Kov je tradičně využíván při výrobě různých konstrukčních prvků a stavebních materiálů pro jeho pevnost, odolnost a dlouhou životnost. V poslední době se však kov stává stále populárnější i v oblasti výstavby rodinných domů, a to nejen jako nosný konstrukční materiál, nejčastěji ve formě oceli, ale i jako krytina, opláštění fasády, nebo pro výrobu interiérových doplňků a schodišťových konstrukcí.
Výhody a nevýhody kovu ve stavebnictví
Jednou z hlavních výhod kovu jako stavebního materiálu je jeho pevnost a odolnost vůči povětrnostním vlivům (samozřejmě v případě běžné oceli společně s patřičnou povrchovou úpravou, která dále nabízí mnoho možností finální pohledové úpravy). Od poměrně snadného spojování kovových prvků vychází další výhoda - rozměrová variabilita. Musíme také zmínit užití oceli spolu s dalším materiálem pro následné vytvoření kompaktního prvku. Zde je jednoznačným reprezentantem železobeton, kdy spojením železa a betonu dochází k eliminaci nevýhod jednotlivých materiálů a železobeton tak můžeme použít v místech, kde bychom samostatnou ocel nebo beton použít nemohli, popř. by to bylo neekonomické.
Nevýhodou pak je u některých kovových materiálů naopak, již uváděná, potřeba povrchové úpravy ke zvýšení odolnosti zejména vůči vodě a také, byť se jedná o nehořlavé prvky, nutnost v některých případech chránit kovové konstrukce vůči působení účinků požáru - tepla. Další nevýhodou, v dnešní době hojně akcentovanou, je tepelná vodivost. Laicky řečeno se běžný kovový prvek stává velmi snadno horkým nebo naopak studeným podle okolních podmínek. Znamená to tedy, že kovové prvky, umístěné v konstrukcích oddělující vytápěnou a nevytápěnou část domu, musíme řádně tepelně izolovat, abychom zabránili vzniku tepelných mostů a následné kondenzaci vodní páry a tím pádem vzniku plísní.
Projektový inženýr Josef Jůn dodává: „U nás ve firmě nejčastěji a s oblibou používáme ocelové konstrukční prvky pro vytvoření delších překladů či průvlaků. Rovněž jsem rád, když si zákazník vybere kov i jako finální pohledový materiál, ať již ve formě krytiny či fasádních prvků. Tvarová a barevná nabídka zejména od výrobců hliníkových prvků je dnes velmi bohatá a umožňuje vytvářet důstojně reprezentativní stavby. A nesmím zapomenout ani na oblíbenou cortenovou ocel, kterou lze pohledově užít jak v interiéru, tak v exteriéru.“
Typy omítek a jejich vlastnosti
Aby omítky splňovaly přísné požadavky z hlediska funkčnosti i vzhledu, musí být vícevrstvé. Nejtlustší vrstvu, která si poradí i s velkými nerovnostmi, tvoří jádrová omítka. Kromě srovnání plochy zajistí také dostatečnou pevnost a odolnost povrchu. Platí, že čím silnější vrstvu omítky budete nanášet, tím větší zrno by měla mít. Na výběr máte ze 3 základních hrubostí (velikostí zrna) - 1 mm, 2 mm a 4 mm. Všechny jádrové omítky jsou určené pro nanášení v silnější vrstvě a pro vyrovnání i zpevnění podkladu.
Čtěte také: Průvodce nátěry a opravami omítek
Druhy jádrových omítek
- Cementové jádrové omítky: Pojivo obsahuje cement a vápenný hydrát. Díky cementu je omítka dobře zpracovatelná a odolná. Má charakteristickou šedou barvu. I kvůli tomu se obvykle nepoužívá jako finální vrstva ani pro nenáročné aplikace.
- Vápenné jádrové omítky: Protože neobsahuje cement, je po zaschnutí bílá. Zpravidla se používá jen pro vnitřní použití - je méně odolná a pevná. V exteriéru se často používá i při rekonstrukcích historických objektů, protože představuje tradiční stavební materiál. Vzhledem k jejím vlastnostem bývá její tloušťka menší (do 20 mm). Výhodou vápenných omítek je dobrá paropropustnost.
- Sanační omítky: Její pojivo obsahuje přísady, které způsobují větší pórovitost hmoty. Díky tomu vyniká nadstandardní paropropustností. Navíc dokáže zachycovat soli a zabraňovat tak vzniku silných výkvětů. Sanační omítky se používají pro omítání vlhkého nebo poškozeného zdiva. Proto se s nimi setkáte zejména při rekonstrukcích starých budov.
- Tepelně izolační omítky: Používá se pro zlepšení tepelné izolace vnitřních i venkovních ploch. Tyto omítky obsahují speciální hydraulické pojivo a izolační materiál (perlit, nebo granulovaný polystyren). Obsahuje dolomitické vzdušné vápno a organické lehčící přísady. Dokáže posilovat tepelně-izolační vlastnosti zdiva, má vysokou vydatnost a je dobře zpracovatelná. Vyniká silnou paropropustností, díky čemuž dokáže přirozeně regulovat vnitřní mikroklima.
Kdy stačí jádrová omítka jako finální vrstva?
V místech, kde vzhled hotové omítky nehraje zásadní roli, může být jádrová omítka současně finální vrstvou zdiva. Nejčastěji se k takovému řešení přistupuje při omítání garáží, kůlen, sklepů či skladových prostorů. Podklad vyrovnáte, ale viditelná hrubá struktura s vystouplými zrnky písku zůstane vidět. Prostor pak můžete jednoduše vymalovat třeba vápnem. Štuky a jemné omítky nemusíte na hrubou omítku nanášet ani v místech, kde plánujete lepit obklady. Jako podklad jim stačí dobře vyrovnaná a zpevněná plocha jádrové omítky.
Moderní přístupy k omítání
Zatímco v minulosti si každý zedník připravoval omítku ze základních surovin sám, dnes většina upřednostňuje použití předpřipravených směsí v pytlích. Důvodem je nejen úspora času, ale i přesnost poměrů, díky kterému jsou výsledné vlastnosti hmot konstantní. Suché směsi dodávané v pytlích splňují přísné stavební normy.
Pokud chcete cenu za stavební hmoty stáhnout dolů, nabízí se alternativa v podobě maltovinových pojiv. Jedná se o předpřipravené směsi, které však neobsahují písek. Ten přidáte společně s vodou až při míchání omítky. Pro srovnání - 25kg pytel se směsí jádrové omítky vám vystačí na omítání přibližně 0,8 m2 plochy. Stejně velký pytel pojiva bez písku pak vystačí asi na 6 m2. Cena obou pytlů bude přitom podobná.
Postup omítání jádrovou omítkou svépomocí
Zkušený zedník si s omítáním poradí hravě. Do realizace jádrových omítek se ale můžete pustit i svépomocí.
- Než se pustíte do omítání, podklad si nachystejte. V případě rekonstrukcí odstraňte zbytky starých omítek, solí nebo jiných nečistot.
- Jádrové omítky nanášejte na navlhčený podklad. Zdivo proto nejprve pokropte vodou. Ve většině případů je potřeba nanést i „špric“ neboli podhoz - řídký nástřik ze směsi cementu a písku.
- Zejména při omítání křivých stěn doporučujeme používat omítníky. Standardně jde o dřevěné či kovové profily, které připevníte na stěnu a srovnáte pomocí vodováhy.
- Připravte si jádrovou omítku a začněte ji postupně nahazovat zednickou lžící na stěnu. Ihned po nahození ji postupně strhávejte latí - díky omítníkům bude rovnoměrně nanesená po celé ploše.
- Po omítnutí celé plochy omítníky vyjměte a přidejte maltu do míst, kde se vytvořily rýhy. Než se pustíte do štukování, nebo nanášení fasádní omítky, budete si muset po omítání pár týdnů počkat. Jádrové omítky musí pořádně vyschnout a vyzrát. Doba zrání závisí na okolní teplotě i vzdušné vlhkosti. Obecně platí, že 1mm vrstva omítky potřebuje zrát den. Při běžné tloušťce 20 mm proto počítejte s dobou zrání minimálně 20 dnů. Nezapomeňte, že kromě stavebních hmot budete potřebovat i pořádné zednické vybavení.
Omítání kovových ploch a specifické výzvy
Při omítání kovových ploch, jako je například plechová plotna, se objevují specifické otázky týkající se přilnavosti a trvanlivosti omítky. Odborníci doporučují pro omítnutí plechové plotny následující postup: „stačí špric, na to cementové lepidlo, perlinka a fajnová.“ Existují však obavy, že by omítka nemusela dlouho držet.
Čtěte také: Jak správně vybrat plot
Diskuze a tipy od zkušených
- Pokud je plechová plotna v interiéru, „prosakování rzi bych se fakt nebál.“
- Pokud je plech nový, na povrchu bývá vrstva okují, na které nic nedrží. Je třeba ho buď opískovat, nebo zdrsnit brusným kotoučem ve flexe a odmastit benzínem.
- Jako řešení pro zajištění přilnavosti se doporučuje adhezní můstek. „Je to nějaká směs možná ostrého písku s nějakým pojivem, které po navlhčení na vzduchu ztvrdne a je pak jako hrubý šmirgl. Drží jak sviňa.“ Tento postup byl úspěšně použit i na starý skleněný obklad, kde "natáhl 0,5cm tlustou fajnovou a drží 10 roků jak bejk."
- Další tip je COčkem přibodovat - s přesahem na okolní zdivo - svařovanou síť s oky cca 2x2 cm z 1-1,5 mm drátu - ideálně tak, aby byla trošku nad povrchem plechu, aby jí špric obalil i ze zadu. Namíchal bych špric - 1:1 cement a ostrej písek 0-4 mm, přidal trochu akrylátu (duvilax, sokrat) a špricnul - špric musí být tak, aby zůstal hrubej, nesmí se nijak strhávat, nebo zahlazovat - vrstva ideálně jen aby to vše pokrylo a vystupovaly zrna písku - radši míň než víc, co opadne už nepoužívat! Pak po zatvrdnutí už celou plochu i se zdivem klasicky omítnout vnitřní omítkou - maximálně můžeš ještě do omítky zatlačit hrubou perlinku 10x10 mm, zase s přesahem na zdivo a pak štuk a výmalba.
- Pokud je cílem omítka navazující na zeď bez přechodu, je nutné vzít v úvahu tloušťku plechu a celkové vrstvy omítky.
- U traverzových kleneb v maštalích se pro zabránění reznutí traverz zespoda nanášela vrstva omítky. Po novu se to našpricovalo hodně mastným vápenným špricem a po zaschnutí na to naplácali cca 1,5 cm mastné vápenné malty. Tato malta odpadla po 63 letech, ale špric drží dodnes.
Kovový vzhled a speciální omítky
Kovový vzhled - směs tekutých kovů: železa, mědi a mosazi - představuje unikátní řešení pro úpravu zdí a prvků pro interiérové designéry. Vzhled rzi a patiny se dokonale hodí do moderních interiérů s industriálními prvky. MANHATTAN vytváří příjemný sametový povrch v mnoha odstínech, obsahuje charakteristické světlé nebo tmavé částice a natřený povrch získá příjemně jemnou strukturu. Žulový vzhled - pomocí stěrky s rozdrcenou žulou dosáhnete skvělého efektu, stěrka vytvoří monolitickou souvislou strukturu a perfektně se hodí do industriálních interiérů. Tyto speciální omítky, jako jsou například ty od značky Cameleo, působí exkluzivním dojmem a dotváří zamýšlené vyznění celého díla.
Fasáda a její význam
Fasáda je poslední sčítanou veličinou rovnice návrh architekta + výběr oken a dveří + střešní krytina + fasáda = vnější vzhled domu. Fasáda je prvotní styčnou plochou domu s okolím. I v minulosti jsme fasádám věnovali velkou pozornost. Historicky vzácné a tedy památkově chráněné objekty dnes rekonstruujeme střídmě a barvami tyto domy mnohdy navenek příliš nehýří. V době své největší slávy však barvami jen hrály. Je všeobecně známo, že středověk zdaleka nebyl jen oním obdobím temna, tuhého katolicismu a válek na meč. Navenek byly středověké domy kdysi barevnými paletami malířů.
Funkce fasády
Mezi základní fyzikální funkce fasády patří odolnost proti srážkové vodě směrem dovnitř a propustnost vodních par směrem ven z budovy, tepelná ochrana objektu a ochrana objektu proti veškerým vnějším vlivům (déšť, sníh, mráz, nadměrné horko, vítr, sluneční záření). Pro řadu stavebníků tepelná ochrana obvodového zdiva nepředstavovala příliš závažný problém a prosté omítání obvodových zdí, kde spodní jádro i svrchní vrstva jsou nanášené přes sebe přímo na vyzděnou konstrukci, bylo nejčastější a nejdostupnější možností vytvoření fasády. Odolnost takovéto fasády proti srážkové vodě však končí, jakmile vznikne nepatrná trhlina. Toto je neléčitelná nemoc klasických jádrových omítek. Proto byly v nedávné minulosti vyvinuté uzavřené, tepelně izolující fasádní systémy. Ty v sobě spojují dostatečnou všestrannou izolaci i odpovídající moderní vzhled.
Čtěte také: Průvodce ochranou měděných plynovodů
tags: #kov #pod #omitkou #informace