Omítky plní dvě základní funkce: chrání zdivo před mechanickým poškozením a zlepšují technické vlastnosti konstrukce, zároveň zvyšují celkové estetické působení interiéru. Jejich kvalita má proto významný vliv na budoucí vzhled interiéru. Jistě by nás netěšil pohled na trhliny či nepřesnost hran nebo zvlnění omítky v ploše. Funkcí vnitřních omítek je především chránit zdivo před mechanickým poškozením, zlepšovat technické vlastnosti konstrukce, ale i zvyšovat celkové estetické působení interiéru. Další funkce ovšem mohou být i akustické, tepelně izolační, protipožární, antistatické anebo specifické.
Omítky slouží také hlavně k vyrovnání nerovností zdiva - proto i výběr omítky závisí i na rovnosti podkladu. Jen kvalitně provedené omítky jsou ale základem pro dokonalý vzhled stěn, zlepšují jejich technické vlastnosti a chrání zdivo před mechanickým poškozením. Správně zvolená vnitřní omítka zajistí ochranu zdiva, zvyšuje jeho technické vlastnosti i trvanlivost a funguje též jako designový prvek.
Typy vnitřních omítek a jejich vlastnosti
Sortiment omítek a omítkových směsí je opravdu široký. Vnitřních omítek máme několik druhů - lehké, vylehčené, nebo klasické vápenné čisté, či s příměsí sádrového typu. Nejčastěji se do interiéru používají sádrové, vápenné, vápenocementové nebo hliněné omítky, možností je ale mnohem více. Omítky se dělí i podle druhu použitého pojiva. Tím může být vápno a cement, ale i další materiály. Stejně jako u klasických omítek lze podle zrnitosti omítky dělit na jádrové a jemnější - štuky.
Omítky lze rozdělit podle počtu nanášených vrstev (jednovrstvé, dvouvrstvé, vícevrstvé nebo také nástřiky), podle konečné úpravy povrchu (například hladké, škrábané, ozdobné, leštěné, jemné, vyhlazené, česané, broušené či stříkané) nebo přehledně podle použitých materiálů (vápenné, vápenocementové, cementové, vápenosadrové, sádrové, dále speciální, z plastů apod.).
Sádrová omítka
Sádra je nejoblíbenější materiál používaný pro omítání. Tyto unikátní stavební materiály lákají svou nízkou cenou a snadnou aplikací a také tím, že s nimi lze snadno vytvořit hladký, vzhledově atraktivní povrch. Sádrové omítky nanášíme v jedné vrstvě. Omítka na stropy je o něco tenčí a její tloušťka bývá 15 mm. Na dokonale hladké podklady lze nanášet tenkovrstvé omítky o tloušťce 3 mm. Hlavní složkou sádrové omítky nebo omítkové směsi je samozřejmě sádra. Dále se přidává vápno, změkčovadla a kalibrované kamenivo. Hladký povrch sádrových omítek patří vzhledově k nejdokonalejším a používá se do reprezentativních a společensky hojně užívaných prostor. Sádrové omítky jsou dobře přilnavé, hodí se ke všem běžným stavebním podkladům (beton, cihla, pórobeton), obvykle se aplikují na penetrovaný podklad. Zhotovují se rychle v jednom kroku, na pórobetonové tvárnice stačí aplikovat sádrovou omítku v tloušťce jen 5 až 6 mm, cihlové zdivo vyžaduje vrstvu 10 až 15 mm silnou. Nanesená omítka rychle schne, což dokáže přispět k celkovému zkrácení rekonstrukce či výstavby. Nejsou tak odolné jako vápenocementové omítky, ale případná poškození jdou velmi snadno opravit.
Čtěte také: Konstrukce betonového schodiště
Sádrové omítky lze používat na omítání většiny místností, ale vyvarujte se jejich pokládání na povrch stěn v místnostech, kde je vysoká vlhkost, tedy v kuchyni, koupelně nebo prádelně. Sádra se díky vytvoření jednotného hladkého povrchu stěny skvěle hodí jako podklad pro nátěr. Tapetování na sádrovou omítku probíhá hladce a výsledný vzhled je elegantní a estetický. Tento typ povrchu vytváří ideální podklad pro rovnoměrné a kvalitní nalepení tapet. Docela důležitou výhodou sádry je, že má relativně krátkou dobu schnutí. V případě velkých ploch stěn (obvykle při dokončovacích pracích nebo totálních rekonstrukcích) se sádrové omítky nanášejí pomocí omítacích strojů.
Vápenocementová a cementová omítka
Vápenocementová omítka patří spolu se sádrovou omítkou k nejoblíbenějším řešením pro úpravu stěn. Její velkou předností je odolnost vůči vlhkosti, díky čemuž ji můžete bez obav použít v kuchyních, koupelnách, prádelnách nebo garážích. Vápenocementová malta je směsí hašeného vápna, cementu a říčního či kopaného písku. Jednotlivé druhy vápenocementových omítek se liší zrnitostí kameniva v omítce, což bývá písek nebo perlit. Vápenocementová omítka se používá v interiéru se zvýšenou vlhkostí, ale i tam, kde je omítka vystavena většímu mechanickému poškození a opotřebení. Cementová omítka nabízí větší odolnost vůči opotřebení a vlhkosti než sádrová. Na rozdíl od sádrových omítek vyžadují vápenocementové omítky větší přesnost při nanášení a dokončovací úpravě, zvláště když se očekává efekt hladké stěny. Vápenocementové omítky jsou obvykle hotové omítkové směsi. Jsou vhodné pro ruční i strojní aplikaci s použitím omítacího stroje.
Do místností s vysokou vzdušnou vlhkostí, ale i tam, kde hrozí větší riziko mechanického opotřebení se nanáší jednovrstevná omítka z vápenocementové nebo cementové malty v tloušťce 10 až 12 mm. Vápenocementová omítka se používá také v situaci, kdy je nutné srovnat nerovné zdivo. Nerovnosti podkladu se vyrovnají 10 - 20 mm silnou vrstvou jádrové omítky, v případě potřeby i silnější. Po technologické přestávce se nanáší ještě finální vrstva omítky.
Vápenné omítky
Hrubá vápenná omítka je jednovrstvá, nanáší ve větší tloušťce, obvykle 10 až 12 mm. Používá se na půdách, štítech, komínech, povrch se nechává nezatřený nebo se zatře pomocí hladítka. Silnější hladká vápenná omítka se obvykle nanáší v jedné vrstvě o síle 15 mm, případně jako dvouvrstvá v tloušťce až 20 mm. Přidáním drobně zrnitého písku do malty se docílí dostatečně jemné hmoty, která se dá vyhladit hladítkem. Vápenné omítky se nehodí do příliš vlhkého prostředí, jsou více nasákavé, mají nižší pevnost a nevyhovují ani jako podklad pro lepení obkladů.
Štuková omítka
Nejčastěji používaným typem omítek v interiéru je štuková omítka, která se nanáší ve dvou vrstvách. Materiál silnější spodní vrstvy, nazývané jádro, je z vápenocementové nebo cementové malty. Velmi jemná štuková malta se natahuje v tenké vrstvě, vyhladí hladítky a povrch je připraven na malbu či tapety. Štuková (fajnová) omítka se natahuje na jádrovou. Podklad pro její nanášení musí být pevný, rovný, soudržný a zbavený prachu. Povrch by neměl odpuzovat vodu a být zmrzlý. Štuková omítka také neumožňuje větší vyrovnání podkladu. Vápenná štuková omítka se hodí na vlhké stěny, vápenocementová pro vnitřní i venkovní použití. Sádrová fajnová omítka není vhodná do vlhkých prostor.
Čtěte také: Dlažby v OBI: Recenze
Hliněné omítky
Hliněné omítky jsou vyráběny ze směsi jílu, písku, vody a organické hmoty. Finální vrstva omítky se uhlazuje do různých struktur, konečný vzhled stěn je přírodní, bez dalších nátěrů. V dřívějších dobách se používaly jílové malty, se kterými se ještě dnes můžeme setkat v jižních zemích, tyto se však v souvislosti s ekologickým stavebnictvím znovu dostávají do popředí i v našich zeměpisných šířkách.
Další speciální typy omítek
- Perlitové omítky: Mají dobré izolační vlastnosti díky materiálům s malou tepelnou vodivostí (perlit, polystyren). Hodí se do nevytápěných prostor (schodiště, chodby).
- Sanační omítky: Zamezují vzlínání vlhkosti a usnadňují odpařování vody. Používají se při rekonstrukcích starých objektů.
- Akrylátové omítky: Obsahují pojivo z umělé pryskyřice, díky kterému jsou omítky tvrdé, houževnaté a vodoodpudivé. Mají ale také své slabší stránky a těmi jsou menší odolnost proti ulpívání prachu (více se špiní) a horší paropropustnost. Vzhledem ke snížené paropropustnosti nejsou tyto omítky doporučovány na kontaktní zateplovací systémy s minerální vlnou, kde by negativně ovlivnili jinak vcelku dobré vlastnosti paropropustnosti celého systému.
- Benátský štuk: Je směs vápence a prachu z rozdrceného mramoru. Ztvrdnutá směs je velmi trvanlivá a odolává i vodě a plísním. Popularita benátského štuku však tkví především v jeho konečném vzhledu, který imituje mramor, případně leštěný kámen.
- Stěrky s plastickými efekty: Nabízejí téměř neomezené možnosti. Plastické efekty je po jejich vytvoření možné i barevně vyladit, aby výsledný vzhled ještě více podtrhl design místnosti. Použití stěrky s plastickým efektem je dobré zvážit třeba také v případě, že chceme jednu stěnu oproti jiným zvýraznit.
Výběr a příprava omítky
Omítky se zhotovují z malty, kterou tvoří pojivo, plnivo, voda a různé přísady. Tradičně se připravují přímo na staveništi smíchání příměsí jako je voda, vápno, písek i cement. Moderním trendem v provádění omítek je však aplikace suchých omítkových a maltových směsí. Jejich využití má řadu výhod. Suché maltové směsi vznikají v moderních výrobnách, kde kontrolu nad jednotlivými parametry přebírá moderní výpočetní technika. Takové produkty často obsahují ještě speciální složky dodávající omítce specifické vlastnosti. Na trhu jsou k dispozici omítkové směsi pro každý typ zdiva vyhovující různorodým účelům.
Suché maltové směsi můžeme rozdělit do několika skupin. Podle oblasti využití je dělíme na zdící malty a dále omítky pro vnitřní a venkovní, popřípadě univerzální. Podle druhu zpracování na omítky prováděné ručně či strojově. Směsi pro ruční použití je však možné míchat i klasicky a nanášet je ručně. Pokud se omítka připravuje klasickým způsobem v míchačce, kde se smíchá vápno, cement, písek a voda ve správném poměru.
Před samotným výběrem omítky je důležité přihlédnout k několika aspektům. Pro uživatele je samozřejmě důležitý konečný vzhled omítky a náklady spojené s vyhotovením, rozhoduje také časová náročnost. Vybraný typ omítky by však měl zohlednit i účel místnosti a její využití, jestli se jedná o běžnou obytnou zónu, místnost se zvýšenou vlhkostí nebo prostory, kde je zdivo hodně namáhané. Rozhoduje také materiál i celkový vzhled podkladu, množství nerovností a nedostatků, které je potřeba pomocí omítky vyrovnat. Pamatujte, že vnější omítky mají jiné vlastnosti než vnitřní. Vnější povrchy jsou více vystaveny mrazu a vlhkosti, vnitřní povrchy jsou náchylnější k mechanickému poškození.
Kvalitní podklad zbavený nerovností je důležitý také pro esteticky příjemný dojem z konečné malby a její dlouhodobý bezchybný vzhled. Před omítáním stěn a stropů je nutné zkontrolovat stav zdiva, zakrýt rozvody všech instalací a vytipovat místa s větším pnutím, kde by omítka mohla v budoucnu praskat. Stěna určená k omítání musí být suchá, čistá, zbavená prachu a mastnoty. Pokud je čerstvě vyzděna, musí se nechat vyschnout. Stejně tak je tomu v případě, že se omítá stará vlhká stěna.
Čtěte také: Inspirace pro cihlové obklady
Běžným podkladem pro vnitřní omítky, se kterým se v interiéru můžeme setkat, je beton. Zejména stropy bývají často realizovány monolitickým způsobem a je tedy nutné vyrovnat se úspěšně i s tímto podkladem. Ten umožňuje aplikaci všech typů omítek. Před tím, než začneme omítat zdivo, je potřeba zajistit kvalitní podklad, který by měl splňovat několik základních kvalitativních parametrů:
- Rovný
- Pevný a únosný
- Nasákavě soudržný
- Technologicky zaschlý
- Nesmí být zmrzlý
K tomu, aby se zajistil kvalitní povrch, na který aplikovaný materiál kvalitně přilne, se používají různé penetrační nátěry, nebo cementové postřiky. V oblastech, kde jsou ve zdivu zazděny jiné prvky, které mají jiné fyzikální vlastnosti (překlady, vedení zdravotechniky, jiný druh zdiva), je potřeba vložit výztužnou síť pro jádrové omítky. Tato síť nám zajistí, že nebude docházet k dilatačním prasklinám v takto komplikovanějších místech. Zdivo, které je příliš vlhké, se nedoporučuje omítat, protože by docházelo k příliš velkým objemovým změnám v konstrukci omítky. To by poté mělo jiné mechanické vlastnosti, než potřebujeme. K nadměrnému zvlhnutí zdiva dochází při přívalových deštích, nebo po mokrých technologických procesech ve vyšších částech stavby. V takovém případě je zkrátka lepší počkat, než se zdivo vysuší, a nebo nákladně zdivo vysušit vysoušecími přístroji. Stejně tak je nevhodné omítat příliš nahřáté zdivo v obdobích letních měsíců. Zdivo se v takovém případě naopak musí před omítáním navlhčit.
Aplikační postupy
Pokud jsou v domě provedeny rozvody veškerých instalací, může se přistoupit k provedení vnitřních omítek. Po montáži veškerých hrubých rozvodů (kanalizace, voda, plyn, UT a elektro) a osazení oken můžeme začít s vnitřními omítkami. Omítání stěn se nemůže provádět vždy. Zpravidla je to možné pouze při teplotě min. +5 °C a maximálně dle zkušeností + 35 °C. Nízkou teplotou by mohlo dojít k narušení struktury omítky, která by časem opadala. Příliš vysoké teploty mohou způsobit nadměrné vysychání čerstvé omítky, čímž by mohla popraskat. Omítky lze aplikovat na stěny, když teplota není nižší než 5 stupňů a vlhkost nepřesahuje 3 %.
Klasické třívrstvé omítání
Téměř jediným způsobem, jakým byly omítky prováděny v minulosti, byl klasický třívrstvý způsob - cementový postřik, nanesení hrubé jádrové omítky a konečná úprava povrchu jemnou - štukovou omítkou. Tento způsob je v mnoha případech užíván na stavbách i nyní. Vnitřní omítky se nanášejí ve třech vrstvách.
- Nejprve dobře zakryjeme PE folií nová okna, poté naneseme na navlhčené zdivo cementový postřik (špric). Materiál spadlý na zem včas odstraníme, později to půjde velmi těžce.
- Spodní, tedy jádrovou vrstvu, tvoří vápenocementová nebo cementová malta. Tato omítka slouží rovněž pro vyrovnání nerovností na stěně, protože žádná stará a mnohdy i nová stěna není dokonale rovná. Jde o nejtlustší vrstvu ve skladbě omítky. Před nahazováním jádrové omítky musíme vydřevit prkny okenní otvory a výdřevu pečlivě vodováhou provážit svisle i vodorovně. Jádrová omítka se nanáší ve dvou vrstvách bezprostředně za sebou. První vrstva se pouze nechá chvílí „zavadnout“, a pak se již nahodí vrstva druhá. Po nahození stěn výdřevu otočíme na stěny kolem oken a nahodíme maltou ostění okna - špaletu. Tloušťka jedné vrstvy max. 25 mm. Při větších tloušťkách omítky doporučujeme dvouvrstvé zpracování.
- Finální povrchová a pohledová vrstva (fajnová omítka) se vyrábí z jemné vápenné malty. Na tuto jádrovou omítku natahujeme štukovou omítku. Pokud je nutné nanést druhou vrstvu omítky, používá se princip „mokré na mokré“.
V prostorách, na které nejsou kladené nároky z hlediska estetiky, například ve sklepech, může zůstat jádrová omítka jako finální vrstva.
Moderní aplikace a tloušťka omítek
Moderním trendem v provádění omítek je dnes aplikace suchých omítkových směsí. Jejich využití má řadu výhod. Firma si na stavbu přiveze silo, osadí kovové rohové profily a provede omítky ve vyšší povrchové kvalitě a za nižší cenu než při ručním omítání. Po instalaci speciálních rohových a omítkových profilů a nanesení penetrace, začíná práce s omítkou, a to v několika fázích. Nahazování se provádí ostrým nahozením zednickou lžící na celé ploše. Je nutné dbát na to, aby byly veškeré spáry ve zdivu dobře vyplněny a uzavřeny. Omítky se nanáší na zaschlý podkladní nátěr nerezovým hladítkem. Důležitou součástí práce při omítání vnitřních stěn je dobrá příprava. Omítaná stěna musí být čistá a podlaha zakrytá. Při omítání je důležité pracovat rychle, protože omítka rychle schne. Než začnete připravovat podklad, přečtěte si proto kompletně návod. Je užitečné mít vždy po ruce všechny potřebné materiály. Na závěr je nezbytné vyčistit nářadí.
Optimální tloušťka omítky závisí především na druhu omítky. Tloušťka klasické omítky by měla být 15 mm, maximálně do 20 mm. Rozdíly vyplývají jak z vlastností omítek, tak ze způsobu pokládky omítek na stěny. Aby omítka nepraskala a neopadávala, dodržujte doporučenou tloušťku vrstev a zajistěte, aby byl podklad před omítáním správně připraven. Při dokončovacích pracích sledujte i vhodnou vlhkost a teplotu prostředí. Maximální a minimální tloušťka omítky pro konkrétní typ omítky se může lišit. Před zahájením omítacích prací si vždy prostudujte informace na obalu výrobku, abyste správně zvolili tloušťku omítky podle konkrétního typu materiálu.
Přehled tlouštěk vybraných omítek
| Typ omítky | Minimální tloušťka | Maximální tloušťka | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Hrubá vápenná omítka | 10 mm | 12 mm | Jednovrstvá |
| Silnější hladká vápenná omítka | 15 mm | 20 mm | Jednovrstvá nebo dvouvrstvá |
| Sádrová omítka (pórobeton) | 5 mm | 6 mm | Jednovrstvá |
| Sádrová omítka (cihlové zdivo) | 10 mm | 15 mm | Jednovrstvá |
| Vápenocementová/cementová omítka | 10 mm | 12 mm | Jednovrstvá, do vlhkých místností/s vyšším rizikem opotřebení |
| Jádrová omítka (vyrovnání nerovností) | 10 mm | 20 mm | Případně i silnější vrstva |
| Tenkovrstvé omítky | 3 mm | Na dokonale hladké podklady | |
| Klasická omítka | 15 mm | 20 mm | Obecné doporučení |
Nahodit zdivo a omítnout základními vrstvami můžeme s trochou šikovnosti sami. Nemusíme se bát toho, že povrch nebude absolutně rovný. Častokrát je povrch dokonce hezčí a jaksi útulnější právě když jsou na něm esteticky nezávadné nerovnosti. Mírné nerovnosti jsou mimochodem to, co ze starých domů dělá domy malebné. Druhá možnost je obrátit se na firmu, která se zabývá pouze vnitřními omítkami. Můžeme si vybrat stříkané omítky jednovrstvé sádrové, nebo dvouvrstvé štukové. Omítnout zdi, vymalovat a je hotovo, můžete se stěhovat.
tags: #nebesar #vnitrni #omitky #informace