Hyzdí váš dům opadaná omítka? V některých případech při menším rozsahu poškození omítky není nutné hned odstraňovat komplet celou omítku, ale můžete provést pouze lokální opravy. Není to nic složitého, zvládnete to velmi snadno. Oprava omítek je doménou zednického řemesla, jehož základní principy se pokusíme v následujících kapitolách popsat.
Diagnostika a příprava podkladu
Předtím, než se pustíme do oprav omítek, si rozmyslíme, které všechny oblasti je nezbytně nutné opravit. Nejprve je potřeba prověřit stav stávající omítky a odstranit veškeré poškozené a drolící se části. Poklepem na omítku zjistíte její soudržnost s podkladem. Oklepem se přesvědčíme, zda fasáda neobsahuje dutá místa. Následně provedeme omytí fasády tlakovou vodou. U viditelně špinavých fasád použijeme na očištění fasádní čistící prostředek.
Je potřebné, aby byl podklad suchý, vyzrálý (pH ≤8,5; kontrolu lze provést pH testerem), soudržný, nezasolený, pevný, odmaštěný, zbavený prachu, nečistot a nesoudržných vrstev, bez dynamických prasklin a spár, bez biologického napadnutí (plísně, řasy). K odstranění plísní a řas lze použít prostředek HET LIKVISAN. Vrstvy starých nátěrů s nedostatečnou přídržností je nutné odstranit například oškrábáním. U omítek odstranit uvolněná zrnka písku (přebroušením a/nebo ometením).
Pro zlepšení přídržnosti tmelu k podkladu je vhodné provést nátěr penetračním přípravkem. U málo nasákavých podkladů se napouštěcí nátěr provede penetračním přípravkem UP-GRUND, u více savých podkladů (štuk, vápenná či vápenocementová omítka, zdivo atd.) přípravky A-GRUND, AT-GRUND nebo 100-GRUND dle návodu k použití. Penetrace podkladu se neprovádí v případě, že podklad nevyžaduje zpevnění. Mírně drolivé nebo sprašující minerální podklady je možno zpevnit hloubkovým zpevňovačem omítek H707.
Typy poškození a jejich oprava
Praskliny v omítce
Pro praskliny v omítkových fasádách je zapotřebí zvláštní péče. Na začátku šetření všech popraskaných fasádních omítek by měla být otázka, zda tyto existující trhlinky představují nějakou vadu. Ne každá trhlina představuje konstrukční vadu. Je třeba rozlišit praskliny, které se vyskytují především v omítnuté konstrukci a pouze sekundárně lámou omítku (trhliny související s konstrukcí) a trhliny, které se vyskytují výhradně v omítce (omítkové trhlinky).
Čtěte také: Vše o cihlách
- Vlasové trhliny (menší než 0,2 mm): Tyto trhliny přetřete nátěrem weber.ton micro V.
- Větší trhliny: Větší trhliny se proškrábnou rohem špachtle do tvaru písmene V a vyplní se Extra stěrkovou omítkou M742. Pro lepší vpravení tmelu do prasklin je nejprve vhodné prasklinky lehce proškrábnout.
Opadaná omítka
Příčinou opadané omítky na fasádě může být její nekvalitní provedení nebo zatékání na fasádu objektu. Poškozenou omítku odstraňte, spáry mezi cihlami vyškrábejte a vše důkladně ometením smetáčkem očistěte od prachu a zbytků drolící se omítky. Pro opravu opadané omítky zvolte stejný typ omítky, jaký byl použit dříve. Pakliže se jedná o starší budovu, pravděpodobně si vystačíte s cementovým špricem, vápenocementovou jádrovou omítkou a vrchní štukovou (fajnovou) omítkou. Na menší rozsah oprav je ideální použití hotových maltových směsí, které si snadno připravíte podle návodu a můžete si je koupit pouze v takovém množství, které vám bude pro opravu opadané omítky vyhovovat.
Poškození soklu a vlhkost
Opadaná omítka v místě soklu domu naznačuje poškozenou hydroizolaci spodní stavby. V takovém případě je nutné provést sanační práce a teprve potom přistoupit k opravě opadané omítky. Pokud vám opadává omítka v místě soklu domu, ujistěte se, že opadávání omítky nezpůsobuje vzlínající vlhkost ze základů domu. Fasádní omítky jsou prvním nárazníkem domu ve vztahu k povětrnostním podmínkám, tedy srážkám, slunečnímu záření a větru. Jejich stav se však nejvíce zhoršuje zanedbanou údržbou nebo špatně provedeným detailem. Největší zdroj vlhkosti pramení z oblasti soklu, dále nejvíce trpí oblast úžlabí a oblast kolem okapů obecně. Vlhkost ve stavebnictví je největší příčinou poškození. Zvýšení vlhkosti zdiva pouze o jedno procento zhoršuje tepelnou izolaci asi o pět procent.
Existují různé mechanismy absorpce vody:
- Kapilárně stoupající vlhkost: Kapiláry se nasávají do stěnové konstrukce, především v oblasti fasády v neuzavřené oblasti, která je v kontaktu se zemí.
- Hygroskopická absorpce vlhkosti: Stavební soli absorbují vlhkost ve formě vodní páry z okolního vzduchu.
- Tlaková voda: Pokud je voda na vnějších stěnách v oblasti s kontaktem s půdou pod (hydrostatickým) tlakem, bude se do stavebních materiálů zavádět i bez kapilárního působení.
- Kondenzace vodní páry: Vodní pára kondenzuje v kapilárách určité velikosti při určité relativní vlhkosti.
Rozpustné stavební soli mohou proniknout vodou do budovy. Nejběžnějšími škodlivými stavebními solemi jsou chloridy, sírany a dusičnany. Všechny tyto stavbám škodlivé soli mají jednu společnou věc: jsou škodlivé pouze v kombinaci s vodou. Vzhledem k tomu, že tyto soli jsou lehce rozpustné, jsou transportovány na povrch vlhkostí, která se vyskytuje v kapilárním systému stavebního materiálu. Zde se může vlhkost opět odpařit. Rozpuštěná sůl se tak přemění na krystaly soli. Tato transformace je doprovázena nárůstem objemu, který způsobuje velmi vysoký krystalizační tlak v pórovém systému stavebních materiálů (výbušný efekt) a tím poškodí stavební materiály. Pokud sůl krystalizuje na povrchu stavebního materiálu, může to vést k tzv. "slanému výkvětu". Soli jsou také vysoce hygroskopické, tj. přitahují vodu a způsobují, že se znovu rozpustí a budou pokračovat v poškozování jinde.
Pro přípravu konceptu sanace je nezbytná analýza vstupu soli - nejen detekce a lokalizace kontaminace solí. V příbalovém letáku WP 4-5-99 "Posouzení diagnostiky zdiva" podle obsahu škodlivých solí v omítkách a zdivu dělí zatížení na stupně. Tato klasifikace se používá při rozhodování při výběru odtokové varianty a omítacího systému.
Čtěte také: Vše o kubíku betonu
Biologické napadení (plísně, řasy)
Houby a řasy se v přírodě vyskytují jako užitečné organismy. Na fasádách jsou však nežádoucí, ve vnitřních prostorách i zdraví škodlivé. Houbové spóry vyvolávají alergie. Podmínky pro růst řas jsou vlhkost a světlo. Jako potraviny potřebují tyto mikroorganismy uhlík (C) a dusík (N), které přijímají ze vzduchu. Na rozdíl od řas, houby nepotřebují ke své existenci světlo. Vlhkost a uhlík z organické hmoty jsou jejich živobytí. Houby spory a řasy se šíří větrem. Mohou se vyskytnout při jakékoliv teplotě. Nicméně ve vysoce alkalickém prostředí (s vysokým pH) nejsou mikroorganismy stabilní. Řasy jsou "pouze" vizuální vadou.
Fasádní povrchové úpravy weber (tenkovrstvé pastovité omítky a nátěry) jsou proti napadení mikroorganizmy buď přirozeně odolné z hlediska svého složení, nebo je jejich odolnost zajištěna přídavkem látek znemožňujících růst mikroorganizmů - tzv. biocidů. Mikroorganizmy se ovšem vyskytují i na řadě dalších povrchů souvisejících s fasádou nebo střechou budovy jako jsou například různé obklady, střešní krytiny, plastové zastřešení a podobně.
Materiály pro opravy omítek
HET bílý ŠTUKOVÝ akrylátový tmel
HET bílý ŠTUKOVÝ akrylátový tmel je jednosložkový přetíratelný speciální tmel na bázi akrylátu vytvářející povrch se zrnitou strukturou napodobující štukovou omítku. Je vhodný pro vnitřní i venkovní použití k drobným opravám zrnitých povrchů, především štukových omítek. Tmel je připraven k okamžitému použití. Doporučená tloušťka jedné vrstvy je do 3 mm, maximální povolená tloušťka jedné vrstvy je 5 mm. Pro dosažení nejméně viditelných přechodů mezi štukovou omítkou a tmelem je vhodné po mírném zavadnutí tmelu povrch „vyhladit“ navlhčenou mycí houbou, filcem nebo kouskem molitanu. Tmel se ponechá zasychat až do úplného proschnutí (cca 0,5 až 12 hodin, případně i déle, doba schnutí je silně závislá na tloušťce vrstev, savosti podkladu, teplotě a vlhkosti). V případě potřeby je po dokonalém proschnutí možné tmel nanést v dalších vrstvách. Pracovní pomůzky a znečištěná místa se omyjí ihned vodou. HET ŠTUKOVÝ tmel splňuje požadavky pro povrchy, které mohou přicházet do nepřímého styku s potravinami. Nedoporučuje se ke spárování a do míst s velkým mechanickým namáháním.
| Vlastnost | Popis |
|---|---|
| Druh výrobku | Tmel/ stěrka |
| Provedení | Opravná stěrka, Povrchová stěrka |
| Oblast použití | Stěna, Strop |
| Oblast využití | Interiér, Exteriér |
| Základní barva | Bílá |
| Materiál | Akrylátová disperze |
| Vlastnosti | Brousitelný, Přetíratelné, Zaceluje trhliny |
| Přednosti výrobku | Velmi dobrá přilnavost na štukové podklady, Rychlé zasychání, možnost přebroušení, Dobře zpracovatelná nestékavá pastovitá konzistence, Po vyschnutí se nepropadá |
| Obsah | 0,5 kg |
| Vhodné pro podklad | Omítky, Zdiva |
| Doba schnutí cca | 1,5 h |
Další materiály
- Omítkové a štukové směsi: Omítkové a štukové směsi jsou základním stavebním materiálem pro vytváření rovných, pevných a estetických povrchů stěn a stropů. Používají se při novostavbách i rekonstrukcích a jsou vhodné pro vnitřní i venkovní použití. Omítkové směsi slouží k vyrovnání nerovností zdiva a vytvoření základní vrstvy omítky. V nabídce najdete vápenocementové, sádrové i speciální omítkové směsi, které se liší svými vlastnostmi a použitím. Štukové směsi se používají jako finální tenkovrstvá úprava omítek. Zajišťují hladký a jemný povrch, který je ideální pro malování nebo tapetování. Omítkové a štukové směsi jsou určeny pro ruční i strojní zpracování. Vyznačují se dobrou paropropustností, vysokou mechanickou odolností a dlouhou životností.
- Stěrkové hmoty: Práškové hmoty jsou vhodné pro použití ve vrstvě max. 50 mm, pastovité hmoty se používají k jemnému stěrkování povrchů. K vyrovnání podkladu se použije stěrková hmota weber.therm elastik.
- Sanační omítky: Sanaci stabilizovaných, tj. zklidněných trhlin, lze nejjistěji řešit vnějším tepelně izolačním kompozitním systémem (ETICS).
Aplikace a postup opravy
Oprava tradiční omítky na cihelném zdivu
Způsob opravy tradiční omítky na cihelném zdivu je prostý. Máme-li před sebou omítku, která není historicky příliš zajímavá, postupujeme při opravě zhruba následovně. Poklepáním na plochy omítky zjistíme, kde je omítka již odchlíplá od zdiva. Následně tato místa otlučeme zednickým kladívkem až na zdravou omítku, která drží. Spáru mezi jednotlivými cihlami zhruba 1 cm proškrábneme, abychom získali kvalitní podklad pro nahození nové omítky. Při rozsáhlém poškození zdiva, například zatékáním, je možné, že jsou nevratně poškozené také lícové strany cihel. Tyto zvlhlé a měkké cihly otlučeme také a vzniklé prohlubně zaplentujeme drobnými úlomky například pálených tašek nebo cihel zpět do požadované roviny. Celou plochu následně důkladně očistíme koštětem a navlhčíme včetně krajů původní omítky, aby dobře přilnula k omítce nové.
Nejdříve místo nahodíme řídkou vápenocementovou nebo kvalitní vápennou maltou, takzvaným „špricem“. Po zavadnutí této vrstvy již vyplníme maltou spravovaná místa klasickým způsobem pomocí latě a srovnáme s okolní omítkou. Následně celou plochu vyhladíme zednickým hladítkem. Poté postupujeme stejně jako u klasické štukové omítky. Na zavadlou jádrovou omítku natáhneme vrstvu štuku, který zahladíme kovovým nebo plastovým hladítkem.
Čtěte také: Složení a materiály plastových oken
Obecné tipy pro aplikaci
- Příprava tmelu: Před aplikací tmelu je nutné z balení tmelu odstranit případnou naschlou hmotu a tmel v celém objemu důkladně promíchat.
- Nanášení: Tmel nebo omítku nanášejte špachtlí, stěrkou nebo nerezovým hladítkem. Omítky se nanáší na zaschlý podkladní nátěr nerezovým hladítkem na tl.
- Penetrace před nátěrem: Před nátěrem barvami je doporučeno omítky s vysprávkami napenetrovat např. přípravkem UP-GRUND (v interiéru W-GRUND), A-GRUND, AT-GRUND nebo 100-GRUND. Tím se sjednotí savosti podkladu s tmelenou plochou. Poté je možné na plochy aplikovat disperzní nátěrové hmoty.
- Antikorozní nátěr: Kovové prvky zasahující do upravovaného povrchu je nutno před tmelením opatřit antikorozním nátěrem.
- Zakrytí okolních ploch: Proveďte zakrytí oken, radiátorů, zárubní apod.
- Teplota při aplikaci: Aplikaci provádějte v rozmezí +5 až +30 °C (lépe +8 až +25 °C).
Historické a tradiční omítky
Čím staršího interiéru se opravy týkají, s tím větší opatrností bychom měli k omítkám přistupovat. U objektů postavených před rokem 1900 se vyskytují různé estetické povrchové úpravy, které mohou být historicky cenné. Na stavbách stavěných tradičními zdicími postupy lze najít několik základních druhů omítek. Mezi nejjednodušší z nich patří hrubá vápenná omítka. Tato omítka se používala především v podřadných prostorách, jako jsou sklady, sklepy nebo půdy. Nanese se základní jádrová omítka v jedné vrstvě tlusté do 2 cm. Povrch se pak pouze zatře hladítkem a po uzrání se natře jednoduchým vápenným nátěrem. Kvalita povrchu takovéto jednoduché omítky je odvislá od zrnitosti písku a od intenzity finálního vyhlazení buď dřevěným, nebo kovovým hladítkem. Pokud je jemná omítka kvalitně vyhlazena kovovým hladítkem, říká se jí omítka kletovaná.
Nejtradičnější omítkou užívanou pro obytné místnosti je štuková vápenná omítka, která se skládá ze dvou základních vrstev. První vrstvou je jádro z vápenné malty a druhou vrstvou je tzv. štuk. Jádro je naneseno do tloušťky 2 cm, na které se po zavadnutí nanáší vrstva štuku, která je již podstatně tenčí - okolo 2 až 3 milimetrů. Tradiční štuk je směs jemného prosetého písku a vápna. Štuk se vyhlazuje pomocí různě drsných hladítek až do finální hladké podoby. Chce-li zedník docílit opravdu hladkého povrchu, přidá do štuku sádru a jeho povrch vyhladí ocelovým hladítkem.
Dalším jevem v našich podmínkách jsou omítky cementové, které začaly být populární až ve 20. století. Vzhledem k hydrofobním vlastnostem cementu se však v dnešní době od omítek na cementové bázi ustupuje. Prodyšná zeď převážně z cihel, kamene a vápna se vrstvou cementu uzavře a má tendenci zadržovat vlhkost, což má neblahé účinky na vnitřní konstrukce.
Nahazování omítek
Samotné omítání je odborná činnost, kterou si však do jisté míry lze na některé menší stavební zásahy docela dobře osvojit. Je třeba mít na paměti, že před jakoukoliv aplikací je nutné zdivo navlhčit, to je to typické ostříkávání zdiva malířskou štětkou. Pak můžeme nahazovat zednickou lžící maltu, na což je dobré si osvojit klasický zednický grif. Je potřeba vyvinout takovou sílu, aby malta ze zdiva nespadla nebo se naopak při větší síle neodrazila nazpět. Malta by také neměla být příliš hustá, protože je pak nahazování daleko namáhavější a nemá optimální přilnavost ke stěně.
Abychom měli omítanou plochu v rovině, je třeba nejdříve nanést maltové nebo dřevěné omítníky. Na stěnu se nahodí svislé pruhy ve vzdálenosti cca 1 až 1,5 m a ty se srovnají ideálně do jedné roviny. Samozřejmě to neplatí tam, kde je zeď stará a zakřivená. To se pak omítka stírá pomocí krátké latě a pouze tak, abychom dodržovali její jednotnou tloušťku. Následně se malta mezi omítníky nahází lžící či fankou a poté se strhává pomocí horizontálních pohybů latí směrem nahoru. Při tomto postupu odpadává přebytečná malta, která se již mezi omítníky nevejde, na zem. Různé nerovnosti na stěně se pak uhladí pomocí hladítka a tím máme první vrstvu omítky - tzv. jádro.
Pokud chceme mít omítku hladší, jak je v obytných prostorách obvyklé, následuje vrstva štuková. Štuková malta je řidší a jemnější a na stěnu se aplikuje tzv. natahováním. Na kovové, plastové nebo jiné hladítko naneseme štuk a přiložíme hranou těsně ke stěně. V mírném sklonu pak na stěnu tlakem natáhneme tenkou vrstvu štuku. Pakliže máme takto nataženou větší plochu, přijde na řadu hlazení plstěným hladítkem.
Opravy obkladů
Opravy obkladů jsou obdobné jako opravy podlahových dlaždic. Poškozenou dlaždici opatrně vysekáme i s maltou pod ní. Obnažené zdivo pořádně vyčistíme, pokropíme vodou a tenkou vrstvou cementu, který necháme zavadnout. Poté naneseme na mokrou obkladačku trochu více malty, než je potřeba, a přitlačíme ji na místo. Obkladačku srovnáme pomocí dřevěných kolíčků nebo plastových křížků, které vložíme do spáry. Po zaschnutí kolíčky nebo křížky vyjmeme a spáry vyplníme spárovací směsí nebo řídkou cementovou směsí. Po zaschnutí obkladačku omyjeme houbičkou.
Rákosové podhledy
Vnitřní omítky nahozené na rákosový podhled mohou vydržet celá staletí, avšak při poměrně krátké době zatékání začne rákos hnít a celý podhled se začne bortit. Pak je nutné degradovanou část podhledu včetně rákosových roštů shodit a zhotovit novou. Okraje podlepíme lepicí pěnou a podepřeme přes prkénko o podlahu. Tím zpevníme okraje, a budeme tak moci navázat okrajem novým. Nosné trámy se očistí a ošetří biocidem. Nové rákosové rohože se k nim připevní pomocí vrutů s velkými podložkami. Snažíme se rohože nepřitloukat, aby nepadala další malta a omítka. U zcela nových rákosových podhledů lze použít tradiční rákosníky - speciálně tvarované hřeby. Přes jednotlivé vrstvy rákosových rohoží se mohou natáhnout ocelové dráty, které celou podhledovou konstrukci zpevní. Takto připravený rákosový podhled očistíme od přečnívajících částí a můžeme nahazovat jádrovou omítku, na kterou přijde vrstva štuková a nakonec výmalba. U rákosových podhledů se většinou setkáváme s fabionem, který tvoří čtvrtkruhový přechod mezi stropem a stěnou místnosti. Tento přechod bývá u styku se stěnou ukončen polokruhovým profilem (oblounem) po obvodu celé místnosti.
tags: #material #pro #opravu #venkovni #omitky