Podstatné jméno štěrk je mužského neživotného rodu a skloňuje se podle vzoru „hrad“. Níže je uvedeno jeho skloňování v jednotném i množném čísle.
Skloňování podstatného jména „štěrk“
| Pád | Jednotné číslo | Množné číslo |
|---|---|---|
| 1. kdo? co? | štěrk | štěrky |
| 2. koho? čeho? | bez štěrku | bez štěrků |
| 3. komu? čemu? | k štěrku | k štěrkům |
| 4. koho? co? | pro štěrk | pro štěrky |
| 5. | štěrku! | štěrky! |
| 6. o kom? o čem? | o štěrku | o štěrcích |
| 7. kým? čím? | s štěrkem | s štěrky |
Koncovky 6. pádu množného čísla
Pro 6. pád množného čísla máme k dispozici soubor koncovek ‑ech, ‑ách a ‑ích. Neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑c a skloňují se podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích.
Specifika jednoslabičných podstatných jmen
- Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, rak, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o bozích, špezích, vrazích, pstruzích, racích, Češích atd. se souhláskovou alternací g > z, k > c, ch > š, h > z. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu - s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) - jsou většinou nulové.
- Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h, např. blok, bok, arch, břeh, dluh, roh, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: blocích, bocích, arších, březích, dluzích, rozích. V běžné mluvě se vedle toho uplatňuje variantní koncovka ‑ách, nevyžadující alternaci předcházející souhlásky, např. vedle život v dluzích je v úzu doloženo i život v dluhách.
Dvojí koncovky a výjimky
- Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: duchách i duších (jiné je duše, žen. → duších).
- Pouze koncovku ‑ách má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plech → plechách (na rozdíl od pleš, žen. → pleších); časté je vrch → vrchách i vrších (jiné je vrš, žen. → vrších); srov. výše i životné duchách i duších.
- Pojmenování smyslů sluch a čich se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na ‑ích (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. u sluchu: sluších).
- Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle, převažuje varianta tlachách - ani tuto variantu nelze odmítnout.
Dvou- a víceslabičná podstatná jména
Všechna dvou‑ a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek ‑g, ‑k, ‑h, ‑ch, a všechna životná, která končí na ‑ga, ‑ka, ‑ha, ‑cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o vodácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Koncovce ‑ích konkuruje koncovka ‑ách, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka ‑ách se dnes považuje (vedle koncovky ‑ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních.
- U životných expresiv se jí však užívá jen zřídka, např. vekslákách, miláčkách.
- Běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, obláčcích i obláčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácích i dřevákách, hrncích i hrnkách, v pomnožných teplácích i teplákách, modrácích i modrákách.
U některých slov se koncovka ‑ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka ‑ích stále převažuje (s výjimkou expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též ‑ách. Koncovka ‑ách je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách.
Podstatná jména s měkkou souhláskou před koncovou -a
Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku ‑a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj.
Čtěte také: Fasáda: krása a funkčnost vašeho domu
Podstatná jména končící na -l, -s, -z, -x
- Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích, např. vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o králích, šimpanzích. U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě tendence k tvrdému skloňování (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na ‑ech jsou řídké.
- Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. kostel, bez kostela, o kostelech/kostelích; hotel, bez hotelu, v hotelech/v hotelích; v okresech/v okresích; na plesech/plesích; na jezech/jezích a také v hertzech/hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po ‑p: ve sklepech/sklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné.
- Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. pytel, bez pytle, v pytlech/pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích/korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích/svízelech. U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení ‑ích, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelnou tendenci k tvrdému skloňování. Málo výrazná je např. u slov pantofel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytel a obratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na ‑ech, např. u slova korbel.
Kolísání mezi měkkým a tvrdým skloňováním
Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen s dvojím skloňováním; lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l. Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. ukazují na silnou tendenci k tvrdému skloňování např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, tmelech, aprílech, chrchlech).
Přejatá podstatná jména končící na -ck
Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu ‑ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Tvary 6. p. mn. č. v úzu se setkáváme s variantními koncovkami. Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny ‑cc‑ na ‑c‑: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na ‑ckách: crackách, truckách, trackách.
Podstatné jméno peníz
Peníz, ‚jednotlivá mince‘, historicky ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování. Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech.
Přejatá podstatná jména latinského a řeckého původu
Obecná mužská podstatná jména latinského a řeckého původu zakončená v 1. p. j. č. na ‑us (‑os, řidčeji ‑es) najdeme v mluvnicích v kapitolách věnovaných přejatým podstatným jménům, která nejsou plně začleněna do deklinačního systému domácích podstatných jmen. Ve všech pádech kromě 1. p. (u neživotných jmen i 4. p.) j. č. vychází skloňování z původního tvarotvorného základu (ten vznikne odtržením koncového ‑us, ‑os, ‑es), k němuž připojujeme koncovky příslušného českého vzoru. Životná podstatná jména, např. brontosaurus, dinosaurus, se skloňují podle vzoru „pán“. Životná podstatná jména zakončená na ‑ius, např. génius, nuncius, se skloňují v jednotném čísle podle vzoru „pán“, v množném čísle podle „muž“. Životná podstatná jména zakončená na ‑eus: farizeus, basileus, pygmeus, saduceus se skloňují v jednotném čísle podle vzoru „pán“, v množném čísle podle „muž“. Skloňování v množném čísle podle vzoru „pán“ (které uvádějí některé starší mluvnice) se v praxi objevuje výjimečně, výrazněji se uplatňuje snaha o vyrovnání tvarů 4. a 7. i 6. p. mn. č. Vedle uvedených podob farizeus, pygmeus, saduceus se v češtině užívají (a to častěji) adaptované podoby farizej, pygmej, saducej - ty se skloňují podle vzoru „muž“. Podstatné jméno skarabeus se skloňuje podle vzoru „pán“ v jednotném i množném čísle: 4. a 7. p. skarabey, 6. p. skarabeech. Neživotná podstatná jména na ‑ius, např. nonius (‚měřítko‘), rádius, sestercius, mají tvary j. č. podle tvrdého vzoru „hrad“ („les“), mn. č. podle vzoru „stroj“ („hrad“). V praxi se poměrně často u slov rádius a nonius užívá i skloňování, při němž se koncovky vzoru „hrad“ připojují k podobě 1. pádu.
Čtěte také: Složení betonu
Čtěte také: Štěrk a beton: Co potřebujete vědět
tags: #sklonovani #podstatneho #jmena #sterk