Ještě před odjezdem do Osvětimi si mnoho lidí přečte mnoho článků z internetu o osvětimských hrůznostech. Z informací podaných „na papíře“ mrazí. Nelze slovy vyjádřit pocity, které probíhají nitrem, především při pohledu na obrovské množství lidských vlasů a osobní věci mrtvých.
Holocaust: Systematické vyvražďování
HOLOCAUST je systematické vyvražďování, úplné zničení lidí, především židovské národnosti, v období druhé světové války. Likvidace proběhla vyhlazením prací, zastřelením, vyhladověním, lékařskými experimenty, týráním, absencí zdravotní péče a později hromadným trávením v plynových komorách.
Prvopočátky holocaustu nastaly po nástupu Hitlera k moci. Bylo podporováno individuální násilí jedinců proti židovským občanům. To později přešlo v cílený program na jejich likvidaci. Otázkou Židů byl pověřen Heinrich Himmler. Židé byli postupně vyřazováni ze společnosti.
Vězni prvních koncentračních táborů, založených v Německu, byli němečtí odpůrci režimu, také rasově méněcenní - Židé, Romové, též homosexuálové, Svědkové Jehovovi - lidé, jejichž chování neodpovídalo předepsané společenské normě. Tábory se postupně rozrůstaly. První koncentrační tábor v Německu, jehož správu vykonávaly jednotky SS, byl otevřen roku 1933. Mnozí zde umírali kvůli přemíře tvrdé práce a špatným životním podmínkám. Odtud byli lidé zasíláni do stanic konečných - vyhlazovacích táborů na území Třetí říše.
Osvětim: Největší nacistický komplex
OSVĚTIM (polsky Oświęcim) je městečko v Polsku, poblíž kterého byl (1940) za druhé světové války, tehdy zcela pod vládou Třetí říše, na příkaz Heinricha Himmlera založen na místě bývalých jezdeckých kasáren největší nacistický koncentrační a později hlavně vyhlazovací tábor Auschwitz. Celková rozloha tábora byla cca 40 km2. Na výstavbě dvoupatrových cihlových budov se podíleli vězňové z Dachau. Velitelem tábora se stal Rudolf Höss, dříve též působící v Dachau.
Čtěte také: Co nového v pozemním stavitelství na střední Moravě?
Tábor se během let dále rozrůstal. Tvořily ho 3 hlavní tábory - Auschwitz I, Auschwitz II-Birkenau, Auschwitz III-Monowitz a více než 40 pobočných táborů, z nichž se některé nacházely až desítky kilometrů od táborů hlavních. Tábory v okolí byly propojeny s německým průmyslem, doly, hutěmi, slévárnami a zbrojními závody.
Auschwitz I (Kmenový tábor)
Nejznámějším symbolem Auschwitz I. je brána s nápisem "Arbeit macht frei" - práce osvobozuje. Slogan si s sebou do Osvětimi přinesl velitel tábora Rudolf Höss z Dachau, kde fungoval jako dozorce. Nápis byl umístěn u vchodů i v dalších koncentračních táborech. Podstatou hesla bylo tvrzení, že nepřizpůsobiví jedinci, asociálové, se mohou usilovnou a poctivou prací opět začlenit do společnosti. Pro vězně to byla jen fraška a cynismus. Úmorná a vysilující práce vedla k jejich likvidaci. "Křik, nadávky i nářek umírajících kontrastovaly s veselou hudbou, která doprovázela ráno a večer otroky, pochodující do práce a z práce".
V Auschwitz I. se nacházel tábor pro ruské válečné zajatce. S přibližně 10 000 zajatci, izolovanými speciálním plotem, bylo velmi zle zacházeno. Desetina přeživších byla převezena do Březinky. V Ženském táboře žilo kolem 17 000 žen. Mnohé zemřely hladem, epidemiemi, tvrdou prací, či v plynových komorách. Ty, které přežily, byly v roce 1942 přemístěny do hlavního ženského tábora v Březince. Táborový špitál fungoval spíše jako čekárna před cestou do krematoria.
V bloku č. 11, nazývaném Blok smrti, byli umísťováni vězni, podezřelí ze vzpoury, plánovaného útěku, a členové nápravných a kárných skupin. První plynovou komorou, provizorně přestavěnou z márnice, se stala místnost, která byla součástí krematoria. Od podzimu 1941 byl poprvé použit pesticid na bázi kyanidu s názvem cyklon B. Granulovaná křemelina, sycená kyanovodíkem, se vlhkem a vzduchem změnila v jedovatý plyn. V roce 1939 byl vyvinut pesticid na bázi kyanidu s názvem cyklon B. Cyklon B vyráběla firma Degesch, která prodejem tohoto plynu vydělala v letech 1941 - 1944 téměř 300 000 marek. Jen v Osvětimi se v letech 1942 - 1943 spotřebovalo 20 000 kg cyklonu B. Podle Hösse k usmrcení 1500 osob bylo zapotřebí 5-7 kg plynu.
Lékařské experimenty a Dr. Josef Mengele
Neblaze proslulý byl lékař Dr. Josef Mengele, nazývaný též „Anděl smrti“. Působil v doktorské delegaci. Na rampě v Březince kontroloval a selektoval příchozí vězně: 1) práce, 2) experimenty, či rovnou 3) plynová komora. Mengele prováděl pokusy zaživa, zkoumal nanismus a u cikánských dětí gangrény. Experimentoval také s barvami očí. Vědecky zajímavé vzorky zasílal do berlínského institutu k dalším rozborům. Jeho zrůdné experimenty měly být k pozdějšímu využití v Hitlerově Třetí říši pro budování jeho nové generace. Mengele byl také zaměřen na výzkumy dvojčat a lidí s fyzickými zvláštnostmi a tělesnými handicapy.
Čtěte také: Podrobněji o areálu pozemních staveb Prazakova 51.
Další z lékařů, Dr. Carl Clauberg, prováděl masovou nechirurgickou sterilizaci židovských žen chemickým dráždidlem, které způsobilo zánět a uzavření vejcovodů. Pokusy na ženách a na mužích prováděl i Dr. Schumann, a to rtg zářením. Lékaři prováděli kastrace, testy snášenlivosti drog a nových léků na vězních, zkoumalo se zakrnění jater při vyhladovění atd. V budově krematoria č. 2 se nacházela také Mengeleho patologická laboratoř, opatřená nejmodernějším vybavením, což umožňovalo pitvat lidi zavražděné v plynové komoře jen chvilku po jejich smrti.
Auschwitz II - Birkenau (Březinka)
Vedle kmenového tábora v březnu 1941 nechal Himmler postavit další tábor - Auschwitz II - Birkenau. Nazván byl podle vesnice Březinka, která se nachází 3km od Osvětimi. Ves byla vysídlena a materiál z domů použit na výstavbu tábora. Na rozloze 175 ha byly na bahnité půdě bez základů vystavěny zděné baráky. Domky dřevěné bývaly polními stájemi pro koně. V roce 1944 bylo v Březince vězněno 100 000 lidí. V Březince Nacisté rozjeli mašinerii masové likvidace lidí, převážně Židů.
K selekci byla používaná již zmíněná rampa, ke které až do tábora Březinka vedly koleje. Transporty se přijímaly postupně - přes den i v noci (takticky i z organizačních důvodů). Vše bylo důkladně promyšlené. Přes 70% lidí šlo rovnou do plynu. Mrtvým se vzaly šperky a vytrhaly zlaté zuby. Zuby se tavily do cihel. Z ostříhaných vlasů se tkalo plátno. Těla pak byla spálena v krematoriích. Zemřelo zde nejméně 1,1 milionu lidí (doložených), z velké většiny Židé. Obětí bylo ale bohužel patrně daleko více. Jak řekl velitel tábora Höss, všechny záznamy o lidech usmrcených v plynových komorách byly ihned po vykonání spáleny. Jenom Židů mělo být v Osvětimi zplynováno kolem 2,5 milionu.
Tábor v Birkenau byl zdaleka největším v komplexu Auschwitz, ale i největším vyhlazovacím táborem za 2. světové války vůbec. S jeho stavbou se začalo v říjnu 1941. Němci obyvatele této vesnice vysídlili, domy zbourali a materiál použili na stavbu tábora. Právě v plynových komorách v Birkenau našla smrt většina lidí, jež byli zavražděni v Auschwitz (kolem 90%).
Rampa v Birkenau
Poté co byly koleje dovedeny až do tábora, stala se tato rampa místem, kde lidé z transportů často po několika týdnech poprvé opustili vagóny. Avšak čekalo je, aniž by to věděli, ještě něco horšího. Rampa byla v provozu od května 1944. Do té doby zastavovaly vlaky mimo tábor. Zde lékaři SS prováděli selekce vězňů, které začali systematicky provádět od 4. července 1942, kdy přijel transport ze Slovenska. Ti, kteří byli označeni za práceschopné, zůstali v táboře. Ostatní, většinou tak 75%, byli posláni rovnou do plynových komor.
Čtěte také: Zkušenosti s Kempem Liapor Areal
Vlaky sem obvykle přijížděly tak s 20 vagóny. Transporty měly daleko více vagónů, do tábora byly ale z organizačních a kapacitních důvodů přiváženy postupně. Lokomotiva vagony táhla za sebou, zatímco např. v Sobibóru či Treblince je tlačila před sebou. Ostatní vagony s vězni čekaly, až lokomotiva přijede a vymění prázdné vagony za další. Vše bylo dopředu naplánováno a přesně načasováno.
Struktura tábora Birkenau
Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou.
- BIa: Sektor BIa byl dokončen v srpnu roku 1942. Byl postaven téměř stejně jako sektor BIb. Byl určen ženám z mnoha zemí. V listopadu 1944 byly ženy kvůli plánované likvidaci této části tábora evakuovány. Nemocné ženy a děti byly přesunuty do tábora BIIe.
- BIb: Tento sektor byl dostavěn jako první v Birkenau, někdy v první polovině roku 1942. Patrně to bylo v březnu, kdy zde byli umístěni muži z transportů. Ti byli ale v červenci 1943 přesunuti do tábora BIId a byl tu zřízen ženský tábor, který zde fungoval až do listopadu 1944.
- BIIa: Sektor BIIa fungoval jako karanténní tábor pro muže a to v době od srpna 1943 (kdy byl dokončen) do listopadu 1944. Cílem karantény bylo naučit nově příchozí vězně režimu a „morálce“ tábora. Měli být také rozpoznáni jedinci s nakažlivými chorobami.
- BIIb - Terezínský rodinný tábor: Tato část byla v táboře označována jako „Terezínský rodinný tábor“. To proto, že sem byly v období od září 1943 do července 1944 umisťovány židovské rodiny z Terezína, kde se nacházelo židovské ghetto. Celkem sem bylo deportováno asi 17 500 lidí. Vězně zde neoholili, rodiny se neroztrhly, lidé neprošli selekcí. V dokumentech však měli označení zvláštní zacházení. Byl to krycí název pro smrt v plynové komoře po 6 měsících, a to z důvodů návštěvy delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a snaze Nacistů zakrýt genocidu Židů. Přesně po půl roce, v březnu 1944 byly v plynových komorách otráveny téměř 4 000 vězňů. Vězňové museli před smrtí na příkaz napsat rodinám korespondenční lístky, že se stěhují do jiného tábora. V červenci 1944 prošel Terezínský tábor selekcí a dalších cca 6 500 lidí, nevybraných na tvrdou práci, bylo zavražděno. Z celkového počtu cca 17 500 (v různých etapách) příchozích lidí z Terezína přežilo necelých 1 300 lidí. Likvidace rodinného tábora 8. 3. a 10.-12. 7. roku 1944 představuje největší hromadné vraždy československých občanů v době druhé světové války.
- BIIc: Zde se nacházel prozatímní tábor, většinou pro židovské ženy z Maďarska, které byly na rampě označeny členy SS jako silné a práceschopné. To vše v období od května do listopadu 1944. Tyto ženy, jež nikdy nebyly registrovány v táborových záznamech, byly následně posílány do koncentračních táborů hluboko v Německu.
- BIIe - Cikánský tábor: Zde se od února 1943 do srpna 1944 nacházel rodinný tábor pro cikánské vězně. Evidováno zde bylo celkem asi 20 000 Romů. Černý trojúhelník, přišitý na jejich oděvu, je značil jako asociály. Vlivem nelidského zacházení, týrání, hladu a nemocí Romové hodně umírali. Romské rodiny bydlely pospolu, ale v katastrofických podmínkách, v dřevěných barácích bez izolace. Na cikánech nejvíce provozoval Dr. Mengele své morbidní pokusy. Pouze práce schopní měli šanci na přežití. V souvislosti s postupující frontou byli Cikáni deportováni do koncentráků v Německu. Matky s dětmi a starce (téměř 3 000 lidí) v srpnu 1944 nacisté nahnali do plynových komor. Většina z nich zemřela následkem chorob a epidemií. Zbytek byl zabit v plynových komorách v srpnu 44. Židé klasifikovaní jako práceschopní byli drženi v některých barácích tohoto sektoru od konce května 1944.
- BIIf: V této části tábora, které se říkalo „táborový lazaret“, byli od července 1943 do ledna 1945 umístěni nemocní mužští vězni. Ti ji brali jako čekárnu před krematoriem, protože většinu poslali do „lazaretu“ nechat zemřít. Často se zde konala selekce, vážně nemocní pacienti byli posláni na smrt.
- BIIg: Zde se od prosince 1943 nacházely sklady pro uložení majetku, který byl ukraden lidem, deportovaným do Auschwitz - Židům transportovaným k záhubě v plynových komorách a vězňům, registrovaným v táboře. Majetek zabavený Židům byl roztříděn a následně posílán do Německa. Dále se tu nacházely sektory: ženský, maďarský, karanténní, mužský, Mexiko, táborový lazaret. Vězňové s označením Kanada třídili uloupené věci ihned po příjezdu Židů do tábora. Majetek se odvážel do Německa. Probíhaly zde černé trhy. "Tak plánovitě a důkladně promysleli vládci třetí říše problém, aby se nic neztratilo z toho, co patřilo živým nebo zabitým a co mělo byť nejmenší cenu a mohlo přispět k zvýšení hospodářského potencionálu nacionálně socialistické říše, která hledala životní prostor pro vyšší germánskou rasu".
- BIII - „Mexiko“: Nacházel se zde tranzitní tábor, vězni nazývaný jako „Mexiko“. Se stavbou se začalo na konci roku 1943 a byla přerušena v dubnu 1944. V tomto nedokončeném táboře bylo od června do října 1944 drženo více než 10 tisíc židovských žen, často bez úkrytu. Některé z nich byly poslány do plynových komor, jiné v říjnu 44 přemístěny do sektoru BIIc a některé ženy byly poslány do táborů v Německu. V této budově byli od konce roku 1943 registrováni a dezinfikováni nově příchozí vězni, kteří byli příslušníky SS vybráni k nuceným pracím v táboře. Od té doby se z nich stala pouhá čísla, jež měli také vytetována na svém předloktí. Zde byli také oblečeni do pruhovaných vězeňských uniforem a bylo jim oholeno veškeré tělesné ochlupení.
Plynové komory a krematoria v Birkenau
Höss si byl dobře vědom problematičnosti vraždění v kmenovém táboře. Nacistům se totiž kvůli křiku obětí jen těžko dařilo skrývat své hrůzné činy před ostatními vězni. Věděl, že by tak mohla být narušena procedura usmrcování. Nepomáhal totiž ani hluk motorů z vozidel, jež byla přistavena právě kvůli překrytí onoho strašného řevu. Höss se tedy rozhodl přenést celý proces do Birkenau, kde mohl probíhat relativně v utajení. Avšak bylo třeba najít nějaké řešení do té doby, než bude dokončena výstavba komplexu plynových komor a krematorií v Březince, s níž se začalo v polovině roku 1942.
Höss tak nechal upravit rodinný dům na nedalekém poli. Byly zazděny dveře a okna, aby následně vytvořením dvou nových vchodů vznikly dvě malé a oddělené plynové komory. Židé do tohoto domu, kterému se začalo říkat „Červený domek“ nebo „Bunkr 1“, vstupovali s domněním, že jdou do sprchy. Příslušníci SS pak dovnitř otvorem ve stěně vhodili Cyklon B. Červený domek fungoval přibližně od března 42. Zanedlouho byl stejně upraven tzv. „Bílý domek“, který byl využíván od poloviny roku 1942.
Poté co byl roku 1943 dokončen komplex plynových komor a krematorií v Birkenau, nabyl celý proces vraždění závratných rozměrů. V nově postavených pecích bylo od té doby možno spálit asi 4400 těl denně. Vezmeme-li v úvahu i krematorium v kmenovém táboře, činil „obrat“ všech krematorií přes 4600 těl za den. V Birkenau byly postaveny 4 krematoria s vlastními plynovými komorami.
"Na technických výkresech spalovacích pecí byla uvedena firma Topf a synové, Erfurt a datum vyhotovení výkresu, rok 1937. Z toho je vidět, že nacisté tento zločin plánovali a do nejmenších podrobností připravovali již v době hlubokého míru, dlouho před rozpoutáním druhé světové války".
- Krematoria II. a III.: Tyto dva komplexy byly totožné. Byla zde obrovská místnost, kde se lidé svlékali. Cílem nacistů bylo, aby si lidé mysleli, že jdou hromadně do sprchy kvůli dezinfekci. Na stěnách této šatny byly plakáty, které nabádaly k čistotě. Obětem prý někdy bylo dokonce rozdáváno mýdlo. To vše mělo jediný cíl, spořádaný odchod do plynové komory, která byla také upravena do podoby sprch. Šatna i plynová komora byly umístěny v podzemí. Podle výpovědi Filipa Müllera (žida původem z Československa, který byl členem Sonderkommanda v Osvětimi), právě v šatně před vstupem do komory zpívali čeští vězni státní hymnu spolu s židovskou hymnou Hatikvou. Filip Müller dále vypověděl (Šoa), že tato šatna byla velká asi 280 m2 a plynová komora mohla pojmout až něco kolem 3000 lidí. Cyklon B se do těchto komor vhazoval otvory ve stropě. Byly zde i speciální místnosti, kde byly ženám stříhány vlasy, které byly sušeny na půdě a místnosti, kde byly mrtvým vytrhávány zlaté zuby. Každé z těchto dvou krematorií disponovalo 15 pecemi a každé bylo schopno spálit asi 1440 těl denně. Krematorium číslo II fungovalo od března 43, č. III pak od července téhož roku. Obě pak byla vyhozena do vzduchu 20. ledna 1945, kdy fašisté zametali stopy po zločinech před postupující Rudou armádou.
- Krematoria IV. a V.: Tato krematoria neměla, narozdíl od zbylých dvou, žádné podzemní prostory. Do komor v každém z nich se vešlo asi 1800 - 2000 lidí. Cyklon B se dovnitř vhazoval okénky ve zdi. Podle svědků trvalo zhruba 10 - 15 minut, než byli všichni lidé uvnitř komor usmrceni plynem. Tato krematoria měla 8 pecí (každé), pomocí nichž bylo možno v každém z nich spálit asi 770 těl za den. Krematorium č. IV bylo zprovozněno v březnu 43 a shořelo při povstání židů ze Sonderkommanda 7. října 1944. Krematorium V fungovalo od dubna 43 a bylo zničeno samotnými Němci 26. ledna 1945.
Někdy se ale stávalo, že ani všechna krematoria nestíhala „zpracovat“ tak velký nápor těl. Proto byla těla obětí občas spalována také v tzv. kremačním jámách, které se nacházely v blízkosti Krematoria IV a Bunkru 2 (Bílý domek). Jednalo se asi o 100 metrů dlouhé díry, do nichž členové Sonderkommanda vrstvili těla spolu s hořlavým materiálem. Bylo v nich prý možno spálit až okolo 20 000 těl denně. Nesnesitelný zápach se linul daleko.
Auschwitz III - Monowitz
Největší z nich, Auschwitz III Monowitz (podle polské vesnice Monovice) stál blízko závodů Buna-Werke firmy IG Farbenindustrie. Závody se zabývaly produkcí umělého kaučuku a syntetického benzínu. Firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku a využívala otrocké práce vězňů.
Život a utrpení vězňů v Osvětimi
Vězni, kteří nebyli rovnou posláni na smrt, byly odebrány oděvy, veškeré osobní věci a ostříhány vlasy, pak procházeli dezinfekcí a lázní, dostávali čísla a byli zaevidováni. V roce 1943 bylo zavedeno tetování. Podle důvodu zatčení byli vězni označováni barevnými trojúhelníky, které si spolu s číslem našívali na vězeňský oděv. Část vězňů nosila červené trojúhelníky označující politické vězně. Židé obdrželi hvězdu sestávající ze žlutého trojúhelníku složeného s trojúhelníkem barvy vyjadřující důvod zatčení. Černý trojúhelník nosili Rómové a vězni považovaní nacisty za asociály. Tenký pruhovaný vězeňský oděv nechránil vězně před chladem. Prádlo se vyměňovalo po několika týdnech nebo dokonce měsících, přičemž vězni neměli možnost si jej vyprat.
Celodenní vězeňská strava měla hodnotu asi 1300-1700 kalorií. K snídani vězeň obdržel asi 1/2 litru “kávy” nebo bylinkového čaje, k obědu asi 1 litr bezmasé polévky často uvařené ze shnilé zeleniny. Večeře sestávala z přibližně 300-350 gramů černého mazlavého chleba a malého množství doplňků. Těžká práce a hlad vedly k úplnému vysílení organismu. Vězni onemocněli hladovou nemocí, která často končila smrtí.
V Osvětimi byly vězněny rovněž děti, posílané do tábora spolu s dospělými. Byly to hlavně děti židovské, rómské, ale také polské a ruské. V táboře s nimi zacházeli stejně jako s dospělými. Většina židovských dětí umírala hned po příjezdu v plynových komorách. Nepočetné, vybrané během selekcí, posílali do tábora, kde podléhaly stejnému režimu jako ostatní. Některé děti (např. dvojčata) sloužily k zločinným experimentům. Jiné musely těžce pracovat.
Odboj a osvobození
Přes kruté životní podmínky vězňové vzdorovali různými formami, vedli ilegální činnost proti SS. Navazovali kontakty s obyvateli, žijícími v okolí tábora, předávali zprávy atd. Zvenčí se pašovaly vězňům léky a potraviny. Osvětimské odborové organizace pomáhaly vězňům při útěcích a připravovaly se na povstání. Stovky vězňů se pokusily o útěk, ale mnozí byli brzy dopadeni.
Informace o hrůznostech v Osvětimi se ale dostávala na povrch. V říjnu 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Všichni povstalci zahynuli. Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny, aby se skryly stopy vražedné mašinérie.
27. ledna 1945 vstoupila do Osvětimi Rudá armáda. Do té doby se chvatně ničily důkazní materiály, vypalovaly se sklady a baráky, tábor se vyklízel. Necelých 60 000 vězňů bylo posláno na „pochody smrti“. Mnozí byli cestou vyvražděni, jiní vyčerpáním zemřeli sami. Rudá armáda našla v táboře kromě mrtvých, asi 7 000 utrápených, zubožených a vyhladovělých vězňů. Zůstalo také množství lidských vlasů, obleků, brýlí, zubních kartáčků, protéz, tuny drtě z lidských kostí.
Důsledky a připomínka
Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů. Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. Rudolf Höss byl odsouzen a oběšen 16. dubna 1947 naproti krematoriu v táboře Auschwitz. V roce 1963 - 1966 byli odsouzeni za zločiny další Němci. Mnozí však zůstali nepotrestaní. Za všechny např. Anděl smrti - Dr. Mengele.
Příběhy jako "Schindlerův seznam" (Steven Spielberg), "Zátah" (Roselyn Bosch) a "Sofiina volba" (Alan J. Pakula) připomínají hrůzy, které se v Osvětimi odehrály. Fania Fénelonová ve své knize "Dívčí orchestr" vypráví o hudebnici, vězněné v Osvětimi, jejíž příběh je plný něhy, citu i ironie. Díky svému nadání v ženském orchestru koncentrační tábor přežila. Pro mnohé je tato kniha jednou z nejvzácnějších.
Je dobré zajistit si průvodkyni. Historie je to přetěžká, dobu nikdo z nás neprožil. Ale pamatovat si na ni musíme.
| Tábor | Období existence | Charakteristika | Hlavní oběti | Počet obětí (odhad) |
|---|---|---|---|---|
| Auschwitz I (Kmenový tábor) | 1940 - 1945 | Koncentrační tábor, sídlo správy, první plynová komora | Političtí vězni, ruští váleční zajatci, Židé, Romové | N/A |
| Auschwitz II-Birkenau (Březinka) | 1941 - 1945 | Vyhlazovací tábor, masové plynové komory a krematoria, rodinné tábory | Židé (převážně), Romové, Poláci | Minimálně 1.1 milionu |
| Auschwitz III-Monowitz | 1942 - 1945 | Pracovní tábor (pro IG Farbenindustrie) | Vězni nucených prací | N/A |
tags: #osvetim #areal #cihlovych #informace