Střechy jsou významnou a krásnou součástí architektonického dědictví a jejich historické provedení má zásadní vliv na celkový vzhled staveb. Toto dědictví je však ve velkém nebezpečí, neboť výměna tradiční krytiny za novodobé napodobeniny je znehodnocujícím zásahem do historické podoby stavebního díla.
Historie střešních krytin
Vlastní historie střešních krytin začíná v okamžiku, kdy se předchůdce dnešního Homo sapiens postavil na vlastní nohy a začal hledat úkryt před nepřízní počasí. V tomto období byly jedinými krytinami nalezené přírodní materiály - dřevo a kámen. Po mnoha tisících letech, kdy člověk začal budovat své obydlí z hlediska trvanlivosti na delší dobu, vznikají i první střechy z vyráběných materiálů. Za první šikmé střechy, které můžeme takto označit, jsou střechy ve starém Řecku, které následně převzali a značně zdokonalili Římané.
V antickém Římě byly cihelny, kde se vyráběly střešní tašky, nazývány „Tegularium“, což vychází z řeckého Tegos, keltského TO a latinského Tego - ve překladu to znamená nejvyšší, zastřešující, ochraňující, zakončující, ale též chránící kryt. V raném věku šikmých střech se voda odváděla rychle pomocí sklonu střechy s jednoduchým tvarem - úhlová střecha (v podstatě sedlová střecha se sklonem 45°). V dnešním pojetí „vodotěsnost střech“ byla zajištěna pouze jejich překladem. Tak tomu bylo po mnohá staletí.
Přírodní materiály na šikmých střechách
Mezi čistě přírodní materiály, používané na šikmé střechy, patřily:
- Přírodní kámen: nejednalo se jen o břidlici, ale i o ostatní štípatelné kameny.
- Šindel: dřevěný šindel řezaný běžným způsobem nebo štípaný.
- Sláma a rákos (došky): tyto materiály se objevují na šikmých střechách mezi prvními.
Došky
Došky, jako krytina šikmých střech, měly svůj vývoj hlavně ve vesnických oblastech (první a doložený výskyt došků na střechách je z období Lužické kultury 5. století př. n. l.), kde svého času dominovaly. Jako základní materiál se použila sláma z obilí, s názvem žito nebo také rež, rovněž kukuřičná sláma a dále rákos, orobinec.
Čtěte také: Vše o cihlách
Technologie pokládky doškové krytiny představují dva odlišné typy:
- Hladká (česaná) střecha: u této střechy je krytí doškem, kde vázání je klasem dolů a stonkem směrem k hřebeni. Návaznost jednotlivých došků na jejich délku není po učesání a sestřižení střechy vůbec vidět.
- Stupňovitě kladené došky: u této střechy byly v jednotlivých doškách vázána stébla stonkem dolů - směrem k okapu. Na střeše jsou pak vidět tvary a přibližné délky jednotlivých došků. Tento způsob je méně častý a v současné době se již vůbec nepoužívá.
Životnost tohoto druhu krytin je různá a závislá na více podmínkách, přesto však přesahuje 40 let. Konec masivního rozvoje doškové krytiny u nás znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov ze 17. května 1833, který tuto krytinu zakazoval zhotovovat na novostavbách.
Dřevěný šindel
Dřevo bylo využíváno na krytinu šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a rychlosti jeho růstu. Rychle rostoucí dřeviny proto nejsou k výrobě šindelů vhodné. V minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, modřínu, ale i dubu a buku. K hodnocení kvality se používá počet letokruhů na 100 mm šířky, kde ideálem je minimální počet okolo 60. Dřevo, rostoucí v drsnějších přírodních podmínkách - Sibiř, Kanada a jejich druhy (sibiřská borovice, cedr apod.), jsou pro výrobu vhodnější s ohledem na počty letokruhů, přesahujících hodnotu 100 až 200. Životnost se i v tomto případě může pohybovat bez problému okolo 30 let.
Břidlice a další štípatelné kameny
Krytina z břidlice se stala dominantní hlavně na šlechtických stavbách, mimo Francie, kde se stala dominantní i na stavbách církevních - tedy vždy u majetnějších vrstev. Teprve s rozvojem těžby se stala rozšířenou ve všech oblastech. Břidlice se stala skládanou krytinou doslova, neboť v rámci vývoje technologie pokládky je velké množství tradičních způsobů krytí, které se většinou odvíjejí od místa vzniku - moravské krytí, německé krytí, divoké krytí apod. Jednotlivé plotny se přisekávají a stříhají šikmo (koso) na hraně, a z toho důvodu má každá svůj líc a rub, z čehož pak vyplývá i kladení a úprava jednotlivých desek - dírkování, přířezy apod. S ohledem na snadnost opracování kamene můžeme dělit břidlicové desky na základě jejich tvaru do šupin, rybích šupin, čtverců, obdélníků, kosočtverců, kosodélníků, šestiúhelníků, osmiúhelníků a dalších novodobých tvarovek.
Pálené střešní tašky
Střešní krytinou, která vycházela ze zásad pokrývání přírodními materiály, je pálená taška. První doložené zmínky o pálené tašce jsou z Řecka, asi okolo roku 500 před naším letopočtem, a jednalo se o plochou desku s délkou od 660 mm do 1250 mm, šířkou 470 až 850 mm a tloušťkou od 30 až 50 mm. Z pohledu dneška se tak jednalo skutečně o velkoplošnou krytinu. Historicky byly tašky objeveny v domě výrobce tašek v Miloy u Argosu a jejich vznik se datuje na 2300 let před naším letopočtem. Na naše území byla taška importována cca 1. století n. l. s příchodem římských legií a výstavbou jejich opevněných sídel. Rozvoj výroby u nás nastává v 10. a 11. století n. l., kdy cihlami krycími byla roku 1133 pokryta střecha Sázavského kláštera. Již z doby Karla Velikého pocházejí první záznamy o modelech tašek a jejich způsobu ukládání. Byly to především prejzy, esovky a ploché bobrovky. V 15. století byla již ve výrobě převážně taška prejzová.
Čtěte také: Vše o kubíku betonu
Plechové krytiny
Plech na šikmých střechách se objevuje převážně na církevních stavbách a prioritu hraje olovo (první zmínky o olověném plechu na střechách jsou z počátku našeho věku, tj. cca 2000 let) a měď, která doprovází lidstvo již 5000 let. Střechy z olověného plechu jsou známé v Anglii již v 10. století našeho letopočtu, převážně na církevních stavbách, a jejich životnost je prakticky neomezená. Další plechové krytiny jsou již mnohem mladší - zinkový plech byl poprvé použit na střešní krytinu v roce 1850 při velké Hausmanově přestavbě Paříže. Mezi nejmladší plechovou krytinu můžeme řadit hliník, jehož střecha na kostele Sv. Jáchyma v Římě z roku 1893 je funkční do dnešní doby.
Novější typy krytin a jejich role na historických budovách
Mladšími sourozenci těchto tradičních krytin se staly betonová taška a na přelomu 19. a 20. století eternitová krytina. Betonová taška od svých počátků kopírovala již tradiční tvary pálené tašky a břidlice (bobrovka, čtverec, Steinbruck apod.) a teprve v posledních desetiletích si začala vytvářet vlastní tvary a povrchové úpravy. Eternitová krytina (při vynálezu eternitu hrála velkou roli azbestová vlákna a odtud i vžitý název azbestocementová krytina) - šablony zase přejímala všechny technologické prvky od krytiny z břidlice. Dnes jsou vyráběny obdobné vláknocementové šablony bez použití rakovinotvorného osinku (azbestu). Tyto krytiny jsou dnes již historickým dokladem vývoje stavitelství. Méně obvyklé druhy (např. drážkové bobrovky, šestiúhelníkové betonové tašky) je třeba považovat za hodnotnou památku. Hodnocení krytin neplatí pro střechy budov, na kterých byly novější druhy krytin použity již při jejich stavbě. Opětovnému použití uvedených krytin na střechách, kde jimi byly již před mnoha lety nahrazeny došky nebo šindel, je věnována kapitola. Nahrazení dodnes dochovaných bobrovek nebo prejzu drážkovými taškami, stejně jako nahrazení dochované břidlice nebo dřevěného šindele vláknocementovými šablonami, je však zcela nevhodné.
Současná doba přinesla i k těmto klasickým krytinám na šiklé střechy zcela nové materiály i úpravy původních materiálů. Jedná se zejména o taškové či šablonové úpravy všech typů plechů, nových materiálů na bázi asfaltů - šindele a vlnité desky, na bázi plastů, ať už se jedná o šablony či tašky. Nové tašky na bázi keramického střepu apod.
Následující přehled a klasifikace náhradních krytin proto nesmí být v žádném případě přijímány jako doporučení k jejich používání při obnově památek. Jde pouze o orientační pomůcku pro rozhodování ve výjimečných případech, zejména v ochranných pásmech. V odborném vyjádření je třeba vždy uvést krytinu nejvhodnější.
Tabulka vývoje střešních krytin
Přehled hlavních střešních krytin a jejich historické zařazení:
Čtěte také: Složení a materiály plastových oken
| Typ krytiny | Období prvního výskytu / rozšíření | Poznámky |
|---|---|---|
| Přírodní materiály (dřevo, kámen) | Pravěk | První úkryty, základní ochrana. |
| Došky (sláma, rákos) | 5. století př. n. l. (lužická kultura) | Dominantní ve vesnických oblastech, zakázány pro novostavby od roku 1833. |
| Dřevěný šindel | Od počátku využití dřeva | Štípaný, trvanlivost závisí na druhu a růstu dřeva. |
| Pálené tašky (ploché) | cca 2300 let př. n. l. (Řecko), 1. století n. l. (území ČR) | Velkoplošná krytina, rozvoj výroby v 10. a 11. století n. l. |
| Prejzy, bobrovky | Karel Veliký (794 n. l.), 15. století (prejzová taška) | Tradiční pálené tašky, typické pro pražské střechy od 19. století. |
| Olověný plech | Počátek našeho letopočtu, rozšíření v 10. století n. l. (Anglie) | Pouze u nejnákladnějších staveb (církevní), prakticky neomezená životnost. |
| Měděný plech | 5000 let historie, masivní použití později | Ušlechtilá a drahá krytina, dříve na báních a kupolích. |
| Zinkový plech | 1850 (Hausmanova přestavba Paříže) | Mladší plechová krytina. |
| Betonová taška | 1843 (Adolf Kroher) | Kopírovala tvary pálených tašek, později vlastní tvary. |
| Eternit (azbestocementové šablony) | 1900 (Ludvík Hatschek) | Přijímala prvky z břidlice, dnes nahrazena vláknocementovými šablonami bez azbestu. |
| Hliníkový plech | 1893 (kostel Sv. Jáchyma v Římě) | Nejmladší z plechových krytin. |
| Povlakové krytiny (asfaltové, fólie) | 18. století (asfaltové pásy), 80. léta 20. století (novodobé alternativy) | Zpočátku vítány jako východisko z nouze, dnes již výjimečné u památek. |
Ochrana střech a historických krovů na území památkových zón
Střechy jsou důležité pro konstrukci samotné budovy, stejně jako pro její obyvatele a zboží v ní uložené. Střechy se často podstatně podílejí na emotivní působivosti a estetické hodnotě jednotlivých památek i na „geniu loci“ celých měst či krajiny. Souhrn jednotlivých střech vytváří tzv. střešní krajinu. Až téměř do konce 19. století byly při stavbě střech používány tradiční tesařské konstrukce krovů z ručně tesaných trámů a druhy krytin, nesoucí pečeť rukodělné práce a využívající přírodní materiály (dřevo, kámen, pálená hlína, sláma).
Příčin znehodnocování kulturního dědictví spjatého se střechami je více. Ta nejobecnější souvisí s tím, že společnost ztrácí o architekturu - soudobou i historickou - zájem a na stavby má tendenci nahlížet čistě účelově. To vede k chápání historických střech jako „dosud nevyužitého prostoru“ či rovnou jako na volné „stavební parcely“. K ponížení významu tradiční architektury v hodnotovém žebříčku naší doby přispívá i odklon současné architektonické tvorby od tisícileté tradice.
Druhou významnou obecnou příčinou je rozevírající se propast mezi tradičním stavitelstvím a současnou stavební výrobou. Existuje obrovská nabídka novodobých materiálů a technologií, které vytlačují ty tradiční. Normy, doporučené typové detaily střech i profesní příprava budoucích řemeslníků a projektantů jsou orientovány na novostavby. Na druhou stranu tradiční materiály se stávají nedostupnými a získat kvalifikovaného pokrývače je čím dál tím obtížnější. Totéž je nutno bohužel konstatovat i o projektantech.
Třetí významnou okolností je cosi, co by se dalo nazvat posttotalitním syndromem. Největší odpovědnost a největší vliv na to, co se s domem děje, mají vlastníci. Socialismus svou neschopností způsobil zchátrání domovního fondu. Tím, že se památky neopravovaly, se ale neměnila ani jejich podoba. Nyní dochází k masivním opravám a přestavbám, zároveň ale při nešetrných a necitlivých úpravách mizí ta podoba, kterou bychom si přáli uchovat.
Zásady památkové obnovy střech
Hledisko zachování autenticity materiálu i vzhledu
Vzácně se můžeme setkat s dosud funkční originální krytinou, která se na střeše zachovala od doby jejího vzniku nebo od doby zásadní přestavby objektu, případně tu existovala v rozhodujícím období existence památky. Je-li dosud funkční, je nutno kategoricky požadovat její zachování a respektování při opravě.
Hledisko zachování kontinuity materiálu, zpracování i vzhledu při výměně krytiny
Vždy dáváme přednost opravě nebo částečné výměně dochované krytiny před úplnou výměnou. Pokud se v konkrétním případě od doby výstavby nebo zásadní přestavby či historické úpravy střechy až dodnes kontinuálně zachoval určitý druh i typ krytiny, pak je nutno při výměně krytiny tento druh preferovat. Totéž platí, zachová-li se až do dnešní doby krytina, která již kdysi v historii nahradila původní krytinu, přičemž se plně ztotožnila s tradičním charakterem objektu nebo celého města (konkrétně se jedná především o pálené bobrovky, které počátkem či v průběhu 19. století u mnoha staveb nahradily dřevěný šindel). U zakřivených ploch či mimořádně strmých střech věží lze toto hledisko uplatnit i při nutné výměně pozinkovaného (příp. měděného) plechu.
Je třeba definitivně skoncovat s neblahou, bohužel však stále přetrvávající praxí minulých let, kdy nedostatečná kvalita pálené krytiny vedla právě při obnově památek k častému užívání měděného plechu. U běžných střech je jeho užití v rozporu s historickými postupy, a proto právě u památek zásadně nesprávné. Jako vzácná, ušlechtilá a mimořádně drahá krytina byl měděný plech v minulosti užíván jen u nejnákladnějších staveb, a to výhradně ke krytí střešních bání, kupolí a dalších těžko dostupných částí stavby, nebo pro provedení klempířských prvků.
Hledisko návratu ke starší tradici
Uplatní se zejména tam, kde starší krytina byla kdysi nahrazena nevhodnou novější krytinou, nikoliv některou z tradičních krytin. Za optimální je v takovém případě třeba považovat návrat k tradiční krytině z rozhodujícího historického období (konkrétně jde například o návrat k dřevěnému šindeli) a to zejména, jedná-li se o zvláště architektonicky či jinak významné památky, významné urbanistické celky, objekty v městské památkové rezervaci apod. (Zvláštní situace nastává tam, kde byl dřevěný šindel před 50-100 lety nahrazen azbestocementovými šablonami, tzv. eternitem. Starý eternit je dnes zpravidla pokryt mechem a jeho nepatřičnost je podstatně utlumena.)
Hledisko záchrany ohrožené památky
Pokud je v důsledku vadné nebo zcela chybějící střechy ohrožena existence památky či její části, její krov, stropy, interiérové malby, štuky apod. a není-li objektivně možné řešení podle dříve uvedených hledisek, je nutno zajistit jakékoliv funkční zakrytí památky. Toto hledisko však nelze zneužívat a ospravedlňovat tím v masovém měřítku použití jakékoliv náhradní krytiny tak, jako tomu bylo v nedávné minulosti.
Specifickým problémem je původní barevná adjustace krytiny
Z minulosti známe četné případy, kdy šindelová krytina byla opatřována barevným nátěrem. I ušlechtile patinující měď bývala původně natírána (viz bohatá polychromie střech pražského Belvederu, vícebarevné pojednání kupole kostela sv. Františka v Praze apod.).
Problematika půdních vestaveb a vikýřů
Krovy byly dlouho nedoceněnou součástí architektonického dědictví. Krovy jsou bohaté na výtvarně i technicky cenné konstrukce. Na Starém Městě je dochováno ještě několik krovů středověkých. Početně převažují krovy barokní, klasicistní a krovy z 19. století. Rozpoznání jejich hodnoty vedlo k citlivějšímu přístupu k opravám. Poškozené prvky se nemění celé, ale protézují se pouze poškozené části. Bohužel se stále vyskytují i celkové výměny a velmi nešetrné zásahy. Katastrofou pro pražské historické krovy se však na konci 20. a počátku našeho století staly půdní vestavby a nástavby. Padly jim za oběť stovky historických krovů.
Půdní vestavby jsou nepříznivé z několika důvodů:
- Osvětlení půd pro druhotně vkládané využití poškozuje vzhled střech.
- Vedou k zániku cenných historických krovů.
- Dochází k nárůstu užitného zatížení, které vyvolává požadavek statických úprav.
- Zvyšování únosnosti konstrukcí, spřažených se záklopovými trámovými stropy, znamená pro tyto stropy razantní negativní zásah.
- Volný prostor půdy má většinou sám o sobě architektonickou hodnotu, která rozpříčkováním zaniká.
- Půdy obecně patří k nejméně užívaným prostorům, proto se v nich zachovaly konstrukce a detaily, které v užívanějších částech stavby již zanikly.
Spolu s krytinou jsou důležité i detaily a ztvárnění architektonických prvků dotvářejících vzhled střech, jako jsou komíny a vikýře. Památková péče se bohužel vyčerpala obhajobou tradičních krytin, a to, co s nimi souvisí, ponechala osudu. Malá Strana, palác Platýz čp. 416, je příkladem typického větracího vikýřku. Základem jeho konstrukce je nosné truhlářské čelo, boky jsou omítané a vikýř nemá plechové závětrné lišty ani jiné klempířské doplňky. Toto bohatství v podstatě zmizelo. Historické vikýře jsou nahrazeny většími, početnějšími a nevzhlednými vikýři půdních vestaveb. Ale i když se střecha pouze opravila a počet ani velikost vikýřů se nezměnily, jejich podoba přesto zanikla.
Mezi nejčastější negativní zásahy patří:
- Pálená střešní krytina se nepřekládá, ale kompletně mění.
- Při nekvalifikovaných opravách střech či výměnách krovů spojených s půdními vestavbami se plochy a linie tvrdě vyrovnávají, čímž mizí charakteristické zvlněné plochy a měkké linie stářím sesedlých konstrukcí.
- Pokrývači se naučili používat barvenou maltu, což je utilitární opatření, které zakrývá nečistě provedenou práci. Pro pálenou krytinu jsou ale hřebenáče podmazané bílou maltou a další maltové detaily charakteristickým výtvarným prvkem.
- Dříve se plech jako doplněk pálených krytin neužíval, protože byl drahý. Dnes se plechuje vše a navíc mědí, která je kontrastně černá. Římsy se místo prejzů, tašek, cihel nebo kletovaných omítek kryjí plechem. Štíty se opatřují závětrnými plechovými lištami, které v obrazu města vytvářejí tvrdé úsečky.
- Ohroženým prvkem jsou i komíny. Komíny jsou pro stavbu důležité, i když se v domě již netopí kamny na pevná paliva, a pro vzhled střechy jsou nenahraditelné. Správný komín na historické střeše by měl být omítnut a ukončen alespoň zkosením. Aby do nich nepršelo, bývaly komíny kryty stříškami z prejzů nebo tašek.
- V poslední době jsou další ranou zasazovanou pražským historickým střechám montované hřebenáče.
Doporučené metodické směrnice
Protože v jednotlivých regionech a často ani v jednotlivých památkových ústavech nejsou v otázkách hodnocení, ochrany i praktické péče o střechy historických budov uplatňována jednotná kritéria, vydává Státní ústav památkové péče následující celostátně doporučené metodické směrnice:
- Adaptace nesmí ohrozit památkově hodnotný krov (pokud se dochoval) ani další cenné a pro památku charakteristické prvky (komíny, architektonizované vikýře apod.). U unikátních krovů, především gotických a renesančních, musí být vestavby do prostoru půdy zásadně odmítnuty. Je třeba se vyvarovat půdních vestaveb i u dalších zvláště cenných krovů, zejména barokních.
- Adaptace nesmí narušit či dokonce znehodnotit architektonický výraz památky.
- Zcela nepřípustná je jakákoliv změna skladby střech u slohově a architektonicky jednotně, tedy vlastně „autorsky“ řešených historických staveb (např. kostelů, zámků, většiny městských paláců, radnic a dalších monumentálních budov).
- Při všech adaptacích a změnách je třeba u historických střech důsledně vyloučit netradiční typy a tvary vikýřů (např. částečně zapuštěné do střešní plochy) i celoplošně zasklená nečleněná okna. Na pohledově exponovaných místech jsou nepřípustná i šikmá střešní okna.
- Architektonické řešení nově vkládaných střešních prvků musí bezpodmínečně vycházet z posouzení proporčních vztahů a místně charakteristických historických analogií. Ty jediné dávají předpoklad nenásilné integrace nových prvků s historickým charakterem památky. Uplatňování „tvůrčí invence“ je zde zcela nepřijatelné.
- Obecně platí, že čím méně je adaptace podkroví navenek viditelná, tím kvalifikovanější je architektovo řešení daného úkolu.
- Je třeba vyvarovat se i takových změn tvaru střechy, které v případě budování podkroví vyplývají ze zesílení střešního pláště. Někdy dochází ke snahám o vyrovnání střešní plochy pro pohodlnější pokládání krytiny.
- Jen za výjimečných okolností lze uvažovat o celkové rekonstrukci, tedy o opětovném vytvoření v minulosti zaniklého tvaru střechy, jež by bylo motivováno nikoliv funkčními, ale ryze památkovými důvody. Rekonstrukce je žádoucí zejména tam, kde důležité detaily řemeslných prací byly deformovány nebo zcela zrušeny při nekvalifikované nebo neodborné opravě.
tags: #materiály #střech #historických #budov #typy