Historie betonu sahá až do starověku, kdy bylo používáno přírodních pucolánů, které byly míchány s hydraulickým vápnem a dalšími složkami, které po ztvrdnutí vytvořily kompozit podobný dnešnímu betonu. Beton je jeden z nejvíce využívaných stavebních materiálů ve světě.
Použití betonu sahá až do starověkého Říma, kde byl používán pro stavbu rozsáhlých staveb jako jsou amfiteátry, akvadukty a cesty. Římané vyvinuli speciální typ betonu nazvaný "opus caementicium", který se skládal z vápence, písku, vody a popílku z hořícího vápna. V Jeruzalémě jsou dodnes využívány vodní nádrže z období 1 000 let př.
Není zcela jisté, kdy vlastně do Říma užití betonu přišlo, ale někdy kolem roku 150 před n.l. máme jasně dokázané, že šlo o obecně užívaný a dobře známý materiál. Betonové prvky můžeme najít při stavbě silnice Via Appia, podobně jako dnes potopeného přístavu v Puteoli, který vznikl někdy kolem roku 199 před n.l. Beton tak do Říma došel asi koncem třetího století před n.l., přičemž je možné, že šlo o import z řeckých měst na jihu Itálie nebo z východu - vůbec nejstarší struktury vytvořené z betonu vytvořili Nabatejci někdy kolem roku 700 před n.l. a materiály na bázi pojiva a plniva známe už z Egypta či Asýrie.
Po pádu Římské říše se technika výroby betonu ztratila a v Evropě se při stavbě upřednostňovaly kameny a cihly. Během renesance v 15. století začala být betonová technologie znovuobjevena. Během průmyslové revoluce v 18. a 19. století došlo ke zlepšení výrobních technik a materiálů. Byly objeveny nové směsi, jako je portlandský cement, který se stal klíčovou složkou moderního betonu.
Znovuzrození a moderní vývoj betonu
Počátky moderního betonu jsou spjaty s poznáním technologie výroby hydraulických pojiv, zejména cementu. Za počátek výroby cementu lze považovat rok 1824, kdy byl udělen Josephu Aspdinovi anglický patent na výrobu maltoviny, kterou nazval portlandským cementem. Název cement má historický původ již ve starém Římě, kde se budovala zdiva z lomového kamene a páleného vápna vyrobeného z vápenců, obsahujících jílové proplástky.
Čtěte také: Kdy se objevil první beton?
Význam obsahu jílu na hydraulické vlastnosti byl objeven v 18. a 19. století (J. Smeaton, L. J. Vicat, J. F. John), když byly stanoveny poměry směsí 75 - 70 % vápence a 25 - 30 % jílu. Zásadní postup zavedl právě J. Aspdin vypalováním umělé směsi vápence a jílu, ne však až do slinutí. Šlo tedy vlastně o pojivo podobné románským cementům. Vzniklý produkt nazýval „Portlandským cementem”.
Koncem 19. století byly objeveny latentní hydraulické vlastnosti vysokopecní strusky. Zjištěný poznatek vedl k zavedení výroby struskoportlandských cementů (do 30 % strusky) a vysokopecních cementů (více jak 70 % strusky). Zavedením strusky jako příměsi ke slínku byly položeny základy k pojivové složce lépe odolávající agresivnímu prostředí. Poznatky o vlivu obsahu trikalciumaluminátů na odolnost vůči síranovému iontu vedly k výrobě tzv.
Ve 20. století se beton stal jedním z nejvíce používaných stavebních materiálů na světě. Byly vyvinuty různé druhy betonu, jako je vysoce pevný beton (HPC), samozhutnitelný beton a sklolaminátový beton. V současné době se výzkum v oblasti betonu zaměřuje na zlepšování jeho vlastností a snižování negativního vlivu na životní prostředí.
Snahy o snížení dopadu na životní prostředí
V moderní době se čím dál více objevují snahy o náhradu cementu jako hlavního pojiva v betonu vzhledem k vysokým emisím CO2 při jeho výrobě. Uhlíková stopa cementu je obrovská a při výrobě 1 tuny cementu je vyprodukováno 0,6 až 1 t CO2. Snížení uhlíkové stopy cementu nyní nejčastěji probíhá použitím tzv. směsných cementů, kdy se část portlandského slínku v cementu nahrazuje pucolánovou příměsí (vysokopecní mletá granulovaná struska, popílek, mikrosilika, mletý vápenec). Tyto příměsi mají oproti samotnému portlandskému slínku nízkou uhlíkovou stopu, proto se jejich mísením snižuje i celková uhlíková stopa cementu.
Dalším problémem dnešní doby je nedostatek přírodního kameniva pro výrobu betonu, v České republice nebyl již desítky let otevřen nový lom a zásoby přírodních zdrojů nám rychle dochází. Naše společnost řeší problém nedostatku přírodního kameniva jeho náhradou recyklovanou stavební a demoliční sutí a druhotným sklem od společnosti Preciosa Ornela.
Čtěte také: Složení betonu
Moderní beton a jeho využití
S dalším vývojem v oblasti betonu se začaly objevovat vysokopevnostní a ultra-vysokopevnostní betony, které jsou schopny i při malé tloušťce vydržet velké zatížení, což bylo jedním z impulsů pro využití betonu v interiérovém designu. Beton se proměnil ze stavebního materiálu na materiál, který je možné vkusně využít i v domácím prostředí jako designový doplněk.
Naše výrobky jsou, díky jejich obsahu alternativních surovin a luxusního skla, unikátní svou strukturou po jejich obroušení. Pro výrobu mobiliáře používáme betony standardních pevností, vysokopevnostní a ultra-vysokopevnostní betony používáme pro interiérové produkty, abychom snížili co nejvíce jejich hmotnost při zachování užitných vlastností produktu. Všechny naše bytové doplňky jsou chráněny impregnací, která je certifikována pro styk s potravinami.
Římský beton byl dlouho považovaný za poměrně standardní stavební hmotu podobnou dnešnímu betonu na bázi portlandského cementu. Na rozdíl od dnešního betonu však římský beton obsahoval příměs vulkanického popela, který díky své struktuře zabraňuje rozšiřování prasklin, respektive je schopen za určitých podmínek se regenerovat. Dnešní beton se vyrábí smísením vody, písku, portlandského cementu a případně i štěrku nebo jiného plniva, přičemž jeho nejčastější užití v dnešní době je pro lité betonové konstrukce, takže beton je nejčastěji připravován v tekutém stavu. Jeho pevnost pak dále zvyšují železné roxory zfrormované do armatury.
Čtěte také: Betonová dlažba Brož
tags: #kdy #vznikl #beton #historie