Technologie stavby se neustále posouvá vpřed, a co bylo před dvaceti lety nemožné či zbytečné, se dnes stává nutností. U podlah se to týká zejména používání tepelných a kročejových izolací. Realizace konstrukce betonové podlahy je obecně považována za jednoduchou, s čímž je spojena i představa, že ji může realizovat každý a z každého materiálu. Opak je pravdou. Reálně dochází k poruchám konstrukcí v době realizace, bezprostředně po ní i s časovým odstupem.
Faktory ovlivňující kvalitu betonové podlahy
Na kvalitu betonové podlahy má vliv několik faktorů, počínaje výrobou betonu jako takového, od jeho dopravy na stavbu až po jeho zpracování. Betony vyráběné přímo na stavbách ale často vykazují chyby, počínaje jejich výrobou - nesprávným poměrem cementu, písku a vody, jejich špatným promícháním, až po pomalé zpracování, kdy se jednotlivé segmenty ideálně nespojí. „Konstrukcí je na stavbě obrovské množství, podlaha je přitom nejvíce zatěžovaná. Vady podlah jsou stále na očích a každá oprava je zásahem do konstrukce, kde je provoz. Nelze ji tak provést snadno, jako třeba výměnu okna.“
Nejčastější vady a jejich příčiny
1. Praskliny
Pokud nově položenou dlažbu hyzdí prasklina, podívejte se na její tvar. Jde-li o liniovou prasklinu přes celou místnost, půjde o závadu ve vnitřní části konstrukce, nejspíš prasklý potěr. Takto vyrýsovaná prasklina v celé ploše značí, že problém je už v podkladu a že se jen promítl do keramiky. Původcem vad, které se nacházejí ve spodní části konstrukce a přenášejí se do vrchních vrstev, bývají často přechody různých tlouštěk izolace, zpravidla polystyrenu v tepelně izolační vrstvě. Pokud mám křivou základovou konstrukci, například na každém metru o jeden centimetr, pak ve výsledku mám na 8 metrech rozdíl až 8 cm, což je hodně. Při realizaci by v tomto případě mělo dojít k nařezání polystyrenu do různě tlustých desek. A to v praxi realizační firmy neřeší. Použijí jednu nebo dvě tloušťky desek a věří, že potěr to spraví. Trhliny jsou samozřejmě vzhledově nežádoucí. Proto také norma ČSN 74 4505 povoluje pouze vznik tzv. krakeláže s šířkou trhlin do 0,1 mm. Současně za určitých, zejména nepříznivých klimatických okolností se však vzniku širší krakeláže, případně vzniku „divokých“ smršťovacích trhlin, nelze zcela vyhnout. Vznik jemné krakeláže (husté sítě obvykle šesterečných trhlin) je u podlah s minerálními vsypy zcela obvyklý a připouští ho i ČSN 74 450. Pouze omezuje šířku trhlin na 0,1 mm. Často se však vyskytne výraznější krakeláž s trhlinami šířky na úrovni 0,3 mm, případně i větší. Dalším typem jsou pak „divoké“, relativně přímkové smršťovací trhliny, které vznikají obvykle jednak jako důsledek pozdního prořezání smršťovacích spár, případně příliš velké vzdálenosti smršťovacích spár s ohledem na použitou dávku drátkové výztuže. Pouze výjimečně se vyskytují trhliny podmíněné vnějším zatížením.
2. Kroucení a smršťování podlah
Důvod kroucení a smršťování potěru spočívá v nerovnoměrném vysychání. Čím menší je smršťovací pole, tím lépe, proto se vyplatí nepodcenit tzv. smršťovací spáry a doslova podlahu naporcovat na jednotlivé díly. Ty se provádějí jen u cementových potěrů, a to do hloubky asi 30 - 50 % z celkové tloušťky. Již od oslabení tloušťky o více než 25 % v určitém místě totiž dojde k prasknutím potěru a tvorbě dilatační spáry. Vliv na objemové změny má také tloušťka potěru. Čím nižší je, tím je kroucení vyšší. S ohledem na kroucení potěru je za optimální považována podlaha tloušťky 5 - 5,5 cm, dilatovaná přibližně po 3 - 4 metrech. Vzniklé dutiny pod deformovanými částmi podlahy je nutné vyplnit a spojit tak konstrukci podlahy s podkladem. To je možné provést nízkoviskózní pryskyřicí a to buď gravitačně, nebo pod tlakem. Jiným typem vady je kroucení podlahy. Pokud dochází k většímu smršťování ve spodní části konstrukce a menšímu na povrchu, potěr se zkroutí a vytvoří bouli. K této vadě dochází například tehdy, pokud na cementový potěr, který ještě nebyl stabilizovaný, položíte dlažbu příliš brzy. Stejně tak podlaha zkroucená do tvaru „lavoru“, která umí zablokovat dveře, takže se do domu budete muset vloupat oknem.
3. Vliv vlhkosti
Voda je nedílnou součástí mnoha rozšířených stavebních materiálů, zejména potěrů. Představuje však riziko pro trvanlivost nášlapných vrstev podlah. Poruchy podlah způsobené vlhkostí vznikají zčásti díky návrhu potenciálně rizikových konstrukcí, zčásti díky nesprávnému provedení detailů, či podvolení se tlaku na zkrácení nutných technologických přestávek. Anhydritové pojivo tvoří převážně bezvodý síran vápenatý (CaSO4). Po zamíchání pojiva s vodou dochází nejprve k jeho rozpuštění. Z přesyceného roztoku následně postupně krystalizuje sádrovec (CaSO4 + 2 H2O). V počáteční fázi zrání je i anhydrit třeba chránit proti ztrátě vody. Tvrzení, že materiál musí rychle vyschnout, aby ztvrdl, platí jen pro vzdušné vápno, které se však pro potěry nepoužívá. V potěru je tedy voda třeba a nelze se bez ní obejít. Na druhé straně při pokládce nášlapných vrstev je nadměrná vlhkost nežádoucí. Může být příčinou vyboulení dřevěné podlahy či rozevírání jejích spár, příčinou vzniku puchýřů na povlakových krytinách či neprodyšných stěrkách, odlupování nášlapných vrstev od podkladu v důsledku osmotického tlaku, vzniku plísní atd. Vlhkost anhydritové desky zjištěná v místě výskytu závady "korýtkování" (0,72 %) překračuje nejvyšší dovolenou vlhkost 0,5 %. Zároveň byla při místním šetření v bytě zjištěna velmi nízká relativní vlhkost vzduchu (34,5 %). Na základě výše uvedených skutečností je třeba za dominantní příčinu vzniku "korýtkování" označit zvýšenou vlhkost podkladu, která způsobila nabývání spodního líce lamel. Ke zvýraznění poruchy přispěla i nízká relativní vlhkost vzduchu, která způsobuje smršťování horního líce lamel.
Čtěte také: Použití lehkých betonových stropů
Tabulka 1: Nejvyšší dovolená vlhkost podkladu pro pokládku nášlapných vrstev
| Typ podkladu | Druh krytiny | Maximální vlhkost [%] |
|---|---|---|
| Cementový potěr | Dřevo | 2,0 |
| Cementový potěr | PVC, Linoleum, Kaučuk | 2,0 |
| Anhydritový potěr | Dřevo | 0,5 |
| Anhydritový potěr | PVC, Linoleum, Kaučuk | 0,5 |
| Sádrovláknitá deska | Dřevo | 0,5 |
| Sádrovláknitá deska | PVC, Linoleum, Kaučuk | 0,5 |
4. Nedostatečná rovinnost
„Poslední vadou, na kterou bychom chtěli upozornit, je nedostatečná rovinnost. Hlídejte si, aby realizační firma předala podlahy opravdu dokonale rovné. Dodatečné vyrovnání je totiž nejdražší.“ Zatímco za podlahu z cementového potěru zaplatíte řádově 280 Kč/m2, za aplikaci samonivelační stěrky pro vyrovnání můžete zaplatit dalších 350 nebo i 500 Kč za 1 m2. Hotová litá podlaha by po přebroušení a napenetrování měla mít jednolitý, dokonale hladký a rovný vzhled. Velice závažným parametrem je pak rovinnost povrchu podlahy. Tu lze celoplošně hodnotit pokročilými elektronickými záznamovými přístroji, které mapují reliéf podlahy. Zcela dostatečným postupem je však i metodika uvedená v ČSN 74 4505, vycházející z použití dvoumetrové latě, která je na koncích opatřena distančními podložkami. Normový požadavek přitom je 5 mm/2 m podle ČSN 74 4505, podle německé DIN 18 202 dokonce 6 mm/2 m.
5. Sedání objektu a problematické materiály
Specifickou vadou u nízkoenergetických a pasivních domů je sedání celého objektu. Vysoká vrstva tepelné izolace v podlaze a také kvalita této izolace může při větším zatížení způsobit sedání celé podlahy, klidně i o centimetr, ale i její kroucení v případě nerovnoměrného sedání. Problematické je i použití Mirelonu jako separační fólie. Při velkém zatížení se tento materiál zcela zploští a způsobí opět sednutí podlahy. „Mirelon se doporučuje používat jako kročejovou izolaci kolem stěn. Jako podklad na plošné vyrovnání ale vhodný není.“
6. Chemické reakce a povrchové defekty
Drobné prasklinky na povrchu často působí dojmem, že jde o trhliny. Může však jít jen o vrstvičku urychlovacích solí obsažených v anhydritovém potěru, která popraská. Anhydrit se totiž obtížněji rozpouští, právě proto se k urychlení rozpouštění používají speciální soli. Jako drobná vada se mohou jevit bílá kola na povrchu hotové lité podlahy. Nejde však o vrstvičku usazených solí jako v předchozím případě, jde o důsledek vyplavení pojiva, což se stává častěji u anhydritových potěrů. Vyplavení pojiva lze zabránit, pokud kaluže, které při realizaci mohou vzniknout, včas odstraníte. Důsledkem chemických reakcí v cementovém potěru mohou být lokální boule. K této chemické reakci dochází při povrchové úpravě v podobě polyuretanových a epoxidových stěrek. Boule se zpravidla vytvoří asi 3-4 dny po realizaci vrchní povrchové úpravy. Naopak u anhydritových potěrů může proběhnout chemická reakce síranů s hliníkem, a to v případě nevhodné instalace odrazové hliníkové fólie. Někdy se objeví bublinky přímo na povrchu litého potěru. Důvodem je opatření některých typů trubek podlahového topení speciálním olejem. Po nalití cementových či anhydritových podlah pak vyskočí nahoru mikrobublinky a vykreslí místa, kde se trubky skrývají. Další vzhledovou odchylkou, která se však obvykle neprojevuje bezprostředně po dokončení povrchu podlahy, je vznik trhlin.
7. Delaminace minerálního vsypu
Další skupinou vad je obvykle lokální delaminace minerálního vsypu, která se obvykle zpočátku projevuje pouze tzv. dutým ozvukem při provedeném akustickém trasování. Pokud je však takto postižený povrch častěji mechanicky zatěžován, dochází k postupnému oddělení krycí vrstvy a ke vzniku provozně neakceptovatelných povrchových defektů. Při profesionální aplikaci minerálních vsypů je vznik těchto defektů spíše výjimečný a jejich rozsah se může dotýkat obvykle jen několika bodových míst. Za určitých situací však může dojít k rozsáhlejší delaminaci povrchových vrstev, jejichž rozsah problematizuje podlahu jako celek. Tyto spíše výjimečné situace vznikají především při zvýšené lepivosti - tixotropicitě - minerálního vsypu. Tuto situaci může vyvolat např. zvýšená dávka jemných barevných pigmentů, případně specifické použití polypropylenových vláken v povrchové vrstvě.
8. Olamování smršťovacích spár průmyslových podlah
Specifickým problémem jsou průmyslové podlahy s řezanými smršťovacími spárami. Tyto spáry se s ohledem na objemové změny betonu, tedy rozšiřování řezaných smršťovacích spár, standardně vyplňují relativně poddajnějšími polyuretanovými tmely. Tato výplň však není dostatečně tuhá, aby zajistila oporu hranám řezaných smršťovacích spár. Kromě toho jsou tyto tmely často aplikovány nevhodným způsobem a dochází k jejich odtržení od okolního betonu, takže po několika měsících provozu jsou sice spáry vyplněny, avšak většinou jednostranně odtrženy od okrajů řezané smršťovací spáry. Při přejezdu tvrdými koly manipulačních prostředků dochází proto ze zcela pochopitelných důvodů k olamování těchto hran a postupně ke vzniku drastických defektů, které zhoršují komfort pohybu manipulačních prostředků a vedou často i k jejich nadměrnému opotřebení. Právě tento mechanismus vzniku poruch je příčinou přechodu k tzv. bezespárým podlahám.
Čtěte také: Lehký beton: Pro a proti
Možná řešení a prevence
1. Vyrovnání nerovností
V případě podobných nerovností může pomoci litý izolační pěnobeton. Ten je ideálním materiálem i tehdy, pokud bude v podlaze velké množství trubek, kabelů a jiných rozvodů. Jde o materiál připomínající napěněnou šlehačku. CEMEX jej nabízí pod názvem Poroflow. Pěnobeton, kterým se podlaha zalije, se přitom chová stejně při tloušťce 2 cm a 15 cm. Je tedy nestlačitelný a vytvoří pevný rovný podklad pro litou podlahu.
Pokud je podlaha níže než požadováno (např. o 25 mm), a skladba je 120mm EPS 150, podlahové topení, 6cm betonu, s jednou prasklinou a podle všeho málo cementu: u takto malých výšek je lepší vynechat klasickou separační vrstvu - fólii - a podklad jen napenetrovat (3x) a zasanovat praskliny (např. pomocí sponek sešít a zalít epoxidem). Následně je možné dorovnat podlahu stěrkou. V případě anhydritového potěru dochází ke smršťování jen v případě velké lokální změny tloušťky nebo extrémního vysušení sluníčkem z oslunění. Výhodou tohoto materiálu je, že smrštění je minimální (jen 0,03 mm/m) a není tudíž třeba jej, na rozdíl od cementových potěrů, ošetřovat. Cementový potěr je třeba ošetřovat a min. 3-4 dny držet ve vlhkosti, čím déle, tím lépe. Musí dosáhnout pevnosti a pak teprve má začít vysychat. Pokud začne vysychat rychle, začne se kroutit. Vliv na smrštění mají i podíly jednotlivých složek cementového potěru, kameniva, cementu a záměsové vody. Vznik trhlin v povrchových vrstvách může být způsoben neošetřenými trhlinami v podkladu a jejich prokreslením do konstrukce podlahy. Obdobně mohou na povrchové vrstvy působit přechody mezi jednotlivými materiály v podkladu (vedení kabeláže v prefabrikovaných konstrukcích apod.).
2. Oprava trhlin
Vznik trhliny v povrchu podlahové konstrukce vyvolá často přehnanou reakci a neadekvátní požadavky na případnou opravu. Trhlina jistě indikuje problém na konstrukci, ale ten může mít celou řadu, více či méně závažných, příčin. Pokud se na konstrukci objeví trhlina, nebo trhliny, je potřeba právě tyto příčiny odhalit. Prohlídkou konstrukce jsou zjišťovány následující skutečnosti: počet trhlin, jejich šířka, individuální i vzájemná orientace. Dále je nutné zjistit, zda je vrstva, ve které trhlina vznikla, přikotvena k podkladu a zda je tedy šance, že bude plnit svou funkci. V případě, že se jedná pouze o trhliny menších šířek (do 0,5 mm) bez jiných defektů (deformace, ...), a nejedná se o vodotěsnou konstrukci, je možné je vyplnit nízkoviskózní pryskyřicí (např. BETOLIT EP 0-1 DC), kterou je zajištěno, že nebude docházet k zvětšování poruchy v důsledku používání konstrukce. V případě, že dojde k rozvoji poruch v důsledku jejich špatné opravy, nebo v důsledku jejich zanedbání, vznikají v podlahových konstrukcích postupem času výtluky, nebo větší plošné poruchy. I ty je nutné opravit. U plošných poruch je nutné volit materiály zejména ve vztahu k finanční náročnosti opravy a současně k zajištění dostatečné trvanlivosti. Plošné opravy vyžadují pečlivou přípravu podkladu. Je nutné místo opravy ostře ohraničit tak, aby nedošlo k zakončení okrajů opravy tzv. „do nuly”. Vrstva samotná je potom vytvářena z různých druhů materiálů. Vhodné jsou materiály na bázi cementu, které mají stejné vlastnosti jako podklad. Může se jednat o běžné betony, nebo o materiály prefabrikované. Běžné betony jsou náchylné ke smrštění a tím i ke vzniku trhlin na přechodu starých a nových částí konstrukce. Vhodnější jsou materiály prefabrikované, které mají kompenzované objemové změny a obsahují vlákna různého druhu pro omezení vzniku trhlin. Také odstávky jsou u běžných materiálů obvykle delší, než je u podlahové konstrukce požadováno. Problém časový je možné odstranit použitím materiálů s urychlenými nárůsty pevností (např. MONOCRETE rapid). U konstrukcí, které mají vyšší povrchovou tvrdost, jako jsou vsypové podlahy, je možné použít materiály s pojivem na epoxidové bázi (plastmalty a plastbetony). Ty je možné využít i pro opravy konstrukcí s nároky na vyšší chemickou odolnost.
3. Zajištění kvality průmyslových podlah
Průmyslová podlaha je v ČSN 74 4505 Podlahy - Společná ustanovení definovaná jako „podlahová konstrukce, která je zatížena rovnoměrným zatížením větším než 5 kN/m2 nebo pohyblivým zatížením manipulačními prostředky, jejichž hmotnost je větší než 2000 kg; průmyslovou podlahou je i konstrukce se zvláštními požadavky na odolnost proti obrusu, kontaktnímu namáhání, chemickému působení, a to v případě, že zatížení je menší než výše uvedené hodnoty“. V tomto případě je jedinou možností v předstihu odsouhlasit referenční podlahu, s jejímž vzhledem obě strany vysloví souhlas. S posuzováním vzhledu souvisí i případný vznik trhlin.
Důležité parametry pro průmyslové podlahy:
- Dostatečná ohybová tuhost: Daná zejména tloušťkou desky, jejím vyztužením a pevností betonu v tlaku, která je schopna přenést momenty od užitného zatížení.
- Dostatečná pevnost v tahu povrchových vrstev: Charakterizovaná tzv. soudržností minerálního vsypu s podkladem. Minimální průměrná hodnota tahové pevnosti je 1,5 MPa.
- Rovinnost povrchu: Odchylky místní rovinnosti by měly být v intervalu 2 až 3 mm na dvoumetrové lati, přičemž normový požadavek je 5 mm/2 m podle ČSN 74 4505.
- Obsah drátkové výztuže: Velmi často je předmětem reklamací či rozporů, protože se zkouškami zjistí nižší hodnoty obsahu drátků, než je nominální. Dokonalá homogenizace drátkové výztuže nezbytně vyžaduje míchací zařízení s tzv. nuceným mícháním.
- Vzhled povrchu: Pro betonové podlahy s minerálním vsypem je typická nerovnoměrnost povrchu, přičemž očekávání investorů a provozovatelů jsou často zcela nerealistická.
Z uvedeného stručného popisu základních parametrů průmyslových podlah je zřejmé, že je třeba tyto parametry v průběhu betonáže i po dokončení podlahy důsledně kontrolovat tak, aby investor/provozovatel měl jistotu, že provedená podlaha splňuje projektové požadavky a lze garantovat její dostatečnou únosnost a trvanlivost.
Čtěte také: Cementové podlahy s nízkou hmotností
tags: #lite #betonove #podlahy #vady #příčiny #řešení