Beton je tradiční kompozitní stavební materiál, který se skládá z pojiva (cement), plniva (kamenivo a písek). Po zatuhnutí pojiva vznikne pevný umělý slepenec. Nejčastěji se používá cementový beton.
Historie používání betonu
Poprvé byl beton použit v antice. Ovšem takzvaný hydraulický beton, který byl podobný tomu, jaký se používá dnes - pojiva na bázi hydraulických vápen, přírodního či portlandského cementu, můžeme datovat do starověkého Říma. Mohla proto vznikat významná inženýrská díla - stavby, mosty, akvadukty či přístavní hráze. Se zánikem starověkého Říma se však znalost této technologie ze světa ztratila a objevila se až ve středověku, opět však bez další návaznosti. Ze středověku je dobré zmínit český unikát - bylo prokázáno, že při stavbě Karlova mostu byl použit velmi kvalitní maltový beton s hydraulickým pojivem ve stylu antických betonů.
Proces tvrdnutí betonu
Během hydratace a tvrdnutí betonu probíhají fyzikální a chemické procesy, při kterých se uvolňuje teplo. Beton při nich získává mechanickou pevnost, odolnost a dosahuje chemické stability. Beton neztvrdne tím, že vyschne, ale že postupně během týdnů vykrystalizuje. Beton při tuhnutí není závislý na atmosféře a proto tuhne i pod vodou.
Cement a jeho vliv na tvrdnutí betonu
Cement je hydraulické pojivo, tedy jemně mletá anorganická látka, která po smíchání s vodou vytváří kaši tuhnoucí a tvrdnoucí i pod vodou, a to v důsledku hydratačních reakcí. Při styku s vodou dochází k jeho rozpuštění a následné krystalizaci (tuhne a tvrdne), čímž se vytváří pevná a zároveň pružná vazba mezi zrny plniva (kameniva). Po zatvrdnutí si zachovává svou pevnost a stálost.
Cementy se podle ČSN EN 197-1 dělí na pět druhů (CEM I až CEM V). K výrobě konstrukčních betonů se nejčastěji používá cement portlandský (CEM I), troskoportlandský (CEM II) nebo vysokopecní (CEM III). Portlandský cement rychle tvrdne, ale pro vysoký obsah volného vápna není dostatečně odolný proti vodám louhujícím dobře rozpustný Ca(OH)2 a pro vysoký obsah trikalcium-aluminátu ani proti sulfatickým vodám. Směsové cementy obsahují hydraulické příměsi, které zvyšují jejich odolnost proti agresivním vlivům.
Čtěte také: Nášlapné kameny do zahrady
Čím je vyšší pevnostní třída cementu a čím méně obsahuje příměsí, tím rychleji probíhá jeho tvrdnutí a tuhnutí a cement je vhodný např. do konstrukcí s požadavky na krátké odbedňovací lhůty nebo pro zimní betonáže. Naopak cementy nižších tříd s vysokým obsahem příměsí tuhnou a tvrdnou pomaleji.
Přehled tříd cementu
| Třída cementu | 28denní pevnost v tlaku |
|---|---|
| 32,5 | 32,5 MPa |
| 42,5 | 42,5 MPa |
| 52,5 | 52,5 MPa |
Přísady ovlivňující tuhnutí a tvrdnutí betonu
Také přísady a příměsi ovlivňují tvrdnutí, přestože jejich podíl v betonu dosahuje zpravidla pouze několika procent.
- Zpomalovací přísady: Jsou látky, které zpomalují tuhnutí a tvrdnutí cementu. Zpomalení hydratačních procesů se využívá tehdy, když doba od výroby po zpracování betonu je relativně dlouhá a vyžadovanou konzistenci čerstvého betonu je třeba udržet co nejdéle. Použitím zpomalovacích přísad lze zabránit nadměrnému ohřátí těchto konstrukcí vlivem hydratačního tepla, což by mohlo vést ke vzniku trhlin v důsledku teplotní dilatace. Použití zpomalovacích přísad vede ke snížení počátečních (jednodenních) pevností.
- Urychlovací přísady: Jsou látky, které ovlivňují chemicky nebo fyzikálně-chemicky proces hydratace cementu, což vede k urychlení tuhnutí a tvrdnutí betonu. Urychlovací přísady lze výhodně používat při betonování v zimním období.
Vliv superplastifikátorů na tuhnutí betonu
Vliv superplastifikátorů na tuhnutí betonu závisí na typu přísady. Superplastifikátory na bázi SMF (sulfonované melamin-formaldehydové kondenzáty) obecně zkracují začátek a dobu tuhnutí. Lignosulfonany obecně zpomalují hydrataci, a proto i vývoj pevnosti je při jejich aplikaci zpomalený. V důsledku toho krátkodobé pevnosti, tj. pevnosti po 1 dnu tvrdnutí, jsou zpravidla nižší než u betonu bez přísady. Aplikace superplastifikátorů vede zpravidla k nárůstu pevnosti betonu nejen při redukci dávky vody, ale také při konstantním vodním součiniteli.
Vodní součinitel a teplota
Rychlost vývinu pevnosti betonu nezávisí jen na vlastnostech cementu a přísad, ale též na vodním součiniteli. Pevnost betonu roste rychleji s nižším vodním součinitelem než u betonu s vyšším vodním součinitelem, přičemž rychlost vývinu pevnosti ovlivňují podmínky ošetřování betonu, především teplota. Dobu tvrdnutí významně ovlivňuje vodní součinitel betonu. Čím více je v betonu vody, tím déle tvrdne. Čím vyšší vodní součinitel je, tím více vody směs obsahuje a tím déle bude beton tuhnout a schnout.
Ideální teplota pro betonování je v rozmezí 15 - 25 °C. Při této teplotě dochází k optimálnímu procesu zrání betonu. Čím je teplota vyšší, tím beton rychleji tvrdne. Nízké teploty pod 5 °C naopak způsobí zamrzání vody, zastavení procesu hydratace, a tím i kompletní znehodnocení betonované plochy. Dobu tvrdnutí betonu ovlivňuje výše zmíněná teplota okolního prostředí, ale také jiné povětrnostní podmínky, jako je intenzita větru a slunečního záření, které se podílí na rychlosti odpařování vody z konstrukce.
Čtěte také: Kámen a frakce pro gabionový plot: Kompletní přehled
Betonování v zimě
Největším nepřítelem betonování v zimním období jsou samozřejmě nízké teploty. Podle ČSN 73 2400 nesmí teplota povrchu betonu klesnout pod 5 °C po dobu nejméně 72 hodin. Pro zlepšení hydratačních procesů lze do betonové směsi přidat přísady, které snižují množství záměsové vody a díky tomu urychlují tuhnutí a tvrdnutí betonu.
Kdy lze pokračovat ve stavbě?
Beton zraje celkem 28 dní, po kterých získává 100 % uváděné pevnosti. Po týdnu má beton cca 70 % deklarované pevnosti. To nelze jednoznačně určit, záleží totiž na mnoha faktorech - teplota okolí, výměna vzduchu, tloušťka konstrukce atd. Zrání ≠ vysychání. V technických listech betonových i anhydritových potěrů se často dočtete: „Zraje 28 dnů“. Těchto 28 dní označuje dobu, za kterou potěr dosáhne své konečné pevnosti - tedy mechanické vlastnosti, nikoli vyschnutí.
Význam vody pro beton
Voda patří spolu s cementem a kamenivem k třem základním složkám, bez nichž beton nemůže vzniknout. Voda plní tři úlohy v procesu vzniku betonu: umožňuje hydrataci cementu, umožňuje zpracovatelnost čerstvého betonu a slouží i k ošetřování betonu po dobu nezbytnou k nabytí potřebných fyzikálně-mechanických charakteristik.
Kromě pitné vody, která je použitelná bez omezení, avšak pořizovací náklady na ni jsou ze všech typů nejvyšší, je potřeba při použití ostatních typů (v ČR hlavně podzemní vody z vrtů a studní nebo povrchové vody z vodotečí či vodních nádrží) složení vody vyzkoušet a pravidelně kontrolovat. Ve vodě podzemní i povrchové se mohou vyskytnout náhlá zvýšení koncentrace látek nepříznivě působících na vlastnosti betonu. Mohou to být látky jak anorganického (chloridy, sírany, alkálie, těžké kovy), tak i organického (cukry, humusovité látky, řasy apod.) původu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat i vodě získané při recyklaci v betonárně.
Při výrobě betonu je potřeba voda k hydrataci cementu a voda k zajištění konzistence. Vlastní hydrataci cementu zajišťuje dávka vody v množství cca 25 % hmotnosti cementu. Pokud (s ohledem na dosažení odolnosti betonu dle stupňů vlivu prostředí podle tabulky F.1 ČSN EN 206+A1) vezmeme v úvahu minimální množství cementu v 1 m3 betonu v rozsahu od 260 do 360 kg, je třeba zajistit hydrataci dávkou vody v rozpětí zhruba 50 až 90 kg. Další vodu je pak potřeba dodat k dosažení požadované konzistence. Její dávka závisí na povrchu zrn kameniva, které je třeba zvlhčit, čili na jejich tvaru a součtové (totální) křivce zrnitosti všech použitých frakcí. Celková potřebná dávka vody pro výrobu betonu (bez použití ztekucujících přísad) se pak může pohybovat v závislosti na obsahu cementu, maximálním zrnu kameniva a požadované konzistenci od 150 kg (minimální dávka cementu, konzistence S1, Dmax 22) do 300 kg (maximální dávka cementu, konzistence S4, Dmax 8).
Čtěte také: Síla a krása hnědých obkladových kamenů
Je třeba mít na paměti, že množství vody ovlivňuje i konečné vlastnosti betonu, kterými jsou především odolnost a pevnost, a současně celkovou hutnost betonu související s jeho porozitou. Velmi zjednodušeně lze říci, že čím je v betonu více vody v poměru k cementu (vyšší vodní součinitel), tím je vyšší porozita, nižší hutnost a tím je i nižší odolnost a pevnost betonu. Pro výpočet vodního součinitele se používá tzv. účinný obsah vody, který se dělí hmotností cementu.
Po uložení do konstrukce se beton nachází v tzv. raném stáří a je potřeba neprodleně zahájit jeho ošetřování po dobu nezbytně nutnou. Mezi nejčastější prostředky ošetřování betonu patří v celé jeho historii prokazatelně voda. Když se betonová konstrukce ocitne v provozu, nezbaví se působení vody, a to jak příznivého, tak nepříznivého. Zejména konstrukce vystavené vnějšímu prostředí se setkávají s přímým působením vody v různých formách, jakými jsou mlha, déšť, odstřiky, zemní vlhkost, tlaková voda, proudící voda, led či mořská voda. Na to je třeba dbát ve fázi projektu betonové konstrukce i při volbě a specifikaci použitého betonu.
Voda je transportní médium pro ionty či sloučeniny, transportní médium pro částice způsobující mechanické poškození betonu (obrus) a médium pro nastartování korozivních procesů v betonu.
Proč navlhčit kamenivo před betonáží?
Jemné částice jsou částice v čerstvém betonu, jejichž zrna mají velikost maximálně 0,125 mm. Vedle cíleně přidávaných jemných částic se v betonu mohou vyskytovat i jemné částice, jejichž přítomnost je nežádoucí. Řadí se mezi ně jíl a další jemné složky, které vznikají při těžbě čedičového kameniva a zachycují se na povrchu zrn kameniva. Pokud nejsou tyto částice odstraněny, mohou oslabovat vazbu mezi kamenivem a cementovou matricí a zhoršovat tak mechanické vlastnosti betonu.
Jemné částice, které jsou uchyceny na povrchu zrn hrubého kameniva, zvyšují množství vody zachycené na povrchu zrn a tím lokálně zvyšují vodní součinitel v cementové pastě přiléhající k zrnu kameniva. Přítomnost jílových částic na povrchu hrubého kameniva oslabuje vazbu mezi cementovou pastou a kamenivem a zhoršuje objemovou stálost betonu. Z výše uvedeného je patrné, že je z technologického hlediska výhodné jemné částice z hrubého kameniva odstranit praním a docílit tak lepších vlastností betonu.
Při výrobě betonu je potřeba voda k hydrataci cementu a voda k zajištění konzistence. Kámen či starý beton je vhodné před vložením do betonové směsi také navlhčit, aby bylo zabráněno odebírání vlhkosti betonové směsi, která musí hydratovat.
Experimentální zhodnocení vlivu praní kameniva
Východiska experimentu: Článek navazuje na předchozí výzkum autorů zaměřený na vliv různých faktorů na mechanické vlastnosti vysokohodnotného betonu (HPC) s latentně hydraulickými příměsemi. Závěrečná série experimentů popsaná v tomto příspěvku je věnována zhodnocení vlivu praní kameniva na mechanické vlastnosti a zpracovatelnost HPC.
Zkoumané materiály
Výzkum byl prováděn pro čtyři různé receptury vysokohodnotného betonu. První byla směs referenční, další tři byly směsi obsahující určitý podíl jedné latentně hydraulické příměsi - mikrosiliky (20 % hmotnosti cementu), popílku (30 % hm. c.) nebo metakaolinu (20 % hm. c.). Použity byly následující složky pojiva: portlandský cement CEM I 42,5 R Mokrá od výrobce Českomoravský cement, a. s., mikrosilika Stachesil S od výrobce Stachema CZ, s. r. o.
Při míchání betonu se postupovalo podle předpisu, který byl stanoven jako optimální ve studii. Nejprve bylo během 20 s v laboratorní míchačce o nominálním objemu 80 litrů zhomogenizováno kamenivo frakce 4/8 a 8/16. Následně bylo přidáno kamenivo frakce 0/4 a míchání pokračovalo dalších 20 s. Poté byl do míchačky přidán cement, po dalších 20 s voda s plastifikátorem a veškeré složky byly míchány po dobu 60 s. Všechny směsi byly vyrobeny ve dvou variantách - s praným a nepraným kamenivem frakce 4/8 a 8/16. Praní kameniva probíhalo tak, že bylo kamenivo na 30 s vloženo do vodní lázně v běžící laboratorní míchačce, poté byla míchačka zastavena a kamenivo bylo pomocí síta vyjmuto. Před výrobou betonu byla míchačka důkladně vyčištěna, kamenivo bylo vysušeno v laboratorní sušičce. Prosévací zkouškou bylo stanoveno, že obsah jemných částic menších než 0,125 mm v kamenivu 8/16 po vyprání klesl z 1,51 % hm. na 0,09 % hm., v kamenivu 4/8 pak z 0,52 % hm. na 0,02 % hm.
Objemová hmotnost
Objemová hmotnost byla stanovena dle ČSN EN 12390-7 na krychlích o hraně 150 mm výpočtem ze změřených skutečných rozměrů a změřené hmotnosti přirozeně vlhkého vzorku. S ohledem na velký podíl jemných složek jsou dosažené hodnoty poměrně vysoké, pohybují se kolem hranice 2500 kg/m³. Mírně nižších hodnot bylo dosaženo u směsí obsahujících mikrosiliku.
Pevnost v tlaku
Pevnost v tlaku byla stanovena dle ČSN EN 12390-3 na krychlích o velikosti hrany 150 mm. Referenční směs s nepraným kamenivem dosáhla hodnoty 113,7 MPa. Pevnosti ostatních směsí s nepraným kamenivem byly prakticky shodné, v případě směsi s popílkem došlo k nárůstu pevnosti o 10 %.
Pevnost v tahu za ohybu
Pro všechny receptury byla stanovena pevnost v tahu za ohybu čtyřbodovou zkouškou dle ČSN EN 12390-5 na trámcích o rozměrech 100x100x400 mm. Lze konstatovat, že naměřené hodnoty jsou pro všechny směsi obdobné, přičemž vliv praní kameniva byl menší, než vliv odchylky měření.
Modul pružnosti
Stanoven byl statický modul pružnosti dle ČSN ISO 1920-10. Pro zkoušku byly použity válce průměru 150 mm a výšky 300 mm. U všech receptur došlo při použití vypraného kameniva k mírnému nárůstu modulu pružnosti.
Hloubka průsaku tlakovou vodou
Zkouška byla provedena podle ČSN EN 12390-8, a to pro každou recepturu na trojici krychlí o hraně 150 mm. Ve shodě s dřívějšími měřeními došlo při použití nepraného kameniva u všech směsí s příměsemi k podstatné redukci hloubky průsaku tlakové vody ve srovnání s referenční recepturou. Vyprání kameniva a odstranění jemných složek vedlo v souladu s předpokladem u všech směsí ke zvětšení hloubky průsaku tlakové vody.
U sledovaných receptur bylo největšího přínosu dosaženo v případě pevnosti v tlaku, kde byly hodnoty pro směs s mikrosilikou a metakaolinem zlepšeny o 12-13 %, pro směs bez příměsí a směs s popílkem o 4 %. Modul pružnosti rovněž pro všechny směsi po vyprání kameniva stoupl (o 4-9 %), avšak změna tohoto parametru byla menší než odchylky měření, a je proto neprůkazná. Objemová hmotnost a pevnost v tahu za ohybu úpravou kameniva nebyly ovlivněny. V souladu s teoretickými předpoklady došlo u všech směsí s praným kamenivem ke zvýšení hodnoty průsaku tlakovou vodou. Nárůst pro referenční směs a směs s mikrosilikou byl menší než 10 %. Rozdíly pro směs s popílkem a metakaolinem byly zásadní (+300 %, resp. +100 %).
Prokládaný beton
Prokládaným se beton stane, když jej smísíte s přírodními kameny, nebo recyklovaným betonem. Prokládaný beton můžete použít u většiny jednoduchých staveb a konstrukcí. Pro stavbu kanálu byl použit prokládaný beton. Jako plnivo se použily úlomky starého betonu z původního kanalizačního tělesa. Výběr správného typu kamene je poměrně obtížný. Pokud použijete kameny špinavé, prorostlé mechem, nebo s jílovitými mezivrstvami, tak riskujete, že základy nebudou stabilní.
Správná příprava a zpracování betonu
Dosáhnout kvalitního a odolného betonu není zcela samozřejmé - vyžaduje to důsledné dodržování technologických postupů počínaje pečlivou přípravou surovin přes vhodný výběr míchací techniky až po pečlivé uložení a ošetřování čerstvého betonu. Správné rozhodnutí v otázce typu betonu, míchačky a dávkování surovin může výrazně ovlivnit, zda bude dům po letech vykazovat jen minimální známky opotřebení, nebo se budou muset nákladně řešit poruchy a trhliny. Proto se vyplatí investovat čas a energii do studia problematiky nebo konzultací s odborníky.
Důležitost cementu
Cement je pojivo, které po smíchání s vodou vytváří takzvané „cementové lepidlo“ obalující zrna kameniva a vyplňující veškeré mezery v betonu. Druh, kvalita a čerstvost cementu mají na konečné vlastnosti betonu zásadní vliv. S množstvím to rozhodně není radno přehánět. Příliš mnoho cementu maltu uzavře, ta pak nedýchá a jako celek se odtrhne. Pro běžné rodinné domy se používá portlandský cement typu CEM I nebo cement s příměsmi (např. CEM II), protože nabízí lepší ekologické vlastnosti (nižší emise při výrobě) a zároveň dostačující pevnost. Pro základy rodinných domů, základové desky, nosné stěny a stropy se nejčastěji volí beton střední třídy (typicky C20/25). Tento druh nabízí dostatečnou pevnost v tlaku, je snadno dostupný a ekonomicky přijatelný. Ekologičtější cementy jsou CEM II/A-V a CEM II/B-V, protože v jejich složení je část slínku nahrazena zdravotně nezávadným popílkem. V žádném případě se do betonu nesmí přidávat vápno. Lze ho využít na omítky nebo zdicí maltu, ale ne na konstrukční beton!
Písek a štěrk
Kamenivo představuje kostru betonu a až 80 % jeho objemu. Dělí se na drobné (písek) a hrubé (štěrk, drcený kámen). Do betonu lze použít říční nebo lomový písek. Říční je vhodnější vzhledem k čistotě suroviny. Těžební písek, zejména ten z malých lomů, může být kontaminován jílem. V této souvislosti se hovoří o ostrosti kameniva, která je daná podílem jílu. Čím méně je kamenivo obaleno jílem, tím je ostřejší a beton lépe drží. K dosažení mrazuvzdornosti betonu se používá drcené kamenivo. Bohužel to znamená výrazné zvýšení nákladů na materiál. Vyplatí se, pokud nebude betonová vnější konstrukce ničím dotvářena.
Dávkování a kvalita vody
Množství vody v betonu se musí pečlivě hlídat. Poměr voda/cement (tzv. w/c) je jedním z hlavních parametrů, který ovlivňuje pevnost, trvanlivost a náchylnost k trhlinám. Platí, že čím méně vody v poměru k cementu, tím vyšší pevnost betonu. Pro rodinné domy se obvykle hodnota w/c pohybuje mezi 0,45 a 0,55. Ideální je použít vodu z vodovodního řadu - s vodou ze studny může být problém, zejména pokud by obsahovala větší množství vápníku.
Přísady a příměsi
Moderní betonové směsi se bez speciálních přísad neobejdou. Například plastifikátory zlepšují zpracovatelnost směsi, aniž by se muselo přidávat více vody. Urychlovače napomáhají rychlejšímu tuhnutí betonu (vhodné například v zimních měsících), zatímco zpomalovače prodlužují dobu zpracovatelnosti (vhodné při vysokých letních teplotách). Kromě přísad lze v betonu nalézt i příměsi, jako je popílek, struska či křemelina. Mezi stavebníky jsou oblíbené komerční plastifikátory (plastifikační příměsi) umožňující snížení množství vody o více než 5 % a super plastifikátory (zkapalňující příměsi), které umožňují snížení množství vody o více než 12 %. Provzdušňující příměsi se aplikují mnohem obtížněji a vyžadují zkušenosti s přípravou betonových směsí. Při správném použití se do betonu dostanou malé a rovnoměrně rozložené vzduchové bubliny, které zajišťují mrazuvzdornost. Provzdušňovací příměsi však nejsou protimrazové přísady.
Příprava na staveništi
Zásadní je přesné měření a vážení cementu, kameniva a vody. Příprava betonu třídy C8/10 (dříve B10) nebo C12/15 (dříve B15) je poměrně snadná, ale příprava betonu třídy C16/20 (dříve B20) a vyšší vyžaduje přesný výběr a odměření přísad, což se může v podmínkách stavby ukázat jako obtížné. Než začne samotné míchání betonu, je třeba si připravit veškeré materiály a prostor pro jejich skladování. Cement by měl být skladován v suchu, kamenivo se udržuje odděleně podle frakce a ve stínu. Předem se musí zajistit rovněž správné bednění (např. pro základy nebo stěny) a výztuž (výztužné roxory či kari sítě). U rodinných domů se konstrukce obvykle nezabetonovávají v jednom zátahu, ale po částech, takže je třeba dobře naplánovat časové etapy.
Míchání a ukládání
Míchání by mělo trvat několik minut (zpravidla 2 až 4 minuty) podle typu a velikosti míchačky. Cílem je získat homogenní směs beze stop suchého cementu či segregace kameniva. Beton se následně ukládá do připraveného bednění a pečlivě hutní, například pomocí vibrační jehly nebo zednického pěchu, aby se ze směsi odstranil zachycený vzduch. Poté doporučujeme beton chránit před předčasným vysycháním. V letních měsících ho kropte čistou vodou, zakrývejte geotextilií nebo plastovou fólií. V zimě zase dbejte na to, aby teplota neklesla pod bod mrazu.
Nepodceňujte míchačku
Míchačka rychle a efektivně připraví směs pro základy, podlahy, stropy, překlady a věnce a může být užitečná také při výrobě omítkové nebo zdicí malty. Základním kritériem výběru je kapacita bubnu. S větším objemem bubnu roste i potřeba silnějšího motoru a robustnější konstrukce. Výrobci míchaček ve svých materiálech obvykle uvádějí celkovou kapacitu a kapacitu objemu násypky. První z nich udává maximální množství materiálu, který lze do bubnu nasypat při svislé poloze (otevírání nahoru), zatímco druhá udává skutečné množství materiálu, který se do bubnu vejde za provozu, tj. při naklonění. Pro stavbu rodinného domu je nejvhodnější míchačka s objemem zásobníku 80 až 200 litrů, pro rekonstrukce a dokončovací práce stačí menší buben.
Pohon a vyklápění
Hlavní částí míchačky je míchací buben, jehož otáčení obstarává elektromotor. Pro menší a středně velké míchačky postačí jednofázový motor, zatímco pro větší stroje zvolte míchačku s motorem třífázovým. Staveniště je obvykle napájeno napětím 400 V, proto jsou nejvhodnější míchačky s třífázovým motorem. Je-li k dispozici pouze 230 voltů, musí se zvolit jednofázová míchačka, která se dá připojit do běžné elektrické zásuvky. Pokud na staveništi není elektřina, jednofázové i třífázové míchačky lze napájet generátorem.
Mobilita a konstrukce
Míchačka betonu je objemný a těžký stroj, proto by měla být snadno přemístitelná. Její konstrukce by proto měla být robustní s ocelovým rámem, který zaručí dlouhou životnost a stabilitu i při maximálním zatížení. Důležitou součástí je systém vyklápění bubnu, protože usnadňuje práci s míchačkou. Modely s otočným kolem a pojistkou jsou bezpečnější a pohodlnější než míchačky vyklápěné pouze pomocí kliky. Kvalita míchačky se pozná také podle převodového věnce pro otáčení bubnu. Nejodolnější jsou věnce vyrobené z litiny, případně z kompozitních materiálů, které se dají v případě poškození opravit, na rozdíl od nejslabších - lisovaných věnců.
Návod k použití
Dobře odměřené přísady betonu se sypou do bubnu míchačky po spuštění a roztočení. Nejprve se nasype kamenivo (písek a štěrk). Poté se přidá polovina vody a cement. Pokud se používají plastifikační příměsi, rozpustí se ve zbývající vodě a přidávají se postupně, dokud směs nedosáhne správné konzistence. Po skončení míchání (2-4 minuty) se buben nakloní pod úhlem 22-35 stupňů. Při výrobě hustých směsí je třeba náklon téměř do vodorovné polohy, aby se míchací třmeny uvnitř bubnu dostaly do plného záběru. Pro míchání polotekutých hmot se nastavuje menší sklon. Hotová směs se vylévá až po vypnutí míchačky. Pokud se část betonu nechá v bubnu, musí se jím nadále otáčet, aby v míchačce nezatuhl.
4 nejčastější chyby při betonování
- Nadměrné ředění betonové směsi vodou může znamenat lepší zpracovatelnost, ale oslabuje pevnost a zvyšuje riziko vzniku trhlin. Raději použijte plastifikátor nebo upravte poměr kameniva.
- Krátká doba míchání vede k nerovnoměrnému promíchání cementu a kameniva. Proto se řiďte doporučením výrobce míchačky a velikostí dávky.
- Nevhodná volba cementu nebo přísad. Každá stavební etapa může mít jiné požadavky (rychlost tuhnutí, odolnost proti mrazu). Proto je dobré se poradit s projektantem či stavebním dozorem.
- Špatná koordinace betonářských prací, například pokud betonáž probíhá v několika etapách s velkým časovým odstupem. Kvůli tomu mohou vznikat spáry a ztráta soudržnosti. Proto nezapomeňte včas nachystat bednění, výztuž i vibrační techniku a namíchaný beton zpracujte co nejdříve.
tags: #kameny #do #betonu #navlhcime #vodou #proč