Lepenka (angl. pasteboard, fr. carton collé, něm. geklebte Pappe) je tuhý a pevný papír vyšší plošné hmotnosti nežli kartón. Čtverečný metr váží nad 250 gramů a tloušťka přesahuje 1,5 mm. Původně vznikala slepením (kašírováním) několika vrstev papíru, mimo jiné makulatury.
Historický vývoj lepenky
Od 70. let 17. století se lepenka čerpá ručně jako měkký, houbovitý a na povrchu nerovný list. Strojová výroba lepenky přichází ponejprv roku 1824 v Anglii.
Od dob benátského tiskaře Alda Manuzia st. (1449-1515) slouží vrstvená lepenka namísto těžšího dřeva k přípravě knižních desek. Lepenka s hladkým povrchem se užívala též ve funkci prokladu potištěných archů při protahování hladícími válci (John Baskerville) a od počátku 19. století jako svrchní náložka litografického lisu.
Desky středověkých knižních vazeb bývaly ve středověku zhotovovány z dubového či bukového dřeva. Na sklonku středověku začalo být těžké dřevo nahrazováno lehkou lepenkou, silnou zhruba jen dva až čtyři milimetry.
Výroba lepenky v minulosti
Lepenka byla nejprve vyráběna sklížením několika vrstev listů papíru a teprve později z rozdrcených horších papírů. Hojně přitom byly využívány starší popsané papíry, nepotřebné korekturní obtahy z tiskáren či rozřezané efemérní tisky (tzv. makulatura). Při restaurování knih se daří po rozebrání původních lepenkových desek objevovat fragmenty unikátních, často do té doby neznámých tisků či vzácné úřední písemnosti.
Čtěte také: Vlastnosti tekuté lepenky
Rozšíření lepenky v knihařství
Lepenka byla nejprve užívána orientálními knihvazači. Po vzoru orientálních vazeb ji od poloviny 15. století začali užívat někteří italští knihvazači (kolem 1450 v Bologni, krátce nato i v Miláně a Padově). Teprve v 70. letech 15. století došlo v Itálii k větší akceptaci lepenky jako adekvátního materiálu i pro jiné než nenáročné vazby. Prudce stoupající produkce italských tiskáren vytvářela poptávku po levnějším materiálu.
Postupně byla lepenka jako materiál knižních desek zaváděna i v dalších zemích, nejprve ve Španělsku, pak i Francii. Významně tomu napomáhala skutečnost, že evropští tiskaři začali od přelomu 15. a 16. století upřednostňovat maloformátová příruční vydání s komprimovaným textem. Užití lepenky místo dřeva tak knihy ještě více odlehčovalo a navíc snižovalo výrobní náklady.
Na vazbách české provenience lepenkové desky převážily až v poslední třetině 16. století. První a ojedinělé doklady užití lepenky i na českých vazbách pocházejí z poslední čtvrtiny 15. století (několik vazeb zhotovených pro čelného představitele utrakvismu M. Václava Korandu a pro humanistického básníka Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic).
Výroba tuhých knižních vazeb s lepenkovými deskami
Vzhledem k velkému množství operací nutných k jejich zhotovení patří tuhé knižní vazby mezi technologicky nejnáročnější. Díky své odolnosti jsou určeny pro dlouhodobé užívání všude tam, kde se předpokládá větší namáhání vazby a kde je třeba uplatnit elegantní vzhled knihy.
Typy knižních vazeb s lepenkovými deskami
- Jako V7 je označována tzv. poloplátěná vazba nebo vazba s kombinovaným potahem. Hřbetník je s lepenkovými přířezy přední a zadní desky spojen plátěným páskem, zbývající plocha přední a zadní desky je potažena jiným materiálem, většinou potištěným papírem.
- Jedná se o vazbu s nekombinovaným potahem desek, neboli tzv. celoplošná vazba.
U některých druhů vazby norma udávala, že knižní desky jsou zhotoveny z plastových nebo lepenkových materiálů potažených měkčenou PVC fólií. Z uvedeného vyplývá, že jediným rozlišovacím prvkem různých druhů tuhých knižních vazeb je typ použitých knižních desek.
Čtěte také: Pískovaná asfaltová lepenka – kompletní průvodce
Technologický postup výroby
Technologický postup výroby tuhých knižních vazeb se skládá ze tří základních částí, které mohou být ve větší či menší míře automatizovány.
- Příprava knižního bloku:
- Pro zhotovení knižního bloku platí několik základních pravidel.
- Normou doporučovaný rozsah knižní složky by neměl být větší než 32 stran.
- Pro spojení jednotlivých knižních složek do knižního bloku je možné využít všech dostupných technologií mimo šití drátem.
- Z toho vyplývá, že je možné využít technologii šití klasickými nitěmi na niťošičkách, lepení složek šitých tavnou nití, lepení složek perforovaných ve hřbetním lomu i lepení složek slepovaných ve hřbetním lomu při skládání.
- Při sešití knižního bloku klasickým způsobem musí dojít k zaklížení hřbetu lepidlem, aby se zpevnil, ale tak, aby lepidlo nezateklo mezi složky.
- Výroba knižních desek:
- Další částí výroby tuhé knižní vazby je tedy výroba knižních desek.
- Obvykle je prováděna v předstihu, aby byla zjištěna kontinuita výroby při zavěšování.
- Spojení knižního bloku a desek (zavěšování):
- Poslední fází výroby tuhých vazeb je spojení knižního bloku a knižních desek, tedy zavěšování.
- Knižní blok je na lince do desek zavěšen přilepením za předsádku, případně i za hřbetní dutinku.
- Spojení knižního bloku s deskami zajišťují předsádky, přilepené v celé ploše k vnitřní straně knižních desek, případně je pevnost zavěšení ještě podpořena přilepením dutinkou ve hřbetě.
Klíčové vlastnosti lepenky pro knižní desky
| Vlastnost | Popis |
|---|---|
| Plošná hmotnost | Nad 250 gramů na čtverečný metr |
| Tloušťka | Přesahuje 1,5 mm (historicky 2-4 mm) |
| Materiál | Původně slepené vrstvy papíru (makulatura), později z drcených papírů |
| Pevnost | Tuhý a pevný materiál, vhodný pro dlouhodobé užívání |
| Hmotnost knihy | Lehčí než dřevěné desky, snižuje celkovou váhu knihy |
| Náklady | Levnější než dřevo, snižuje výrobní náklady |
Čtěte také: Modifikace IPA lepenky
tags: #lepenka #na #knizni #desky #informace