Půda je vnější vrstvou zemského pláště a její složení je významně závislé na typu matečné horniny, která podléhá procesům tvorby půdy. Téměř polovina složení půdy tvoří minerální látky. Tyto látky jsou rozděleny na makroprvky a mikroprvky, známé též jako stopové prvky. Minerální látky (někdy také nazývány jako minerály) patří mezi prvky, které se přirozeně nachází zejména v půdě nebo ve vodě a mají zásadní roli v našem životě.
Význam Minerálních Látek pro Rostliny
Pro rostliny znamenají minerální látky potravu. Při nedostatku byť jediné složky přestávají růst a mít vysoké výnosy. Proto je důležité rozpoznat, čeho se jim nedostává, a nejlépe tomuto stavu předcházet. Dostatek minerálních látek lze poznat pouhým okem, rostliny jsou v dobré kondici.
Nedostatek Minerálních Látek v Půdě
Nedostatek minerálních látek v půdě je běžný zahrádkářský problém způsobený neznalostí přírodních zákonitostí. Pěstování užitkových rostlin je jedním z nejintenzivnějších způsobů využití půdy, a tak dochází poměrně rychle k odčerpání jednoho či více minerálů nebo k jejich výraznému snížení. Důvodem je, že rostliny ukládají do listů a plodů minerální živiny, které čerpají ze zeminy. S každou sklizní tudíž minerály opouštějí nenávratně prostor zahrady. Chybějící živiny jsou nejen příčinou menších výnosů, nižší trvanlivosti uskladněné zeleniny, ale i špatného zdravotního stavu rostlin, což znamená, že hůře rostou a odolávají chorobám, škůdcům i vlivům počasí. Podstatné je proto nezapomenout do půdy znovu vložit to, co z ní bylo odebráno při sklizni.
Projevy Nedostatku Živin v Půdě
- Fosfor: Při nízkých hodnotách fosforu se hůře vyvíjí kořenový systém, rostliny jsou zakrslé, květy a plody předčasně opadávají. Fosfor má významnou úlohu v ochraně rostlin proti rzím.
- Draslík: Nízká hladina draslíku zapříčiňuje špatnou odolnost mrazům, dochází rovněž ke zvýšení obsahu cukrů v listech, což přiláká na rostlinu mšice. Brambory mají kratší skladovatelnost. Bez draslíku je přerušena dodávka vody rostlině, což se projeví povadlým vzhledem.
- Bor: Slabý vývoj kořenů, odumírání vrcholových pupenů a malou odolnost před spálením mrazem má na svědomí nedostatek boru. Košťáloviny potřebují pro svůj růst právě bor.
- Molybden: Pokud se u květáku a brokolice nevytvářejí květní růžice, chybí jim molybden.
- Síra: Cibuloviny vyžadují síru, česnek ještě draslík.
- Hořčík: Fazole chtějí větší přísun fosforu a hořčíku.
Jak Minerální Látky Rostlinám Doplnit
Nejprve je potřeba vědět, co rostlinám skutečně chybí. I méně zkušené oko zjistí nedostatky živin projevující se špatným stavem rostlin a nízkou plodností. Pokud jsou výsledky znepokojující, je vhodnější nechat si udělat půdní rozbor a podle něj cíleně hnojit.
Možnosti Doplnění Živin
- Průmyslová minerální hnojiva: Sáhnout můžeme po průmyslových minerálních hnojivech, zajímat nás budou ta s označením NPK, což znamená dusík (N), fosfor (P) a draslík (K). Dusík sice nepatří mezi minerální látky, ale vytváří s fosforem a draslíkem nerozlučnou trojici, kterou potřebují rostliny k růstu. Pomocí nich lze rychle a spolehlivě napravit výživové nedostatky. Dlouhodobá minerální hnojiva poskytují rostlinám živiny pomalu díky potažení granulí pryskyřicí, která se postupně rozkládá. Vyrábějí se ještě speciální hnojiva, jejichž složení živin je přizpůsobeno konkrétním druhům rostlin.
- Zralý kompost: Z domácích zdrojů je využíván především zralý kompost. Ve zralém stavu obsahuje méně živin, nelze proto spoléhat jen na něj. Polozralý se nesmí zapravovat ke kořenům, neboť hrozí jejich spálení.
- Organická hnojiva: Dlouhodobý účinek mají další organická hnojiva jako rohovina nebo rohová moučka.
- Popel ze dřeva: Občas lze posypat zeminu popelem ze dřeva, který obsahuje mnoho klíčových minerálů. Bohatý je na vápník, jenž zvyšuje pH půdy a tím ji odkyseluje. Při častějším použití by ji ale mohl příliš alkalizovat. Dále dodá draslík a fosfor plus různé stopové prvky.
Kdy Hnojit
Hnojení je vhodné v celém období růstu, tj. od února do srpna. Při pozdější aplikaci by se živinami nastartované rostliny nemohly připravit na období klidu. Vyrazily by jim nové tenké výhonky, které jsou citlivé na mráz.
Čtěte také: Jaké jsou vlastnosti minerálního betonu?
Složení a Chemické Vlastnosti Půdy
Téměř polovina složení půdy tvoří minerální látky. Tyto látky jsou rozděleny na makroprvky, tj. draslík, sodík, vápník, hliník, křemík, uhlík, železo, fosfor, dusík a vodík, a mikroprvky, tj. bor, mangan, molybden a zinek. Mikroprvky jsou obvykle přítomny v půdě ve formě minerálů. Půda zahrnuje také plyny, zejména ty, které jsou přítomny ve vzduchu. Sem patří oxid uhličitý, methan, sulfan vodíku a amoniak. Z hlediska hmotnosti má kyslík největší podíl všech prvků ve složení půdy, následovaný křemíkem a hliníkem.
pH Půdy
Jednou z charakteristických chemických vlastností půdy je její pH. V praxi se o něm mluví pomocí pH škály. Většina rostlin preferuje neutrální pH mezi 6,5 a 7,5, ale některé rostliny rostou dobře v širším rozmezí (5,5 až 8). Když se půda stane příliš kyselou nebo příliš alkalickou, některé chemické složky se stanou pro rostliny nedostupnými. Proto je pH tak důležité. Reakce půdy má přímý vliv na její úrodnost a tím i na produktivitu. Vliv na pH půdy má velké množství iontů vápníku, které pocházejí především z uhličitanu vápenatého.
Redoxní Potenciál
Redoxní potenciál je další důležitou chemickou vlastností půdy. Tato hodnota je úzce spojena s vlhkostí. Čím je půda vlhčí, tím méně obsahuje kyslíku. Půdy s vysokým obsahem O2 jsou považovány za půdy s dobrými aerobními podmínkami. To je důležité pro růst rostlin, protože v takové půdě mohou probíhat procesy oxidace minerálních a organických sloučenin nepřerušeně. Když naměřený redoxní potenciál je příliš nízký, může to být známka nadměrné vlhkosti půdy. Tehdy se nejprve pozorují redukční jevy, například při nitrátech, což vede ke ztrátě cenného dusíku z půdy.
Půdní Organická Hmota
Organická hmota úzce souvisí s půdní úrodností a půdními vlastnostmi. Organická část půdy tvoří ve většině běžných zemědělských půd (minerálních půd) jen malý podíl celkové hmotnosti pevné fáze půdy (nejčastěji 1-5 %). Zbytek představuje minerální podíl, který vznikl z původní matečné horniny. Základním prvkem půdní organické hmoty je uhlík (C) a se stanovením jeho obsahu je často spojováno stanovení obsahu půdní organické hmoty.
Živá a Neživá Část Organické Hmoty
Organická část půdy je tvořena živou částí a neživou částí. Za nejaktivnější skupinu živé části půdy lze považovat mikroedafon (bakterie, houby, aktinomycety, sinice aj.), který se podílí na většině rozkladných, ale i jiných transformačních procesů. V živé části organického podílu půd mají také významné postavení rostliny. Svým kořenovým systémem, jeho utvářením, mohutností a prokořeněním půdního profilu značně ovlivňují biologické i chemické procesy v období vegetace. Nesporný je vliv kořenových exudátů a komplexní působení rhizosféry, tj. prostředí v těsném okolí kořenů (cca do 5 mm od kořene).
Čtěte také: Minerální vata a cihla: Kombinace pro dokonalou izolaci
Primární Organická Hmota
Primární organickou hmotu tvoří zejména odumřelé (neživé) části rostlin a půdní mikroflory, které se nacházejí v půdě nebo se do půdy dostávají zapravením zbytků rostlin nebo aplikací organických hnojiv. Primární organická hmota představuje velmi pestrou a různorodou paletu látek, které přicházejí do půdy. V půdě podléhá mineralizaci (rozkladu mikroorganizmy), přičemž rychlost rozkladu je ovlivněna půdními podmínkami (teplota, vlhkost, provzdušnění, pH apod.) a také vlastnostmi (složením) jednotlivých komponentů primární organické hmoty, neboť se jedná se o různě reaktivní složky. Hlavní zdroje primární organické hmoty jsou především kořeny rostlin, kořenové exudáty, mikroorganizmy a makroedafon, opad a zbytky nadzemních částí rostlin, organická hnojiva. Primární organická hmota je často označována za dynamickou část organické hmoty v půdě, která může vykazovat kolísání obsahu podle přísunu organických látek do půdy a průběhu mikrobiálních procesů.
Mineralizace a Humifikace
Většina dodané půdní organické hmoty je mineralizovaná a pouze malá část zůstává v půdě a tvoří složky pro utváření humusových látek. Mineralizace je v podstatě pomalé spalování a produktem jsou oxid uhličitý a minerální živiny. Je to proces, při kterém se uvolňuje energie (exotermický), přičemž většina energie se vyzáří a jen část se spotřebuje na humifikaci. Obecně lze konstatovat, že v půdách mineralizace vždy mnohonásobně převyšuje humifikaci. To platí zejména v půdách nižších poloh, kde jsou vhodnější podmínky pro mikroorganizmy, a proto je větší část půdní organické hmoty mineralizována. Se stoupající nadmořskou výškou se snižuje mineralizace půdní organické hmoty i humifikace a organická hmota se v půdě hromadí. Ve vlhkých, studených a kyselých půdách může primární organická hmota mineralizovat jen nepatrně a humifikovat nemusí vůbec. V těchto podmínkách se pak kořínky, opad listů i ostatní posklizňové zbytky v půdě hromadí.
Význam Primární Organické Hmoty
Primární organická hmota slouží jako zdroj živin pro půdní mikroflóru. Tím se zvyšuje nejen aktivita, ale i početnost a druhové zastoupení „užitečné“ půdní mikroflóry a naopak mohou ubývat nežádoucí patogenní mikroorganizmy, což potvrzují mnohé studie. Mikroorganizmy také napomáhají rozkladu některých organických polutantů a pomáhají detoxikaci půdy. Mnohé studie potvrzují zvýšení přístupnosti živin (např. P). Primární organická hmota je po mineralizaci také zdrojem živin pro rostliny. Oxid uhličitý (CO2) uvolněný mineralizací zvyšuje v půdě rozpustnost některých sloučenin, a tím přispívá k uvolnění živin pro rostliny. V této souvislosti však také může negativně snižovat pH půdy (okyselovat), rozpouštěním uhličitanů a zvyšováním mobility vápníku. Významné je ale působení oxidu uhličitého v přízemních vrstvách, kde ho následně využívají pěstované rostliny jako zdroj uhlíku. Primární organická hmota snižuje objemovou hmotnost půdy, zvyšuje pórovitost a zlepšuje transport vody v půdě a zvyšuje schopnost půdy zadržovat vodu ze srážek (infiltraci). Uvedené působení primární organické hmoty je však krátkodobé. Pouze několik týdnů či měsíců, podle podmínek pro mineralizaci.
Humusové Látky
Další složkou neživé části půdní organické hmoty jsou složité vysokomolekulární látky, které vznikají dlouhodobě v procesu humifikace. Humusových látek jsou tisíce, avšak obecně jsou rozdělovány do tří skupin na základě jejich rozpustnosti v kyselinách nebo zásadách na: fulvokyseliny, huminové kyseliny a huminy. Humusové látky jsou popisovány jako amorfní (bez pravidelné struktury), s aromatickými jádry, vysokomolekulární spirálovité polymery v globulární konformaci mající nízké pH, vysokou iontovou sílu, žluté až černé barvy, odolné vůči mikrobiálnímu rozkladu, které nemají již přesně definovatelnou chemickou stavbu a fyzikální vlastnosti. Humusové látky mají na rozdíl od primární organické hmoty zcela jiné poslání v půdě. Jelikož jsou odolné mikrobiálnímu rozkladu, jsou humusové látky velice stabilní v půdě. Nejsou tedy zdrojem živin rozkládané organické hmoty, ale mají významné sorpční a iontovýměnné vlastnosti. To znamená, že na povrchu mohou poutat ionty, především kationty, čímž vytváří jejich „rezervu“ v půdě. Důležité je, že živiny jsou již ve formě iontů, tedy v podobě přijatelné pro rostliny. Půdy s vyšším obsahem humusu mají obvykle vyšší kationtovou výměnnou kapacitu (KVK) a vyšší obsah potenciálně přístupných živin. Sorpční vlastnosti významně přispívají k zadržování bazických kationtů (zejména vápníku) a dokáží dlouhodobě stabilizovat (pufrovat) případné změny pH v půdě a půdním roztoku. Obdobně jako primární organická hmota, tak humusové látky přispívají ke snížení objemové hmotnosti půdy, zvyšují pórovitost, umožňují transport vody v půdě a zvyšují infiltraci vody do půdy. Humusové látky ale dlouhodobě. S ohledem na vnitřní strukturu makromolekul humusových látek, pak navíc mají schopnost vododržnosti. Vědecké studie uvádí, že mohou zadržet až dvacetinásobek své hmotnosti, přičemž většina zadržené vody může být využívána rostlinami.
Kontaminace Půdy a Minerální Látky
Kontaminací půdy se rozumí nadměrný obsah nežádoucích prvků nebo látek (kontaminantů, polutantů) v půdách, který může vést k nežádoucím projevům. Jedná se o jednu ze základních forem degradace půdy. Kontaminace půdy je problém, který souvisí především s lidskou činností. Příčinou je vyspělá úroveň ekonomiky a zemědělská a průmyslová tradice evropských zemí. Průmyslová revoluce, která probíhala v průběhu 18. a 19. století, měla nesporný vliv i na životní prostředí. Nárůst energetiky, využívání uhlí, aj., vedly k zásadnímu nárůstu emisí a zátěži životního prostředí kontaminanty v celé řadě evropských zemí.
Čtěte také: Řešení problémů s minerální izolací
Rizikové Prvky
Rizikové prvky nebo také potenciálně toxické prvky, zahrnují kovy a metaloidy. Skupina rizikových prvků zahrnuje poměrně vysoký počet prvků, které působí ve vyšších koncentracích (vyšších než esenciálních, popř. pozaďových), fyto nebo zoo-toxicky. Toxicita rizikových prvků je úměrná aktivitě volných iontů v prostředí. Rizikové prvky obsažené v půdním roztoku tvoří velmi malou část jejich celkového půdního obsahu, ale z hlediska jejich mobility a biologické dostupnosti mají primární význam. V půdě se rizikové prvky sorbují (iontovou výměnou nebo chemisorpcí) na organické a anorganické sloučeniny (hovoříme o organo-minerálním sorpčním komplexu).
Vliv Půdních Vlastností na Chování Rizikových Prvků
Chování rizikových prvků v půdách je ovlivněno půdními vlastnostmi a různé rizikové prvky mohou mít i různý stupeň závislosti na vybraných půdních vlastnostech.
- Kationtová výměnná kapacita půdy: Je dána především velikostí organominerálního sorpčního komplexu, který určuje pufrační schopnost půd. Pufrační vlastnosti půd přímo ovlivňují i zranitelnost (vulnerabilitu) půd vůči negativním vlivům potencionální kontaminace rizikovými prvky. Na pufrační schopnosti půd se může významně podílet vyšší obsah volných oxidů Fe a Mn v některých půdách.
- pH půdy: Vliv půdní reakce na chování rizikových prvků byl prokázán v mnoha pracích. Z některých vyplývá nepřímá korelace půdní reakce s mobilitou rizikových prvků v půdě i jejich transferem do testovaných plodin. Mobilní rizikové prvky (Cd, Zn, Mn, Ni, Co) vykazují všeobecně těsnou závislost na změně pH a reagují i na jeho malé změny. Hodnota půdní reakce zároveň ovlivňuje i biologickou přístupnost a toxicitu rizikových prvků pro organizmy.
- Redukčně-oxidační režim: Má největší vliv na přeměny sloučenin Fe, Mn a S v půdě. U železa mají v oxidačně-redukčních reakcích největší význam ionty Fe2+ a Fe3+, volné oxidy a hydroxidy, fosfáty, sulfidy a komplexní sloučeniny s organickými látkami. Mangan je v půdě zastoupen ve dvou nebo čtyřmocné formě iontů, oxidů nebo karbonátů.
- Obsah organické hmoty: Může významně ovlivnit chování některých rizikových prvků v půdách, a to především Cu, Hg, Pb, v menší míře i Zn a Cd. Sorpce rizikových prvků na stabilizovanou organickou hmotu (za vzniku stabilních metalohuminových komplexů) může vést ke snížení mobility rizikových prvků v půdě, aplikace slabě rozložené organické hmoty je však příčinou vazby rizikových prvků na nestálé a migrující organické molekuly (slabě poutané fulvokyseliny). Vznik těchto organo-metalových sloučenin vede k růstu mobility rizikových prvků v půdním prostředí.
Minerální Látky v Lidské Stravě
Asi už jste slyšeli, jak moc jsou v naší stravě důležité vitamíny. Bohužel se ale může snadno stát, že jsou v záři reflektorů pouze vitamíny, a tak nějak zastíní další důležité mikroživiny. Mezi ně řadíme také minerální látky (někdy označované také jako minerály). Ty ale v našem životě rozhodně nemají žádnou podřadnou roli. Je to spíš naopak. Závisí na nich totiž stovky metabolických reakcí, které by se bez potřebného množství minerálních látek vůbec neodehrály. Minerální látky (někdy také nazývány jako minerály) patří mezi prvky, které se přirozeně nachází zejména v půdě nebo ve vodě a mají zásadní roli v našem životě. Jsou totiž nezbytné pro správnou funkci metabolických přeměn a reakcí v organismu. Ovlivňují nervový systém, imunitu, pohybový aparát, energetický metabolismus či kognitivní funkce, mezi které patří třeba paměť a koncentrace. Stejně tak jsou důležité i pro udržení optimální hladiny testosteronu a reprodukční funkce. Nízká hladina se může projevovat například únavou, špatnou kvalitou nehtů, vlasů, pleti a mnoha zdravotními problémy. Naše tělo potřebuje různá množství určitých minerálních látek. To se zpravidla pohybuje v rozmezí několika desítek, až stovek miligramů.
Zdroje Minerálních Látek pro Člověka
Minerální látky nám dává sama planeta Země. Do těla je pak můžeme dostat úplně snadno, a to konzumací rostlinných nebo živočišných produktů. Půda a voda totiž přirozeně obsahují minerální látky, které si z ní rostliny berou ve svůj prospěch. Různá zvířata pak rostliny jedí, čímž získávají tyto cenné látky. No a my můžeme tyto mikroživiny získávat jak jedením rostlin, tak i živočichů produktů z nich. Pokud ale nejsme schopni pokrýt stravou potřebné množství těchto látek, hrozí nám jejich nedostatek. S příjmem těchto základních živin nám tak mohou pomoci i doplňky stravy. Sáhnout po nich má smysl například tehdy, když váš jídelníček neobsahuje dostatek ovoce, zeleniny a dalších celistvých potravin, které jsou hlavním zdrojem klíčových minerálních látek a dalších důležitých mikroživin. Stejně tak jsou ale populární také mezi lidmi, kteří z jakéhokoliv důvodu vyřazují různé skupiny potravin. Může jít například o obiloviny, pečivo, luštěniny, maso, mléčné výrobky a podobně.
Malabsorpční Syndrom
Když už zmiňujeme příjem minerálních látek, musíme vysvětlit tento důležitý a možná také málo známý pojem - malabsorpční syndrom. Jedná se o stav, kdy naše tělo není schopno z nějakého důvodu vstřebat dostatečné množství minerálních látek a dalších mikroživin ze stravy. Tento problém je spojován s některými onemocněními. Často se jedná o různé poruchy gastrointestinálního traktu (zažívacího systému), jako je například Crohnova choroba, celiakie, pankreatitida či ulcerózní kolitida. Stejně tak se může objevovat u lidí se stomií (vývod např. tlustého střeva). Malabsorpce ovšem může být vedlejším projevem i dalších chronických onemocnění, jako je například HIV, anorexie, rakovina či alkoholismus.
Typy Minerálních Látek a Jejich Funkce v Lidském Těle
Abychom blíže pochopili důležitost minerálních látek, podíváme se detailněji na jejich funkci v organismu a zdroje, ze kterých je můžete čerpat.
Makrominerální Látky (Makrominerály)
Naše tělo obvykle potřebuje ve větším množství. Zpravidla se jedná o 100 a více miligramů.
- Vápník: Je nezbytný pro přenos nervových vzruchů, svalovou kontrakci a správné srážení krve. Navíc se podílí na stavbě zubů a kostí. Až 98% podíl této minerální látky najdeme právě v kostech, kde udržuje kostní tkáň pevnou a pružnou. Má tak vliv i na náš pohyb. I proto je populární u lidí, kteří se snaží předcházet osteoporóze (řídnutí kostí). Nedostatek vápníku vám hrozí zejména v případě, že nekonzumujete dostatek mléčných výrobků a jiných potravin bohatých na tuto minerální látku. Bez vitamínu D by se vápník nedokázal do těla vstřebat.
- Fosfor: Stejně jako vápník má vliv na udržení zdravých zubů, kostí a správnou látkovou přeměnu důležitou pro tvorbu energie. Fosfor se přirozeně nachází v kostech, zubech, DNA a RNA. Je však také součástí buněčné membrány a ATP, která slouží jako zdroj energie. Mnoho potravin obsahuje fosfor ve formě dobře vstřebatelného fosfátu a fosfátových esterů.
- Hořčík: Má vliv na správnou funkci svalů a nervového systému. Stejně jako vápník je totiž důležitý pro přenos nervových vzruchů a svalovou kontrakci. Přispívá ale i ke snížení únavy a vyčerpání, rovnováze elektrolytů, správné funkci psychiky a normální syntéze bílkovin. Účastní se totiž více než 300 biochemických reakcí v organismu, které by bez něj nemohly proběhnout.
- Sodík: Je velmi důležitou minerální látkou zejména pro sportovce. Jedná se o hlavní kationt extracelulárních tekutin a spolu s draslíkem se podílí na vyváženém vodním hospodářství organismu. S poklesem hladiny sodíku se při sportu mohou objevit známé křeče a dehydratace, což se pak pravděpodobně negativně projeví na vašem výkonu.
- Draslík: Společně se sodíkem se podílejí na udržení optimálního poměru vody v buňkách a mimo ně. To je důležité pro optimální hydrataci organismu a správný průběh všech důležitých biochemických reakcí v těle. Ty se totiž zpravidla odehrávají ve vodě. Stejně jako u ostatních elektrolytů dochází při sportu k tomu, že draslík potem ztrácíme.
- Chlor: Přispívá ke správnému trávení produkováním kyseliny chlorovodíkové v žaludku. Chlor je minerální látka, která se v různém množství vyskytuje prakticky v každé potravině.
- Síra: V těle se podílí na mnoha procesech v těle. Síra je důležitou složkou dvou esenciálních aminokyselin - cysteinu a methioninu, které jsou nezbytné pro tvorbu bílkovin. Stejně tak je ale i součástí taurinu a nachází se ve všech buňkách lidského těla.
Mikrominerální Látky (Mikrominerály, Stopové Prvky)
Naše tělo obvykle potřebuje v menším množství. Zpravidla se jedná o 0-100 miligramů.
- Železo: Má vliv na kognitivní funkce, správnou tvorbu červených krvinek, přenos kyslíku a optimální fungování imunity. Železo je základní složkou červených krvinek (erytrocytů), které přenášejí kyslík z plic do všech tkání v těle.
- Zinek: Pomáhá s ochranou buněk před oxidačním stresem, udržením zdravé pokožky, nehtů, vlasů, kostí, normální hladiny testosteronu v krvi a také přispívá ke správnému fungování imunity. Kromě toho má vliv i na plodnost a reprodukční funkce. Pomáhá se správným metabolismem vitamínu A a udržením dobrého zraku.
- Měď: Je důležitá pro udržení zdravých pojivových tkání, vlasů, pigmentace pokožky a fungování imunity. Kromě toho pomáhá chránit buňky před oxidačním stresem. Měď je důležitou látkou, která se v těle účastní mnoha fyziologických procesů.
- Jód: Má vliv na kognitivní funkce, nervový systém a udržení zdravé pokožky. Jód je stopový prvek, který se přirozeně vyskytuje v potravinách, ale přidává se i do různých druhů soli. Je nezbytnou součástí hormonů štítné žlázy tyroxinu (T4) a trijodtyroninu (T3).
- Fluor: Přibližně 99 % fluoru se nachází v zubech. I proto existuje přímá spojitost mezi příjmem tohoto prvku a kvalitou zubů i jejich skloviny. Fluor se v těle vyskytuje nejčastěji ve formě fluoridu.
- Chrom: Je stopový prvek, který může hrát roli v metabolismu sacharidů, lipidů i proteinů, a to svým potenciálním vlivem na působení inzulinu. Chrom však může mít také antioxidační účinky.
- Kobalt: Je zajímavý fakt, že je součástí vitamínu B12 (kobalaminu). Proto tento prvek tvoří také část názvu tohoto vitamínu. Kobalamin je v našem těle velmi důležitý, neboť se podílí na správném fungování imunity, psychiky a nervového systému.
- Selen: Je silný antioxidant a také stopový prvek, bez kterého se náš organismus neobejde. Je složkou více než 20 selenoproteinů, které se podílejí na reprodukci, metabolismu hormonů štítné žlázy či syntéze DNA.
- Mangan: Pomáhá s optimální látkovou přeměnou důležitou pro tvorbu energie a udržením zdravých kostí. Mangan je základní stopový prvek, který je kofaktorem mnoha enzymů. Díky tomu se podílí například na metabolismu aminokyselin, cholesterolu, glukózy a sacharidů.
- Molybden: Je esenciální stopový prvek. Je strukturální složkou molybdopterinu, což je kofaktor potřebný pro funkci 4 enzymů. Ty metabolizují aminokyseliny s obsahem síry a heterocyklických sloučenin včetně pyrimidinů a purinů, které jsou zodpovědné třeba za ukládání kyseliny močové do kloubů.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Radomír Hůrka. Dostupné z Metodického portálu www.rvp.cz, ISSN: 1802-4785. Provozuje Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (NÚV).
tags: #mineralni #latky #v #pude #informace