Vojenská historie a technika fascinují mnohé. Existují místa, která nám umožňují ponořit se do minulosti a prozkoumat osudy strojů i lidí, kteří je ovládali. Někde je ticho jako na hřbitově, jinde se příroda pomalu zmocňuje rezavějících obrněnců. Podívejme se na několik takových „hřbitovů tanků“ a vojenských památek, které se nacházejí v Petržalce, Chorvatsku a Charkově.
Petržalka: Hřbitovy a opevnění
Slovenské hlavní město není na první pohled na vojenské památky příliš bohaté. Snad jedinou výjimku nečekaně tvoří jedna z jeho turisticky jinak zřejmě nejméně atraktivních čtvrtí: sídlištní Petržalka.
Tragické události konce 2. světové války
Cesta z centra je velmi jednoduchá a netrvá víc než patnáct minut. Z Kollárova náměstí jezdí až téměř na rakouskou hranici autobusová linka číslo 80. Linka se u železniční zastávky Petržalka rozdvojuje a autobusy končí střídavě buď na zastávce Nesto, nebo Cintorín Petržalka. Pokud tedy vystoupíme u starého petržalského hřbitova, jsme přímo na místě první tragické události spjaté s koncem 2. světové války. Vězňové byli umístěni v celkem šesti objektech na území obce.
Většina z nich byla zbourána při výstavbě mamutích sídlišť v 70. a 80. letech 20. století. Jediným původním objektem tábora je dnes bývalá konírna v objektu od roku 1759 dodnes fungující luxusní restaurace Lebenfinger na břehu Dunaje, kde jej připomíná pamětní deska. Během tří měsíců v důsledku útrap řada vězňů buď zemřela, nebo byla strážemi z řad příslušníků SA zavražděna. Když se v březnu 1945 přiblížila fronta, měli být evakuováni dál na západ, do koncentračního tábora Mauthausen. Protože v lágru panovaly otřesné podmínky, nebyla část z nich schopná transportu. Němci několik set vězňů přivedli v noci z 29. na 30. Nedlouho po osvobození, k němuž došlo již 5. dubna 1945, byl zločin objeven. Celkem bylo exhumováno a následně důstojně pohřbeno 460 (na památníku uvedeno 497) obětí. Ty, které se podařilo identifikovat (49), mají označené hroby. Někteří pachatelé byli po válce souzeni v rámci slovenské retribuce, celkem 21 dozorců však bylo postaveno před soud v Rakousku.
Československé hraniční opevnění
Budeme-li ze hřbitova pokračovat poněkud nevábnou a zanedbanou průmyslovou zónou směrem k rakouské hranici, narazíme zanedlouho na betonovou pevnůstku s označením B-S 6 „Vrba“. Jde o část vůbec nejstaršího československého hraničního opevnění. V letech 1933-1935, tedy ještě před vznikem Ředitelství opevňovacích prací, bylo z popudu tehdejšího zemského vojenského velitele na Slovensku generála Josefa Šnejdárka v „bratislavském předpolí“ postaveno devět atypických, ve druhé polovině 30. let dále modernizovaných, železobetonových objektů. Do dnešních dnů se jich dochovalo pět, z toho tři, resp. čtyři mezi konečnými autobusu č. 80.
Čtěte také: alternativní způsoby posledního rozloučení
Kromě „Vrby“, vybetonované roku 1935, jde o objekty B-S 7 „Cvičiště“ (1933), B-S 9 „Kitsee“ (1933), ležící poblíž zastávky Nesto, a B-S 10 „Tři hranice“ (1935), vzdálené od „Kitsee“ vzdušnou čarou ještě asi půl kilometru. V následujících letech byla obrana Bratislavy z tohoto směru výrazným způsobem posílena. Od prosince 1936 do února 1938 zde bylo postaveno osm pěchotních srubů (na Slovensku jich bylo celkem 11), čtyři velitelská stanoviště a čtyři objekty lehkého opevnění. Šest těchto objektů bylo v minulosti zničeno, zbytek je rozeset po okolí. Část z nich tvoří druhou linii, do níž je zakomponován i jeden z dochovaných atypických objektů postavených generálem Šnejdárkem, B-S 14 „Duna“ (1933/1934), ležící u slepého ramene Dunaje. Tak jako na jiných místech československého pohraničí nesměla nakonec ani zde obranná linie splnit svůj účel. Petržalka byla spolu s Děvínem v důsledku Mnichovské dohody připojena k nacistickému Německu.
Obnova a pietní místa
Ještě v relativně nedávné době byl stav pevnůstek v Petržalce doslova tristní. Některé byly zničeny již před rokem 1989 při výstavbě panelákových sídlišť nebo komunikací. Část se nacházela v uzavřeném hraničním pásmu. To se však po pádu železné opony stalo zónou svozu stavební suti či odpadu a pevnůstky v lepším případě zabydlovali bezdomovci a narkomani. Díky úsilí nadšenců z občanské iniciativy Zachráňme petržalské bunkre se podařilo alespoň části objektů vrátit důstojný vzhled. První z nich se nachází právě ve „Vrbě“ a je od roku 2012 provozované Občianským združením B-S 6 Vrba, druhým je pěchotní srub B-S 4 „Lány“ (Občianské združenie Múzeum patržalského opevnenia) a třetím další pěchotní srub, B-S 8 „Hřbitov“. Oba z roku 1937.
Oblast okolo „Hřbitova“ nabízí i další zajímavosti. Jméno dostala podle doslova několik metrů vzdáleného vojenského hřbitova z 1. světové války. Ten byl původně v katastru obce Köpcsény (německy Kitsee, slovensky Kopčany) a náležel k tamnímu vojenskému lazaretu. Zřízený byl v roce 1916. Obec, náležející původně Uhrám, se po válce stala součástí rakouského Burgenlandu. Část Kopčan, včetně hřbitova, však byla Trianonskou mírovou smlouvou z roku 1920 přiřčena Československu. Samotná Petržalka byla čs. vojáky obsazena již 14. srpna 1919. Kvůli tomu, že hřbitov leží jen asi 50 metrů od rakouské hranice, byl před rokem 1989 zcela nepřístupný a v důsledku toho samozřejmě i velice zanedbaný. Jeho obnova byla započata teprve v roce 2008, opět díky aktivitám spolku Zachráňme petržalské bunkre, resp. přímo jeho zakladatele, fotografa Miroslava Košírera. Hřbitov byl obnoven podle původních plánů a je na něm pochováno 331 vojáků, především rakousko-uherské armády. Na pozemku před pěchotním srubem „Hřbitov“ se nachází také kenotaf rakousko-uherského polního podmaršálka Franze Cvrčka von Mielec (1857-1934). Ten si přál být po smrti pohřben nedaleko svých vojáků, odpočívajících v Kopčanech. Generálovi byla vystavěna honosná hrobka, která však musela již o dva roky později ustoupit stavbě opevnění. Jeho ostatky byly exhumovány a rodina si je odvezla do Rakouska, kde byly znovu uloženy. Podle místní pověsti však v Kopčanech zůstal jeho duch, jenž každý den o půlnoci obchází hroby svých vojáků a každému salutuje.
Asi 50 metrů od „Hřbitova“ je také zachovaný unikátní protitankový příkop v podobě sto metrů dlouhé a dva a půl metru vysoké železobetonové stěny, vybudovaný na přelomu let 1937 a 1938. Na stejném poli můžeme najít i další vojenskou památku, tentokrát z konce 2. světové války. Jsou to tři německé dělostřelecké stěny postavené v letech 1944-1945 jako příprava obrany proti postupující Rudé armádě. V Petržalce můžeme najít ještě jednu, a sice blízko Jantarové cesty (ulice). Na místě dalších dvou dnes stojí Carrefour. Ačkoliv to není nikde výslovně zmíněno, lze předpokládat, že při jejich stavbě bylo použito právě vězňů z místního pracovního tábora. Zajímavostí je, že vsazené střílny jsou sovětského původu a pocházejí z tzv. Molotovovy linie, systému pohraničního opevnění vybudovaného v letech 1940-1941 na území Sovětským svazem okupované Litvy a Polska. Střílna byla určena pro protitankový kanon, spřažený s těžkým kulometem (DOT-4).
Poválečné události a Železná opona
Ani poválečná doba nepřinesla Petržalce příliš klidu. Byl zde zřízen internační tábor pro Němce a Maďary z Bratislavy a okolí. Na Slovensku patřil k těm větším a prošly jím více než 4 tisíce osob. Ani zde nepanovaly příliš idylické poměry. Mnozí z vězněných zemřeli v důsledku epidemií, další byli povražděni sadistickými strážnými pod velením bývalého důstojníka slovenské armády a později partyzána a člena Komunistické strany Slovenska, poručíka Eduarda Kosmela (1922-1985). Kosmel se dostal před soud, který jej v první instanci odsoudil k sedmi letům vězení. Odvolací soud však rozsudek zrušil a definitivní tečku za celým případem udělal „Vítězný únor“ 1948. Vrah začal rychle stoupat po kariérním žebříčku. V roce 2015 byla v Petržalce odhalena pamětní deska připomínající zavražděné Němce a Maďary, u níž se každoročně konají pietní akce. Přestože její text hovoří o několika stovkách popravených, o skutečném počtu obětí se stále vedou diskuse. Jen pro úplnost zmiňme, že nedaleko odtud došlo také k jedinému územnímu zisku Československé republiky ve spojení s událostmi 2. světové války.
Čtěte také: Tipy pro jízdu na fatbiku v různých podmínkách
Krátce po komunistickém převratu, na jaře roku 1950, bylo podél hranic zřízeno zakázané pásmo, v němž v následujících letech vyrostly drátěné zátarasy, ztělesňující představu o železné oponě rozdělující Evropu. Například v roce 1952 nedaleko odtud, v prostoru Jarovské bažantnice, zahájili pohraničníci palbu na skupinu neozbrojených uprchlíků. Za „dobře odvedenou práci“ byli vrazi v uniformách vyznamenáni. Vraždilo se zde ale i v době, která je dnes neomarxistickými historiky označována za jakousi snesitelnou „soft verzi“ komunistického režimu. Dne 8. srpna 1986 zde byl ve vzdálenosti pouhých 22 metrů od rakouského území „supy“, tedy „samostatně útočícími psy“ československé Pohraniční stráže, roztrhán teprve osmnáctiletý mladík Hartmut Tautz z Magdeburgu v tehdejší Německé demokratické republice. Zraněním podlehl o několik hodin později. Jen pro úplnost dodejme, že ještě 21. dubna 1989, půl roku před pádem berlínské zdi, zahynul na tehdejším hraničním přechodu Petržalka-Berg další východoněmecký občan, Peter Ralph Saurien (1967-1989), který se pokoušel dostat do Rakouska v osobním automobilu. Z původně vyloučené lokality se dnes okraj Petržalky stává zónou zajímavou pro developery.
Chorvatský "hřbitov tanků" u Kninu
Když se vydáte do pohoří Dinara na chorvatsko-bosenské hranici, možná narazíte na něco, co úplně nečekáte. V krajině, kde se střídají vyprahlé skály, hluboké doliny a občasné zbytky sněhu i v létě, leží několik rezavějících tanků. Nejde ale o muzeum, kde byste si přečetli popisky pod vitrínami. Tzv. „hřbitov tanků“ severně od města Knin není oficiální památník, ale spíš zbytek historie, kterou si příroda postupně bere zpátky. Leží v oblasti vojenského cvičiště Crvena Zemlja a pro ty, kdo mají zájem o moderní dějiny, techniku nebo netradiční výlety, to může být zajímavá zastávka.
Hory, které formovaly taktiku
Dinara je součástí Dinárských Alp a patří mezi ty méně přívětivé oblasti pro běžného turistu. V létě tu může být přes 40 °C, v zimě sněhové závěje a celoročně je tu vody jako šafránu - krasová krajina všechno vsákne, co může. Právě tahle drsná příroda ale hrála významnou roli ve vojenské historii regionu. Knin, ležící na úpatí hor, byl jedním z klíčových bodů během chorvatské války za nezávislost v 90. letech. Když v roce 1995 probíhala Operace Bouře, odehrávaly se tu jedny z nejintenzivnějších bojů. Po válce zůstala oblast důležitá i pro výcvik - náročný terén je ideální pro simulace bojových podmínek.
Opuštěná technika, co má co vyprávět
Přímo v terénu dodnes najdete pět obrněnců: tři americké stíhače tanků M36 Jackson a dva sovětské tanky T-55. Všechny mají svůj příběh.
- M36 Jackson: Tyto stíhače tanků se do Chorvatska dostaly jako zbytky jugoslávské výzbroje. Šlo o stroje, které už za druhé světové války bojovaly v Evropě. Měly silné dělo, byly rychlé, ale čas je nakonec dostihl. V 90. letech ještě posloužily, než byly přeřazeny do výcvikové role. A právě tady, na Dinarě, je armáda použila jako cíle při ostrých střelbách. Dnes z nich zůstaly jen torza. Jsou rozstřílené, ohořelé, rezavé. Jeho původně olivová zeleň, nebo možná maskovací nátěr, zmizel, stejně tak jako pásy. Těžko říct, jak dopadla jeho pětimužná osádka (velitel, střelec, řidič, nabíječ a jeho pomocník). Ovšem pokud seděla uvnitř v době, kdy dovnitř pronikaly střely, naděje na přežití byla minimální.
- Tanky T-55: Naopak dva tanky T-55, vyrobené v Československu nebo dovezené z tehdejšího SSSR, jsou ve srovnání s M36 jako z vitríny - nebo aspoň působí zachovaleji. Jejich interiér je údajně stále v poměrně dobrém stavu. Nikdo přesně neví, proč je armáda nechala být. Možná byly odstavené z provozu, možná se počítalo s jejich dalším využitím, které nikdy nepřišlo. V každém případě neskončily jako cvičné cíle.
Nejedná se o nic monstrózního, v porovnání s velkými světovým tankovými pohřebišti jde vlastně o naprostou maličkost. Ale všech pět kusů techniky si můžete prozkoumat pěkně detailně. Opravdoví fandové si předtím z internetu stáhnou manuály a publikace, takže si pak ovladače a jednotlivé části, které znají, budou moct osobně osahat. Jen ani s americkými stíhači tanků, ani se samotnými tanky nikam nedojedete, ani si nevystřelíte. Chybí pohonné hmoty, části motorů i střelivo. Podle armywebu se dokonce v případě tanků jedná o českou výrobu.
Čtěte také: O Pásla kone na betóne
Tanky stojí na planině Dinárského krasu, takže si sebou nezapomeňte dostatek vody. V létě je tam pekelné vedro a o zdroje vody je nouze. Pokud v budoucnu plánujete dovolenou v Chorvatsku a budete mít cestu kolem města Knin, určitě se na tento tankový hřbitov zajeďte podívat. Cesta k technice sice vede po prašných cestách, avšak na místo se pravděpodobně dostanete i osobním vozem. Kromě staré vojenské techniky se vám naskytne i nádherný výhled na okolní krajinu.
Tabulka: Přehled vojenské techniky na "hřbitově tanků" u Kninu
| Typ vozidla | Původ | Množství | Stav | Osud |
|---|---|---|---|---|
| Stíhač tanků M36 Jackson | USA | 3 kusy | Silně rozstřílené, ohořelé, zrezivělé torzo | Použity jako cíle při ostrých střelbách |
| Tank T-55 | SSSR / Československo | 2 kusy | Velmi zachovalé, interiér v dobrém stavu | Odstaveny z provozu, důvod nejasný |
Válka v Jugoslávii a psychologický dopad
To, co my z Česka vnímáme jako válku v Jugoslávii, byla série etnických konfliktů, na jejíž konci byl rozpad jugoslávské federace a v jejím průběhu řada masakrů a zločinů. Do válečných akcí se zapojovala vojenská technika, z nichž část pocházela ze skladů bývalé jugoslávské armády, část byla dodána a část propašována. Našly se i americké či československé stroje T-55. Stroje pocházejí z občanské války, která vypukla v roce 1991 a způsobila dodnes nezhojené jizvy na duších. Pokud nejste jen plážovém resortu nebo v bezpečí hotelových barů, ale vyrážíte za dobrodružstvím do terénu, tak víte, že stále existují místa, kde mohou být zapomenuté miny nebo střelivo.
Milovníci bitevních polí i militárií, kteří vyhledávají místa bojů, od Verdunu po Gallipoli, vědí, že válka je zlo. Jakákoli válka přináší bolest a smrt. Nevypadá tak hrdinsky a romanticky jako v hollywoodském trháku. Jenže pokud si vlezete do byť zničeného tanku, dojde vám další rozměr. Jak málo je v něm místa, a jak extrémně těžce se z něj při zásahu prchá. Že uhořet uvnitř je bohužel extrémně snadné a střelec s protitankovou zbraní vůbec nemusí být vidět. A hlavně dnes už vůbec to nemusí být střelec z relativně primitivní, leč účinné, pancéřové pěsti, ale operátor dronu schovaný někde za kopcem, v zákopu nebo budově. Tanky vypadají masivně a „neprůstřelně“. To ale platí jen pro ruční palné zbraně, střely ze samopalu se skutečně od oceli odrážejí jako diabolky od plechových terčů na pouťové střelnici. Ale pokud si prohlédnete „zranění“ opuštěných strojů, dojde vám, že osádka zase tak „nezranitelná a krytá“ není.
Charkov: Opuštěná továrna na tanky
Kdysi zde burácely silné motory a po betonových nádvořích se proháněla ocelová monstra na pásech. Dnes je zde ticho jako na hřbitově. Není divu, továrna v ukrajinském Charkově svého druhu hřbitovem je. V 70. letech zde za jediný měsíc opravili až 55 motorů a 60 tanků. Továrna fungovala jako opravna pro nedaleký Závod dopravního strojírenství V. A. Malyševa. Dnes je tento dříve strategický komplex, v němž se stále nachází zhruba 400 tanků T-64, T-72 a T-80, postupně rozežírán rzí a zarůstá plevelem. Celkový úpadek se projevuje i v zabezpečení. Přestože je továrna oficiálně střeženým objektem, stačilo, aby se osmnáctiletý Pavel Itkin protáhl dírou v plotě a mohl nerušeně strávit prohlídkou továrny několik hodin.
tags: #kde #hrbitov #muj #tanky #jezdi #po