Pojďme si na začátku udělat jasno v pojmech. K omítání se používá malta připravená obvykle z písku, vápna a cementu v různých poměrech. Rozlišujeme tedy jednotlivé druhy malt, kterými se provádějí různé typy omítek. Může to být matoucí, ale pro snazší orientaci lze převzít běžné označování těchto produktů na trhu: směsi pro omítání se označují jako omítky, zatímco směsi pro zdění jsou obvykle popsány jako malty.
Druhy omítek a jejich aplikace
Omítku je nutné volit podle typu zdiva a také podle toho, jakému náporu opotřebení bude stěna vystavená. Existují různé druhy omítek a rovněž i různé způsoby či techniky jejich aplikace na podklad.
Silnovrstvé (jádrové, hrubé) omítky
Silnovrstvé (jádrové, hrubé) omítky se na stěny (z cihel, tvárnic, kamene či smíšeného zdiva) ručně nahazují, a to i ve více vrstvách. Slouží k vyrovnání povrchu a vytvoření podkladu pro tenkovrstvé finální (štukové, sádrové) omítky. Pro vyrovnání nahozené vrstvy jádrové omítky se používá zednická lať, pohodlně se pracuje s latí z hliníku. Následně se sejmou omítníky a zarovnají vzniklé spáry a jiné nerovnosti za pomoci zednického hladítka. Mezi nahozením jádrové omítky a finální štukovou omítkou je nutné dodržet technologickou přestávku, protože před natažením tzv. fajnové omítky musí hrubá omítka nejprve zcela zaschnout. Někdy se doporučuje nechat zasychat jádrovou omítku až týden, záleží zejména na teplotě vlhkosti v prostředí. V suchém teplém prostředí je možné si udělat technologickou přestávku třeba jen jeden den.
Tenkovrstvé finální (štukové, sádrové) omítky
Ty se na vyzrálý podklad natahují pomocí ocelového (nerezového) hladítka a poté vyhlazují měkkým (filcovým, polyuretanovým, pěnovým) hladítkem. Pro konečnou úpravu povrchu se používá měkké hladítko, světlo z boku snadněji odhalí veškeré nerovnosti. Rozdíl mezi jemnou (štukovou) a hrubou (jádrovou) omítkou spočívá v zrnitosti: pokud omítka přesáhne zrnitost 1,5 mm, je už obtížné filcovat ji na stěně pomocí měkkého hladítka. Konečně se dostáváte k poslední části, kterým je natažení fajnové omítky neboli štuku. Štuk se natahuje o síle cca 2 mm kovovým či plastovým hladítkem a zahlazuje se plstěným anebo pěnovým hladítkem za pomoci krouživých pohybů. Při práci pak používané hladítko stále namáčíme do vody, nebo kropíme stěnu. Zvláštní pozornost je nutné věnovat rohům místnosti, rohy a hrany tvarujte za pomoci prkna, které připevněte ke stěně zednickými skobami. Desku ukotvěte tak, aby přečnívala přesně o požadovanou tloušťku štukové omítky.
Při omítání tradičního zdiva starších domů a chalup je často nutné zvolit i tradiční postup omítání, tedy kombinaci jádrových a štukových omítek. Nejjednodušší je v takových případech nakupovat hotové pytlované omítky, které se před omítáním ředí v doporučených poměrech vodou a namíchají ve vhodné konzistenci v míchačce nebo pomocí ručního míchadla.
Čtěte také: Výhody a nevýhody hybridní stavby
Hotové směsi vs. míchání svépomocí
Hotové směsi se snadno zpracovávají, někdy je však lepší namíchat si vlastní omítku. Problém průmyslově vyráběných omítkových směsí někdy spočívá v tom, že převažující část pojiva v nich tvoří cement. A příliš velký podíl cementu není vhodný pro některé typy zdiva, protože má tendenci stěny uzavřít a zadržovat v nich vlhkost. Řešení je dvojí: buď se pečlivě zorientovat v aktuální nabídce na trhu a vybrat z ní některé speciální vápenné omítky, které výrobci doporučují právě pro omítání problematického zdiva. Často se u těchto výrobků uvádí např. vhodnost pro rekonstrukce historických objektů. Nebo je možné jít cestou, kdy máte podíly jednotlivých typů pojiva v omítce zcela pod kontrolou a namíchat si je ručně. To platí zejména při požadavku na použití omítek s převažujícím podílem vápna. Jsou sice méně pevné a trvanlivé, ale pro některé typy zdiva jsou výrazně vhodnější než standardní cementové omítky.
U rekonstrukcí či různých dostaveb i dílčích oprav starších domů je nanejvýš vhodné udělat si důkladný přehled o složení zdiva a na základě toho zvolit nejvhodnější složení omítky. Někdy má smysl požádat o konzultaci památkáře nebo profesionály z firem, které se specializují na opravy historických staveb. Jakmile budete vědět, který typ omítky je pro vaše zdivo nejvhodnější, můžete si je podle následujících doporučených poměrů vlastnoručně namíchat. Je to pracnější než nákup hotových směsí, ale ušetříte, a hlavně budete přesně vědět, co ta či ona směs obsahuje a jak se bude v budoucnu na stěnách chovat.
Typy malt pro míchání svépomocí:
- Vápenná malta: Tradiční a stovkami let používání prověřená vápenná malta se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je v ní písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát (jednodušší cesta), případně další přísady. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. Příliš vysoký podíl vápna omítce neprospívá, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce.
- Štuková malta: Mezi základní univerzální směsi patří i štuková malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1 : 3. Do směsi je možné přidat i cement, který by však měl tvořit jen asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky.
- Vápenocementová malta: Vápenocementová malta je směsí vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech vystavených většímu opotřebení. Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3 až 5 lopat písku. Cement snižuje prodyšnost omítky, u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy se proto doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.
- Cementová malta: Cementová malta se používá pro omítání místností s větším podílem trvalé vlhkosti (např. prádelny, sklepy) k vytvoření tzv. zatřených, hlazených či pálených cementových omítek. Míchá se z písku, cementu a vody v nejčastěji udávaném poměru 1 díl cementu a 4 díly písku.
Lehká a snadno přepravitelná stavební míchačka je pro míchání omítkových směsí ideální, ale někdy si vystačíte i s míchadlem. Pro míchání většího množství vlastních omítkových směsí, kdy se poměry zpravidla odměřují na lopaty, je nejvhodnější stavební míchačka. Na trhu jsou k dispozici i poměrně lehké a skladné modely, které lze po sklopení nohou naložit i do kufru auta.
K omítání zdí je možné použít různé typy omítek, abyste zvolili tu správnou je nutné, abyste věděli, jakou má daná zeď vlhkost. Na vlhké zdi totiž není vhodné používat sádrové ani cementové omítky, které by mohli později opadávat. Na vlhké zdi je pak nejlepší použít pod štuk vápennou omítku.
Sádrové omítky
Mezi jednovrstvé interiérové omítky bez nutnosti finální štukové vrstvy patří i sádrové omítky, s nimiž lze zvláště v kombinaci se sádrokartonem docílit dokonale rovných zdí. Tyto omítky se rovněž natahují hladítkem a nejsou vhodné pro exteriér ani pro příliš vlhké vnitřní prostory. Jednou ze základních výhod sádrových omítek je jejich tvarová stálost. Po ztuhnutí se dál nepropadají v důsledku sesychání a nepraskají, ať už je vrstva nanesené omítky jakkoli silná.
Čtěte také: betonové obklady v interiéru
Hliněné omítky
Samostatnou kapitolu pak tvoří omítky hliněné určené především (ale nejen) pro hliněné zdivo. Ty mají specifické složení a vyžadují i jiný postup nanášení. Hliněné omítky si získávají stále více příznivců a stavebníci je využívají nejen u nových staveb, ale také při rekonstrukcích. Mnoho stavebníků si myslí, že aplikace hliněných omítek je složitější než aplikace omítek klasických. Hliněné omítky jsou nenapodobitelné po stránce vizuální a jsou příjemné na dotek. Hlavním přínosem je blahodárný vliv na zdraví. Hliněné omítky pomáhají v interiéru nastolit příznivé tepelné a vlhkostní mikroklima. Hliněné omítky se hodí pro zdění a omítání hliněných (nepálených) stavebních prvků i všech dalších klasických stavebních materiálů. Nepálené stavební prvky se používají na vnitřní příčkové a akumulační zdivo v kombinaci s klasickým obvodovým zdivem, ale také jako vnitřní zdivo dřevostaveb a pro výstavbu pecí a kamen. Systém je určen do vnitřních nebo před povětrnostními vlivy krytých venkovních prostor. Zpravidla je nutné podpořit jejich soudržnost se zdivem pomocí rabicového pletiva, rákosu či laťování.
Postup aplikace hliněných omítek:
- Míchání směsi: Spojovaný zdicí materiál musí být pevný, bez prachu, zbavený mastnoty a jiných nečistot a nesmí být zmrzlý. Suchá směs se vsype do předepsaného množství vody a důkladně se rozmíchá v bubnové míchačce nebo jiným typem míchače (nejlépe rychloběžným míchadlem) na homogenní hladkou hmotu.
- Promaltování spár a příprava podkladu: Směs se nanáší ve vrstvě cca 12 mm. U nepálených cihel je nutné kromě ložných spár promaltovat také svislé spáry mezi jednotlivými zdicími prvky. Spotřeba směsi činí cca 20 kg/m². Ostatní zdicí materiály (plné cihly, THERM bloky apod.) musí být vyzděny vhodným typem malty v souladu s technologickým předpisem výrobce pro daný materiál. Podklad musí být před omítáním vyschlý, rovnoměrně nasákavý, objemově stálý, zbavený prachu, mastnoty a ostatních nečistot a nesmí být zmrzlý. Zdicí malta musí být dostatečně vyzrálá a zdivo musí být dotvarováno. Spojovací můstek použijeme takto: pro zdivo z nepálených cihel - zdivo se pouze důkladně navlhčí; pro savé zdicí materiály - zdivo se navlhčí a na podklad se následně aplikuje Cemix hliněná omítka hrubá jako postřik a nechá se vyschnout; pro nesavé a smíšené podklady - zde je nutné použít Cemix spojovací můstek CLAY. Před nanášením můstku podklad navlhčíme. Suchá směs se vysype do vody a důkladně rozmíchá.
- Provádění jádrové vrstvy: Pro provedení jádrové vrstvy se použije Cemix Hliněná omítka hrubá (482) rozmíchaná do homogenní hladké konzistence. Malta se nanáší na stěnu zednickou lžící v ploše 1-2 m².
- Stahování omítky h-latí: Plocha se následně srovná stahovací latí. Zahlazování se provádí podle potřeby dřevěným nebo nerezovým hladítkem.
- Provádění vrchní omítky: Pro povrchovou úpravu hliněné jádrové omítky se používá Cemix Hliněná omítka jemná (433). Podkladní jádrová omítka se důkladně navlhčí. Omítka se nanáší na podklad velkým nerezovým nebo novodurovým hladítkem.
- Povrchová úprava: Hliněnou jemnou omítku lze ponechat bez dodatečné povrchové úpravy. V případě požadavku na povrchovou úpravu se tato provádí až po dokonalém vyschnutí jemné omítky s minimální technologickou přestávkou pět dnů.
Pro aplikaci omítky v zimním období musí být vnitřní prostory temperovány na teplotu min. 15 °C (současně je nutné zajistit dokonalé odvětrání vlhkosti).
Fasádní omítky
Fasádní omítka je to první, čeho si při pohledu na jakýkoliv dům všimneme. Pokud vybereme vhodný typ omítky, bude stavba vypadat honosně a působivě. Omítka neplní jen funkci estetickou. Má za úkol chránit podkladovou vrstvu (zdivo nebo zateplovací systém), zajistit dobrou mechanickou odolnost a snižovat míru zašpinění. Každou omítku tvoří nějaké pojivo, plnivo a voda, případně další přísady, které zlepšují vlastnosti materiálu. Protože se různé typy omítek liší složením, mají odlišné vlastnosti a hodí se na různé typy podkladů. Na obecné rovině rozlišujeme fasádní omítky na minerální a pastovité.
Minerální fasádní omítky
Minerální omítka se vyrábí z přírodních materiálů (vápenců, cementů, křemičitých písků apod.). Jde o suché směsi, a tak se musí se před aplikací smíchat v požadovaném poměru s vodou. Minerální omítky se vyznačují vysokou paropropustností a odolností vůči tvorbě plísní. Jejich nevýhodou je náročnost aplikace. Protože nejsou minerální omítky probarvené, pro dosažení požadovaného odstínu se musí dodatečně opatřit fasádní barvou.
Pastovité fasádní omítky
Dalším typem omítek jsou tzv. pastovité, které se v současné době uplatňují mnohem častěji než minerální. Jde o tenkovrstvé designové omítky, které jsou ideální pro použití na různé systémy zateplení. Na rozdíl od minerálních jsou probarvené a naředěné. Díky pastovité konzistenci se přímo nanáší na podkladovou vrstvu, a tak je nanášení pastovité omítky rychlé a snadné. Fasádní omítky pastovité konzistence se podle použitého pojiva standardně dělí na silikátové, silikonové a akrylátové. Existují pak různé kombinace pojiv, například silikon-silikátové omítky, které se vyznačují větší odolností vůči zašpinění. Při výběru materiálu je důležitým parametrem paropropustnost.
Čtěte také: Moderní exteriéry: dřevo v kombinaci s moderními obklady
Nejvíce paropropustné jsou omítky silikátové, neméně pak akrylátové. Pojivem těchto omítek je silikát, tedy vodní sklo. Vzhledem ke zmíněné vysoké paropropustnosti se hodí pro použití na všechny typy zateplovacích systémů. Protože je použité pojivo zásadité, odolává vůči vzniku plísní a mechů. Na druhé straně je možné silikátové omítky aplikovat jen při dobrých klimatických podmínkách. Ideální je teplota kolem 20 °C a vlhkost 50 %. Vzhledem k vynikajícím vlastnostem patří silikonové omítky k nejlepším materiálům využívaným pro omítání fasád. Silikonové omítky se vyznačují dobrou pružností, odolností vůči vodě i špíně, stejně tak i jednoduchou aplikací a mnohaletou životností. Silikonové omítky také odolávají vůči UV záření, jsou chemicky stabilní a odolné proti vzniku plísní. Na druhé straně jsou omítky akrylátové, které jsou cenově nejdostupnější. Jde o probarvený typ pastovitých omítek, které lze bez problémů namíchat i do velmi sytých a plných odstínů. Akrylátové omítky jsou mechanicky odolné a snesou i častý kontakt s vodou. Řada výrobců přidává do akrylátových omítek speciální fungicidní přísady, a tak se ani u nich mechy a plísně často neobjevují. Hlavní nevýhodou akrylátových omítek je zmíněná nízká paropropustnost. Proto se doporučují jen na fasády s dobrými izolačními vlastnostmi. Vedle tří zmíněných typů pak existují i různé speciální typy omítek s kombinací různých pojiv. Hojně rozšířené jsou například silikon-silikátové omítky.
Nyní znáte základní rozdělení fasádních omítek i jejich vlastnosti, a tak si můžete vybrat vhodný typ a pustit se do omítání. Na opravu staré fasády, ve které se objevily praskliny a další vady, které kazí vzhled budovy a přináší riziko prostupu vlhkosti do zdiva, můžete použít klasické minerální omítky. Nejprve je třeba starou fasádu důkladně očistit a pomocí špachtle odstranit odlupující se a odpadávající části. Zaprášenou fasádu můžete nasucho omést, při silnějším znečištění pak vyčistit pomocí vysokotlakého čističe. Dle poměru uvedeném na obalu smíchejte suchou směs minerální omítky s vodou a důkladně promíchejte pomocí elektrického míchadla stavebních směsí. Nechte pár minut odležet a naředěnou směs promíchejte ještě jednou. V dalším kroku naneste omítku na starou fasádu a roztírejte pomocí ocelového hladítka. Doporučujeme do čerstvé stěrky vložit i sklotextilní síťovinu, která novou omítku zpevní. První vrstvu nechte chvíli zavadnout. Minerální omítky nejsou probarvené, a tak se musí dodatečně přetřít fasádní barvou, případně opatřit vrstvou tenké pastovité omítky. Pro omítání zateplení fasády doporučujeme zvolit tenkovrstvou pastovitou omítku. Dle požadovaných vlastností a cenových možností zvolte akrylátovou, silikátovou, silikonovou nebo speciální omítku. Vyrábí se v různých zrnitostech. Pro použití na zateplení musí být minimální zrnitost 1,5 mm. Podkladovou vrstvu omítky doporučujeme opatřit penetračním nátěrem, a to alespoň den předem. Pastovitá omítka je předem namíchaná a připravená tak, aby se mohla rovnou aplikovat na napenetrovaný podklad. Pro zjednodušení aplikace a upravení konzistence lze většinu pastovitých omítek naředit vodou. Aby finální omítky vypadala působivě, musí se natahovat v celé ploše na jeden zátah. Proto by se na zhotovení omítky mělo podílet více pracovníků, aby bylo napojení rychlé a zdařilé. Pokud by k napojování docházelo až po přeschnutí omítky, byly by spoje viditelné. Hrubé natažení omítky provádějte s využitím ocelového hladítka. Tenkovrstvé omítky se realizují buď jako rýhované, nebo škrábané. Podle vyžadované struktury musíte pořídit vhodný typ omítky a provést správný postup finální úpravy. Rýhované struktury fasádní omítky se dosahuje vytvářením přímočarých nebo krouživých tahů hladítkem z umělé hmoty nebo polystyrenu, a to po krátkém zaschnutí materiálu. Škrábaná omítka se pak vytváří krouživými pohyby plastového hladítka, které se provádí ihned po natažení omítky. Ve výsledku jsou zrna pravidelně rozvrstvená a rovnoměrně vystupující. Při strukturování omítky nedoporučujeme hladítka čistit vodou, ale přebytečný materiál jenom setřít.
Základem úspěšné realizace fasádní omítky je správná volba materiálu a dodržení doporučovaného technologického postupu. Jestliže se rozhodnete nanášet omítky svépomocí a ušetřit poměrně výraznou částku, je potřeba si dopředu připravit nejen požadovaný stavební materiál, ale také nářadí a trochu si práci rozplánovat. Technologický postup omítky není nijak náročný, ale je potřebné chytit správný grif do ruky.
Hliník ve stavebnictví a rizika koroze
Hliník je materiál známý svou nízkou hmotností při zachované pevnosti, výbornou odolností vůči korozi a snadným zpracováním. Skvěle se hodí tam, kde je potřeba spojit lehkost, dlouhou trvanlivost a estetický vzhled. Používá se ve stavebnictví, průmyslu i designu - od rámů a profilů, přes plechy a opláštění fasád, až po okna a dveře.
Na klempířské prvky staveb (oplechování střechy, balkónů, okapových hran, parapetů, okapových žlabů atp.) se využívá celá řada kovů jako je například měď, pozinkovaný plech, hliníkový plech nebo titanzinkový plech. Některé kovy nesmí být ve vzájemném kontaktu, jelikož mohou chemicky reagovat a vytvářet galvanický článek, kdy dochází k elektrolytické korozi. U některých kovů je potřeba zabránit také situacím, kdy voda stéká z jednoho na druhý. Nejedná se ale jen o kovy, i další stavební materiály mohou výrazně ovlivnit degradaci kovových prvků.
Elektrolytická koroze je způsobena nevhodnou kombinací kovových prvků. Je překvapivé, že tyto prvky nemusí být vždy v přímém kontaktu, ale při určité kombinaci materiálu stačí pouze odkapávání srážkové vody z jednoho materiálu na druhý. Fatální kombinací je přímý styk měděných prvků s prvky pozinkovanými nebo titanzinkovými. Tyto kombinace jsou specifikovány v ČSN 73 3610 - Navrhování klempířských konstrukcí. Aby vznikl galvanický článek, jehož důsledkem bude elektrolytická koroze, musí být přítomen jeden zásadní faktor. A tím je vlhkost. V naprosto suchém prostředí by mohly být pozinkované a měděné plechy v přímém styku a k jejich degradaci by nedošlo. Naprosto suché prostředí je ale v podmínkách stavby vyloučeno. Ke vzniku jevu stačí pouze vzdušná vlhkost. Při vzájemném kontaktu dvou kovů degraduje vždy méně ušlechtilý z nich.
Základní princip galvanické koroze spočívá v rozdílném korozním potenciálu kovů. Následující tabulka ukazuje vzájemnou snášenlivost kovů:
| Materiál A | Materiál B | Vzájemná snášenlivost (přímý kontakt) | Stékání vody z A na B |
|---|---|---|---|
| Hliník | Měď | Nevhodné | Nevhodné |
| Hliník | Pozinkovaný plech | Přípustné* | Přípustné |
| Hliník | Nerezová ocel | Přípustné | Přípustné |
| Měď | Pozinkovaný plech | Nevhodné | Nevhodné |
| Měď | Titanzinek | Nevhodné | Nevhodné |
| Měď | Nerezová ocel | Přípustné | Přípustné |
| Pozinkovaný plech | Nerezová ocel | Přípustné* | Přípustné |
| Titanzinek | Nerezová ocel | Přípustné* | Přípustné |
| Uhlíková ocel | Hliník | Nevhodné | Nevhodné |
| Uhlíková ocel | Měď | Nevhodné | Nevhodné |
*Poznámka: Velmi malý prvek z méně ušlechtilého materiálu použitý jako mechanické kotvení prvku z ušlechtilejšího kovu může být nebezpečný. Například pozinkované hřebíky kotvící hliníkové střešní šablony mohou po několika letech degradovat.
To co v tabulce nenajdete jsou zvláštní případy, kdy velmi malý prvek z méně ušlechtilého materiálu je použit jako mechanické kotvení prvku (např. střešní krytiny) z ušlechtilejšího kovu. Například dle tabulky připuštěný styk hliníku a pozinku může být velmi nebezpečný, pokud pozinkovanými hřebíky budeme kotvit hliníkové střešní šablony. Po několika letech mohou začít šablony pozvolna opouštět původní polohu a to díky zdegradovaným, pozinkovaným hřebíkům. Zvláštní kapitolou je stékání srážek z měděných prvků na prvky z jiných kovů. Měď je specifická tím, že stačí pouze odkapávání vody, která po mědí tekla např. na pozinkované nebo titanzinkové prvky, k tomu, aby začaly degradovat. To se týká zejména pozinkovaných okapů do kterých stéká voda z měděné krytiny. Voda stékající z měděných konstrukcí obsahuje ionty mědi, které mohou vyvolávat plošnou korozi hliníku, zinku, zinku legovaného titanem, pozinkované oceli, zvláště pokud voda stéká z větších měděných ploch.
Nejjistější cestou, jak se koroze vyvarovat, je použít jen jeden typ materiálu. Každý kov se takříkajíc snese sám se sebou, jelikož má pořád stejný korozní potenciál. Byť u něj dochází k přirozené atmosférické korozi, probíhá běžnou rychlostí. Ne vždy jsou ale všechny díly z jednoho materiálu dostupné či použitelné. Vzájemný vliv kovů specifikuje norma ČSN 73 3610 o navrhování klempířských konstrukcí. Každý klempíř musí mít tyto znalosti v malíčku.
Pozor si dejte na kovové prvky, které jsou vyrobeny z více kovů. Byť jsou pak v kontaktu s objímkou jenom další měděné díly, objeví se koroze vlivem reakce mědi s uhlíkovou ocelí. Až budete plánovat další zahradní stavbu nebo rekonstrukci domu, věnujte péči výběru materiálů.
tags: #kombinace #materialu #omitka #hlinik #informace