohů. Pověst o době, kdy se v každém potůčku, stromě a studánce skrýval jejich ochránce, kdy svět byl plný bogů, kterým se lidé klaněli a kterým přinášeli oběti. Pověst o době, kdy lidé splývali s přírodou a byli její pevnou součástí. Naopak, někteří kritici poukazují na faktické chyby v popisu prostředí dané doby a na to, že pojetí Libuše se jim nelíbilo, zejména s ohledem na možnou antifeministickou interpretaci. Například Joanna Czaplińská Urbanovu novelu označuje za antifeministickou. "Bez ohledu na to jaké pohnutky vedly Miloše Urbana k tak extrémně antifeministickému obrazu kněžny..." Jiní čtenáři v knize postrádali typicky urbanovský pohled nebo větší epičnost příběhu. Navzdory tomu, že se kniha někdy dostává do rozporu s obecným vkusem, je "Pole a palisáda" považována za jeden z nejlepších počinů Miloše Urbana a důležitý příspěvek k české mytologii a literatuře.
Čtěte také: Kvalitní plotové dílce z druhé ruky
| Aspekt | Urbanova Libuše | Klasická Libuše |
|---|---|---|
| Pojetí | Silná, cílevědomá kněžka, aktivně formující svůj osud. | Věštkyně, která se podřizuje osudu a potřebám lidu. |
| Vztah k moci | Nastupuje k moci, vládne a pak se jí důvtipně vzdává pro svobodu. | Vládne z nutnosti, ale vnímá to jako břemeno. |
| Mytologické prvky | Propojení se slovanskými božstvy, intimní vztah s přírodou a duchy. | Spíše ve funkci věštkyně, méně explicitní pohanský kontext. |
| Jazyk | Vznešený, poetický, s metaforikou inspirovanou starými kronikami. | Tradiční jazyk pověstí, často s důrazem na vlastenectví. |
| Konec příběhu | Šťastný konec mimo Libušino proroctví, důraz na osobní svobodu. | Splnění proroctví, ústup do pozadí. |
„Vidím velké město Čechů, jehož sláva se vzedme a dotkne se hvězd. Vidím levý břeh a na něm hrad s vysokou černou věží. To bude sídlo knížecí. Současně vidím břeh pravý - bílou věž ze zkamenělých slzí, útulek dětí, které jsou ránem zítřka, a útočiště starců, kteří jsou slavným včerejškem. Řeka, co mezi těmito novými sídly od počátku věků protéká a navždy je dělí, nechť je prahem mezi neslučitelným světem muže a ženy. Podle prahu ať se to město nazývá.“ Toto proroctví je v Urbanově podání jedním z klíčových momentů, které formují celkové vyznění příběhu.
Čtěte také: Návod na montáž pozinkovaného plotového pole
tags: #pole #a #palisada #naklad #informace