Funkcionalismus je architektonický sloh, který se od dvacátých až do sedmdesátých let minulého století stal hlavním architektonickým a stavebním směrem v Evropě. Ačkoliv počátky funkcionalismu lze hledat již na konci devatenáctého století, narůstající popularitě se začal těšit až po konci první světové války. Tomuto trendu přispívala postupná proměna celospolečenské atmosféry v řadě evropských zemí, včetně Československa. Československá meziválečná architektura je považována za jeden z nejlepších architektonických stylů v Evropě tohoto období.
Funkcionalismus jako architektonický směr se objevuje od 20. let 20. století. Jeho inspirací byly tehdejší společenské změny. Hlavním cílem bylo stavět budovy, které byly navrženy pro zamýšlené použití a zároveň vyhovovaly potřebám průmyslu. Tento architektonický styl se ve 20. a 30. letech 20. století rozšířil po celé Evropě včetně Československa.
Princip funkcionalismu lze shrnout do slavné definice Louise Sullivana z roku 1893, že "forma následuje funkci". Klíčovým rysem funkcionalismu je používání účelových staveb s jednoduchými formami a začlenění nových materiálů, jako jsou šamotové cihly, železo a beton. Funkcionalismus vznikl na základě názorů, myšlenek a přístupů, které se objevovaly již v 19. století. Váže se k principům odmítnutí historie a umělecké stránky architektury, na sociální úkoly, hygienu, konstrukci, geometrické tvary, asymetrie a pravdivost. Formu mu určují provozní, ekonomické, sociální, hygienické funkce stavby. Budovy mají obvykle tvar vycházející z kvádru. Použité barvy a materiály na sebe navazují a neměl by se vyvyšovat jeden materiál nad druhý. Vše je podřízeno funkci, použije se zde minimalismus a zrušení všeho zbytečného.
Le Corbusier a pět principů moderní architektury
Významným představitelem funkcionalismu v českých zemích byl Adolf Loos. Věřil, že architektura by neměla být považována za umění, ale měla by se stále držet estetických ideálů. Podobný názor zastával i Le Corbusier, slavný švýcarský architekt a urbanista. Věřil, že funkcionalismus je novým stylem, který se odpoutává od okázalosti počátku 20. století. Kladl důraz na geometrickou čistotu tvarů a vypracoval pět základních principů moderní architektury.
Tyto principy, které se staly ikonickými pro funkcionalistickou estetiku, zahrnují:
Čtěte také: Vztah funkcionalismu a ploché střechy
Sloupy (Pilotis): Zvednutí stavby nad zem na sloupech, což umožňovalo volný průchod a zachovalo zahradní plochu pod domem.
Střešní zahrady: Ploché střechy byly využívány jako zahrady a terasy, čímž se navracela příroda do městského prostředí a zároveň se zlepšovala tepelná izolace budovy.
Volný půdorys (Plan Libre): Díky sloupové konstrukci nebyly nosné stěny uvnitř budovy, což umožňovalo flexibilní uspořádání vnitřních prostorů.
Pásová okna (Fenêtre en longueur): Horizontální pásy oken zajišťovaly maximální přísun denního světla a panoramatické výhledy, zároveň zdůrazňovaly horizontální orientaci stavby.
Volná průčelí (Façade Libre): Protože nosná konstrukce byla tvořena sloupy, fasáda mohla být navržena zcela nezávisle na vnitřním uspořádání a sloužit estetickým účelům.
Čtěte také: Betonová deska: klíčový prvek ve stavebnictví
I Le Corbusier usiloval o bydlení účelné, racionální, funkční, poskytující dostatek prostoru a přirozeného světla. Jako další urbanisté prosazoval architekturu, která vycházela z vědeckého zkoumání lidských potřeb a forma nových staveb měla být podmíněna provozním, společenským a hygienickým potřebám jejich obyvatel a uživatelů. U nás pak mezi funkcionalisty patřil architekt Adolf Loos, který oproti Le Corbusierovým konceptům rozvinul odlišné uspořádání vnitřního prostoru‚ tzv. Raumplanu. Ten spočíval v narušení horizontálního navazování pater, a naopak v propojení prostor s různými výškovými úrovněmi.
Bauhaus: Průkopník funkcionalismu v designu
Málokteré hnutí trvalo tak krátce, a přitom mělo tak velký dopad na celou společnost jako umělecká škola Bauhaus. Její myšlenky měly zásadní vliv na moderní architekturu a podobu našich domovů. „Škola Bauhaus vznikla vlastně sloučením akademie výtvarných umění a uměleckoprůmyslové školy. Cílem bylo propojit vysoké umění s uměleckým řemeslem,“ vysvětluje kurátorka GJF Klára Pučerová. Škola byla sice založena ve Výmaru, ale o pět let později se přesunula do saské Desavy, kde vydržela až do roku 1932. O rok později ji nacisté pro její levicový a pokrokový charakter zrušili.
Právě budovu školy v Desavě a další stavby, které se ve městě zachovaly, zachytil na svých snímcích fotograf Filip Šlapal. „Fascinuje mě, že se s principy Bauhausu setkáváme v moderní architektuře dodnes, přestože ta škola fungovala sotva 15 let.“
Šlapal fotografoval i stavby vyučujících Bauhausu v Česku. „První je vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe a druhou vila v pražské kolonii Baba architekta Marta Stama,“ ukazuje Filip Šlapal. Bauhaus ale výrazně inspiroval i řadu dalších evropských a československých umělců, například Karla Teigeho, fotografa Jindřicha Kocha, architekty Josefa Chochola, Jaroslava Fragnera, Karla Honzíka a mnohé další. Propojením umění s řemeslem a technikou a snahou o jednoduchost a funkčnost se bauhausovské umění odrazilo nejen v architektuře, ale i ve výtvarném umění, designu a vůbec celé dobové estetice. V GJF můžete vidět také videa s pamětníky, ale třeba i dobové filmy, které ukazují, jak Bauhaus ovlivnil vzhled domácností, třeba nahrazením starých kuchyní novými linkami a dalšími vynálezy.
Funkcionalismus v Československu: Zlín jako zářivý fenomén
Funkcionalismus v československém stavitelství pronikla naplno ve 30. letech 20. století. Tehdejší, zejména nově nastupující generace architektů se snažila navrhovat díla nové formy a v univerzálním stylu, distancujících se od historismu, secese, ba i od kubismu a dalších slohů, které považovala za překonané. Na rozdíl od konstruktivismu, který se paralelně vyvíjel v Rusku a ve kterém byla konstrukce staveb až demonstrativně přiznána, byl ve funkcionalismu kladen důraz spíše na funkci staveb. Funkcionalističtí architekti ve svých dílech využívali až přísně jednoduché linie staveb, geometricky čisté tvary a navrhovali vzdušné, prostorné a funkčně koncipované interiéry. Cílem této, tak zvané moderní architektury bylo odpoutání se od okázalosti, přezdobenosti a komplikovanosti a zřetelný odklon od tzv. strojené estetiky, která v architektuře a stavebnictví dominovala ještě počátkem dvacátého století. Mezi funkcionalisty preferované materiály patřily zejména železobeton, kov a sklo.
Čtěte také: Výhody rovné betonové střešní krytiny pro vaši střechu.
Na počátku minulého století byl Zlín nenápadné, řemeslnické město. O dvacet let později však zažil nebývalý rozvoj a mluvilo se o něm jako o „městě století“. Zlín se v této době stal také centrem obuvnictví; v rozsáhlých areálech s továrnami, které produkovaly miliony párů obuvi, pracovaly tisíce zaměstnanců. Od roku 1921, kdy bylo ve Zlíně evidováno necelých pět tisíc obyvatel, stoupl jejich počet v polovině 40. let na více než třicet sedm tisíc. A všichni potřebovali někde bydlet.
Pracujeme společně, žijeme individuálně: Baťovy domky
Bytovou otázku svých zaměstnanců se Tomáš Baťa, zakladatel obuvnického impéria, rozhodl vyřešit osobně. Během 20. let minulého století začal stavět rozlehlé čtvrtě obytných domků. Byly jednoduché, avšak účelné. Dole malá kuchyň, jejíž rozměry byly voleny záměrně - Baťa usiloval o kolektivní stravování v podnikových vývařovnách; vedle obývák, v patře dvě malé místnosti, ložnice a dětský pokoj. Kolem domu malá zahrada, na které mohli mít Zlínští pouze květiny či okrasné keře. Pěstování vlastní zeleniny či mít na zahradě například králíkárnu bylo zakázáno. Dle Baťovy filozofie měl domek sloužit k odpočinku po práci. Dalším z Baťova přesvědčení bylo, že pracovat se má kolektivně, bydlení však má být pro každého individuální. Proto stavěl rozsáhlé kolonie malých domků namísto domů činžovních či domů s mnoha byty.
Na počátku 30. let se však začaly objevovat kritické ohlasy, které poukazovaly na to, že dosud stavěné jedno-, dvoj- nebo čtyřdomky jsou příliš stejnorodé. Baťovy závody tedy kolem roku 1935 vypsaly dvě architektonické soutěže, jednu na vzorový čtyřdomek a druhou na vzorový jednodomek. V obou případech šlo o soutěže mezinárodní do nichž se přihlásilo téměř tři sta architektů. Zlín může být díky tomuto počinu spojován se jménem jedné z legend funkcionalismu, francouzským architektem Le Corbusierem. Ten zasedl v porotě architektonických soutěží a navrhl propojení Zlína s Otrokovicemi. Když v roce 1935 Zlín poprvé navštívil, byl jeho specifickou architekturou natolik očarován a prohlásil, že „Zlín jest zářivým fenoménem“. Na urbanistickém řešení města i návrzích jednotlivých domků se podíleli nejslavnější čeští funkcionalističtí architekti - Josef Gočár, František Lydie Gahura či Vladimír Karfík.
Příklady funkcionalistických staveb ve Zlíně
Už po několik desetiletí se do Zlína každoročně sjíždějí stovky fanoušků funkcionalismu, aby mohli obdivovat ojedinělý fenomén Baťových domečků. Vždy se však mohli kochat pouze červenými cihlovými fasádami domků, které se od sebe nijak výrazně neliší. Jedním z výjimečných je Dům č.p. 1295 ve čtvrti Nad Ovčírnou, klasická kostka z pálených cihel. V dubnu roku 2007 jej zlínské Muzeum jihovýchodní Moravy přeměnilo na stálou expozici a funkcionalističtí nadšenci tak dostali jedinečnou možnost nahlédnout i do interiéru a zjistit, jak se žilo střední třídě v meziválečném období v Česku.
Expozice vykresluje tehdejší život do nejmenších detailů. V domě nechybí původní nábytek, například typická kredenc či malý sporák, který za války vyráběly přímo Baťovy závody. Klasické bílé židle a jednoduché hrníčky se zlatým zdobením mnozí pamatujeme z bydlení našich babiček. Na zdech obýváků visí obrazy typické pro tuto dobu, krajinky a šeříkové motivy. Na kredenci v obýváku se vyjímá notoricky známé sousoší srnce se srnou, vedle křesla s květinovým motivem kdysi vyhrával dobový gramofon na kličku.
I přes to, jaké úspěchy otevření domku č.p 1295 slavilo, atraktivní expozice je momentálně pro veřejnost uzavřena kvůli vysoké vlhkosti a dřevomorce. „Dohodli jsme se, že Statutární město Zlín nechá vypracovat technickou studii, která bude obsahovat řešení odvlhčení a odizolování objektu včetně vyčíslení finančních nákladů. Na základě vypracované technické studie se rozhodne o dalším postupu,“ komentoval situaci ředitel muzea Antonín Sobek.
Baťovy domky i v jednadvacátém století nadále plní svou funkci a zájem o ně rozhodně neopadá. To potvrzují i realitní kanceláře. Mezi nejžádanější lokality patří městské čtvrti Lesní Čtvrť, Zálešná či Podvesná a za bydlení právě v těchto částech města jsou lidé ochotni připlatit i desítky tisíc. Na mnohých domcích jsou již viditelně znát stopy času. Pálené cihly mají svou určitou životnost a některé z domků začínají chátrat. Lidé, kteří v nich už spoustu let žijí, se je snaží rekonstruovat a zvelebovat. Mnozí z nich však narazí na problém - nařízení památkářů. U domků, které se nacházejí v památkových zónách, jsou památkáři nekompromisní a opravy a rekonstrukce podléhají velice přísným pravidlům. V listopadu roku 2010 se město snažilo o zmírnění regulí a s památkáři jednalo. Majitelé domků jsou však povinni striktně dodržovat původní jednotný vzhled, tzn. jednoduché bílé dveře, bílé okenní rámy, trubkové zábradlí a jiné.
Zde je shrnutí zkušeností obyvatel Baťových domků:
- Jiří M., 24 let: „V domě bydlím od svého narození. Jelikož jsme v roce 1997 zažili povodně, prošel náš domek kompletní rekonstrukcí a téměř vše je vyměněné. Bydlíme v jednodomku a navíc jsme přistavovali, takže na nedostatek místa si rozhodně stěžovat nemůžeme.“
- Jakub Š., 34 let: „V domku bydlíme dva roky a moc spokojení tady nejsme. Dům nikdy neprošel žádnou rekonstrukcí, kvůli starému topení se špatně vytápí a jedním z dalších problémů jsou například průchozí pokoje.“
- Michaela B., 36 let: „Bydlíme tady už docela dlouho a domek prošel rekonstrukcí. Vyměnili jsme okna, zateplili ho a obložili cihlovým páskem. Byly však potřeba povolení památkářů, protože naše čtvrť leží v památkové zóně. Vnitřkem jsme taky rekonstruovali, jednak kvůli malé kuchyni a koupelně a také kvůli nevyhovujícím podlahám a schodišti. Po všech rekonstrukcích dům poskytuje veškeré pohodlí, je v klidné části města, ale zároveň kousek od centra. Neměnila bych.“
- Anna K., 18 let: „V domě bydlím s rodiči už sedmnáct let. Za tu dobu jsme vyměnili pouze okna, žádné větší změny, jako například přístavby, neproběhly. Pro tři lidi je to celkem pohodlné bydlení, nedostatkem je pouze malá kuchyně a koupelna.“
Vila Tugendhat: Ikona světového funkcionalismu
Funkcionalismus je považován za jeden z nejvýznamnějších a nejvíce plodných stavebních slohů v naší zemi. Když během 20. let minulého století vznikal, mluvilo se o zániku architektury jako umělecké disciplíny a zrodu architektury jako vědy. Největší důraz byl kladen na funkci stavby, tudíž jak půdorys tak rozmístění jednotlivých prostor a jejich vzájemné vazby byly důmyslně promýšleny. Vznikal logický celistvý systém, který se stal jakousi továrnou na bydlení. A v 90. letech se na architektonickou scénu znovu vrátil.
Černá Pole se stávají jednou z nejprestižnějších brněnských rezidenčních čtvrtí. Průmyslníci, obchodníci i advokáti, zkrátka vyšší vrstva brněnské společnosti si právě v této lokalitě nechává budovat svá sídla. Parcela na ulici Černopolní, své doby Schwarzfeldgasse, zůstává prázdná. Skýtá ovšem tak nádherný výhled na historické panoráma města, že přímo vybízí k tomu, aby na ni vzniklo něco jedinečného. Fenomenálního. Pozemek patří židovské německé rodině Tugendhatových. Manželé Fritz a Greta mají jasnou představu o tom, jak má jejich budoucí domov vypadat. Moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary. Představa pokojů plných figurek a deček je přímo děsí. Greta Tugendhatová se proto obrací na německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Jeho tvorbu měla možnost poznat již dříve v Německu, kde určitou dobu pobývala, a silně na ni zapůsobila. Je léto roku 1929 a započíná se projekt, který dá vzniknout jedné z nejvýznamnějších staveb světové architektury. Vile Tugendhat.
Stavba vily v Černopolní ulici č.p. 45 trvá přesně čtrnáct měsíců a Vánoce roku 1930 už rodina Tugendhatova slaví v jejich novém společném domově. Za oněch čtrnáct měsíců, pod vedením architekta Miese, vzniká třípodlažní vila ve svažitém terénu, na tu dobu v mnoha ohledech zcela jedinečná. Jedním z hlavních požadavků manželů Tugendhatových byl ten, aby dům poskytoval dostatek místa, byl vzdušný, jasný. Byly žádány velké prostory, neboť podle majitelky „velké prostory osvobozují; prostor má ve svém rytmu zcela zvláštní klid, který nemůže poskytnout uzavřená místnost“. Zároveň ale musel poskytovat dostatečné množství intimity. To vše se podařilo Miesovi ve vile skloubit. Díky užití správných materiálů, díky jeho mistrné práci s detaily i vizi „plynoucího“ obytného prostoru. Vilou Tugendhat je uskutečněna jedna představa o svobodě.
Kdo kdy procházel Černopolní ulicí a míjel vilu Tugendhat, málokdo by ji přisoudil roli jedné z nejuznávanějších staveb světa. Tváří se nenápadně, stroze. Jako jednopodlažní budova s garáží. Ovšem při pohledu z jižní strany, nabývá vila zcela jiného rozměru. Je impozantní. Ční nad rozlehlou zahradou, s fasádami porostlými popínavými rostlinami, které evokují „optické zmizení“ stavby v zeleni. O to víc je dosaženo dokonalého spojení interiéru vily s exteriérem. I zahrada je navržena tak, aby hlavně sloužila svým obyvatelům. S velkými travnatými plochami a minimem porostů představuje malý ráj pro děti majitelů. A vegetace nechybí ani přímo v interiéru. V návaznosti na hlavní obytný prostor vily si Fritz Tugendhat zařizuje zimní zahradu. S obdélným jezírkem s vodními rostlinami a zelení v květináčích. Dle slov paní Tugendhatové je v zimě „pohled přes zeleň skleníku na sníh venku nádherný“. Nedílnou součástí propojující interiér s exteriérem je rozlehlá terasa. Situována na jihovýchod poskytuje dostatek slunce přes celý den a v letních měsících žije rodina s dětmi na terase prakticky nepřetržitě.
Filozof Roman Guardini ve svých textem poukazoval na skutečnost, že „dobrý vybudovaný niterný prostor má stupně, které vedou do hloubky“. A přesně podle tohoto pojetí interiéru, a budovy vůbec, se Mies řídil. Navrhl vilu, do níž se postupně sestupuje. Od prvopočátku je vše zaměřeno na funkci, tudíž i rozvržení jednotlivých podlaží má svůj opodstatněný systém. Z ulice se vstupuje do třetího podlaží, do vstupní haly. A již tady je cítit, že Tugendhatovi dali na Miesova slova, že moderní stavba bez přízdob a ornamentů vyžaduje užívání ušlechtilých materiálů. Kromě haly, obložené palisandrem a s bílou travertinovou podlahou, lze na tomto podlaží nalézt také ložnice rodičů a pokoje dětí a vychovatelky s koupelnami. První podlaží slouží jako technické zázemí domu; v suterénu je kotelna, sklep, prádelna se sušárnou, komora na uskladnění kožichů Grety Tugendhatové i černá komora pro majitele domu, vášnivého fotografa. Nejdůležitější prostor vily však představuje druhé podlaží. V hlavní obytné a společenské místnosti se odehrává většina setkání, je to zkrátka místo, ve kterém to žije. Spuštěním dvou velikých okenní tabulí lze navíc docílit dokonalého propojení interiéru se zahradou. Obytnou zónu tvoří jeden rozlehlý prostor.
Porovnání Vily Tugendhat a Vily na silážní věži
Jedna z nich přečkala druhou světovou válku. Za dobu, kdy vznikla první z nich a kdy byla realizována ta druhá, se stihlo vystřídat deset československých a českých prezidentů. Přesto mají tolik společného. Vila Tugendhat v Brně a olomoucká vila na silážní věži. Jedním z jejich největších pojítek je architektonický sloh, v jehož duchu vznikly.
| Charakteristika | Vila Tugendhat | Vila na silážní věži |
|---|---|---|
| Lokalita | Černopolní ulice, Brno | Ulice Polská, Olomouc (na obilné silážní věži) |
| Rok vzniku projektu | 1929 | Začátek 40. let (základy), 1998 (koupě), 2004 (zahájení stavby) |
| Realizace | 1930 | 2004 (zahájení stavby), rok a půl (výstavba) |
| Architekt | Ludwig Mies van der Rohe | Nezmíněno (architekti však chtějí navázat na industriální prvky) |
| Počet podlaží | Třípodlažní | Vila v pětadvacetimetrové výšce (původní věž měla několik pater) |
| Výhled | Nádherný výhled na historické panorama města | Nezaměnitelný výhled do okolní krajiny |
| Zahrada/Exteriér | Rozlehlá zahrada s travnatými plochami, popínavé rostliny na fasádě, terasa | Postrádá zahradu (majitel nerad seká trávu), obklopena parky, zatravněné terasy |
| Interiér | Velké, vzdušné prostory, „plynoucí“ obytný prostor, zimní zahrada s jezírkem, ušlechtilé materiály (palisandr, travertin) | Důraz na funkčnost a praktičnost, zimní zahrada s atriem |
| Specifika | Vstup do 3. podlaží z ulice, stupňovitý sestup, unikátní okenní tabule pro propojení s exteriérem | Navazuje na industriální prvky bývalého sila, bíle omítnutý kvádr |
Základy pro druhou zmíněnou stavbu (vila na silážní věži) vznikají již na začátku 40. let minulého století. Samotná stavba si na svou realizaci musí ještě dalších šedesát let počkat. Obilná silážní věž na ulici Polská je vybudována jako součást obytných a provozních budov Hanáckých mlýnů. Časem však přestává sloužit svému účelu, v 50. letech částečně vyhoří a během devadesátých let je téměř nevyužívaná. Je vhodná akorát tak na vyvěšování velkoplošných reklam. Rodina Králíkových se na její střechu chodí kochat krásným výhledem do okolí. To jim však nestačí a v roce 1998 využívají výhodné nabídky a věž kupují. K čemu je člověku silážní věž, pomyslí si asi většina lidí. K tomu, aby na ni vznikla rodinná vila... Ať se tento nápad jeví jako zcela nesrozumitelný až absurdní, po dlouhých letech příprav je v roce 2004 odstartována stavba.
Vypracování projektu vily na věži trvá zhruba dva roky. Samotná výstavba rok a půl. Pouhé plánování zabírá téměř šest let. Za tu dobu se manželé Králíkovi nejdříve rozhodují, jak se silážní věží vůbec naloží; poté se věnují již konkrétním úvahám, jak by měl jejich domov v pětadvacetimetrové výšce vypadat. Důraz je kladen zejména na funkčnost bytu a jeho praktičnost. Architekti však chtějí navázat na industriální prvky bývalého sila a proto navrhují dům, který čerpá z průmyslového odkazu. Zároveň poskytuje nezaměnitelný výhled do okolní krajiny. Bíle omítnutý kvádr, který přesahuje do prostoru, vzbuzuje emoce. Některým se zdá být kontroverzní, nepřirozený; jiným bere dech, je obdivován.
Vila na silážní věži zahradu postrádá. Majitel nerad seká trávu. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Králíkovi nevolili klasický rodinný dům se zahradou, ale alternativu na silážní věži. Na nedostatek zeleně si však nestěžují. Věž obklopuje hned několik parků, kousek dál najde rodina vyžití v golfovém areálu. Přímo uvnitř objektu nechybí zimní zahrada s atriem. Z několika místností je rovněž vstup na několik zatravněných teras. Nemusí se sekat a spolu s impozantní vyhlídkou jsou skvělým místem pro rodinnou relaxaci.
tags: #pět #principů #funkcionalismu