Při realizaci kanalizačních nebo drenážních systémů je klíčové správné napojení různých typů potrubí a volba vhodných obsypových materiálů. Tento článek se zaměřuje na obsyp PVC potrubí kamenivem, řešení rozdílů v průměrech a ekologické aspekty používání plastových trubek.
Napojení plastového potrubí na kameninové, litinové a betonové trubky
Pokud plánujete napojení plastového potrubí na kameninové, litinové nebo betonové trubky, existují speciální přechody, které usnadňují tuto práci. V našem sortimentu nabízíme přechody KGUG, KGUS a KGUSM, které jsou navrženy pro efektivní propojení různých typů potrubí.
Přechody KGUG, KGUS a KGUSM
- KGUS: Přechod z kameniny (konec bez hrdla) na PVC KG potrubí. Tento přechod je vyrobený z velmi odolného PVC a slouží jako doplněk pro spolehlivou instalaci a propojení hladkých kameninových trubek s kanalizačními trubkami KG o vnějším průměru 160 mm. Poskytuje vysokou mechanickou a chemickou odolnost, výbornou těsnost spojů, odolnost proti střídání teplot, snadnou instalaci a dlouhou životnost.
- KGUSM: Přechod z hrdla kameniny na PVC KG potrubí.
- KGUG: Přechod z litinové trubky (konec bez hrdla) na PVC KG potrubí.
Řešení rozdílů v průměrech a napojení betonového potrubí
Při napojení potrubí různých průměrů se často objevují výzvy. V takových případech se doporučuje použití speciální montážní pěny, která umožňuje efektivní vyplnění mezer a zajišťuje těsnost spoje. Tato pěna je elastická a odolná vůči vodě, což zaručuje dlouhou životnost a spolehlivost spojení.
Drenážní systém kolem základových konstrukcí
Drenážní trubky se umísťují kolem základových konstrukcí. Aby drenážní potrubí plnilo dobře svoji funkci, je nutné zvolit správný postup jeho pokládky s návazností na ostatní materiály umísťované do výkopu kolem základových konstrukcí. Kolem základových konstrukcí se může hromadit voda, kterou je nutné od základových konstrukcí odvést. Hrozí, že by venkovní vlhkost mohla vnikat do stavební konstrukce. Voda u základů se často vyskytuje v lokalitách s nadměrným výskytem srážek nebo u pozemků, které mají zvýšenou hladinu podzemních vod. Drenážní potrubí je jedním ze způsobů, které zabezpečují odvod vody od základových konstrukcí.
Charakteristika drenážního potrubí
Drenážní trubka bývá vyrobena z PVC-U materiálu a je specifická tím, že je dokonale ohebné, což zajistí dokonalé přizpůsobení tvaru základů. Drenážní trubka je nejčastěji žluté nebo černé barvy a má na povrchu umístěné malé štěrbiny, které umožňují dřenážnímu potrubí propouštět vodu. Šířka štěrbiny se pohybuje kolem 1,2 mm. Drenážní trubka se nejčastěji dodává do prodejen v délkách 50 bm, ale je možné si ve stavebninách koupit pouze potřebnou metráž.
Čtěte také: Cementem zpevněné kamenivo
Součásti drenážního systému
Součástí drenážního potrubí je kontrolní drenážní šachta, do které se napojují jednotlivé konce drenážních trubek. Drenážní šachta se používá pro proplachování a kontrolu jednotlivých drenáží. Šachta má 3 až 4 kusy připojovacích hrdel o průměru až 200 mm. Dalším drenážním prvkem je použití drenážní tyčové trubky se spojkou. Jedná se o jednotlivé trubky, které se vyrábí v průměrech 125, 160 a 200 mm v jednotné délce 2500 mm. Tyto drenážní trubky jsou taktéž určené pro odvod vody kolem základových pasů.
Postup pokládky drenážního potrubí
- Kolem základových pasů se provede výkop pro budoucí uložení drenážního potrubí. Výkop je vhodné provést do hloubky alespoň 700 mm od budoucího upraveného terénu. Neměli byste se však dostat pod spodní úroveň základového pásu. Výkop pak pokračuje až do místa vzdáleného od základových konstrukcí, kde bude drenážní potrubí vyvedeno například do jámy naplněné štěrkem. Začátek drenážní trubky se kvůli odvětrání vyvede nad okolní terén.
- Do takto připraveného výkopu se umístí k základovým pasům nopová folie, která přispívá k odvětrání základů (nopy se umístí směrem k základům), aby mohl proudit vzduch mezi nopovou folií a základem.
- Pod drenážní potrubí je možné umístit ještě geotextilii a na drenáž umístit vrstvu hrubšího kameniva. Následovat by měla vrstva kameniva menší frakce. Pak je dobré toto souvrství obalit připravenou geotextilií, aby se drenážní trubka a její štěrbiny neucpaly zeminou, která by se časem mohla dostat až k trubce přes vrstvu kameniva. Další způsob, který můžete vidět na stavbách, je drenáž přímo obalená geotextilií.
- Po zasypání drenáže kamenivem zbývá výkop zaházet nesoudržnou zeminou, kterou je vhodné po vrstvách 100 až 200 mm hutnit.
Jaký typ štěrku a jakou frakci použít, aby drenáž plnila svou funkci?
Nejčastěji narážíte na dotazy ohledně typu štěrku, který by měl být při zásypu drenáže použit. Samozřejmě, že je typ štěrku a zejména pak jeho frakce velmi důležitým aspektem, aby drenáž fungovala, jak má.
Štěrk nebo kačírek?
Úplně první otázka, se kterou se často setkáte, pokud hledáte informace o štěrku k drenážním svodům je, zda je vhodný štěrk nebo kačírek. Ačkoli kačírek vypadá velmi pěkně, není pro zásyp drenáže vhodný, protože díky jeho tvaru se špatně hutní, což je při obsypu drenáže základem. Navíc kamenivo pro obsyp drenáže se zpravidla nemusí sypat až do roviny s terénem, takže by ani nebyl vidět a byla by jej škoda.
Jakou frakci kameniva použít na drenáž?
Co se týče frakce kameniva, respektive jeho zrnitosti, nesmí být štěrk či jiné kamenivo příliš drobné, aby nedošlo k ucpání drenáže, ale příliš velké a ostré kusy mohou při hutnění drenáž poškodit. Obecně se doporučuje pro obsyp drenáže používat štěrk s frakcí 16/32 mm. Ten lze jednoduše zhutnit a zároveň je dostatečně propustný.
Jak uložit kamenivo a jak je zabalit do geotextilie?
Před vlastním vsypem jakéhokoli kameniva je nutné položit geotextilii, která zabrání pronikání zeminy do vrstvy kameniva a naopak. Použitá geotextilie nesmí mít příliš vysokou hustotu, která je udávána v jednotce g/m2. Mezi kamenivo a zeminu se hodí například netkaná polyesterová geotextilie s gramáží 200 g/m2. V případě, že se v zemině nebo v kamenivu nacházejí i ostré kousky, je možné použít pro ochranu drenáže netkanou geotextilii 400 g/m2. Na tuto geotextilii následně opatrně nasypte tenkou vrstvu kameniva a na ni následně položte drenážní trubku.
Čtěte také: Vlastnosti SC kameniva
Důležité je, abyste počítali s tím, že geotextilie musí být použit dostatečně dlouhý případně široký pás, abyste s ním následně mohli zabalit celou štěrkovou vrstvu, protože je nutné zamezit vniknutí zeminy do kameniva i z vrchu dolů. Geotextilii je tak nutné položit tak, aby její první okraj zasahoval až pod nopovou fólii, pokud je použita, případně byla u zdi přeložena do L. Následně je položena na dno výkopu s přesahem 30 cm od drenážní trubky, odsud pak musí při výšce zásypu dosáhnout zpět až ke stěně domu, kde na ni navazuje další vrstva geotextilie.
Jaká vrstva kameniva by měla být použita?
Za základní se považuje hutněná vrstva kameniva, která má tloušťku alespoň 30 cm. V praxi se samozřejmě setkáte s drenáží, která je až po terén kompletně zasypána štěrkem, ale jedná se o zbytečně nákladné řešení.
Odvodňovací žlaby
Samostatnou kapitolou drenážního potrubí jsou odvodňovací žlaby, které se používají například při odvodnění zpevněných ploch ve spádu. Setkat se s nimi často můžete u pojezdové dlažby před garáží nebo těsně před sjezdem na komunikaci. Jedná se o odvodňovací žlaby, které se umísťují pod spádem mezi betonovou dlažbu. Horní překrytí žlabu pak tvoří rošt, který je v rovině s dlažbou. Samotná konstrukce žlabu se vyrábí jako prefabrikát z betonu, polymerbetonu nebo polypropylenu. Rošt se vyrábí buď z pozinku nebo odolného plastu.
Plastové potrubí: Životnost a ekologie
Vývoj, výroba a zavádění nových typů plastů jsou výsledkem technického rozvoje poslední dekády nejen v plastikářském průmyslu. V posledních letech se ale některé druhy plastů, jako je PVC-U, netěší přízni některých skupin spotřebitelů. K roku 2000 (tedy po 70 letech od zahájení průmyslové výroby) spotřeba PVC polymeru v Evropě vzrostla na cca 2,5 milionu tun. Dnes je vyvinuto již několik modifikací původního PVC-U - koextrudované (vícevrstvé), modifikované PVC-P, molekulárně-orientované MO-PVC, chlorované PVC-C, síťované PVC-UX a další, které mají v mnohém lepší vlastnosti. Používají se také ekologické stabilizátory na bázi Ca+Zn.
Životnost plastových trubek
Podmínkou pro použití jakéhokoliv materiálu v investičně náročných stavbách, mezi které patří i kanalizační nebo vodovodní řady, je dostatečně dlouhá životnost. V literatuře se poměrně často setkáváme s obavou, zda plastová potrubí opravdu vydrží požadovaných padesát nebo sto let. Jsou to totiž poměrně nové materiály „bez tradice" a zatím prý nemají dost důkazů. U většiny jiných aplikací plastů se totiž takto dlouhá životnost nepředpokládá. Nejstarší termoplast - PVC - se vyrábí zhruba od roku 1932, na trubky se používá od roku 1935. Polyetylén byl vyvinut v roce 1933, pro trubky se používá zhruba od třetiny padesátých let minulého století. Zpočátku v podobě rozvětveného polymeru (LDPE, rPE), později jako lineární PE (zkratky HDPE, LPE). Polypropylen se zpracovává asi od roku 1955; v současné době má největší nárůst spotřeby, a to nejen jako trubní materiál.
Čtěte také: Více o Želechovicích a jejich kameni
Na základě teoretických podkladů a díky metodě tzv. zrychleného stárnutí plastů dokážeme na základě krátkodobých intenzivních zkoušek předpovídat životnost plastů. Ta pak vstupuje do příslušných norem a výpočtů.
Ekologické aspekty výroby a likvidace
Výroba polyetylénu (PE), polypropylénu (PP) a polyvinylchloridu (PVC) probíhá v uzavřených systémech, při teplotách, které jsou ve srovnání s výrobou kovů, cementu nebo vypalováním kameniny velmi nízké. Také zpracování na trubky a tvarovky je proces energeticky nenáročný a ekologicky nezávadný - probíhá při teplotách okolo 200°C, proto se neuvolňují žádné škodlivé látky. Totéž se dá říci i o běžných způsobech recyklace plastů. Plasty lze ve většině případů téměř stoprocentně recyklovat. Příliš znečištěné plasty lze tepelně rozštěpit na chemikálie, použitelné pro opakovanou výrobu polymerů, nebo spálit v odpovídajícím zařízení, přičemž se využije jejich energetický obsah. Podobně jako plastové lze plně recyklovat například kovové trubky. Beton i kameninu lze rovněž podrtit; drť se používá ve stavebnictví pouze jako plnivo, obsypový materiál apod.
Zdravotní nezávadnost a chemická odolnost
Prášky a granuláty PVC, polyetylénu (PE) a polypropylénu PP jsou za běžných podmínek zdravotně nezávadné. Například prášek PVC je netoxický materiál, který může pouze mechanicky slabě dráždit sliznice. Nejsou známy nepříznivé účinky působení na lidský organismus, není uvedena karcinogenita, mutagenní vlivy ani bioakumulační potenciál, PVC je klasifikován jako látka neohrožující vodu. Při výrobě trubek se do PVC nepřidávají žádná změkčovadla. Trubky pro inženýrské sítě musí být pevné, proto se vyrábí z neměkčeného (tvrdého) PVC. Plastové trubky tedy obsahují minimum dalších aditiv. I toto malé množství je v nich velmi pevně vázáno, což dokazují tzv. výluhové testy trub určených pro styk s pitnou vodou. Zemina plasty chemicky nenapadá, v zemi se plasty samy od sebe nerozpadnou, za běžných ani mírně zvýšených teplot nedochází k rozkladu. Použití ani skládkování nepotřebných PE, PP nebo PVC trub nepředstavuje ekologickou hrozbu, protože plasty neuvolňují škodlivé látky do země, do vody ani do ovzduší.
Chování plastů při požáru
Všechny hořící organické látky, plasty nevyjímaje, mají negativní dopad na životní prostředí, neboť jsou zdrojem oxidu uhličitého, jednoho z hlavních viníků globálního oteplování. Při spalování plastů jako PE, PP, také polybutenu, které se skládají pouze z atomů uhlíku a vodíku, vznikají pouze oxidy uhlíku, voda a nic jiného. Oxidy uhlíku a voda ovšem vznikají při každém hoření organických látek (při nedostatečném přístupu vzduchu vzniká více oxidu uhelnatého a také více sazí).
PVC obsahuje kromě uhlíku a vodíku asi 57% chlóru. Je proto těžko hořlavý, samozhášivý, a pro hoření potřebuje přítomnost trvalého plamene jiného hořlavého materiálu. Při hoření se uvolňuje méně tepla než u jiných plastů. Při hoření PVC mohou rovněž vznikat škodlivé látky - kromě oxidu uhličitého nebo uhelnatého a vody se uvolňuje také chlorovodík. Koncentrace je 100x menší, než pro zdraví škodlivá, ale jeho pronikavý zápach účinně signalizuje požár - dráždí přitom dýchací cesty přítomných osob. Dále podle podmínek hoření mohou vznikat malá množství nebezpečných chlorovaných uhlovodíků (včetně obávaných dioxinů), naštěstí většinou pevně vázaných na sazové částice. Po odstranění sazových částic z místa požáru dojde k podstatnému snížení jejich výskytu. Stejné látky, tj. chlorovodík a chlorované uhlovodíky (dioxiny) mohou vznikat při hoření všech organických látek obsahujících chlór, uhlík a vodík, zvláště běžně spalovaného dřeva. Vznikají i při grilování, uzení, ale také hoření papíru, tabáku, benzínu, odpadků z domácnosti s obsahem kuchyňské soli, případně i jiných směsí v nichž se vyskytuje uhlík, vodík a chlór. Dioxiny jsou na zemi odjakživa - typickým zdrojem dioxinů v historii i prehistorii matičky Země byly lesní požáry.
Plasty mají nezastupitelné místo v životě dnešní společnosti. Při běžném použití základních trubních plastů jako PE, PP, PVC, PEX a CPVC i po skončení jejich životnosti nedochází ke vzniku žádného nebezpečí pro lidi nebo prostředí.
tags: #kamenivo #pro #obsyp #pvc #potrubí #informace