Vnitřní omítky mohou vaše prostory zvelebit, ale také přinést hodně starostí. Omítání svépomocí může na první pohled působit složitě, ale ve skutečnosti jde hlavně o pochopení správného postupu a pečlivou přípravu. Mnohým by se mohlo zdát, že se na nich nedá nic zkazit. Vždyť je to jen jakási kosmetická úprava, aby byly stěny pěkně uhlazené. Pokud se ale svépomocí do omítání přece jen pustíte, může se stát, že vám časem támhle začne roh navlhat nebo jinde kus zdiva dokonce odpadne. Omítání svépomocí dává smysl hlavně tehdy, když chcete mít práci pod kontrolou, neřešíte časový tlak a jde vám o běžné úpravy interiéru. Není nutné být profesionál - důležité je pochopit základní postup, připravit podklad a pracovat pečlivě.
Funkce a typy omítek
Zásadní funkcí vnitřních omítek je především chránit zdivo před mechanickým poškozením, zlepšovat technické vlastnosti konstrukce, ale i zvyšovat celkové estetické působení interiéru. Dalším posláním, které vnitřní omítky plní, jsou i akustické, tepelně izolační, protipožární a antistatické. Existují však i jiné specifické funkce; třeba omítky sanační, používané při rekonstrukcích starých objektů. Jádrová omítka patří k nejpoužívanějším typům a tvoří základní vrstvu omítkového systému. Různé typy omítek vytvářejí odlišnou strukturu i finální vzhled stěny. Při výběru omítky je důležité zohlednit místo použití, stav podkladu i požadovaný výsledek. Ne každá omítka se hodí všude - některé slouží jako základní vrstva, jiné jako finální úprava a další řeší specifické problémy, jako je vlhkost nebo tepelná izolace.
Pro opravy vnitřních omítek se používají sádrové, jílové či vápenné omítky. K omítání zdí je možné použít různé typy omítek, abyste zvolili tu správnou, je nutné, abyste věděli, jakou má daná zeď vlhkost. Na vlhké zdi totiž není vhodné používat sádrové ani cementové omítky, které by mohly později opadávat. Na vlhké zdi je pak nejlepší použít pod štuk vápennou omítku. Vnitřní omítky se nanášejí ve třech vrstvách. Spodní, tedy jádrovou vrstvu, tvoří vápenocementová nebo cementová malta. Tato omítka slouží rovněž pro vyrovnání nerovností na stěně, protože žádná stará a mnohdy i nová stěna není dokonale rovná. Jde o nejtlustší vrstvu ve skladbě omítky. Finální povrchová a pohledová vrstva (fajnová omítka) se vyrábí z jemné vápenné malty. V prostorách, na které nejsou kladené nároky z hlediska estetiky, například ve sklepech, může zůstat jádrová omítka jako finální vrstva. Štuková (fajnová) omítka se natahuje na jádrovou. Podklad pro její nanášení musí být pevný, rovný, soudržný a zbavený prachu. Povrch by neměl odpuzovat vodu a být zmrzlý. Štuková omítka také neumožňuje větší vyrovnání podkladu. Vápenná štuková omítka se hodí na vlhké stěny, vápenocementová pro vnitřní i venkovní použití. Sádrová fajnová omítka není vhodná do vlhkých prostor. Běžným podkladem pro vnitřní omítky je tak i právě zmiňovaný beton. Zejména stropy bývají často realizovány jako monolitické železobetonové konstrukce a je tedy nutné vyrovnat se úspěšně i s tímto podkladem.
Dekorativní omítky
Alternativou k tapetám nebo hrubovláknité omítce je dekorativní omítka. Můžete s ní vytvářet různorodé povrchy, které mají podle dopadu světla různý účinek v místnosti. Mnohé dekorativní omítky můžete nanášet válečkem a strukturovat podle svých představ. Současné trendy v oblasti výzdoby stěn spočívají ve využívání špičkových moderních designů. Benátský štuk je přitom směs vápence a prachu z rozdrceného mramoru. Ztvrdnutá směs je velmi trvanlivá a odolává i vodě a plísním. Popularita benátského štuku však tkví především v jeho konečném vzhledu, který imituje mramor, případně leštěný kámen. Hojně se dnes využívají také stěrky s plastickými efekty, které nabízejí téměř neomezené možnosti. Plastické efekty je po jejich vytvoření možné i barevně vyladit, aby výsledný vzhled ještě více podtrhl design místnosti. Použití stěrky s plastickým efektem je dobré zvážit třeba také v případě, že chceme jednu stěnu oproti jiným zvýraznit.
Kdy omítat: Teplota a vlhkost
Omítání stěn se nemůže provádět vždy. Zpravidla je to možné pouze při teplotě min. +5 °C a maximálně dle zkušeností + 35 °C. Nízkou teplotou by mohlo dojít k narušení struktury omítky, která by časem opadala. Příliš vysoké teploty mohou způsobit nadměrné vysychání čerstvé omítky, čímž by mohla popraskat. Platí pravidlo, že čím kvalitněji je provedeno vnější zdivo nosné konstrukce a vnitřní příčky, tím méně se spotřebuje materiálu při nanášení omítek. I v tomto případě platí zaklínadlo o průměru teplot +5 °C minimálně během celého dne práce. Optimální však je průměr o 10 stupňů vyšší. Protože i když mají zdivo a omítky větší tepelnou setrvačnost a nevychladnou tak rychle jako vzduch, stačí aby v noci teplota klesla třeba jen na hodinku mírně pod nulu a povrch omrzne. Protože doba zrání omítek je asi 6 týdnů, pak už by jim mráz neměl vadit. Řekli jsme, že při +5 °C lze omítat bez obav. Jedna podmínka tu však přece jenom je. Omítaná zeď nesmí ani zvenku promrzat. V takové situaci nanášená omítka stéká, protože promrzlá zeď z ní nesaje vlhkost. Je třeba práci přerušit a pokračovat až po rozmrznutí a vysušení zdi. Dojde k tomu buď až skončí mrazy, anebo když budeme místnost přetápět a zároveň vysoušet. První případ je rozhodně levnější. Může se stát, že se nám i přes nepříznivé podmínky podaří omítku nanést, ale po vyzrání zjistíme, že je odfouklá, tedy lidově řečeno na nic. Je-li prostor trvale vytápěn na 18 - 20 °C, lze omítat bez obav i při venkovních mrazech. Pokud budeme s takovou situací počítat, je vhodné provést uvnitř omítky za topidly v předstihu, aby mohla být v mrazech zapojena (ať již to jsou kamna na pevná paliva, radiátory, konvektory či jiná). Pro zbytek omítek pak využijeme písku uloženého v teple a suchu, nebo suchých pytlovaných maltovin. A venku může mrznout a sněžit.
Čtěte také: Jak správně připravit fasádu pro aplikaci polystyrenu – podrobný návod
Venkovní omítky
Do zdění venku se můžeme pustit jen od jara do podzimu. Konkrétní termín určuje předpoklad, že nebude alespoň v dalším týdnu mrznout, anebo hodně pršet. V každém případě však bude vhodné čerstvé zdivo shora zajistit proti promočení. Na podzim by to mohlo znamenat i snadné promrznutí a po odměku odpadnutí horních vrstev. Venkovní omítky, ať již jde o jádrové nebo štukové anebo jakékoli jiné, by měly do zámrzu nejen proschnout, ale i vyzrát. Je na to zapotřebí 4 až 6 týdnů. To znamená, že bychom měli omítat nejpozději do poloviny října a stejně si pečlivě všímat dlouhodobé předpovědi počasí. Zjara můžeme začít s prací někdy již po půlce dubna. V letních měsících není vhodné omítat zdi, rozpálené a přehřáté v nejprudším slunci. Raději začneme ráno a kolem 10 - 11 hodiny si dáme pauzu. Pokračovat budeme až po zchladnutí asi kolem 16 - 17 hodiny. Někdy je lepší zajistit si osvětlení a využít podvečerního chládku. Světla by měla být dvě - jedno k osvětlení čelnímu, druhé zleva v podélné ose zdi. To umožní omítku bezvadně srovnat. Vyplatí se, když si zdivo odpoledne, před pokračováním práce, lehce navlhčíte. Jistě však nebudeme vlhčit po dešti nebo za chladného a podmračného počasí. Zarosit můžeme i hotovou omítku. Neznamená to ovšem vzít hadici a kropit zeď jako záhon zeleniny. Další vrstvy omítky se samozřejmě nanášejí vždy až po vyzrání té předchozí. Pokud bychom měli hrubou venkovní omítku hotovou až koncem října nebo v listopadu a chtěli začít nanášet štuk nebo břízolit, je lepší nechat “jádro” do jara a definitivní úpravu udělat až koncem dubna nebo začátkem května. Pokud je hrubá omítka dobře vyzrálá, jsou škody, které by mohly napáchat zimní a jarní plískanice a mráz, mizivé. Je podstatně výhodnější, jestliže omítku přestříkneme nebo přetřeme řídkým Sokratem a doděláme poslední vrstvu zjara, než strhávat mrazem potrhanou syrovou vrchní omítku a dělat ji úplně znovu.
Příprava zdi
Správná příprava zdi je jeden z nejdůležitějších kroků při omítání zdí. Pokud se podklad podcení, omítka nemusí dobře držet, může praskat nebo se časem odlupovat. Správná příprava zdi rozhoduje o tom, jak bude omítka držet a jak dlouho vydrží bez prasklin. Než se pustíte do opravy vnitřní omítky, měli byste na podlahu rozložit malířskou netkanou textilii a správně připravit stěnu. Podklad musí být rovný, čistý a nosný. Před omítáním stěn a stropů je nutné zkontrolovat stav zdiva, zakrýt rozvody všech instalací a vytipovat místa s větším pnutím, kde by omítka mohla v budoucnu praskat. Zeď určená k omítání musí být suchá, čistá, zbavená prachu a mastnoty. Pokud je čerstvě vyzděna, musí se nechat vyschnout. Stejně tak je tomu v případě, že se omítá stará vlhká stěna. Také, když si nově zařizujete byt a skříně a obrazy dostanou nové místo, objeví se sem tam staré vyvrtané otvory. Oprava omítky: příprava zdi. Doporučujeme zakrýt pracovní okolí fólií, která ochrání podlahu a nábytek před znečištěním.
Odstranění staré omítky
Při rekonstrukci nebo vystěhování je zapotřebí spousta práce. Pokud se rozhodnete pro odstranění omítek, ať už kompletní nebo i jen částečné, neobejdete se bez nezbytného náčiní. Nezapomeňte rovněž na ochranné pracovní pomůcky, jako jsou zejména rukavice a brýle, ideálně byste měli používat i pracovní přilbu. Jakým způsobem omítku odstranit? Jestliže je omítka vyžilá nebo vypouklá, budete mít práci poměrně snadnou. Stačí poklepávat tupou stranou kladívka na stěnu tak, aby se omítka uvolnila a zbývající pevně držící části odsekat buďto ostrou hranou kladívka nebo sekerkou či sekáčkem. Osekanou omítku lze většinou využít pro namíchání malty pro zdění. Staré omítky bývají často z různých materiálů a podle toho je třeba postupovat. Osekávání omítky ale provádějte vždy tak, abyste nepoškodili zdivo. Zvláště opatrní buďte v případě, že odstraňujete omítky na stěnách z nepálených cihel, takzvaných vepřovic. Omítka může být v tomto případě nahozena na drátěném pletivu nebo na rákosu, občas může být pod omítkou i tér. A nezapomeňte i na možné rozvody elektro, případně vody a odpadů. Pomocí sekery na sádrokarton odsekejte v případě větší plochy volné části omítky až na zdivo. Pro vyznačení místa, kde chcete omítku vyrovnat, si nakreslete tužkou rovnou čáru. Rovné hrany staré omítky jsou důležité, aby nově nanesená omítka přilnula. Osekáním omítek práce ještě nekončí. Dalším nezbytným krokem je vyškrábání spár, a to do hloubky cca 2 cm. Provádí se z důvodu, aby nová omítka na zdi dobře držela. Opět můžete pracovat ručně, ale můžete si vypomoci i nástavcem na vrtačce.
Oprava podkladu a penetrace
Podklad se nejprve nutné opravit, konkrétně musíte věnovat pozornost výtlukům a trhlinám ve zdivu. Pokud jsou trhliny ve zdi hluboké, je potřeba zvážit jejich příčinu a případně nechat budovu zkontrolovat statikem, o tom, ale jindy. Výtluky a trhliny je možné zaplnit různými materiály, v případě výtluků je vhodné dozdění nebo zaplnění maltou. U trhlin můžete dle velikost volit mezi maltou, tmelem, ale i polyuretanovou pěnou. Po opravě je potřeba materiály, zejména maltu, nechat zaschnout, abyste omítáním neuzavřeli vlhkost ve zdi. Zároveň je nutné zkontrolovat, zda jsou všechny spáry zcela vyplněny. Až poté se teprve může začít s aplikací „špricu“ a následně samotné jádrové omítky. Pro dobrou přilnavost je nutný základní nátěr. Naneste ho před novou vnitřní omítkou. Pokud je podklad obzvlášť savý, použijte na příslušná místa penetraci. Penetrace zvyšuje přilnavost, pokud je potřeba spojit dva rozdílné materiály. Kromě toho je pak vhodná na zdi, které jsou vlhké, protože sníží jejich nasákavost. Před nanesením nové omítky je nezbytné zeď náležitě připravit. Očištěnou a prachu zbavenou zeď je nutné nejdříve řádně napenetrovat příslušnou penetrací. Penetraci na zdivo vybírejte dle doporučení výrobce zvolené omítkové směsi. Místo penetrace můžete využít jako první vrstvu na zdivo podhoz. Po zaschnutí se zdi je načase se rozhodnout, zda budete chtít zdi penetrovat nebo nahodit špric. Obojí má za úkol zvýšit přilnavost nahazované jádrové omítky, a to i když jsou značně rozdílné. Špric je zrnitá řídká hmota, konkrétně velmi řídká vápenná omítka, kterou nastříkáte na navlhčenou zeď nejlépe za pomoci ruční omítačky. Špric zdi jako by ušpiní a zdrsní, aby na nic lépe držela nahazovaná omítka. Oproti tomu penetrace je jednosložková nízkoviskózní kapalina, která se na očištěné stěny nanáší za pomoci štětce. Hlavním rozdílem mezi špricem a penetrací tak je jejich struktura a funkce na vlhkých zdech, protože penetrace vlhkosti mnohem lépe odolává. Před další prací musí zejména špric plně zaschnout, což trvá zhruba 3 dny. Ale i třeba takové betonové prvky se musejí ošetřit penetrací. Pokud jsou stěny silně savé, porézní nebo pískující, naneste před malováním penetrační nátěr, abyste docílili rovnoměrného výsledku malování.
Odstranění omítky kvůli vlhkosti a solím
Vzlínající vlhkost je typická tím, že nejvíce vody je dole u země. Čím výše ve zdi, tím množství vody klesá. Zeď je méně vlhká. A čím je vody méně, tím lépe se odpařuje. Právě v tom opadaném pásu se voda odpařuje nejlépe. Vzlínající vlhkost s sebou do zdi přináší soli. Když se voda odpaří, odejde do vzduchu. Ale soli zůstanou v omítce. A když sůl usychá, zvětšuje se její objem. Vytváří krystalky a přitom se zvětšuje. Někdy až 12x. A když se v omítce něco 12x zvětší, omítka to nevydrží a roztrhne se. Dole u země je zeď mnohem vlhčí. Pokud skoro nikdy neuschne, soli nestihnou zkrystalizovat a omítka je tak méně namáhána. To ale neznamená, že problém s omítkou je jen v opadaném pásu! Pokud by majitel opravil jen opadané části, omítka by opadala o kus vedle. Skutečným řešením je úplně zbavit budovu vlhkosti a pak opravit omítky až do výše, do které jsou v nich usazené soli. Tuto výšku lze určit například chemickým rozborem nebo si lze pomoci například povrchovým vlhkoměrem. A pokud takovou možnost nemáte, rozhodně omítky okopejte alespoň 50 cm nad poslední viditelné projevy. Až do této výše bývají v omítkách usazené soli. Zbavte se jich. A nikdy nedělejte nové omítky, dokud nevyřešíte přísun vlhkosti. Je to jako převlékat si suché triko uprostřed průtrže mračen. Výsledek je, že stejně jste mokrý. Omítání starého zdiva vyžaduje jiný přístup než práce na nových stěnách. Staré zdi bývají zatížené vlhkostí, solemi nebo nestejnoměrnou savostí, což může výrazně ovlivnit přilnavost i životnost nové omítky. Základem úspěchu je důkladná příprava podkladu. Před samotným omítáním je také nutné zhodnotit, zda se nejedná pouze o dočasné mapy po silném dešti. Pokud se u zdiva dlouhodobě objevuje vlhkost nebo solné výkvěty, běžná omítka často nestačí. Při práci se sanační omítkou je důležité dodržet několik navazujících kroků, které zajistí její správnou funkci a dlouhou životnost. Dodržením tohoto postupu zůstane sanační omítka funkční, prodyšná a schopná dlouhodobě odvádět vlhkost ze zdiva.
Čtěte také: Cihlová zeď v interiéru
Nářadí pro omítání
Pro opravu omítky potřebujete mimo jiné kbelík, hladítko nebo špachtli. Pro vlastní omítání je samozřejmě potřeba řada nářadí, které je nutné si předem nachystat. Jedná se především o zednickou lžíci, vodováhu, olovnici, zednické hladítko, zednickou naběračku, velkokapacitní vědro, zednickou stěrku, míchadlo, stahovací lať, zednickou skobu, hodit se může i ruční omítačka, pokud se rozhodnete pro špricování zdí. Dále se může samozřejmě hodit klasická míchačka, zejména pokud omítáte větší plochy, pro přepravu namíchané směsi se pak jistě hodí stavební kolečko. Nesmíte opomenout ani omítníky nebo fasádní špachtli, pokud chcete zhotovovat tenkovrstvé omítky.
Příprava omítkové směsi
Práci si můžete usnadnit použitím hotové omítky v práškové formě. Pozorně si přečtěte pokyny výrobce na obalu. Dávejte pozor, abyste přidávali prášek do vody a ne naopak. Nejprve si maltu namíchejte trochu hustší. V případě potřeby ji můžete později ještě zředit vodou. Pro dobré rozmíchání hmoty s vodou doporučujeme použít vrtačku s míchadlem. Hmota může při míchání klást velký odpor. Ujistěte se proto, že máte dostatečně silný přístroj. Aby malta nezaschla, namíchejte jí pouze tolik, abyste byli schopni připravené množství okamžitě zpracovat. Správná konzistence směsi je základ úspěchu. Moderním trendem v provádění omítek je dnes aplikace suchých omítkových směsí. Jejich využití má řadu výhod. Suché omítkové směsi se rozdělují na zdící malty, omítky pro vnitřní a venkovní užití, případně i omítky univerzální. A podle druhu zpracování pak na omítky prováděné ručně či strojově. Omítky jsou děleny i podle druhu použitého pojiva. Tím může být vápno a cement, ale i další materiály.
Oprava menších ploch a trhlin
Chcete-li opravit pouze menší otvory nebo plochy, stačí stěrkový tmel nebo výplňová hmota obsahující sádru z tuby. Před nanesením odstraňte všechny drobivé zbytky kolem poškození. Pomocí špachtle vyplňte otvor nebo plochu výplňovou hmotou a uhlaďte ji. Postup klidně několikrát zopakujte a nespěchejte: čím čistěji nyní budete pracovat, tím méně budete muset později obrušovat. Nechte hmotu mezi cykly nanášení stěrky cca 24 hodin schnout. Aby byla stěna úplně rovná, musí se následně obrousit. Při tomto pracovním kroku používejte pracovní rukavice, ochranné brýle a ochranu dýchacích cest, abyste nevdechovali prach. K broušení použijte nejlépe brusný papír o zrnitosti 180. Po vyzrání omítky se kromě malování často řeší i další dokončovací detaily. V koupelnách nebo technických místnostech jde typicky o utěsnění rohů, spár a napojení u sanity.
Příprava omítníků a nahazování jádrové omítky
Ještě, než se pustíte do vlastního nahazování jádrové omítky je potřeba umístit omítníky. Omítníky slouží k tomu, aby nahozená stěna byla opravdu rovná. Omítníky mohou být z různých materiálů, dříve se nejčastěji používali omítníky dřevěné, v současné době se však již jedná zejména o omítníky hliníkové. Omítníky se připevňují na zeď a musí být vyváženy vodováhou a olovnicí. Omítníky se připevňují v rozličných vzdálenost, ale je potřeba pamatovat na to, že omítníky tvoří kolejnici pro stahovací lať a čím dál budou od sebe tím těžší bude stahování omítky. Jádrovou neboli hrubou omítku můžete na stěnu nahazovat ručně nebo strojově. Při ručním nahazování, pokud nemáte předchozí zkušenosti, počítejte s tím, že to hned nepůjde a je lepší si to nejdřív vyzkoušet na zdi, kterou budete mít třeba za skříní. Směs nanášejte na zeď za pomoci zednické lžíce do tzv. terčů, a to od stropu směrem dolů. Následně ke stažení a zarovnání použijte stahovací lať nebo ještě lépe dlouhou vodováhu a stahujte omítku odspodu nahoru, následně pak také do stran. Lať nebo vodováhu přitom opírejte o omítníky. Následně sejměte omítníky a zarovnejte vzniklé spáry a jiné nerovnosti za pomoci zednického hladítka.
Před samotným nahazováním omítky je potřeba zeď lehce navlhčit. Stačí jemné pokropení vodou, ideálně konví s kropicí hlavicí. Při samotném nahazování omítky použijte zednickou naběračku (fanku) nebo zednickou lžíci. Naberte omítkovou směs a uvolněným pohybem zápěstí ji nahoďte na stěnu. Pokud si nejste jistí, jak nahodit na zeď omítku rovnoměrně, počítejte s tím, že chce chvíli cviku. Při omítání zdí je důležité dodržet správný směr práce. Jak nahodit zeď tak, aby omítka držela? Pro rovnoměrné stažení omítky a vytvoření pevného podkladu je důležité mít kvalitní nářadí. Správná technika při nahazování omítky rozhoduje o tom, jak dobře bude vrstva držet a jak snadno ji následně srovnáte do roviny. Větší poškozená místa opravíte v několika pracovních krocích. Hmotu nanášejte vždy odspodu nahoru. Více vrstev je smysluplných, pokud má nová omítka mít tloušťku přes 15 mm. Pro spodní vrstvu omítky doporučujeme hrubou zrnitost 2-4 mm. Poslední vrstva omítky by měla mít zrnitost 1-2 mm. Vyrovnejte omítnutou plochu rovnou latí. Pokud chcete vytvořit povrch vhodný k tapetování, namočte houbovou stěrku do vody a krouživými pohyby omítku vyhlaďte. Na větší poškození vnitřní omítky potřebujete několik pracovních kroků. Při práci se sanační omítkou je přesné stažení a následná úprava povrchu klíčová.
Čtěte také: Článek o Vladimíru Šiškovi a Sboru dobrovolných hasičů Doubravy
Technologické přestávky a natažení fajnové omítky
Mezi nahozením jádrové omítky a finální štukovou omítkou je nutné dodržet technologickou přestávku, protože před natažením tzv. fajnové omítky musí hrubá omítka nejprve zcela zaschnout. Někdy se doporučuje nechat zasychat jádrovou omítku až týden, záleží zejména na teplotě vlhkosti v prostředí. V suchém teplém prostředí je možné si udělat technologickou přestávku třeba jen jeden den. Konečně se dostáváte k poslední části, kterým je natažení fajnové omítky neboli štuku. Štuk se natahuje o síle cca 2 mm kovovým či plastovým hladítkem a zahlazuje se plstěným anebo pěnovým hladítkem za pomoci krouživých pohybů. Při práci pak používané hladítko stále namáčíme do vody, nebo kropíme stěnu. Zvláštní pozornost je nutné věnovat rohům místnosti, rohy a hrany tvarujte za pomoci prkna, které připevněte ke stěně zednickými skobami. Desku ukotvěte tak, aby přečnívala přesně o požadovanou tloušťku štukové omítky.
Vytvoření rohu
Chcete-li při opravě vnitřní omítky vytvořit roh, přibijte nejprve svisle ke stěně hoblovanou desku. Přední hrana desky přitom musí lícovat se starou omítkovou plochou. Poté opravované plochy předem navlhčete a naneste hotovou omítku. Doporučujeme chránit choulostivé rohy omítky pomocí lišt z oceli nebo plastu. Lišty namontujte rovněž hotovou maltou. V tomto kroku byste měli maltu rozmíchat trochu hustší. Zeď opět navlhčete. Optimální je plocha matná/vlhká, ne lesklá. Nanášejte maltu hladítkem. Dobrou orientační hodnotou je malé množství malty na každých 30 cm. Nyní zatlačte profil do maltového lože a pomocí vodováhy ho ve svislé poloze vyrovnejte. Pomocí rovné latě zkontrolujte, zda profil lícuje se starou omítkou.
Dokončovací práce a malování
Jakmile je vnitřní omítka opravená, můžete začít s další úpravou stěn. K nátěru použijte disperzní barvy pro interiér. Při nátěru stěn dávejte pozor, aby barva neutěsnila podklad. K tomu se hodí disperzní barvy do interiéru. Při výběru barev dbejte na kvalitu. Jakmile omítka dostatečně vyzraje a povrch je suchý a sjednocený, můžete přejít k dalšímu kroku - malování. Po vyzrání omítky se často řeší i drobné úpravy povrchu, jako je lehké přebroušení nebo lokální srovnání nerovností. Pokud je potřeba povrch ještě jemně sjednotit, může práci výrazně usnadnit bruska na omítky nebo vhodné ruční nářadí pro finální úpravy. Správné podmínky během schnutí mají zásadní vliv na kvalitu omítky.
tags: #kdy #okopat #omitky #rady