Spalování odpadu doma je nezákonné a nebezpečné, neboť zbytečně zhoršuje ovzduší. Látky, které unikají spalováním nejen igelitových pytlíků, PET lahví, celobarevných letáků či starého nábytku v obyčejném kotli či kamnech, mohou podle odborníků způsobit řadu zdravotních problémů. Náchylnější jsou zejména děti, těhotné ženy, starší lidé a astmatici. Přesto někdo stále do kotle hází během topné sezóny téměř vše, co má schopnost hořet.
Proč je domácí spalování odpadu rizikové?
Teplota v kamnech či kotli je relativně nízká, obvykle se pohybuje do 400 °C. Podle odborníků proto nezvládne některé nežádoucí látky zlikvidovat a ty se naopak dostanou do ovzduší, respektive spadnou poté i na pozemky v nejbližším okolí. Palivo také nemá dostatečný přísun kyslíku, který je zásadní pro dokonalé spalování. V důsledku toho dochází k nedokonalému hoření a tak uniká do ovzduší velké množství zdraví nebezpečných zplodin.
Kromě zastaralých kotlů přispívá k znečištění ovzduší i používání nekvalitních paliv nebo dokonce spalování odpadů, které je samozřejmě zákonem zakázáno. Lidé někdy topí tím, čím nemají, a sousedé si stěžují ve stovkách případů. Na podezřelý kouř, který se line z některých komínů, si přitom od začátku roku 2017, kdy začal platit zákon umožňující kontrolu v domácnostech, stěžovaly stovky sousedů. „Bylo uděleno asi 27 nápravných nařízení a 32 sankcí za celou Českou republiku ve výši 86,5 tisíc korun,“ říká mluvčí Ministerstva životního prostředí Dominika Pospíšilová. Obce i různé ekologické organizace před rizikovým chováním varují dlouhodobě.
I když se spálení odpadu může jevit jako bezstarostná a rychlá forma jeho likvidace, v žádném případě tomu tak není. V žádném domácím topeništi se nevytvářejí teploty dostatečně vysoké k tomu, aby se toxické látky bezpečně zlikvidovaly. Domácí kamna, krby a kotle nelze vybavit drahou technologií na čištění spalin, a tak záleží na zodpovědnosti každého z nás, kolik jedů vypustíme do vzduchu. Do kamen rozhodně nepatří plasty.
Nebezpečné látky vznikající při spalování plastů
Při spalování plastů se uvolňují různé toxické látky, jejichž složení a obsah silně závisí na podmínkách hoření a druhu plastu. Při spalování doma vzniká monomer vinylchlorid, který je karcinogenní látkou, a také se uvolňuje plynný chlor.
Čtěte také: Plot z dřevěných latí: Druhy, rozměry a cena
Nebezpečné látky při spalování PVC
PVC (polyvinylchlorid) je plast, který má největší dopad na životní prostředí i naše zdraví. Jeho výrobu, použití i likvidaci provází úniky řady toxických látek. Spalování PVC je asi vůbec nejhorší způsob, jak s ním nakládat, protože obsahuje velké množství chloru. Při jeho spalování proto nutně vznikají toxické zplodiny. Hlavními produkty „dokonalého spalování“ (při nelimitujícím přístupu kyslíku) jsou oxid uhličitý, voda a chlorovodík.
Pálení PVC vede ke vzniku chlorovodíku a dalších škodlivých látek jako jsou dioxiny, hexachlorbenzen, polyaromatické uhlovodíky. Do škváry a popílku ze spaloven se z PVC dostávají těžké kovy. Například při spalování PVC vzniká nebezpečný fosgen. Ve vysokých koncentracích může poleptat plíce, v nízkých koncentracích hrozí nejrůznější choroby dýchacího systému. Dioxiny a furany jsou považovány za rakovinotvorné a uvolňují se zejména při spalování PVC, lakovaného či dřevotřískového nábytku, dřeva z demolice nebo starých palet.
Prudce jedovaté dioxiny, vznikající spalováním chlorovaných materiálů, jako je třeba PVC, potřebují k likvidaci teploty nad 1 200 °C (ale i pak mohou vznikat další). Takových teplot dosáhne pouze spalovna, v domácích topeništích se teplota hoření pohybuje obvykle do 400 °C. Při spalování PVC se navíc uvolňuje chlorovodík a vzniká fosgen, plyn který byl za první světové války používán jako bojový.
Nebezpečné látky při spalování PET a dalších plastů
Při pálení PET lahví, polyuretanu, polypropylenu, ale také například gumy, vznikají karcinogenní polycyklické aromatické uhlovodíky. Nebezpečné pro plíce jsou také oxidy síry, které se uvolňují při pálení pryže a pneumatik. Z celobarevných letáků a podobných výrobků se uvolňují těžké kovy, zejména olovo a rtuť, které mají negativní vliv na nervovou soustavu.
Při pálení plastů, ale třeba i vlhkého papíru, může do prostředí unikat také oxid uhelnatý. Ten způsobuje otravu. Hoření plastů na vzduchu je vždy doprovázeno také tvorbou oxidu dusnatého a dusičitého, společně označovaných jako NOx. Polymery neobsahující chlor (PE, PP, PET, PS) je možno průmyslově za vhodných podmínek účinně spálit podobně jako fosilní paliva. Při spalování v domácích kamnech na uhlí a/nebo dřevo však nedochází k dokonalému spalování a emise jsou toxičtější než ty z hnědého uhlí.
Čtěte také: Amorfní struktury: vosk, asfalt, sklo
Konečnými produkty dokonalého spalování jsou u polyethylenu (PE), polypropylenu (PP) a polyethylenglykol-tereftalátu (PET) oxid uhličitý a voda. V reálné situaci vznikají kromě konečných produktů dokonalého spalování také produkty nedokonalého spalování. Byly jich za různých podmínek identifikovány stovky, avšak charakteristické jsou saze, oxid uhelnatý a akrolein. Oxid uhelnatý je známý "krevní jed", akrolein je látka silně dráždivá (jedna z příčin štiplavého zápachu kouře). Saze bývají považovány za formu uhlíku, ale ve skutečnosti obsahují značná množství kondensovaných aromatických uhlovodíků (PAH), z nichž mnohé jsou karcinogenní. Komparativní studie ukázaly, že akutně nejtoxičtější spaliny z jmenovaných polymerů poskytuje PE, nejvíce sazí pak PS (to je vzhledem ke karcinogenitě PAH významnější než akutní toxicita).
Při nedokonalém hoření se uvolňuje zejména čpavek. Materiály jsou obohaceny různými látkami, jako jsou změkčovadla, barviva a stabilizátory. Vznikají i monomery jednotlivých plastů. Například se pro její výrobu používají tmelící látky - formaldehydové pryskyřice. Při hoření se rozkládají na formaldehyd (který většinou shoří) a fenoly, které unikají do ovzduší.
Přehled rizikových látek ze spalování plastů
- Dioxiny: Patří k nejtoxičtějším látkám na Zemi. V přírodě i v tělech živočichů se hromadí a přetrvávají mnoho let, jsou velice odolné proti přirozenému odbourávání. Způsobují poruchy imunitního, hormonálního a reprodukčního systému a některé jsou karcinogenní. Vysoké dávky dioxinu vedou ke vzniku znetvořujících, těžko léčitelných vyrážek. Obsaženy hlavně v tmavém kouři a sazích.
- Furany: Chlororganické látky s rakovinotvornými, toxickými a mutagenními vlastnostmi.
- Ftaláty: Používají se při výrobě plastů jako změkčovadla. Způsobují vrozené vady mužských pohlavních orgánů, nižší kvalitu spermií, kontaminaci mateřského mléka a následné vlivy na ještě nenarozené potomky, způsobují riziko vzniku astmatu a alergie.
- Polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU): Jsou toxické pro celou řadu živých organismů. Mohou způsobovat rakovinu, poruchy reprodukce a mutace u zvířat.
- Fosgen neboli dichlorid karbonylu: Ničí tkáně plic, způsobuje popáleniny kůže a poškozuje oči. Používal se jako bojový plyn v 1. světové válce.
- Styren: Rakovinotvorný, při vysoké koncentraci poškozuje oči a sliznice.
- Oxid uhelnatý: Způsobuje otravu.
- Chlorovodík: Plyn s vysokou toxicitou způsobující popáleniny kůže nebo poškození zraku. Při vdechnutí ve vlhkém prostředí lidského těla se mění na kyselinu chlorovodíkovou, která může způsobit vážné a trvalé poškození plic.
- Těžké kovy (olovo, rtuť, kadmium, barium): Mají negativní vliv na nervovou soustavu, poškozují ledviny a játra.
- Chlororganické sloučeniny (hexachlorbenzen, polychlorované bifenyly (PCB), hexachloretan, hexachlorbutadien): Jsou velmi toxické, téměř se neodbourávají z prostředí a snadno se akumulují v potravním řetězci.
- Těkavé organické látky (chloroform, 1,1,2-trichloreten, tetrachloretan, tetrachlormetan): Snadno se vypařují a zhoršují kvalitu ovzduší. Tetrachloretan podmiňuje vznik škodlivého přízemního ozónu. K poškozování ozónové vrstvy Země významně přispívá tetrachlormetan.
Tabulka: Vznik dioxinů při spalování materiálu s různým obsahem PVC
| Obsah PVC ve spalovaném materiálu [%] | Množství dioxinů v emisích [g TEQ/t] |
|---|---|
| 0 | 0,0001 |
| 1 | 0,001 |
| 5 | 0,01 |
| 10 | 0,05 |
| 20 | 0,1 |
Dopady PVC na životní prostředí a zdraví
PVC (polyvinylchlorid) patří k nejrozšířenějším plastům a nalezl své uplatnění ve všech oborech lidské činnosti. Používá se ve stavebnictví, při výrobě nábytku a bytových doplňků, v oděvním a obuvnickém průmyslu. Vyrábí se z něj hračky, kancelářské potřeby, zdravotnické pomůcky, obaly včetně potravinových a mnoho dalších předmětů. Celý životní cyklus PVC - výrobu, používání i likvidaci - doprovází úniky toxických látek. Mnohé z nich jsou rakovinotvorné, způsobují poruchy reprodukce, vrozené vady, poškozují imunitní systém. Záleží samozřejmě také na jejich koncentracích a době, po jakou jsme působení těchto látek vystaveni.
Výroba PVC
Výrobu PVC lze zjednodušeně popsat následovně: Sloučením etylenu a chlóru vzniká etylendichlorid (EDC), z něj se dále vyrábí vinylchlorid monomer (VCM) - základní stavební jednotka PVC. V České republice se PVC vyrábí pouze ve Spolaně Neratovice, v řadě dalších provozů se ale používá jako surovina. Při výrobě PVC dochází k častým únikům chlóru do životního prostředí (např. havárie ve Spolaně Neratovice v srpnu 2008).
Čtěte také: Suplementace v těhotenství
Výrobě PVC předchází výroba chlóru. Velká část jeho evropské produkce je založena na amalgámové elektrolýze. Tato metoda je přitom považována za nejhorší technologický postup při výrobě chlóru a alkalických hydroxidů, protože v důsledku provozování amalgámové technologie dochází k emisím velmi toxických látek jako rtuti a dioxinů do životního prostředí. Rtuť je například známá tím, že poškozuje nervovou soustavu a trávicí trakt.
Meziprodukty samotné výroby PVC - ethylendichlorid (EDC) a vinylchlorid monomer (VCM) - jsou velice nebezpečné a toxické chemikálie. Tyto dvě látky mohou zapříčinit vznik rakoviny, způsobují poškození jater, plic, kardiovaskulárního, nervového, imunitního a reprodukčního systému. Mezi chlororganické sloučeniny spadají mimo jiné nechvalně známé dioxiny a furany, polychlorované bifenyly (PCB), hexachlorbenzen, hexachloretan a hexachlorbutadien. Přítomnost chlóru v těchto látkách způsobuje, že jsou velmi toxické, téměř se neodbourávají z prostředí a snadno se akumulují v potravním řetězci. K problematickým látkám provázejícím výrobu PVC patří i chloroform, 1,1,2-trichloreten, tetrachloretan anebo tetrachlormetan. Vesměs se jedná o těkavé organické látky, které se snadno vypařují a zhoršují kvalitu ovzduší. Tetrachloretan podmiňuje vznik škodlivého přízemního ozónu. K poškozování ozónové vrstvy Země významně přispívá tetrachlormetan.
Podle měření ze švédského závodu na výrobu PVC připadlo na jednu tunu vyrobeného PVC přes 36 kg halogenových látek. Některé z nich jsou vysoce toxické, karcinogenní, poškozují hormonální, imunitní, centrální nervový systém, mají negativní vliv na reprodukci. Část z nich se díky své chemické stálosti hromadí v životním prostředí a vstupují do potravních řetězců, kde se pak kumulují hlavně v živočišných tucích - patří k tzv. perzistentním organickým látkám (POPs).
Aditiva v PVC a jejich rizika
Polyvinylchlorid je ve svém surovém stavu velmi křehká a nepružná hmota. Kvůli dosažení požadovaných mechanických vlastností, které se odvíjejí od způsobu jeho použití, se do něj musí přidávat mnoho přísad. Bohužel i ty jsou často ze zdravotního i ekologického hlediska značně problematické. Mezi nejdůležitější aditiva patří především stabilizátory a plastifikátory (změkčovadla).
Stabilizátory
Ačkoliv čisté PVC je mechanicky pevný materiál, dobře odolný počasí, vodě a chemikáliím, je relativně nestálý vůči teplu a světlu. Teplo a ultrafialové záření vede ke ztrátě chlóru ve formě chlorovodíku. Tomu je možné zabránit pomocí přídavku stabilizátoru, který se liší dle účelu použití PVC. V minulosti se jako stabilizátory používaly i těžké kovy jako je olovo a kadmium nebo barium, vápník a další organické látky. Členové Evropské asociace výrobců stabilizátorů (ESPA) ukončili prodej stabilizátorů na bázi kadmia v zemích evropské patnáctky v roce 2001. Kadmium se tak v EU přestalo do PVC přidávat v roce 2007, od roku 2015 PVC průmysl vyřadil z výroby PVC i olovo. Těžké kovy se však stále vyskytují v odpadech z PVC.
Jako náhrada stabilizátorů na bázi těžkých kovů začaly být používány organické stabilizátory (např. tributyltin, tetrabutyltin, monooctyltin, dioctyltin). Nicméně i v tomto případě přetrvávají obavy týkající se jejich nepříznivého vlivu na lidské zdraví.
Plastifikátory (změkčovadla)
Pro zvýšení pružnosti PVC se přidávají složky s nízkou molekulární vahou, které se smíchají se základní polymerovou hmotou. Ftaláty představují skupinu asi 40 látek, přičemž nejčastěji se používal DEHP (di-2-ethyl-hexylftalát). Ten je v současné době nahrazován ftaláty s nižší molekulární hmotností. Některé ftaláty působí nepříznivě na vývoj mužských reprodukčních orgánů a jsou toxické pro testikulární buňky, které zajišťují normální produkci hormonů a spermií. Mezi další změkčovadla patří adipáty, trimelitáty, citráty a další organické sloučeniny. Negativní účinky adipátů na lidské zdraví a životní prostředí se v současné době důsledně zkoumají.
Např. americká „Agency for Toxic Substancec and Disease Registry“ (Agentura pro registraci toxických látek a nemocí) zařadila di(2-ethylhexyl)adipát, neboli DEHA na „Priority List of Hazardous Substances“. DEHA se používá jako změkčovadlo pro PVC, ze kterého se vyrábí některé obalové materiály pro potraviny. Do takto měkčeného druhu PVC se balí potraviny i v České republice.
PVC představuje přímé riziko pro své uživatele. Některé přísady, které se do PVC přidávají během výroby, nejsou v PVC pevně vázány a postupně se z něj uvolňují. Řeč je především o změkčovadlech PVC. Z měkčeného PVC se vyrábí např. podlahové krytiny, izolační folie, lékařské pomůcky, části oblečení, dětské hračky, oplášťování kabelů apod. Změkčovadla mohou tvořit až 50 % hmotnosti samotného výrobku, ze kterého se však během používání uvolňují a následně se mohou dostat do lidského organismu. Některé ftaláty nebo adipáty se řadí k nejškodlivějším látkám, které se musejí do PVC přidávat. Používání těch nejrizikovějších bylo již v minulosti omezeno v hračkách a potravinových obalech. Stále se nicméně používají například v určitých typech zdravotnických pomůcek.
Rizika PVC ve zdravotnictví
V moderní medicíně se dnes používá nepřeberné množství zdravotnických prostředků, bez kterých by byla kvalitní péče o pacienta zcela nemyslitelná. Zdravotnické pomůcky zachraňují lidské životy, ale již méně se ví, že ty samé pomůcky mohou být pro pacienty také zdrojem určitého nebezpečí. Z tohoto hlediska jsou kontroverzní zejména výrobky z plastu PVC. Tento plast se používá zejména tam, kde by měl být požadovaný produkt dostatečně pružný a měkký. To je především případ nejrůznějších vaků a hadiček. Hlavní problém tkví v tom, že se do jinak tuhého PVC musí přidávat změkčovadla, aby bylo dosaženo požadované flexibility materiálu, která je pro výrobu zdravotnických pomůcek často nezbytná. Protože změkčovadlo není v PVC pevně chemicky vázáno, může z něj v průběhu času pozvolna unikat.
Zvážíme-li, že změkčující příměs může tvořit i přes 50 % hmotnosti výrobku, pak množství těchto látek, které může unikat do těl pacientů při určitých procedurách (transfuze, hemodialýza, umělá ventilace), není rozhodně zanedbatelné.
Problematické změkčovadlo DEHP
Zdaleka nejvíce používaná látka pro změkčování PVC pro zdravotnické prostředky je ftalát DEHP neboli také di-ethylhexyl-ftalát. Ve zprávě z roku 2007 došel Vědecký výbor pro vznikající a nově zjištěná zdravotní rizika Evropské unie k těmto závěrům: „Dostupná data o expozici DEHP ukazují, že dávka DEHP, které jsou vystaveni novorozenci během některých léčebných procedur, dosahuje stejné nebo dokonce vyšší úrovně než dávky působící reprotoxicky dle studií prováděných na zvířatech. Tyto studie rovněž vedly ke znepokojujícím zjištěním, že mnohem citlivěji reagují na toxicitu DEHP testikulární buňky mladých jedinců, než je tomu u těch vyspělých.“
Rizika vyvolaná DEHP jsou znepokojivá zejména chronickou toxicitou a dopady na reprodukční systém. Patří k nim poruchy vývoje mužských pohlavních orgánů (zmenšení varlat), snížená plodnost a vývojové vady novorozenců způsobené expozicí DEHP v děloze. Inhalace DEHP zvyšuje riziko respiračních onemocnění (astmatu). Používání DEHP se nevyhýbá ani zdravotnictví. Můžeme jej najít v nepřeberném množství pomůcek a výrobků z PVC, od katetrů přes různé druhy implantátů až po injekční stříkačky a různá zařízení pro oční a zubní lékařství. Zvláštní rizika představují lékařské zákroky, jako jsou opakované transfuze krve, zejména u dětí. Při transfuzích nebo umělé výživě novorozenců může u velmi citlivého organismu dojít k expozici DEHP. Kriticky nemocní nedonošení novorozenci přitom představují vysoce rizikovou skupinu.
Likvidace PVC a environmentální dopady
Většina PVC končí na skládkách, kde degraduje a kde se z něho uvolňují ftaláty a těžké kovy. Ty kontaminují skládkové vody a když je likvidujeme na čistírnách odpadních vod, dostanou se tyto látky do řeky nebo skončí v čistírenských kalech. Čistírny je nezachytí a ani jejich únik nesledují. Technologicky by to bylo drahé. Ftaláty byly zjištěny i ve skládkovém plynu. Při aerobních podmínkách (za přítomnosti kyslíku) se z PVC uvolní 30-35% a při anaerobních podmínkách (bakteriálním rozkladu za vzniku metanu) 4-40% ftalátů. Dlouhodobě není vyloučena možnost uvolnění celého objemu těchto látek. Díky degradaci PVC může snadněji docházet k jeho vstřebání různými organismy. Při požáru skládek se PVC podílí na vzniku vysokých emisí dioxinů. Podle US EPA požáry skládek patří k největším zdrojům emisí dioxinů vůbec. V České republice dochází k několika stovkám požárů skládek za rok.
Spalování je vůbec nejhorším způsobem likvidace PVC, protože se při něm uvolňují do životního prostředí nebezpečné látky jako chlorovodík, dioxiny, hexachlorbenzen, polyaromatické uhlovodíky. Do škváry a popílku ze spaloven se z PVC dostávají těžké kovy. Celkově při spalování PVC často vznikne více odpadu než se spálí samotného plastu, protože je nutné vzhledem ke zvýšené tvorbě kyseliny chlorovodíkové v emisích přidávat větší množství látek k čištění spalin. Současně se celý proces prodražuje a toxické látky zachycené v popílku stejně v lepším případě skončí na zabezpečené skládce. K velkým nešvarům patří spalování PVC v domácích topeništích anebo na otevřených ohništích.
Recyklace PVC
Recyklace PVC se prakticky neprovádí. V roce 2000 se v zemích EU recyklovaly pouhé 3% tohoto plastu. PVC průmysl udává, že se v EU zrecykluje přes 27% odpadů z PVC. To je stále skoro o polovinu méně než u PETu, kde se Evropa dostala až k 58% míře recyklace PET materiálu. Příčinou nevhodnosti PVC k recyklaci je, že každý výrobce přidává do PVC odlišná aditiva, aby docílil požadovaných vlastností. Recyklovaný PVC plast navíc často obsahuje již zakázané stabilizátory a změkčovadla, která jsou zdraví nebezpečná a pro spotřebitele tak představuje rizikový materiál.
Doposud není vyřešen problém recyklace separovaného sběru PVC. PVC se nehodí do směsného plastu určeného k recyklaci, protože negativně ovlivňuje jeho vlastnosti. Například jedna láhev z PVC může znehodnotit recyklaci 30 - 50 tisíc láhví z PETu. Samotné PVC se netřídí. Pokud se přimísí do ostatních plastů, působí zde problémy. Například linky na zpracování PET lahví, tento plast drtí a potom rozplavováním oddělují jednotlivé druhy plastů od sebe. Polyethylen a polypropylen je lehčí než PET a plave, bohužel PVC stejně jako PET klesá ke dnu a nelze je tímto způsobem od sebe oddělit. Pokud se tedy PVC dostane nějakým způsobem (třeba jako etiketa) mezi PET, znehodnotí cennou surovinu.
Alternativy a řešení
Jedinou reálnou cestou, jak zabránit pálení PVC v domácnostech a s tím spojený únik dioxinů do životního prostředí je jeho zákaz. V roce 1995 Anna Lindh, ministryně životního prostředí ze Švédska, řekla: „dnes není otázkou, zda výrobu PVC ukončit, ale jak to udělat.“ V roce 2000 schválila Evropská komise Zelenou knihu o PVC, která výše uvedené problémy dobře popisuje. Evropský parlament, výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin vyzval ve své zprávě z 12. prosince 2006 Komisi, aby vzhledem k problémům, které PVC způsobuje, navrhla samostatnou směrnici o PVC.
I když zdravotní rizika spojená s používáním DEHP jsou nepopiratelná a například v hračkách pro děti a v kosmetických přípravcích byl na území Evropské unie již tento ftalát zakázán, ve zdravotnickém sektoru ho lze používat stále bez omezení. Zatím existují některé iniciativy v rámci jednotlivých států. Například v Dánsku byla uvalena daň na velkou část výrobků obsahujících PVC a DEHP. Některé okresy ve Švédsku se pro změnu snaží aktivně vyhnout používání PVC materiálu ve všech oblastech jeho použití, kde je to možné. Odstranění PVC bylo označeno za prioritní při nákupu nových výrobků jako součást politiky na bázi principu udržitelného rozvoje. Ojedinělé nejsou ani snahy některých nemocnic po celé Evropě zavést provoz s maximálním vyloučením PVC a DEHP.
V České republice jsou to například novorozenecká oddělení, a to ve Fakultní nemocnici v Olomouci, v Nemocnici v Českých Budějovicích a v Nemocnici v Havlíčkově Brodě. Proces postupné náhrady probíhá v Nemocnici sv. Alžběty v Lounech. Dnes již existuje široká nabídka výrobků, které neobsahují PVC nebo DEHP. Většímu rozšíření alternativ zatím bohužel brání zpravidla o něco vyšší cena, ale také nedostatečné povědomí o rizicích DEHP.
Pokud máte možnost, ostatní odpad třiďte. A předcházet vzniku odpadu můžete tak, že omezíte jeho zbytečný nákup. Při dodržování tohoto nepřipravujete sebe ani své bližní o zdraví a ulevíte přírodě.
Průmyslové spalování a čištění spalin
Nelze-li PVC recyklovat jinak, můžeme ho spalovat jako odpad. PVC má podobnou výhřevnost jako dřevo či papír, ale produkuje podstatně méně oxidu uhličitého na 1 kg materiálu, než vzniká při spalování klasických materiálů (oleje, dřevo nebo uhlí). Kouřové plyny ze spalování všech druhů odpadů se ve spalovnách čistí. Při spalování sloučenin obsahujících chlor mohou vznikat dioxiny. Proto mají moderní spalovny odpadů zabudovánu vysokoteplotní sekci, která vznik dioxinů minimalizuje, a vyhovují tak přísným evropským normám. BAT (Best Available Techniques) pro snižování emisí do ovzduší zahrnují integrované řízení odpadních plynů, kombinaci proudů odpadních plynů s podobnými vlastnostmi, vhodné navržení a údržbu systémů čištění odpadních plynů, zpětné využití organických sloučenin z procesních plynů a omezení řízených emisí prachu a kovů vázaných na tuhé znečišťující látky.
tags: #nebezpecne #latky #ze #spalovani #pet #a