Plochá střecha je stavební konstrukce nad chráněným (vnitřním) prostředím, vystavená přímému působení atmosférických vlivů, podílející se na zabezpečení požadovaného stavu prostředí v objektu. Jako plochou střechu označujeme všechny střešní konstrukce se sklonem nejvýše 5 stupňů. Neplatí pro ně hlavní požadavek, odjakživa kladený na střechy, odvést vodu co nejrychleji pryč. Ony naopak musejí nápor vody vydržet, a to jak z hlediska těsnosti (nezatečení), tak z hlediska únosnosti. Musejí maximálně odolat i vlivu lidské činnosti, která si je často plete s běžnou rovnou plochou a nerespektuje subtilní povlakové krytiny.
Konstrukce ploché střechy je důmyslný sendvič, kde má každá vrstva své nezastupitelné místo. Problematika střešních plášťů je značně široká, protože tyto konstrukce jsou díky své poloze v objektu vystaveny působení řadě vnějších i vnitřních vlivů. Plochá střecha se skládá z nosné konstrukce, jednoho nebo několika střešních plášťů oddělených vzduchovými vrstvami a z doplňkových konstrukcí a prvků. Jednotlivé vrstvy pak mohou mít různá pořadí podle typu střechy.
Funkční vrstvy ploché střechy
- Nosná konstrukce: Obvykle železobeton, případně profilovaný plech na ocelových nosnících. Dřevěné konstrukce se příliš často nepoužívají, resp. pro méně obvyklé dvouplášťové střechy.
- Spádová vrstva: Nutná pro odvodnění střechy. Řeší se buď vyspádováním nosné konstrukce (resp. vymodelováním spádu z lehkého betonu), nebo je spádována tepelná izolace.
- Parotěsnicí vrstva: Zvyšuje hydroizolační střešní skladby. Musí být odvodněná a ve sklonu. Parotěsnicí vrstvu tvoří asfaltové pásy z modifikovaného nebo z oxidovaného asfaltu, případně fólie lehkého typu.
- Drenážní vrstva: Nachází se mezi parotěsnicí vrstvou a tepelněizolačními deskami, může a nemusí se použít, zajišťuje spolehlivý odtok vody po pojistné vodotěsnicí vrstvě.
- Tepelněizolační vrstva: Funkce je jasná - zajištění dostatečné tepelné izolace. Z hlediska ustáleného tepelného stavu musí zajišťovat tepelný odpor účinné části střechy nosná střešní konstrukce, spádová vrstva, parotěsná vrstva, tepelněizolační vrstva a povlaková krytina v místě minimální tloušťky.
- Vodotěsná vrstva: S dominantní hydroizolační funkcí chránící nejen vnitřní prostor, ale i ostatní vrstvy střešního pláště před atmosférickou, provozní nebo technologickou vodou. Podle funkce, konstrukce nebo polohy ve střeše se blíže označují jako např. hlavní, pojistná, provizorní nebo povlaková hydroizolační vrstva.
- Ochranná vrstva: Konstrukční vrstva chránící nejen vnitřní prostor, ale i ostatní vrstvy střešního pláště nacházející se pod krytinou před povětrnostními vlivy (déšť, sníh, kroupy, vítr atd.). Zpravidla sestává z více vrstev při vnějším povrchu střešního pláště umožňující provozní využití střechy.
- Separační vrstva: Vrstva zachycující vyplavované jemné částečky z některých materiálů střešního pláště vodou nebo částečky jiným způsobem vnášené do skladby střešního pláště.
- Vzduchová vrstva: Tenká vzduchová vrstva nebo materiál s velkou pórovitostí umožňující vyrovnávání rozdílů tlaků vodní páry mezi daným místem ve skladbě střešního pláště a vnějším prostředím. Jde pouze o mikroventilaci - nikoliv o větrání střechy. Tato vrstva plní obvykle i funkci dilatační vrstvy.
- Krytina: Vytvářená z plošných rovinných nebo tvarovaných dílců vzájemně spojovaných přesahem, na drážku nebo pomocí spojovacích lišt. Skládané krytiny musí spolehlivě odvádět dešťové srážky.
- Dilatační úprava: Konstrukční úprava umožňující roztažnost nebo smrštitelnost vrstev střešního pláště bez jejich porušení.
Typy plochých střech podle konstrukčního řešení
Jednoplášťové střechy
Jednoplášťová střecha je střecha, která odděluje vnitřní prostředí od vnějšího jedním pláštěm - kontaktním souvrstvím jednotlivých funkčních vrstev. V současnosti se pro účelové ploché střechy ve většině případů používají jednoplášťové střechy. V skladbě střešního pláště vždy musí být zohledněna požadavek předpokládaného druhu provozu trvalého využívání.
Jednoplášťová plochá střecha musí obsahovat velmi účinnou parozábranu, která zabrání pronikání vodních par do tepelné izolace. Celkový princip tohoto typu konstrukce je možné shrnout následovně - propustí-li parozábrana do skladby méně vodních par, než je schopno se ze skladby dostat přes hydroizolaci ven, bude střecha v běžných podmínkách funkční. Síla tepelné izolace by měla být určena výpočtem, ale jako minimum počítejte alespoň 160 mm tepelné izolace z pěnového polystyrenu (typu EPS 100S stabil - polystyren určený právě pro tento typ střechy) nebo tepelné izolace z minerální vlny (například Isover S - opět tepelná izolace určená pro jednoplášťové střechy). Velmi vhodným typem parozábrany pro tento typ střechy je asfaltový SBS modifikovaný pás s hliníkovou vložkou (SBS modifikace je vylepšení vlastností asfaltové hmoty látkou Styren-Butadien-Styren).
Varianty jednoplášťových střech:
- Jednoplášťové střechy pro nevytápěné objekty: Na které nejsou kladeny tepelně izolační požadavky, plní pouze nosnou a hydroizolační funkci. Jejich konstrukce je jednoduchá, spád krytiny zajišťuje sklon nosné konstrukce.
- Jednoplášťové střechy bez parotěsné vrstvy: Navrhují se výjimečně a pouze nad prostory, ve kterých je relativní vlhkost ovzduší nižší než 60 %.
- Jednoplášťová střecha nevětraná: Je střecha bez systému větracích kanálků napojených na vnější prostředí a se zpravidla klasickým pořadím vrstev.
- Jednoplášťová střecha větraná: Je jednoplášťová střecha, v jejíž skladbě je systém větracích kanálků napojený na vnější prostředí a se zpravidla klasickým pořadím vrstev, tj. hydroizolační vrstva je umístěna nad tepelně izolační vrstvou.
- Jednoplášťová střecha s kombinovaným pořadím vrstev (též střecha "duo"): Je střecha, ve které je část tepelné izolace umístěna pod hydroizolační vrstvou a část tepelné izolace umístěna nad hydroizolační vrstvou.
- Jednoplášťová střecha "plus": Je střecha vytvořená kombinací jednoplášťové střechy s klasickým pořadím vrstev a střechy s kombinovaným pořadím vrstev. Tento typ se v praxi používá především u rekonstrukcí plochých střech.
- Plochá střecha lehká: Je speciální jednoplášťová střecha, jejíž plošná hmotnost je nižší než 100 kg/m². Nosnou konstrukci tvoří zpravidla trapézový plech nebo dřevěné bednění a výjimečně např. betonové skořepiny. Lehké střechy mají výrazně nižší schopnost akumulace tepla a proto je třeba při návrhu navýšit jejich tepelně izolační vlastnosti o cca 15 %.
Dvouplášťové střechy
Dvouplášťová střecha je taková, která někde ve své skladbě (tradičně pod horním pláštěm) obsahuje větranou vzduchovou mezeru. Mezera má primární účel odvádět ze skladby vlhkost (strhává ji s sebou proudící vzduch) a proto u těchto skladeb nemusí být kladen takový důraz na použití špičkových parozábran, ale mohou být užity parozábrany s nižší účinností. Aby tedy mohla tato konstrukce fungovat, musí mít střecha nasávací a odváděcí otvory proudícího vzduchu. Častou chybou je, že otvory navržené podle požadavku normy jsou kryty mřížkami omezujícími nasávání vzduchu z 50 i více procent. Výška větrané mezery je rovněž velmi důležitá. Čím nižší sklon, tím vyšší mezera je potřebná, aby vzduch proudil. Není bez zajímavosti, že větraná mezera snižuje účinnost tepelné izolace (dochází k jakémusi "vytahování tepla" z izolace). Jako tepelné izolace se pro dvouplášťové střechy užívá minerální vlny, která je schopna dobře předávat vlhkost do mezery.
Čtěte také: Vlastnosti asfaltových pásů
Varianty dvouplášťových střech:
- Dvouplášťová střecha větraná: Má vzduchovou vrstvu napojenou na vnější prostředí vhodně umístěnými přiváděcími a odváděcími větracími otvory. Dochází tak k pohybu vzduchu ve vzduchové vrstvě a jeho výměně s vnějším prostředím. Tím je zároveň zajištěn únik vlhkosti, která se dostává do vzduchové vrstvy z interiéru, proto se doporučují použít při použití nad prostory s relativní vlhkostí více jak 80%.
- Dvouplášťová střecha nevětraná: Je střecha, která má ve svém souvrství nevětranou vzduchovou vrstvu, dnes je navrhována pouze v případech rekonstrukcí, kde je požadováno vylepšení tepelně technických vlastností původního střešního souvrství. Tento typ se navrhoval hlavně v 70. a 80. letech 20. století.
Obrácená střecha
Obrácená střecha je konstrukce, u které je klasické pořadí vrstev jaksi přehozeno. Jedná se o skladbu, kde na nosné konstrukci je umístěna hydroizolace, na ní je drenážní vrstva, tepelná izolace a stabilizační vrstva (většinou oddělená od tepelné izolace separační a drenážní vrstvou). Znamená to tedy, že voda protéká kolem tepelné izolace a stéká k hydroizolaci. Jako tepelné izolace je užíváno zásadně extrudovaného polystyrenu (XPS), který je nasákavý jen minimálně a voda proto nijak dramaticky nesnižuje jeho izolační schopnosti. Nepříjemnou vlastností této skladby je, že pokud je protékající voda velmi chladná (zejména v období tání sněhu), dochází k prochlazování nosné konstrukce s možnou tvorbou defektů jako kondenzace apod. Proto i ČSN při použití obrácené střechy předepisuje dostatečnou hmotnost nosné konstrukce tak, aby bylo riziko tvorby nepříjemných problémů minimalizováno. Hmotnost konstrukce by neměla být nižší než 240 kg/m².
Speciální typy plochých střech
Účelová plochá střecha je střešní konstrukce zajišťující mimo funkci střechy ještě další požadavky objektu např. pro účely dopravy, sportu, rekreace, pro speciální technologické vybavení nebo pro extenzivní či intenzivní zemědělské využití. Takováto střecha je využívána na účely dopravy, rekreace, umístění zahrad a speciálního technologického vybavení objektu atd. Tyto střechy patří mezi základní a organické části budovy. Architekti i stavitelé si tuto požadavku uvědomují a usilují se projektovat a stavět díla vysoké estetické úrovně. Zároveň musí zohledňovat požadavky investora z hlediska využitelnosti plochých stře. Vývoj konstrukce účelové ploché střechy byl vždy ovlivňován požadavky doby, který se transformoval v požadavky architektonické a byl podřízen ekonomickým kritériím.
Provozní střechy
Provozní střechy jsou střešní konstrukce, které umožňují "využití střech jako pochůzných nebo pojížděných teras nebo střešních zahrad, sportovních hřišť, bazénů, odpočinkových ploch atd. U obchodních komplexů či administrativních budov jsou stále častější provozní střechy. Investoři se je totiž snaží maximálně využít.
- Pochůzná střecha: Je určena pro trvalé využívání osobami. Jedná se o terasy, balkony, či lodžie na střechách nadzemních i podzemních objektů.
- Pojížděná střecha: Je určena pro trvalé využívání, např. pro pojíždění vozidel a jejich parkování. Provoz na pojížděné střeše působí na skladbu souvrství koncentrovaným svislým zatížením prostřednictvím kol vozidel (tlakové síly) a dále účinky akceleračních a brzdných sil (vodorovné smykové síly).
Zelené střechy
Střešní zahrady (event. též vegetační či zelené střechy) esteticky dotváří objekty a slouží jejich aktivnějšímu využívání. Zahrady lze různě kombinovat s pochůznými nebo pojížděnými střechami a i jinak využívanými plochami. Zelená střecha je ve většině případů řešena jako jednoplášťová střecha.
Zelené střechy můžeme dělit na střechy se zelení intenzivní, které potřebují pravidelnou péči a závlahu (a v drtivé většině případů potřebují násyp zeminy minimálně 200 mm a více) a střechy se zelení extenzivní, která nepotřebuje takovou péči ani výšku zeminy. Pro tyto střechy je povětšinou typická ve skladbě přítomnost vrstvy hydroakumulační (většinou v kombinaci s vrstvou drenážní), která má za úkol zadržet alespoň minimální množství vody na období sucha.
Čtěte také: Kompletní průvodce hydroizolací plochých střech
- Extenzivní střešní zeleň: Odolné, nenáročné a do plochy se rozrůstající rostliny, např. mechy, trávy, divoké byliny, kobercové trvalky, skalničky a event. kontejnerovou zeleň (přemístitelná, mobilní): umístěná v kontejnerech, přemístitelných nádobách nebo ve velkoobjemových květináčích. Jde o rostliny, které příliš nerostou do výšky a do hloubky a nepotřebují žádnou nebo malou péči.
- Intenzivní střešní zeleň: Může zahrnovat i náročnější rostliny na péči jako jsou růže, keře a určité druhy stromů. Prakticky vytváří další obytný prostor.
Čtěte také: Správná skladba pojistné hydroizolace ploché střechy
tags: #nazvoslovi #ploche #strechy #vysvětlení