Střecha je možná tou nejdůležitější částí každé stavby - zastřešuje celý objekt a chrání konstrukce před deštěm, sněhem a působením dalších vnějších podmínek. Problematika střešních plášťů je značně široká, protože tyto konstrukce jsou díky své poloze v objektu vystaveny působení řadě vnějších i vnitřních vlivů. Aby však střecha plnila svou funkci, musí být provedena správně a bez chyb. Jakákoli chyba ve střešním plášti totiž zpravidla znamená nejen únik tepla střešní konstrukcí, ale i méně či více masivní zatékání do zastřešených konstrukcí, což může vyústit ve velmi nepříjemné a na opravu nákladné statické problémy.
Kategorie "nepřípustná střecha kategorie H" se ve stavebnictví obvykle nevyskytuje jako standardní termín pro popis střechy samotné. Spíše je nutné vnímat její význam v kontextu požární bezpečnosti staveb a požadavků na únikové cesty. Zde je klíčové pochopit, jak střešní konstrukce může ovlivnit bezpečnost objektu při požáru a zda splňuje normové požadavky pro únik osob.
Typy střech a jejich vliv na bezpečnost
Střecha je obecný český název pro stavební konstrukci, která ukončuje stavbu shora a chrání ji tak proti účinkům povětrnosti. Jde především o účinky deště, sněhu, větru a slunečního záření. Rozvojem stavebnictví vzniklo postupně mnoho typů střech. Ty se rozdělují podle jejich materiálu, vzhledu, účelu nebo konstrukce. Základním dělením je především rozdělení na střechy sklonité a střechy ploché.
Sklonité střechy
Sklonité střechy nebo také šikmé se vyznačují výrazným sklonem. Tento sklon byl v minulosti velmi důležitý, neboť zabezpečoval, aby dešťová voda mohla po střeše dobře stékat. Použití velkého spádu střechy je patrné na historických budovách. Například středověké doškové střechy ze slámy měly velký spád okolo 60 stupňů a hojně užívané pálené taškové krytiny kolem 45 stupňů. Nemělo tak dojít k jejich protečení. Sklon si tak vynutila použitá krytina. Při určitém spádu voda po krytině rychle odtéká a nedochází k jejímu proniknutí do střechy. Dnešní moderní sklonité střechy se realizují v různých spádech. Stále ale platí, že pro daný sklon je nutné zvolit vhodnou krytinu. Použití je omezeno minimálním spádem, např. krytiny z pálených tašek lze ukládat od 22°, betonové tašky od 20°, břidlici a šindele od 25°, vláknocementové šablony od 25° až 30°, měděnou krytinu ukládat od 5°, falcované plechy od 3°, šindelové krytiny z živičných pásů od 7°, vlnité krytiny z živičných pásů od 12°, dožkové krytiny od 45°, eternitové šablony s přímým kotvením od 25°, eternitové šablony bez přímého kotvení od 30°, rovněž ukládat od 30° a prejzy až od 40°. Sklonité střechy nazýváme často podle použitého materiálu a typu krytiny nebo podle tvaru a polohy jednotlivých střešních ploch.
Ploché střechy
Na zastřešení budov se často používá střech s velmi malým spádem, které se označují jako střechy ploché. Plochá střecha je střecha se sklonem α ≤ 5°. Oproti sklonitým neboli šikmým střechám mají ploché střechy určité výhody. Místo tradiční skládané krytiny, jak je tomu u šikmých střech, se zde využívají povlakové hydroizolace nebo mechanicky spojené velkoplošné prvky z nepropustných materiálů. Střešní konstrukce může vytvářet společnou konstrukci se stropem posledního podlaží nebo být samostatnou stavební konstrukcí. Může být také samostatnou konstrukcí nad celou budovou, např. u historických budov. Ploché střechy se rozdělují podle účelu a podle konstrukčního provedení.
Čtěte také: Plechová střecha Satjam: Co byste měli vědět
Rozdělení plochých střech podle účelu:
- Nepochozí střechy: Tyto střechy mají pro stavbu pouze ochrannou funkci, neboť ji zakrývají shora proti účinkům povětrnosti. Nejsou určeny k pobytu nebo práci osob.
- Provozní střechy: Provozní střechy jsou střešní konstrukce, které umožňují "využití střech jako pochůzných nebo pojížděných teras nebo střešních zahrad, sportovních hřišť, bazénů, odpočinkových ploch atd." Tyto střechy potřebují větší stavební tloušťku a jsou složitější. Dělí se na střechy pochozí pro osoby, střechy pojížděné, vegetační neboli zelené a střechy s technologickým zařízením.
- Pochůzná střecha: Pochůzná střecha je určena pro trvalé využívání osobami. Jedná se o terasy, balkony, či lodžie na střechách nadzemních i podzemních objektů.
- Pojížděná střecha: Pojížděná střecha je určena pro trvalé využívání, např. pro pojíždění vozidel a jejich parkování. Provoz na pojížděné střeše působí na skladbu souvrství koncentrovaným svislým zatížením prostřednictvím kol vozidel (tlakové síly) a dále účinky akceleračních a brzdných sil (vodorovné smykové síly).
- Střešní zahrady (vegetační či zelené střechy): Střešní zahrady (event. též vegetační či zelené střechy) esteticky dotváří objekty a slouží jejich aktivnějšímu využívání. Zahrady lze různě kombinovat s pochůznými nebo pojížděnými střechami a i jinak využívanými plochami.
- Extenzivní střešní zeleň: Jde o rostliny, které příliš nerostou do výšky a do hloubky a nepotřebují žádnou nebo malou péči, např. mechy, trávy, divoké byliny, kobercové trvalky, skalničky a event. kontejnerovou zeleň (přemístitelná, mobilní): umístěná v kontejnerech, přemístitelných nádobách nebo ve velkoobjemových květináčích.
- Intenzivní střešní zeleň: Může zahrnovat i náročnější rostliny na péči jako jsou růže, keře a určité druhy stromů.
Rozdělení plochých střech podle konstrukčního provedení:
- Jednoplášťová střecha: Jednoplášťová střecha je střecha, která odděluje vnitřní prostředí od vnějšího jedním pláštěm - kontaktním souvrstvím jednotlivých funkčních vrstev.
- Jednoplášťová střecha nevětraná: Je střecha bez systému větracích kanálků napojených na vnější prostředí a se zpravidla klasickým pořadím vrstev, tj. hydroizolační vrstva je umístěna nad tepelně izolační vrstvou. Navrhuje se s parotěsnící vrstvou.
- Jednoplášťová střecha větraná: Je jednoplášťová střecha, v jejíž skladbě je systém větracích kanálků napojený na vnější prostředí a se zpravidla klasickým pořadím vrstev, tj. hydroizolační vrstva je umístěna nad tepelně izolační vrstvou. Střecha je zpravidla vyhovující nad prostory s relativní vlhkostí nepřesahující 75 %.
- Jednoplášťová střecha s obráceným pořadím vrstev (též střecha "inverzní"): Je střecha, kde je hydroizolační vrstva umístěna pod vrstvou nenasákavé tepelné izolace přímo na vhodně upraveném horním povrchu nosné nebo spádové vrstvy.
- Jednoplášťová střecha s kombinovaným pořadím vrstev (též střecha "duo"): Je střecha, ve které je část tepelné izolace umístěna pod hydroizolační vrstvou a část tepelné izolace umístěna nad hydroizolační vrstvou.
- Jednoplášťová střecha "plus": Je střecha vytvořená kombinací jednoplášťové střechy s klasickým pořadím vrstev a střechy s kombinovaným pořadím vrstev.
- Plochá střecha lehká: Je speciální jednoplášťová střecha, jejíž plošná hmotnost je nižší než 100 kg/m2. Nosnou konstrukci tvoří zpravidla trapézový plech nebo dřevěné bednění a výjimečně např. betonové skořepiny. Lehké střechy mají výrazně nižší schopnost akumulace tepla a proto je třeba při návrhu navýšit jejich tepelně izolační vlastnosti o cca 15 %.
- Dvouplášťová střecha: Dvouplášťová střecha zajišťuje všechny funkce dvěma střešními plášti (horní plášť a dolní plášť nebo také vnější plášť a vnitřní plášť), mezi nimiž je účinně větraná vzduchová vrstva. S dvouplášťovými střechami se hlavně setkáváme u šikmých a strmých střech. Účinně větraná vzduchová vrstva zajišťuje především odvod případné vlhkosti ze střešního pláště. Současně ale i částečně brání přehřívaní prostorů pod střechu během letních měsíců.
- Dvouplášťová střecha nevětraná: Je střecha, která má ve svém souvrství nevětranou vzduchovou vrstvu, dnes je navrhována pouze v případech rekonstrukcí, kde je požadováno vylepšení tepelně technických vlastností původního střešního souvrství.
- Dvouplášťová střecha větraná: Má vzduchovou vrstvu napojenou na vnější prostředí vhodně umístěnými přiváděcími a odváděcími větracími otvory. Dochází tak k pohybu vzduchu ve vzduchové vrstvě a jeho výměně s vnějším prostředím. Tím je zároveň zajištěn únik vlhkosti, která se dostává do vzduchové vrstvy z interiéru, proto se doporučují použít při použití nad prostory s relativní vlhkostí více jak 80%.
- Několikaplášťová střecha: Je vytvořena několika střešními plášti oddělenými od sebe účinně větranými vzduchovými vrstvami. V případě tříplášťové střechy může být jako doplňková hydroizolační vrstva použita i vrstva z nedifuzního materiálu.
Doplňková hydroizolační vrstva (DHV) a její význam
Pro správně fungující střešní konstrukci jsou stěžejní dva prvky - odvětrání a doplňková hydroizolační vrstva. Ani sebelépe odvětraná střecha by ovšem nefungovala spolehlivě bez doplňkové hydroizolační vrstvy (dále DHV). Hlavním úkolem této vrstvy je chránit střechu před proniknutím srážek a vlhkosti do konstrukce a zabránit pronikání nečistot z exteriéru do spodních vrstev střechy - pokud je s touto vrstvou něco v nepořádku, ať už mluvíme o poškození při provozu, nesprávné pokládce či o proděravění při pokládce, jedná se o velký problém.
Samotný výběr DHV by se měl řídit místními podmínkami, sklonem a tvarem střechy, zejména pokud plánujeme střechu s nižším sklonem. Úroveň jakéhokoliv podkročení bezpečného sklonu střešní krytiny musí být v souladu s technickými podklady výrobce střešní krytiny, tj. mimo jiné nesmí být podkročen i mezní/minimální možný sklon krytiny. Rovněž nelze podkročit mezní sklon vrstvy DHV (fólie, membrány,…).
Následně tedy podle velikosti podkročení či nepodkročení BSS a podle počtů působících zvýšených požadavků (ZP) na střechu se dle příslušných tabulek určí třída těsnosti DHV. Počet zvýšených požadavků (ZP) je ovlivněn např. využitím podstřešního prostoru (např. pro obytné účely, kanceláře apod.), konstrukcí střechy (např. lehká střecha), nebo náročnými klimatickými poměry v místě stavby (nechráněná poloha, exponovaná lokalita, vyšší nadmořská výška, zvýšené zatížení sněhem, zvýšené zatížení větrem atd.).
Důležité je upozornění: Jestliže je pro jednoduché krytí sklon střechy nižší než 30° nebo pro dvojité krytí sklon střechy nižší než 25°, a pod střechou je obytné podkroví, je třeba vždy provést DHV konstrukční typ min. 1.2/3. Při požadavku řešit provizorní zakrytí pomocí DHV se doporučuje použití materiálů vhodných pro třídu těsnosti DHV typ 1.2/třída 2 nebo těsnější, tj. třídu těsnosti typ 1.1./třída 1. A zároveň nesmí být použita méně přísnější třída těsnosti než typ 2.1/ třída 3. Na níže položené ploše střechy ve směru odtoku vody po DHV nesmí být použita méně přísnější třída těsnosti DHV než jaká je použita na výše položené ploše střechy (tj. při lomení sklonu z nižšího na vyšší sklon, např. u mansardové střechy, popř. u zalomené pultové střechy).
Požární bezpečnost a únikové cesty
Pro pochopení pojmu „nepřípustná střecha kategorie H“ je klíčové se zaměřit na požární bezpečnost objektu a únikové cesty. Střešní konstrukce se musí podílet na celkové požární odolnosti objektu a nesmí bránit bezpečné evakuaci osob.
Čtěte také: OSB desky na plochou střechu: Tloušťka
Definice únikové cesty
Jako úniková cesta je obecně označována komunikace v objektu (nebo na objektu) umožňující bezpečnou evakuaci osob z objektu ohroženého požárem nebo z jeho části na volné prostranství, popř. přístup požárních jednotek do prostorů napadených požárem. Za volné prostranství je považováno prostranství mimo požárem napadený objekt, umožňující volný a bezpečný pohyb osob ve směru od objektu, resp. do shromažďovacího prostoru.
Typy únikových cest
- Nechráněné únikové cesty (NÚC): Představují každý komunikačně volný prostor směřující k východu na volné prostranství nebo do chráněné, popř. částečně chráněné únikové cesty. Tento prostor nemusí být nikterak stavebně oddělen a NÚC tedy mohou tvořit součást běžných požárních úseků (hromadné garáže, administrativní prostory, stravovací zařízení) a obecně lze tedy konstatovat, že NÚC se nacházejí všude, kde nejsou CHÚC.
- Chráněné únikové cesty (CHÚC): Jsou tvořeny trvale volným komunikačním prostorem vedoucím k východu na volné prostranství, který tvoří samostatný požární úsek a je chráněný proti účinkům požáru (zplodinám hoření, vysokým teplotám apod.). Požárně dělící konstrukce tohoto úseku musí být tvořeny konstrukcemi DP1, požární uzávěry otvorů v těchto konstrukcích musí, vyjma specifických případů, bránit šíření požáru a musí být vybaveny samouzavíracím zařízením. V CHÚC nesmí být žádné požární zatížení, hořlavé materiály a rozvody technických zařízení, kromě případů, které splňují přesně stanovené podmínky.
Kromě uvedeného členění únikových cest je možné se setkat také s pojmem částečně chráněná úniková cesta, a to zejména u změn staveb (ČSN 73 0834) nebo u výrobních objektů (ČSN 73 0804). Za únikové cesty mohou být při dodržení stanovených podmínek dále považovány rampy, eskalátory a evakuační výtahy.
Zásady návrhu únikových cest
Při návrhu únikových cest je stěžejní zvolit správný druh a počet únikových cest. Výchozím bodem při hodnocení únikových cest je skutečnost, jaké se předpokládá v objektu obsazení osobami, a tedy pro jaký počet osob mají být únikové cesty dimenzovány. Obsazenost objektu osobami je určována dle ČSN 73 0818 na základě posuzovaného prostoru. Je stanovena normová tabulková hodnota, která udává počet osob, který je v daném provozu nutné uvažovat na m2 [m2/osoba] nebo součinitel, jímž se násobí počet osob projektovaných osob (např. počet osob prokazatelně určených projektem se vynásobí součinitelem 1,5, a to pouze v případě, kdy není možné postupovat dle normou stanovených hodnot).
- Z hlediska počtu únikových cest platí důležitá projekční zásada, že z každého místa požární úseku nebo objektu musí být dosažitelné nejméně dvě samostatné únikové cesty vedoucí různým směrem do bezpečí, tj. ven z objektu na volné prostranství nebo do chráněné únikové cesty. Za místo s dvěma směry úniku se považuje takové místo, jehož spojnice s požadovanými dvěma východy svírají úhel větší než 45°. Jeden směr úniku je umožněn pouze ve výjimečných případech, tzn., pokud tak stanoví příslušná norma požární bezpečnosti staveb (např. v posuzovaném prostoru (místnosti, požárním úseku či objektu) se nachází pouze omezený počet osob).
- Mezní délky NÚC jsou stanoveny jako normové hodnoty v závislosti na počtu dostupných únikových cest a součiniteli a posuzovaného požárního úseku. Skutečná délka únikové cesty je měřena v ose cesty po skutečné trase úniku.
- Šířky únikových cest musí umožňovat bezpečnou evakuaci všech osob z místnosti, požárního úseku nebo objektu. Posouzení, zda je šířka NÚC vyhovující, se provádí na tzv. kritických místech, kde dochází ke zúžení únikových cest s předpokládanou zvětšenou hustotou osob (dveře, schodišťová ramena, chodby).
Kategorie chráněných únikových cest (CHÚC)
CHÚC musí tvořit samostatné požární úseky min. s požární odolností 30 minut, pokud není stanoveno jinak. V CHÚC se nesmí nacházet žádné požární zatížení kromě hořlavých hmot v konstrukcích oken, dveří (třída reakce na oheň nejhůře D), madel, zábradlí a kromě případů, které splňují přesně stanovené podmínky (např. recepce, vrátnice, hygienické zařízení). CHÚC se rozdělují na tři základní typy:
- CHÚC typu A: Je požárně a komunikačně oddělena od ostatních požárních úseků v objektu. Požární uzávěry oddělující CHÚC typu A od ostatních prostorů musí, vyjma speciálních případů, vykazovat mezní stav EI a musí být opatřeny samouzavíracím zařízením (C). V případě, že je v objektu navržena pouze jako jedna úniková cesta, musí CHÚC typu A splňovat požadavek na mezní délku 120 m.
- CHÚC typu B: Je obdobně jako CHÚC typu A požárně a komunikačně oddělena od ostatních požárních úseků, její součástí je ovšem samostatně větraná požární předsíň. Tato požární předsíň slouží jako bezpečnostní prvek pro zamezení průniku zplodin hoření do vlastního schodišťového prostoru. Požární předsíň musí splňovat požadavky na minimální půdorysnou plochu 5 m2, kde minimální rozměr činí 1,5 m (v případě zvýšeného počtu unikajících osob se tyto požadavky ještě zvyšují) a musí být od prostoru schodiště oddělena kouřotěsnými dveřmi opatřenými samouzavíracím zařízením (C-S).
- CHÚC typu C: Představuje nejbezpečnější variantu CHÚC a musí být vždy vybavena jak požární předsíní, tak přetlakovým větráním. Dispoziční řešení je tedy stejné jako v případě CHÚC typu B ve variantě s požární předsíní, přetlakovým větráním musí být ovšem větrány všechny části CHÚC, tedy prostor vlastního schodiště i požární předsíň.
Typ navržené únikové cesty musí být zvolen v závislosti požární výšce objektu, resp. na počtu osob, které se v objektu vyskytují. Vnější únikové komunikace obvykle představují vnější schodiště a pavlače, které lze dle konstrukčního provedení hodnotit buď jako NÚC nebo CHÚC typu A či B. U objektů s požární výškou nad 12 m mohou být vnější komunikace jako CHÚC posuzovány jen v případě, že se jedná o druhou nebo další únikovou cestu.
Čtěte také: Vše o valbových střechách
Větrání chráněných únikových cest
Požární větrání je jeden z klíčových parametrů, který podmiňuje bezpečnost osob na CHÚC. Principy větrání chráněných únikových a zásahových cest v budovách byly nově upraveny ve změnách Z3 technických norem požární bezpečnosti staveb ČSN 73 0802 (nevýrobní objekty) a ČSN 73 0804 (výrobní objekty).
- Přirozené větrání: Využívá pro přívod a odvod vzduchu větrací otvory (okna, dveře, světlíky) v každém podlaží nebo v nejnižším a nejvyšším místě v CHÚC s využitím komínového větracího efektu.
- Nucené větrání: Představuje VZT systém, který tvoří obvykle ventilátor pro nucený přívod vzduchu a jeho odvod v nejvyšším místě (regulační klapka, samotížné žaluzie).
- Přetlakové větrání: Je technicky nejnáročnější a finančně nejnákladnější způsob požárního větrání, který ovšem zaručuje nejvyšší míru bezpečnosti osob.
CHÚC typu B musí být větrána obdobně jako CHÚC typu A, přičemž větrací otvory, násobnost výměny vzduchu a doba funkčnosti větrání je navýšena.
Nouzové únikové osvětlení
Nouzové únikové osvětlení bylo dříve požadováno dle typu únikové, resp. zásahové cesty s proměnnou dobou funkčnosti od 15 do 60 minut. Změna Z2 (2015) normy ČSN 73 0802 však zpřísnila tento požadavek a v souladu s evropskou ČSN EN 1838 je požadována minimální doba svícení nouzového únikového osvětlení 1 hodina bez ohledu na typ únikové cesty. Dodávka elektrické energie pro nouzové únikové osvětlení musí být zajištěna ze dvou na sobě nezávislých zdrojů.
Značení únikových cest
Únikové cesty z objektu na bezpečné místo musí být zřetelně označeny, a to především všude tam, kde východ na volné prostranství není přímo viditelný, kde se mění směr úniku nebo kde dochází ke křížení komunikací či změně výškové úrovně (schody). Při umisťování bezpečnostních značek a tabulek platí zásada „viditelnosti od značky ke značce“. Používány jsou obvykle fotoluminiscenční tabulky (svítící i bez zdroje elektřiny díky absorpci světla) nebo podsvícené tabulky, které jsou často kombinovány s nouzovým únikovým osvětlením.
tags: #co #znamená #nepripustna #strecha #kategorie #h