Zdivo je důležitou součástí stavební konstrukce, jehož úlohou je především upravovat vnitřní klima tak, aby bylo co nejméně závislé na vnějších podmínkách. Slouží tedy převážně jako tepelná izolace budov a v kombinaci s jinými materiály i jako akustická izolace. Přitom díky otevřeným a propojeným pórům dochází i k žádoucí difúzi vzduchu. Tyto materiálové vlastnosti se ztrácí, vnikne-li do pórů voda. Ta zhorší tepelný odpor, zvýší hmotnost stavby, zhorší vnitřní klima budovy, umožní vznik plísní a existenci bakterií v konstrukci a v některých případech zhorší pevnost a soudržnost materiálu. Navíc jsou současně s vodou do stavební konstrukce transportovány chemikálie a soli, které po vyschnutí vykrystalizují. Za vším stojí fyzikální jev: Vodní vzlínavost, což je jev, při kterém voda stoupá v kapilárách a v pórech materiálu a tím se přenese do zdí. Vlhké zdi jsou vhodným domovem pro množství plísní, které se usídlí na stěnách obydlí.
Plísně jsou vláknité houby, které produkují spóry. Spóry jsou drobné, velmi lehké a pouhým okem neviditelné rozmnožovací částečky, které jsou uvolňovány do ovzduší a kontaminují další předměty a prostory. Přibližně do roku 1970 se při stavbě domů používala jako hydroizolace zdiva takzvaný Térový papír, smůla a v některých případech se izolace nepoužila. Těmito trhlinami ve starých izolacích se voda šíří dál a stoupá do výšky.
Funkční požadavky norem a právních předpisů na hydroizolace
Všechny normy z oboru hydroizolací měly u nás vždy těsnou návaznost na německé DIN. Bylo to hlavně proto, že vlastníky firem na výrobu dehtů, asfaltů a lepenek byly většinou německé společnosti, a také, že podmínky ve stavebnictví byly u nás vždy obdobné jako v sousedním Německu. Tento stav přetrvává dodnes a základem většiny zkušebních i technologických norem jsou stále německé DIN, které v Německu mají velkou tradici.
Historie norem
- Z nejstarších období to byly pouze předmětové normy, například ČSN 1177 Krytinové lepenky: 1944, která obsahovala i základní zkušební metody.
- K našim nejstarším předmětovým normám patřila též ČSN 50 3602 Zkoušení krytinových a izolačních materiálů v rolích: 1967, dodnes platná a používaná.
- Již ucelenou normou pro hydroizolace staveb byla velmi dobře zpracovaná ON 73 0550 Izolace proti vodě (Hydroizolace): 1970, která se stala základem mnoha dalších ustanovení a názvosloví, přestože byla zaměřena na hydroizolace v podzemí (norma byla účinná od 1. 1. 1972, nahradila ČSN 73 0550: 1960). Tato norma přispěla například k ustálení základního názvosloví pro druhy hydrofyzikálního zatížení, hydroizolační hmoty. Konstrukce hydroizolací byly rozděleny na hydroizolační technologie, tj. na definice vrstev a na definice konstrukčních úprav (podklady, stěny, vany aj.). Norma rozlišovala vodu podzemní a vodu podpovrchovou, suspenze a emulze, asfaltované lepenky a asfaltové/vané pásy izolační, definovala hydroizolační soustavu, hydroizolační povlak, izolační vrstvu (izolační vložka spolu s příslušným nátěrem izolační hmoty, jednotlivý izolační pás nebo fólie v izolačním povlaku) a další detaily. Konstrukční principy byly definovány tak dokonale, že by mohly téměř beze změny platit i dnes. Norma již správně neuváděla tzv. aktivní sevření hydroizolace, které přesto v povědomí odborníků strašilo ještě dalších dvacet let.
- O něco později vznikly další normy pro spodní stavbu, ON 73 0606 Izolace asfaltové: 1986 (měla některá stále aktuální ustanovení) a ON 73 0607 Izolace z měkčeného polyvinylchloridu a pryží: 1986, na které se dodnes řada znalců odvolává.
- Z té doby pochází i rozdělování izolací na tři kategorie podle působení vody, které se uchovalo ještě v ČSN 73 0600 z roku 1994 a mělo praktický význam.
- Po dlouhotrvajícím řízení, kdy se v komisi a široké veřejnosti diskutovalo o podobě budoucí základní normy, vyšla v roce 1994 ČSN 73 0600, která je pokračováním ON 73 0606: 1986. Částečnou předlohou se stala DIN 18195, ve znění z roku 1983. Současné znění ČSN P 73 0600: 2000 je v platnosti více než třináct let a počítá se proto s revizí, se kterou zpracovatelé postupně seznamují technickou veřejnost (např. ČSN P 73 0600 - revize 2010).
Platné normy
Funkční požadavky na hydroizolaci ve spodní stavbě vyplývají z obecně platných předpisů a technických norem, k nimž dále přistupují zejména normy, zabývající se speciálně hydroizolací (uvádíme s výjimkou izolací střech):
- ČSN P 73 0600 Hydroizolace staveb - Základní ustanovení: 2000. Tato norma stanoví zásady pro navrhování ochrany staveb, chráněného nebo vnitřního prostředí objektů proti nežádoucímu působení vody. Po úvodních odstavcích uvádí část 3 základní hydroizolační názvosloví, na které navazuje výčet přímých a nepřímých hydroizolačních principů. Klíčová část 5 je věnována navrhování hydroizolací staveb z hlediska hydrofyzikální expozice, mechanického a korozního namáhání a z hlediska spolehlivosti hydroizolací a jejich trvanlivosti. Jsou stanoveny požadavky na projekt hydroizolací staveb. Norma obsahuje čtyři informativní přílohy: v příloze A jsou uvedeny definice vod a prostředí; v příloze B je rozčleněna hydrofyzikální expozice staveb včetně charakteristik působení; příloha C uvádí mechanické a korozní namáhání hydroizolací; příloha D je věnována navrhování drenáže podzemí budov. Norma vydaná k ověření se ukázala jako velmi potřebná, obsahující mnoho kvalitních informací potřebných k návrhu hydroizolací.
- ČSN 73 0605-1 Hydroizolace staveb - Povlakové hydroizolace - Požadavky na použití asfaltových pásů: 2014. Účinnost od 1. 7. 2014. Norma stanovuje technické požadavky na asfaltové pásy, vyrobené podle evropských harmonizovaných norem ČSN EN 13707 (727601) Hydroizolační pásy a fólie - Vyztužené asfaltové pásy pro hydroizolaci střech - Definice a charakteristiky: 2014, ČSN EN 13969 (727602) Hydroizolační pásy a fólie - Asfaltové pásy do izolace proti vlhkosti a asfaltové pásy do izolace proti tlakové vodě - Definice a charakteristiky: 2005 a ČSN EN 13970 (727603) Hydroizolační pásy a fólie - Asfaltové parozábrany - Definice a charakteristiky: 2005, určené pro zabudování do staveb v podmínkách České republiky a platí pro potřeby navrhování a provádění staveb podle zvláštních předpisů.
- ČSN P 73 0606 Hydroizolace staveb - Povlakové hydroizolace - Základní ustanovení: 2000. Tato norma platí pro navrhování ochrany staveb proti nežádoucímu působení vody pomocí povlakových hydroizolací. V názvosloví jsou definovány hydroizolační materiály použitelné k uvedenému účelu (různé báze nátěrových, stěrkových a stříkaných hmot, asfaltových a fóliových pásů). Vymezeny jsou aktivní a pasivní kontrolní systémy povlakových hydroizolací. Stěžejní kapitola, věnovaná navrhování povlakových hydroizolací staveb, úvodem stanoví všeobecné zásady návrhu, poté je věnována pozornost průzkumu s odkazem na přílohu A normy, použitelným hydroizolačním výrobkům s odkazem na příklady možných složení povlaků v příloze C normy. Podrobně je uveden problém mechanického namáhání povlaků (zejména tlakem, pohyby podkladu i pohyby vlastních povlaků či jejich ochranných vrstev s rozvedením do konstrukčních zásad návrhu).
- ČSN P 73 0610 Hydroizolace staveb - Sanace vlhkého zdiva - Základní ustanovení: 2000. Norma stanoví zásady pro navrhování, provádění, průzkum, kontrolu a údržbu sanačních systémů ve vlhkém cihelném, smíšeném a kamenném zdivu, jehož zvýšená vlhkost je vyvolána působením zemní vlhkosti, vody prosakující, srážkové, povrchové i kondenzované. Týká se staveb, u kterých izolace proti vodě již neplní svoji funkci, případně na nichž nebyly v minulosti správně řešeny či vůbec provedeny. Norma podává popis mechanických, chemických, elektroosmotických a vzduchoizolačních metod a také metod doplňkových, včetně provádění sanačních metod.
- ČSN EN 13969 (727602) Hydroizolační pásy a fólie - Asfaltové pásy do izolace proti vlhkosti a asfaltové pásy do izolace proti tlakové vodě - Definice a charakteristiky: 2005. Změna A1 3.07t. Norma specifikuje definice a charakteristiky vyztužených asfaltových pásů, které jsou určeny do izolací staveb proti zemní vlhkosti a tlakové vodě.
- ČSN EN 13970 (727603) Hydroizolační pásy a fólie - Asfaltové parozábrany - Definice a charakteristiky: 2005. Změna A1 3.07t.
Asfaltové izolační pásy
Asfaltové pásy patří k vývojově nejstarším izolačním hmotám. Vodotěsné izolace z asfaltových hydroizolačních materiálů jsou tradičním řešením. Je však nutné pracovat se základními charakteristikami těchto izolací, a to zejména s jejich teplotní odolností. Teplotní odolnost oxidovaných asfaltových hydroizolačních materiálů je do 70 °C, u modifikovaných je to lepší, tj. i 100 °C a více. Tato vlastnost dělá tyto materiály citlivé na protlačení nopy.
Čtěte také: Hydroizolace pod samonivelační stěrkou
Při výběru asfaltových pásů je nutno zohlednit mechanické vlastnosti pásu, především pevnost v tahu a tažnost. Podle typu asfaltové krycí hmoty rozlišujeme pásy z asfaltů oxidovaných a asfaltů modifikovaných.
Oxidované asfaltové pásy
- Ohebnost oxidovaných pásů je omezena teplotou 0 °C, což může vést k praskání krycí vrstvy.
- Tažnost dosahuje pouhých 2 až 5 %.
- Oxidované pásy jsou méně odolné proti protlačení a trhání.
Modifikované asfaltové pásy
- U modifikovaných asfaltových pásů se rozlišují dva základní typy - SBS a APP.
- SBS modifikované asfaltové pásy: Jsou elastické a zůstávají flexibilní i při teplotách hluboko pod nulou. Jejich tažnost bez vložky dosahuje cca 50 %. Vyznačují se vynikající flexibilitou a tažností.
- APP modifikované asfaltové pásy: Zlepšují stékavost při vyšších teplotách a odolnost proti stárnutí. Ohebnost za chladu vyhovuje až do cca -20 °C.
Vložky asfaltových pásů
Mechanické vlastnosti asfaltových pásů jsou silně ovlivněny typem a množstvím nosné vložky. Používají se netkané jutové textilie, skleněné rohože či tkaniny nebo polyesterové rohože. Polyesterové vložky jsou velmi pevné a odolné na proražení. Vložky z hliníkové fólie jsou velmi odolné proti pronikání radonu, ale jejich použitelnost je omezena. Fólie mohou působením alkalických vod korodovat.
Pokládka asfaltových pásů
Asfaltové pásy se nejčastěji celoplošně natavují plamenem hořáku na suchý a čistý podklad, který nesmí být zmrzlý. Přesahy asfaltových pásů musí být minimálně 100 mm a všechny okraje musí být ihned zastěrkovány. Je nutné, aby hydroizolace byla v těchto místech zdvojená. Svislou izolaci můžete chránit cementovou maltou v tloušťce min. 10 mm. Pokud se provádí přerušení provádění izolace, je nutné ji chránit proti provozním vlivům dočasnou vrstvou nebo konstrukcí.
Metody sanace vlhkého zdiva
K sanaci vlhkého zdiva je nutné vytvořit soubor opatření, která si navzájem vypomáhají. Je třeba si uvědomit, že sanaci takto degradovaného zdiva nelze „zachránit” pouze sanační omítkou, jež je určena toliko pro vydýchání zbytkové vlhkosti ze zdiva a k uložení existujících solí. Po jejím použití je omítka bez viditelných vlhkostních map a solných výkvětů, ale to je vše. Naštěstí se vše stále vyvíjí, a tak už dnes nemusíme při pohledu na zavlhčené a zasolené zdivo (degradované zdivo) volat statika, zda náš dům vydrží tzv. podřezání.
Česká norma a související předpisy, zabývající se touto problematikou, kromě již zmíněné invazivní metody připouštějí i metodu neinvazivní a tedy šetrnou ke zdivu. Metoda, která je v souladu s ČSN P 73 06 10 - sanace vlhkého zdiva a navazující ČSN P 73 06 00 hydroizolace staveb je tzv. přímá metoda dodatečné izolace zdiva - horizontální injektáž proti vzlínající vlhkosti. Když ještě doplníme přídomek netlaková, je již na první pohled patrné, že tato metoda je daleko více dostupnější než metody původní. Tuto problematiku pak ještě upravuje směrnice WTA č. 4-4-04 (v češtině).
Čtěte také: Detailní postup lepení XPS
Mechanické metody podřezání zdiva
Původní tzv. mechanické metody vyžadovaly statickou stabilitu objektu a pak samozřejmě dostatečné technické a praktické vybavení zhotovitele. Jsou poměrně pracné, ale poskytují záruku, že nedojde k narušení statiky.
- Ruční podřezání ocelovou pilou: Při tomto postupu se zdivo vybourá a vyzdí pilířky, druhý den se pilířky zaklínují klíny a následně se bourá další část zdiva. Je to velmi pracná metoda, která ale nevyžaduje žádnou speciální techniku.
- Zarážení nerezových plechů: Do ložné spáry zdiva se z boku narážejí desky nerezového vlnitého plechu ručním pneumatickým kladivem nebo strojně. Nevýhodou této metody jsou velké rázy při zarážení plechů, čemuž musí vyhovovat statika zdiva. Je nutné, aby ve zdivu byla rovná ložná spára. Je třeba počítat s tím, že ocelový plech tvoří tepelný most ve zdivu.
- Podřezání řetězovou pilou: Pomocí strojní řetězové pily se prořízne drážka v ložné spáře zdiva, do které se vloží hydroizolační deska (sklolaminát, plast), sloužící jako hydroizolace a utěsní se klíny a rozpínavou maltovou směsí. Kolem stěny je nutný rovný podklad pro řezací zařízení. Díky motorové pile lze podříznutím ošetřit všechny zdi, i štítové, sousedící s jiným objektem, stačí totiž přístup ke zdi z jedné strany.
- Řezání diamantovým lanem: Do stěny je třeba kromě místa řezu vyvrtat druhý otvor pro diamantové lano, to se nasadí na kladky a navleče na hnací kolo. Tímto způsobem lze řezat i betonové konstrukce a zdivo bez ložné spáry. Pro podřezání zdiva potřebujete hodně prostoru a většinou i přístup z obou stran zdi.
Injektáž zdiva
Injektáž zdiva je procesem hydrofobizace pórů, tedy úprava struktury materiálu z prostředí nasákavého na prostředí nenasákavé. Je hydrofobním prostředkem pro injektáž zdiva proti kapilárně vzlínající vlhkosti systémem vrtaných otvorů infúzní clony. Krém se aplikuje horizontálně bez tlaku do vyvrtaných otvorů ve zdivu, resp. do spár ve zdivu. Lze jej použít i pro vysoké stupně zavlhčení zdiva. Zvláště je vhodný pro pohledové zdivo (cihelné, přírodní kámen). Není vhodný pro porobeton.
- Krémová konzistence umožňuje vodorovné vrtání otvorů ve spáře zdiva bez toho, že by injektážní prostředek vytékal.
- Je katalyzovaný - použitelný také pro neutrální stavební materiály.
- Optimální použití pro štíhlé, tenké zděné příčky.
- Je inertní vůči zdivu - netvoří solné výkvěty.
- Použitelný i pro zdivo s prasklinami a dutinami.
Kiesol C se naplní do zdiva pomocí vrtů. Úroveň (hladina) vrtů je vždy nad úrovní terénu, a nebo ve výšce podlahy, podle toho, která úroveň je výše. Vrty zhotovte vodorovně nebo mírně šikmo, nejlépe do druhé ložné spáry ve zdivu. Plnění vrtů se provádí pomocí vytlačovací pistole a při větších délkách zdiva pomocí plnicí pumpy - glorie a plnicího nástavce (trubice). Trubice se vsune co nejhlouběji do vrtu, aby se celý vrt rovnoměrně vyplnil. Během plnění se trubice volně vytahuje ven z vrtu. Vzdálenost injektážích vrtů je max. 12 cm dle směrnice WTA č. 4-4-04, s průměrem od 12 mm výše. Hloubka vrtu je cca o 2 cm méně, než je celková tloušťka zdiva. Před naplněním krémem je nutné vrty vyčistit od prachu po vrtání a spáry ve zdivu očistit drátěným kartáčem. Aplikace krému je možná až do 95 % zavlhčení zdiva. Aby se zabránilo nežádoucímu odpařování účinné látky z vrtů, je možné vrty uzavřít pomocí cementové malty, pokud provádíme vrty do lícového cihlového či kamenného zdiva.
Další metody sanace vlhkosti
- Injektování tekuté hydroizolace: Do zdi se vyvrtají otvory v těsné blízkosti, do kterých se několik dní vlévá tekutá hydroizolace, která se postupně nasává do zdiva. Tato metoda již nepatří mezi nejlepší způsoby odstranění vlhkosti, nakolik má krátkou životnost a zastavení vlhkosti není 100%.
- Hydrofobní omítka: Při tomto způsobu se obije stará omítka do určité výšky a nanese se místo ní nová hydrofobní omítka. Toto řešení je bohužel neúčinné, protože voda ve stěně bude stoupat tolikrát, dokud se neodpaří.
Důležité aspekty hydroizolace základů
Hydroizolaci základů byste rozhodně nikdy neměli podceňovat. Zejména v případě spodní tlakové vody a při zvýšeném radonovém riziku je dobře provedená izolace velmi důležitá. Nejčastěji používaným materiálem pro izolaci jsou asfaltové pásy, v případě rizika tlakové vody se dokonce doporučuje použití dvou vrstev těchto asfaltových pásů. Lze také použít i PVC fólie o tloušťce 1 - 1,5 mm, nebo stěrkové hmoty, které uzavřou povrch podkladního betonu pomocí krystalizace, a zabrání tak prostupu vlhkosti dále do konstrukce. Další možností provedení hydroizolací jsou i různé varianty nátěrových, stěrkových nebo stříkaných hydroizolačních hmot. Vhodný druh izolace pro vaši konkrétní stavbu by vám měl stanovit projekt, případně jej předem ještě konzultujte s projektantem.
Izolace proti zemní vlhkosti se obvykle pokládá až mezi základy a nadzákladové konstrukce. Pokud je ale na pozemku vyšší hladina podzemní vody, bude potřeba zaizolovat přímo už základy. V některých případech je dokonce nutné provést železobetonovou izolační vanu a založení základů z vodovzdorného betonu. Izolaci je nutné uložit na rovinný čistý povrch, opatřený penetračním nátěrem. Přesah asfaltových pásů musí být minimálně 100 mm. Asfaltové pásy můžete lepit nebo natavovat např. plamenem hořáků na propan-butan, v případě tlakové vody vždy s celoplošným spojením a s použitím dvou vrstev asfaltových pásů. Nezapomeňte také izolaci chránit betonovou mazaninou nebo lepenkou, případně dočasně lze použít i koberec nebo jakoukoliv textilii. Nopové fólie jsou zvláště vhodné pro obvodovou izolaci zdiva základů, protože jsou velmi odolné i proti agresivní vodě.
Čtěte také: Jak správně napojit šoupátko na hydroizolaci
V případě vysoké hladiny spodní vody je rovněž vhodné provést drenáž pod základy a kolem základů, abyste odvedli přebytečnou vodu pryč od konstrukce. S drenáží začněte ještě před realizací základových konstrukcí, výkop pro základy proveďte širší, abyste mohli zrealizovat drenáž hned vedle základů. Po vybetonování základů lože drenáže vyspádujte pro snazší odtok vody pomocí štěrku nebo betonové mazaniny, do které zatlačíte drenážní potrubí. Osaďte nopovou fólii, ochrannou geotextilii, vysypte jámu štěrkem a položte drenážní potrubí a zahrňte je vrstvou štěrku.
Chyby v provedení hydroizolací
Mnoho chyb je možné udělat i u jednoduchého hydroizolačního detailu. Každá spodní stavba by měla být odolná proti namáhání vodou. Nejde přitom jen o spodní vodu a zemní vlhkost, ale také o vodu stékající - gravitační. Je tedy nutno zajistit, aby voda, kterou jsou tyto konstrukce zatíženy, byla eliminována.
Jedním z častých problémů je špatně ukončena nopová fólie nad úrovní terénu. Běžně se v praxi setkáváme se zákazníky, kteří nechápou, jak je možné, aby jejich dům na kopci vlhnul. Dalším problémem je nedbalé zhutnění zásypu, které může vést k sedání a následnému stržení hydroizolace. Oprava takového chybného detailu je sice jednoduchá, ale drahá. Vše je nutné odkopat, obnažit a přeizolovat. Hydroizolaci je přitom nutné vytáhnout min. 150 mm nad úroveň terénu a mechanicky ji přikotvit pomocí dotmelené přítlačné lišty. Z vnější strany je potřeba izolaci ochránit, a to nejlépe tepelnou izolací na bázi XPS - extrudovaného polystyrénu.
Mnoho lidí před rekonstrukcí zhodnotilo zdivo na starém domě jako suché a nepotřebné podříznout, no po rekonstrukci domu začaly stěny prudce vlhnout! Proč? Ve starých domech se často na podlaze nacházejí jen staré dřevěné podlahy, pod nimiž je jen škvára nebo písek. Veškerá zemní vlhkost se rovnoměrně odpařuje po celém obsahu podlahy a když stoupá do prostoru, tak se jednoduše odpaří přes štěrbiny na starých dřevěných oknech. Když po obnově podlahy dojde k jejímu zakrytí dlažbou nebo parketami, tak dojde k zastavení odpařování vody z podlahy a veškerá vlhkost začne stoupat do zdí, kde se bude odpařovat. Voda se ze stěn odpaří a nakolik lidé vymění i okna za plastová, tak se voda kumuluje v prostorách a mohou se začít tvořit plísně i v horních rozích. V některých případech se objeví zákazníkům vlhké skvrny (mapy) několik centimetrů nad podlahou. Příčinou tohoto jevu bývá nanesená sanační omítka nebo jiná hydroizolace od podlahy do určité výšky.
tags: #navaznost #podrezani #na #vodorovnou #hydroizolaci #postup