Střešní krajina tvoří významnou součást měst a obcí i jednotlivých staveb. Střecha a její konstrukce má na jedné straně přímý vliv na architektonický výraz a na druhé ovlivňuje jejich funkčnost a životnost.
Definice a funkce střechy
Vysoké nároky kladené na střešní konstrukce, vycházející z estetických i funkčních požadavků, se promítaly do všech stavitelských příruček vydávaných v 19. století. V první řadě se tyto publikace zaměřovaly na vyšetření samotného tvaru a sklonu střechy a dále na definování systém okapů tak, aby byl zajištěn rychlý odvod srážkové vody a sněhu.
Funkci střechy a požadavky na ní kladené vhodně shrnuje definice v Ottově slovníku naučném: „Střecha jest nejvyšší část každé budovy, mající ten účel, aby vnitřek její chránila od deště, krupobití a sněhu a padající vodu odváděla z celého půdorysu stavení. Má-li střecha těmto požadavkům vyhověti, musí býti zařízena tak, aby voda v každé době ze střechy mohla odtékati, což vyžaduje nakloněných rovin.“
Tato konstrukce, která budovu uzavírala, tedy musela vnitřní prostory účinně chránit před působením vnějšího prostředí, tj. deštěm, sněhem, větrem a dalšími nepříznivými vlivy. S těmito požadavky úzce souvisela především funkce odvodu srážkové vody od objektu. Plynulé odtékání vody, které má současně i zásadní vliv na trvanlivost stavby, nejlépe zajistily střechy s nakloněnými plochami.
Historický vývoj plochých střech
Lidé již od nepaměti stavěli přístřešky, aby si zajistili teplo, soukromí i ochranu před nepříznivým počasím a nepřáteli. V průběhu staletí se měnil materiál i konstrukce střech a střešních krytin nejen díky novým technologiím a lepší dostupnosti některých materiálů. Stejně tak se měnil i sklon a tvar střech ruku v ruce se stavebními slohy. V pravěku, kdy člověk opustil jeskyni a potřeboval nějakou ochranu před deštěm, začíná historie střechy a střešní krytiny. Lidé žili v primitivních příbytcích. Ty zakrývali jednoduchými přírodními materiály, které znali a které jim byly běžně k dispozici. Střešní konstrukci tehdy tvořily poskládané větve, střešní krytinu pak chvojí, rákos, palmové listy, sláma či zvířecí kůže. Primitivní střechy chýší v pravěku tvořily například zvířecí kůže.
Čtěte také: OSB desky na plochou střechu: Tloušťka
Ve starověkém Egyptě a na Blízkém Východě vznikly první ploché střechy. Tamní obyvatelé si je mohli dovolit, jelikož se jednalo o oblasti teplé a suché, bez přítomnosti výraznějších srážek. Tehdy také poprvé přišly na svět propracovanější střešní konstrukce, kdy první trámy tvořily kmeny stromů, které byly mezi sebou propletené proutím, později pak dřevěné kulatiny a kamenné desky. Střešní krytina mohla mít několik podob. Osvědčila se buď jako udusaná hlína, vrstva směsi jílové kaše s plevami obilí a slámou, která na ostrém slunci zatvrdla, anebo asfaltová hornina vytěžená z Mrtvého moře, která vynikala vodotěsnými vlastnostmi. Na mnohých stavbách sloužily ploché střechy i jako terasy k odpočinku nebo vegetační zahrady. Jejich památka se dodnes dochovala například v chrámu královny Hatšepsut či visutých zahradách královny Semiramis.
S méně sklonitými, resp. plochými střechami se i v historii můžeme setkat především v jihoevropských zemích, kde nesněží a neprší s takovou intenzitou. Tyto rovné střechy byly využívány i k pobytu. Ploché střechy se staly významným architektonickým prvkem. K největšímu rozvoji plochých střech v moderních dějinách došlo nejprve v meziválečném období, kdy v roce 1927 známý architekt Le Corbusier definoval architektonické zásady, podle nichž měly být ploché střechy využívány jako pobytové terasy a zahrady, a staly se díky tomu významným architektonickým prvkem. K dalšímu masivnímu rozvoji střech mírných sklonů pak přispěla hromadná výstavba bytových a panelových domů 60. letech.
Střechy a střešní krytiny bytových a panelových domů ovšem během následujících dekád prošly velkým technickým vývojem, protože prvotní jednoduché jednoplášťové střechy se příliš neosvědčily. Neměly totiž dostatečné termoizolační vlastnosti a často do nich zatékalo. Na střechách jsme tak mohli v průběhu času pozorovat železobetonové panely doplněné parotěsnou vrstvou z asfaltových pásů, pěnový polystyren, který se pozvolna stal nedílnou součástí skladby střešních plášťů, nebo kompletizované tepelně izolační dílce složené z polystyrenu, asfaltových pásů a desek z heraklitu. Od 70. let se pak začaly současně využívat také střechy dvouplášťové, jež tvořil železobeton, zděné části, dřevo a další. V 90. letech se materiály i skladby střech neustále rozvíjely současně s tím, jak se zvyšovaly požadavky na termoizolační kvalitu.
Střešní konstrukce městských činžovních domů 19. a počátku 20. století
Následující 1. díl příspěvků na téma střešních konstrukcí městských činžovních domů 19. a počátku 20. století se zaměřuje na tvarové řešení, které nabízely nejvýznamnější stavitelské příručky předminulého století - autorů Niklas - Šanda, Pacold a na počátku 20. Střešní konstrukce městského činžovního domu 19. a počátku 20. století z pohledu stavitelských příruček - 1.
Výstavba městských činžovních domů a nutnost poskytnout bydlení obyvatelstvu přicházejícímu do měst vedly ke zvyšování podlažnosti i změně potřeb z hlediska využití podkrovních prostor. Tyto faktory s sebou přinesly nová řešení krovové konstrukce a střešní krajiny. I přesto patřily ještě v roce 1914 mezi nejdražší byty ty, které byly umístěny v prvním patře, protože v podkroví bylo z celého domu nejméně světla a nebyl tam dobrý vzduch.
Čtěte také: Výběr krytiny pro plochou střechu
Mimo jiné negativní dopady nezdravého bydlení ve vyšších podlaží vyústily v regulaci výšky domů ve velkých evropských městech, např. ve Vídni, Berlíně, Mnichově, ale také v Praze, na maximálně pět pater. K iniciaci rozvoje užívání střech, resp. podkrovních podlaží došlo přibližně v polovině 19. století, kdy byl vynalezen výtah (hydraulický výtah s pojistkou, Elisha Otis, 1852), který zajistil lepší dostupnost vyšších podlaží. K rozšíření výtahu v městských činžovních domech však došlo až po 1. světové válce.
Mezi významnější česky psané stavitelské příručky 19. století patřila především práce J. Niklase a F. Šandy, kteří v roce 1865 vydali českou verzi práce J. P. Jöndla „Die Landwirtschaftliche Baukunst“ (v češtině vyšlo pod názvem „J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním“). Tradici stavitelství 2. poloviny 19. a počátku 20. století následně shrnovaly také tři díly J. Pacolda „Konstrukce pozemního stavitelství“, které vyšly ve dvou vydáních nejprve v letech 1890-1895 a poté 1900-1903. Poslední příručkou, která vyšla ještě před 1. světovou válkou, byla dvoudílná práce J. Kohouta a A. Tobka „Konstruktivní stavitelství“, z let 1911 a 1915.
Tyto stavitelské příručky se tématem návrhu střešní konstrukce zabývaly především ve vztahu ke sklonu (a), tvaru střechy (b), řešení okapů (c), střešní krytině a konstrukci krovu. Ze srovnání uvedených i dalších dobových stavitelských příruček je patrné, že přístupu k řešení střešních konstrukcí byla sice věnována pečlivá pozornost, nicméně během 2. poloviny 19. a počátku 20. století došlo k minimálnímu dalšímu vývoji a požadavky se téměř shodují.
Charakteristika střešní konstrukce podle Niklase-Šandy z roku 1865: „Veliký vliv na trvanlivost stavení má nejvyšší jeho část, střecha totiž, která vnitřní jeho prostor před deštěm, krupobitím a sněhem chrániti a padající vodu od stavení odváděti má. Musí býti tedy střecha, má-li těmto požadavkům náležitě vyhověti, tak zařízená, aby voda v každé době se střechy odtékati mohla, což nakloněných ploch vyžaduje.“ (Niklas - Šanda 1865, 160) je víceméně totožná s popisem v Pacoldově příručce z roku 1900: „Střechy zakončujíce budovy, chrání je proti škodlivým vlivům povětrnosti, hlavně proti dešti a sněhu. V krajinách, kde jest málo atmosférických srážek, kde sníh vůbec neobjevuje neb ležeti nezůstává, nemají stavení žádných střech a budovy se opatří vrchem na jiný způsob, použitím mazání neb dlažeb. K úplnému dosažení účelu musí býti plochy střech skloněny a pokryty látkami vodotěsnými, hladkými a dle požadavků stavebního řádu i do jisté míry ohnivzdornými.“ (Pacold 1/1900, 19).
Stavební řády a využití podkroví
Stavební řád pro hl. město Prahu z roku 1886 například zakazoval „zřizovati v městě příbytky na půdách“. Ve Stavebním řádu pro království České ještě přísněji požaduje: „Zřizování příbytků na půdě zakazuje se. Tam, kdy příbytky podkrovní jsou již zřízeny, budiž všemožně na to naléháno, aby přestal takový způsob užívání půdy.“ Stavební řád pro zemské hlavní město Brno, pro královské hlavní město Olomouc, pro královská města Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská z roku 1914 se byty na půdě zabývá v samostatném par.77: „Zřizování bytů v prostoře půdní jest dovoleno jen tehda, když podobné byty nanejvýš bezprostředně nad druhým patrem se umístí, od vedlejších částí půdy massivnimi zděmi způsobem před ohněm bezpečným se oddělí, a když proti užívání jich nevyskytnou se obavy z ohledů zdravotních.“
Čtěte také: Realizace ploché střechy s asfaltem
Materiály a typologie střešních krytin
Mezi nejrozšířenější střešní krytinu patřily hladké keramické tašky (bobrovky, popř. prejzy), které nejlépe odolávaly negativním účinkům vody a mrazu. Sklonitost střechy byla určena především střešní krytinou, mezi další faktory patřily sloh budovy, konstrukce krovu a již zmiňované povětrnostní podmínky.
V historickém vývoji krytin v Čechách a na Moravě z pohledu dějin se zaměřím na střešní krytiny tvrdé pro šikmé střechy. Mezi stálice patří břidlice, pálená krytina, betonová krytina a eternitové šablony.
Došky
Sláma, rákosí nebo orobinec (vytrvalá bažinná rostlina). Z těchto favoritů jste mohli (a výjimečně ještě můžete) spatřit tradiční střechu našich krajin. Na metr čtvereční je potřeba asi 15 snopků. Na pokrytí stodoly tak spotřebujete až 6000 snopků. U dobře zhotovených došků můžete počítat s životností kolem 40 let, v dobrých podmínkách a s dobrou péčí vydrží i 60. Došky u nás zatím patří na novostavbách spíše k raritě, ale i do Česka pomalu proniká trend, který je vrací zpět na výsluní. Pokud nad nimi uvažujete, nezapomeňte, že došková střecha musí mít větší sklon.
Šindel
Hodí se na roubenky a stavby, které chtějí splynout s původní zástavbou podhůří. V našich krajích se mu dostávalo velké pozornosti. Najdete ho ale i na honosných stavbách včetně zámků. Šindel totiž dovoluje zpracovat detail. Má malé rozměry (na šířku 8 až 15 cm a na délku ne více, než 60 cm), a tak se s ním skvěle tvoří nároží, úžlabí i hřebeny. Své místo má na střechách i dnes. S ochranným nátěrem dokáže v nehostinných horských podmínkách překonat i betonovou konkurenci. Jen nesmí být majitelé líní každých 8 až 10 let nátěr obnovit. Šindel musí být ale štípaný. Pokud se rozhodnete pro řezanou variantu, počítejte s nižší životností, protože je narušena přirozená struktura dřeva, respektive jeho vlákna. Na trhu jsou i moderní plastové imitace. U těch nejlepších rozdíl ani nepoznáte.
Prejz
Inspiraci čerpá už ve starověku, konkrétně v Řecku. Předchůdcem klasické červené pálené prejzové střechy je totiž tegulae, ploché „tašky“ se zvednutým okrajem, které překrýval zčásti takzvaný imbrex. Ten již notně připomíná naše české prejzy. I ty mají dva díly - spodní korýtko a vyklenuté kůrky. Prejz se hodí ideálně tam, kde již byl, tedy jen v rámci rekonstrukce historických staveb a střešních detailů, na které je vhodný. Na nové stavby ho plošně nejde doporučit. Je totiž náročný na údržbu, nemá zámky, a tak se musí mazat maltou. A na té se vyřádí rychle zub času. Lepší variantou je tak klasická bobrovka.
Bobrovky
Těžko hledat pro naši kotlinu typičtější střechu, než je ta z bobrovek. Pokud zrovna hloubáte, zda je její název skutečně odvozen od vodního hlodavce, tak jste uhodili hřebíček na hlavičku. Tvarem totiž připomíná ocas bobra. Hmotnost jednoho kousku bobrovky bývá 1,75 kg. Rozměr pak 380 x 175 x 15 mm, výsledná střecha je tedy pořádně těžká. Pokud se rozhodnete pro tuto krytinu, počítejte rovnou s nutností hydroizolace. Zamyslete se také, která konkrétní konstrukce je pro váš dům nejvhodnější - zda jednoduchá, korunová (vhodná na větší vzdálenosti latí), nebo šupinová, která využívá dvojitě kladených tašek.
Břidlice
Je černá až šedivá a dobře se z ní dělají tenké desky. Břidlicové střechy se největší slávě těšily v druhé polovině 18. století, kontinuálně se ale používají až dodnes, a to hlavně na historizující stavby. Na těch najdeme stále kamennou střechu, typově novější obydlí ale využívají imitace v podobě cementovláknité šablony. Pravá břidlice má totiž několik nesporných nevýhod. Na prvním místě je její váha, na druhém nepříliš dobrá těsnost, vyžaduje proto hydroizolaci. Odvděčí se ale nedegradováním a skutečně dlouhou životností. V roce 1776 byla na Moravě, ve Svobodných Heřmanicích, zahájena těžba břidlice. Právě zde lze hledat epicentrum historie pokrývání břidlicí u nás. Břidlice nacházela rozsáhlé uplatnění a ve 40. a 50. letech 19. stol. se jí nahrazovaly doškové a šindelové střechy. Dnes se jí říká divoké krytí. První břidlicová tvarovaná šablona pro pokrývání se datuje o několik staletí později, a to z doby římské, kde se používal šestihran s dírkou pro kovaný hřeb. S odstupem několika staletí se na evropském kontinentu utvořily čtyři technologie pokrývání. Je to Anglické dvojité krytí ze čtverců a obdélníků. V Německu je to krytí šupinou z oblých tvarů, ve Francii pak šestiúhelníkovou šablonou.
Betonová taška
Betonová směs pro stavební účely je známá již z doby antického Říma. Pro stavbu rozsáhlé kopule dodnes dochovaného světoznámého Pantheonu byl použit římský litý beton „Opus caementium“. Ten se pak s úspěchem používal v mnoha evropských zemích. Vznik betonové tašky se nijak neliší od vzniku ostatních střešních krytin. To znamená, že vzniká v oblasti s výskytem základního materiálu a v době, kdy lidstvo dospělo k myšlence využití místního surovinového zdroje. Prvním výrobcem a vynálezcem betonové tašky byl Adolph Kroher. První tašku z cementu vyrobil v roce 1844 ve své cementárně ve Staudachu cca 10 km od Chiemsee. U nás se začalo s výrobou betonových střešních tašek koncem prvního desetiletí 20. století. Je ještě pár jedinců, kteří se k této ruční výrobě, zaniklé po 2. světové válce, vrátili a provozují na původním zařízení.
Eternit
Na konci 19. století se podařilo po sedmi létech výzkumu ukončit Ludviku Hatschekovi, zakladateli továrny Eternit, vývoj zcela nového materiálu, který pak měl změnit střechy tohoto světa. Azbestocementová krytina byla 15.7.1901 uznána jako rakouský patent pod číslem 5970. Svůj patent ohlásil v roce 1900 jako „Postup pro výrobu desek z umělého kamene vyráběných z vláknitých látek a hydraulických pojiv“. Licence pro tento postup prodával Hatschek do celého světa. V roce 1910 začal František Hloch, zakladatel firmy Zenit v Šumperku vyrábět „azbestovou břidlici“. Po vleklých sporech o patent firmu Zenit ovládl pan Hatschek a vytvořil novou společnost Eternitové závody Hatschek. Rozšířil se výrobní sortiment a společnost se snažila získat vliv nad celým Československem. Získala kapitálovou účast v Praze a v Berouně. Po válkou zničeném závodu se výroba znovu rozjela a od roku 1990 přechází výroba na bezazbestové krytiny. Pozoruhodné na tomto postupu je to, že i po přechodu od přírodních azbestových vláken na organická, tj. Z výše uvedených střešních krytin je patrné, že si prošly vývojovým i kvalititavním obdobím a jsou připraveny i nadále se uplatnit na našem trhu.
Plechová střecha
Plech si své místo našel historicky zejména tvarově složitějších střechách - například barokních báních. Nejčastější variantou byla měděná střecha, časem se přidala i pozinkovaná ocel, hliník a další. Dnes je populární titanzinek. Plechovou střechou se dá designově mnohé vylepšit, ale také mnohé zkazit. Obvykle platí přímá úměra, že s cenou roste i krása. K dostání jsou například šablony velikosti přibližně A3, které jsou lehce tvarovány jako taška. Plechová střecha je jednoduchá na provedení, ale výsledkem bývá fádní kus, nad kterým by každý architekt ohrnul nos. Tvůrci promyšlených a na pohled hezkých střech často sahají opět k mědi. Vyplatí se pro tvarově náročné projekty.
Ochrana historické střešní krajiny
Důležitou součástí městského architektonického dědictví je i střešní krajina. Její význam je v rámci městské výstavby však zvlášť významný, nejen s ohledem na počet střech, ale v mnoha případech také z důvodu morfologie terénu a množství vyhlídkových bodů, ze kterých se střechy pohledově uplatňují. Přestože se ve většině případů nejedná o součást památkově chráněných objektů, často tvoří součást městských památkových rezervací a jako takovým by jim měla být věnována pozornost. Střechy a jejich detaily jsou ohroženy půdními vestavbami a nástavbami, nevhodnými úpravami tvaru (např. vypuštěním námětků, které vede k potlačení charakteristického zalomení střešní plochy nebo zvýšení úrovně spodní hrany střešní plochy, při kterém vzniká nežádoucí mezičlánek mezi krytinou a římsou), novými cizorodými materiály.
Zachování detailů a provedení střešních konstrukcí je úzce spojeno s celkovým výrazem staveb a s autenticitou prostředí. Při obnově městských domů 2. poloviny 19. a počátku 20. století by nemělo docházet k mechanické náhradě historické střešní krytiny za novodobou bez zvážení širších souvislostí - ať již se jedná o autenticitu materiálu, vzhledu či o zachování kontinuity a kontextu dotčeného městského prostředí.
V současné době je nejmarkantnější změnou výměna krytiny za novou. Stovky let se střechy s pálenou krytinou vyznačovaly pestrou barevností. Ta byla důsledkem pouze lokálních oprav krytiny. V případě nutnosti přeložení celé střechy se úzkostlivě dbalo na to, aby se staré tašky, pokud nebyly porušené, znovu pro krytí použily. Pouze chybějící část se doplnila novými. V posledních desetiletích bývá v historickém centru našeho hlavního města zvykem kompletní výměna krytiny za novou, i když to - jak uvádějí prameny památkových organizací - často není potřeba. Opodstatněným důvodem pro kompletní výměnu může být v některých případech nekompatibilita nových dostupných tašek s historickými (prejza). Úpravy střech ale nezahrnují pouze výměnu krytiny. Pohled na pražské střechy z terasy u Pražského hradu nebo pohled ze zámku v Českém Krumlově na historické centrum města je stále nenapodobitelný. V Evropě však existují mnohá místa, kde k obnově starých střech přistupují jinak. Skutečnými mistry v citlivém zachovávání historického vzhledu střech a měst obecně jsou Italové.
Doporučením krytiny typu bobrovka/falcovka se památkový ústav snaží dodržet jednotný architektonický ráz dané lokality a shodné tvarové řešení viditelné části střešního pláště (včetně způsobu pokládky). To je důležité vzhledem k historické tradici lokality a zachování charakteristické textury střešní krajiny.
Doporučené historické střešní krytiny pro památky
Jak tedy sáhnout po té správné krytině při obnově střechy památkově chráněného objektu? Snahou je provést rekonstrukci s co největší věrností. Je to choulostivá záležitost a klade vysoké nároky na projektanty i řemeslníky. Jejich dobré zkušenosti s keramickou, pálenou taškou, know-how výroby, servis a jejich nabídka jsou důvodem, proč jsou často voleným materiálem. Z jakých modelů keramických, pálených tašek můžeme vybírat pro rekonstrukci památek?
- Opál je bobrovka s nádechem nostalgie
- Granát 11 a Granát 13 - falcovky
- Smaragd - jedinečnost a individualita
Nejčastěji doporučují keramickou tašku bobrovku/falcovku v režné úpravě (tedy bez povrchové úpravy). Důvodem, proč památkáři volí režnou keramickou, pálenou tašku je, že tato povrchová úprava stárnutím získává patinu oproti taškám s engobou či glazurou.
Moderní trendy a budoucnost střech
Dnes jsou populární především lehké střešní krytiny, nejčastěji v plechovém provedení, například jako trapézový plech. Ty se osvědčily z celé řady pohledů. Největšími trendy moderní doby jsou zelené střechy, tedy částečně nebo zcela pokryté vegetací a půdou či pěstebním substrátem vysazovaným nad hydroizolační membránu. Po staletí byly známé již na Islandu, ve Skandinávii, Kanadě nebo USA. A zůstaneme-li ještě u novodobých a moderních trendů, nutně musíme zmínit také střechy s fotovoltaickými a solárními panely. Ta první vyrábějí ze slunečního záření elektřinu, ty druhé pak teplo, kterým lze zásobit interiér budov všeho typu od rodinných domů až po nejrůznější průmyslové, zemědělské, obchodní, společenské objekty. Fototermiku a fotovoltaiku lze nainstalovat na takřka všechny tvary a typy střech. Ideální je střecha orientovaná na jih. Na střeše, zejména ploché, je nutné panel přizvednout do správného úhlu. Vývoj střech, krytin a jejich tvarů stále nekončí a je jasné, že bude pokračovat i nadále. Díky aktuální otázce úspor energií jsou na vzestupu bílé střechy, které se i za slunných dní ohřejí jen mírně nad teplotu vzduchu.
tags: #plocha #historicka #strecha #informace