Vítejte v průvodci historickými a klasickými obklady, který nabízí přehled stylů, formátů a povrchů pro autentické i moderní interiéry. Historické obklady nejsou jen retro; pracují se světlem, strukturou a detailem, a často se vyrábějí tradičními metodami, ručně a s důrazem na glazuru, tvar a proporce.
Počátky obkladů: Od starověku po renesanci
Historie obkladů se psala zejména v zemích na pobřeží Středozemního moře. Vůbec první obklady používali už 4 tisíce let před naším letopočtem Egypťané, kteří desky a cihly vysušili na slunci a natáhli na ně první glazury modré barvy na bázi mědi. Těmito obklady zdobili zpočátku především reprezentativní budovy. Tato tradice se rozšířila i do antického Říma a Řecka, kde Římané byli mistři v použití mozaik v lázních, kombinující estetiku s funkčností. Arabská expanze na západ přispěla k rozšíření obkladů do Itálie, kde se celá kultura dlaždic a obkladů dále rozvíjela. Opomenout nelze ani turecký Iznik, kde místní vytvářeli dlaždice s motivy květin, pasážemi koránu nebo arabskou kaligrafií. Nejznámější je pravděpodobně iznická keramika, která vynikala dekórem nanášeným na bílý podklad pod tenkou transparentní glazurou.
Veřejné a náboženské stavby byly prvním místem, kde se i ve středověké Itálii začaly objevovat zdobené kachle. V průběhu 12. století pak vznikaly větší výrobny dlaždic v italské Florencii, Sieně, Orvietu či Faenze. Výsledkem toho byla i největší podlahová mozaika v Evropě, která až dodnes pokrývá celou zem katedrály v italském Otrantu. Během středověku se používání obkladů omezilo, ale s příchodem renesance došlo k jejich obnovení.
Rozvoj obkladů v 19. a 20. století: Masová výroba a české továrny
S průmyslovou revolucí přišel pokrok i v oblasti obkládání. Masová výroba obkladů umožnila jejich dostupnost širším vrstvám společnosti. Bělninové neboli pórovinové glazované obkládačky se od počátku 20. století pomalu ale jistě stávaly více či méně běžnou součástí interiéru obytných, hospodářských i veřejných budov. Již od konce 19. století nabízely keramické závody architektům a stavitelům mnoho druhů kvalitních, různě zbarvených a střídmě či bohatěji zdobených výrobků. V prvních desetiletích 20. století se pórovinové obkládačky staly materiálem běžně používaným k obkládání stěn místností s hygienickým zařízením. V různých hospodářských stavbách byly využívány tam, kde byl kladen důraz na zachování čistoty interiéru.
V Československu se až do roku 1990 vyráběly pouze malé jednobarevné obklady v rozměru 15×15 cm, a jejich vzory působily v prostoru velmi uměle. Historické obklady nejsou o minulosti, ale o trvanlivosti a řemesle. Vytvoříte s nimi interiér, který respektuje historii, nebo současný prostor s charakterem. Zdobnější i prostší původní interiérové obklady jsou ne právě běžnou, často nedoceněnou součástí starších staveb. Pokud zůstaly ušetřeny necitlivých zásahů, bývají zachovány v dobrém technickém stavu.
Čtěte také: Průvodce světem cihlových fasádních obkladů
Typické formáty a techniky
- Ručně nanášené glazury s jemnými barevnými nuancemi, tahy štětce a mikrotrhlinkami (craquelé) vytvářejí živý, proměnlivý povrch. Vyrábějí se metodou bicottura (dvojitý výpal), která dává glazuře hloubku a měkký lesk.
- Craquelé vzniká vlivem rozdílné roztažnosti střepu a glazury nebo rychlého ochlazení po výpalu.
- Typické obdélníky 7,5×15 nebo 10×20 cm se zkosenou hranou, původem z počátku 20. století (pařížské a londýnské metro).
- Nadčasové díky jednoduchosti a variabilitě pokládky: na cihlu, na spáru, rybí kost, na výšku i na šířku.
- Zkosení dodává stěnám hloubku, která se mění se světlem.
- Ornamenty, geometrie i rámečkové a diamantové tvary vnášejí do prostoru strukturu. Reliéfy se objevují u typů diamond, frame, biselado i u 3D kolekcí s plastickými vzory.
- Větší formáty evokují táflování, menší působí jako obrazové dlaždice.
- Osmiúhelníky s kontrastními vložkami (tozzetti) patří k nejznámějším historickým motivům. Uplatní se i na stěnách, často v kombinaci s hladkými obklady stejné barvy (obdélníky).
Slavné české realizace
Rakovnická firma věnovala velikou péči propagaci svého zboží nejen v Čechách a na Moravě, ale i v dalších evropských zemích. Své vzorkovny měla i v Budapešti a v Bělehradě, také v Polsku, Švýcarsku a Holandsku. Přizvala navíc ke spolupráci výtvarné umělce a vypalovala jejich figurální plastiky určené pro výzdobu významných budov. Přiložené snímky nás seznamují s využitím rakovnických výrobků ve dvou významných pražských budovách z počátku 20. století:
- V Obecním domě (zvaném Repre) postaveném v letech 1905-1911 se uplatnily na více místech v interiéru.
- Naprosto mimořádný je pak rozsah keramického obkladu restaurace hotelu Imperial z let 1913-1914. Ve velké místnosti jsou tam obloženy nejen všechny stěny, ale také sloupy a pilíře, průvlaky a stropní podhled.
Tyto čtyři snímky umožňují učinit si představu o nevšedním pojetí keramického obkladu stěn, sloupů a pilířů, průvlaků a stropního podhledu restaurace i její předsíně v pražském hotelu Imperial.
Historické kolekce bývají ucelené: k základním formátům existují rohy, sokly, lišty a další zakončení. Starší interiérové keramické obklady byly vždy rozčleněny na tři části: sokl, základní plochu a více či méně výrazné vrchní rámování. Keramické pásky s geometrickými ornamenty ze sbírek Centra stavitelského dědictví Národního technického muzea v Plasech dokazují bohatou ornamentiku. Tvarem i zbarvením odlišný keramický materiál byl používán také pro zvýraznění soklu.
Moderní doba: Inovace a rozmanitost
V moderní době se obkládání proměnilo díky novým technologiím a materiálům. Od keramických a porcelánových dlaždic po skleněné mozaiky a obklady z přírodního kamene. Modernizace tuzemských i zahraničních výrobních linek po roce 2000 přinesla první zdařilejší imitace přírodních materiálů a rozšířila možnosti z hlediska rozměrů. Největší rozvoj nastoupil po 2. světové válce, opět především v Itálii a následně také ve Španělsku.
Zatímco ještě před patnácti lety měla v zahraničí největší dlažba rozměr 50 x 50 cm a v tuzemsku kolem 30 x 30 cm, v současnosti má největší obklad a dlažba v zahraničí rozměr 160 x 320 cm a u nás 60×120 cm. Právě nástup velkoformátových obkladů a dlažeb je jedním z klíčových trendů současnosti a jde ruku v ruce s modernizací výroby. Podle odborníků lze přitom hovořit doslova o boomu. Běžnější velkoformát o rozměrech 60 x 120 centimetrů je na trhu už zhruba deset let a je brán jako standardní a mezi zákazníky velmi rozšířený. Jedním z nejzajímavějších trendů současnosti je výroba obkladů a dlažeb, které mohou dosahovat až obřích rozměrů 320 x 160 centimetrů.
Čtěte také: Jak na instalaci cihlového obkladu?
V posledních letech se také výrazně zdokonalují technické vlastnosti obkladů a dlažeb, jakými jsou tvrdost, mrazuvzdornost či protiskluznost. Dříve byly protiskluzové dlažby hůř čistitelné, dnes to však už u řady výrobků neplatí a jejich údržba je snadná. Velkoformátové obklady a dlažby se tak nyní téměř výhradně vyrábí v takzvaném rektifikovaném provedení. Dnes již výrobci běžně nabízejí dokonale mrazuvzdorné dlaždice, které lze využít univerzálně, tedy pro interiér a exteriér. Postupně se také ztenčuje tloušťka některých obkladů a dlažeb. Nejmodernější technologie umožňují výrobu dlaždic o tloušťce 3,5 mm, které jsou podlepené sklolaminátovou sítí.
Velký pokrok je možné zaznamenat i u glazování a celkové estetické stránky. Nejnovější špičkové technologie umožňují přenést na velkoformátový obklad dokonalý design mramoru, kamene, betonu či dřeva. Na pohled jsou tyto dlaždice prakticky nerozeznatelné od skutečných přírodních materiálů a často se také stává, že mohou být dokonce i hezčí a svým provedením předčit přírodu. Na obkladu velkého rozměru navíc dokonalý vzhled přírodního materiálu skvěle vynikne. Nové technologie zároveň umožňují zejména u předních výrobců vytvořit různý vzhled jednotlivých dlaždic, a to až ve 38 a více variantách.
Výběr obkladů podle prostoru
Každý prostor má jiné nároky. Menší formáty a lesklé povrchy fungují v malých místnostech, kde odrážejí světlo. Matné a strukturované povrchy se hodí do větších prostor nebo tam, kde chcete zjemnit akustiku a světelnost. U historických interiérů volte spíše klasické poměry stran (čtverce a obdélníky 1:2).
Tabulka: Porovnání obkladů podle doby vzniku
| Období | Charakteristika | Typické formáty/materiály | Příklady použití |
|---|---|---|---|
| Starověk (4000 př. n. l.) | První glazury na bázi mědi, reprezentativní budovy | Sušené desky a cihly s modrou glazurou | Egyptské paláce a chrámy, římské lázně (mozaiky) |
| Středověk (12. století) | Rozvoj v Itálii, zdobené kachle | Kachle, podlahové mozaiky | Veřejné a náboženské stavby (katedrála v Otrantu) |
| Konec 19. století | Bělninové obkládačky, kvalitní provedení, různé barvy | Čtvercové formáty, tenčí kachle | Obytné, hospodářské i veřejné budovy, hygienická zařízení |
| Počátek 20. století | Standardizace, obdélníky se zkosenou hranou (metro) | 7,5×15 cm, 10×20 cm (bicottura, craquelé) | Pařížské a londýnské metro, Hotel Imperial, Obecní dům |
| Do roku 1990 (Československo) | Malé jednobarevné obklady, omezený design | 15×15 cm, obklady ERIKA | Interiéry bytů, hospodářské stavby |
| Po roce 2000 (Moderní doba) | Velkoformáty, imitace přírodních materiálů, zlepšení vlastností | Až 160×320 cm, tloušťka 3,5 mm (rektifikované) | Interiéry a exteriéry (univerzální použití), výrobní haly |
Specifické obklady a povrchové úpravy
Diplomová práce řeší návrh novostavby výrobní haly v katastrálním území města Hrusinec. Stavba je umístěna ve stávajícím průmyslovém areálu. Halová část je řešena jako ocelová hala založená na základových patkách, jejíž střešní konstrukci tvoří příhradový vazník. Naopak administrativní budova je navržena jako železobetonový monolitický skelet, který je také založen na základových patkách. Při projekci jsme se spíše než na barvy fasády nebo konkrétní prvky zaměřili na zasazení objektu do prostředí stávajícího areálu - především okolní krajiny. Cílem bylo co nejméně narušit krajinu, a to především činností. Při výběru technologií nám šlo hlavně o co nejvyšší míru soběstačnosti v rámci všech činností včetně likvidace odpadních vod.
Specialisté na povrchovou úpravu především nerezových a uhlíkových ocelí. Energetika je spolu s chemickým průmyslem a průmyslem ochrany životního prostředí oborem, který moření a pasivaci nerezových ocelí využívá nejčastěji. Speciálně v energetice se jedná o tepelné výměníky a obecně teplosměnné plochy, dále nádrže, potrubní vedení, technologická zařízení a podobně. Ve stavebnictví je využití moření a pasivace menší, nerezové oceli nejsou většinou hlavním stavebním prvkem.
Čtěte také: Použití cihlového obkladu v exteriéru
I přes stále propracovanější technologie a procesy jsme občas svědky, že i zde existují problémy. Snižuje se kvalita vstupních polotovarů? Setkáváme se s tím častěji než dříve, že ocel nemá deklarované chemické složení. To pak může způsobit její nestandardní chování při procesu moření. Naopak kvalita svarů a výroby celkově se zvyšuje. A samozřejmě se neustále zvyšuje tlak na vizuální kvalitu mořených dílů. Specifické jsou problémy vzniklé špatnou volbou nerezové oceli do určitého prostředí. Typickým příkladem, pochopitelným i širokou laickou veřejností, může být koroze nerezových prvků a okolních konstrukcí u plaveckých bazénů. Upravovaná bazénová voda je díky chlorování pro nerezový materiál velmi agresivní a běžná nerezová ocel, i když správně vymořená a pasivovaná, nedokáže v tomto prostředí dlouhodobě odolávat vzniku koroze.
tags: #obklad #vyrobni #haly #stare #systemy #historie