Představa o životě na panelových sídlištích zůstává v české společnosti pod vlivem různých klišé. Rozšířený je především dystopický obraz sídliště coby nepřehledného uskupení anonymních a zcela stejných paneláků v nehostinném prostoru bez paměti, jehož obyvatelé se navzájem neznají a jejich jediný kontakt se odehrává nedobrovolně - v přeplněném autobuse mířícím do centra města. Avšak tato jednostranná optika neodpovídá plně realitě, a to zejména v případě největšího českého sídliště - pražského Jižního Města.
Historické kořeny a vývoj panelových sídlišť
Sídliště se v Československu stavěla od konce druhé světové války až do začátku devadesátých let. Nejprve cihlová podle typizovaných projektů a s některými prefabrikovanými částmi, od konce padesátých let pak k cihlovým domům přibyly stavby z betonových prefabrikovaných panelových dílců, které v šedesátých letech pak již zcela převážily. Tyto panely byly pro architekty v 60. letech minulého století příslibem rychlého pokroku a řešením zoufalého nedostatku bydlení po válce. Inspirací jim byl i Le Corbusier, švýcarský architekt, který prosazoval jednoduše funkční a prosluněnou zástavbu.
Vývojem rovněž prošel urbanismus sídlišť. V prvních poválečných letech se architekti inspirovali skandinávskými bytovými soubory, poté převážila racionální, až kasárenská skladba. Utužení režimu v průběhu padesátých let znamenalo příklon k sovětské metodě socialistického realismu s klasicizujícími soubory tzv. ansámblů. Uvolnění šedesátých let naopak přineslo velkoryse komponovaný urbanismus, zájem o kvalitu veřejných prostor i samotných domů, často však v ohromném měřítku. Nároky na počty bytů ještě vzrostly po porážce pražského jara v roce 1968, kdy byli občané politickou mocí zahnáni do soukromých ulit a režim zavedl řadu podpor pro rodiny s dětmi, což přineslo populační boom.
Československo se však odlišilo od jiných evropských zemí, které kombinovaly montované panely s monolitickým betonem litým do bednění. Vsazeno bylo výhradně na průmyslovou podobu montovaných panelů, které se vyráběly v závodech často stovky kilometrů daleko. „Z Prahy je vozili až do Košic. A ze Slovenska zase na Moravu. Ten systém dospěl k takové absurditě, že vlastně každý panelák od Prešova až po Aš vypadal stejně,“ shrnuje Zdeněk Lukeš, historik architektury, s tím, že už v první polovině 90. let se od plošné panelové výstavby začalo upouštět.
Příběh Jižního Města: Od vize k realitě
Typickým představitelem těchto sídlišť je pražské Jižní Město, největší panelové sídliště v České republice. Zdeněk Lukeš vzpomíná na den, kdy jako student architektury přišel do Projektového ústavu, kde se na papíře rodilo Jižní Město. Architekt Milan Rejchl, jeden z hlavních autorů návrhu, mu tehdy ukazoval model nové čtvrti. Bylo v něm centrální náměstí, výšková dominanta, zeleň a pestrá zástavba. Součástí plánu byly také kulturní stavby jako budova depozitáře Uměleckoprůmyslového muzea nebo experimentální scéna DAMU, kterou navrhl autor libereckého Ještědu Karel Hubáček. „Bylo tam všechno, co si myslíme, že by tam mělo být, a působilo to velmi zajímavě a dynamicky,“ přibližuje Lukeš.
Čtěte také: Zkušenosti s betonovými podlahami v Jižních Čechách
Tato odvážná vize se však začala záhy drolit. První zásadní změna přišla, když projekt převzaly projekční ústavy. Původní tým architektů a urbanistů byl od dalšího vývoje odstřižen a návrh sídliště se začal zjednodušovat. „Úplně je odstavili. A místo různě vysokých domů se začalo říkat, že každý panelák musí být stejně vysoký, jinak by to bylo stavebně problematické,“ vysvětluje Lukeš, proč nakonec namísto pestrosti převládla uniformita. „Když to převzaly stavební firmy, všechno se zarovnalo. Bylo to, jako kdyby přišli vojáci.“
K dalšímu posunu došlo s nástupem velkých stavebních firem. Ty k původnímu plánu přistupovaly hlavně z hlediska efektivity. Rozhodující pro ně bylo, kolik bytů se ročně postaví. Z odvážné představy moderní pestré čtvrti tak zbyl jen úkol, jak co nejrychleji postavit co nejvíc bytů. „Posměšně jsme tomu říkali urbanismus jeřábových drah,“ vzpomíná Lukeš. Promyšlené rozmístění jednotlivých domů ustoupilo co nejjednodušší a nejlevnější výstavbě, jejíž uspořádání kopírovalo koleje, po nichž se pohybovaly stavební stroje. Z návrhu se také vytratily kulturní domy, zdravotní zařízení, školy, školky nebo jesle, které z Jižního Města měly udělat dobré místo pro život. Dokonce se zapomnělo i na to, co dělá město obyvatelným - tedy na chodníky. Ty se začaly budovat až poté, co se na Jižní Město nastěhovali první obyvatelé.
V osmdesátých letech byla zahájena druhá etapa výstavby Jižního Města, která sídliště rozšířila za dálnici D1. Nastupující architekti se tehdy snažili napravit chyby z předchozí fáze. Výraznou roli v tom sehrála Vítězslava Rothbauerová. Ta spolu s kolegy navrhla uzavřenější obytné celky a zavedla barevné značení, které jednotlivým celkům přiřazovalo jednoduché symboly jako vzduch, vodu nebo slunce. „Každá skupina domů měla jinou barvu a jiné logo, aby se v tom lidé lépe orientovali,“ říká Lukeš. Autorem značení byl grafik Jiří Rathouský, známý mimo jiné jako tvůrce orientačního systému pražského metra.
Život na sídlišti: Předsudky a realita
Představa, že v tomhle prostředí spolu sousedé grilují, uprostřed superbloku stojí pojízdná kavárna a dospívající mládež hraje amatérské divadlo, je jako ze špatného filmu. Není. Jednostranný pohled na panelové soubory již v osmdesátých letech vyvrátil sociolog Jiří Musil v knize Lidé a sídliště. Prostřednictvím dotazníkových šetření zjistil, že sousedské vazby na sídlišti nejsou o nic horší, než v jiných typech zástavby. S obecnou představou o sídlištích to nepohnulo. Jejich obraz ještě potemněl v devadesátých letech, kdy byla sídliště označována jako „králikárny“ a mnozí sociologové strašili tím, že se z nich stanou sociálně vyloučená ghetta. Vzhledem k tomu, že v nich žije zhruba čtvrtina obyvatel České republiky, se však dosud žádné bourání nekonalo a společnost si postupně uvědomila, že se s naším panelovým dědictvím musíme naučit žít. To znamená ho především důkladně prozkoumat, oprášit jeho přehlížené kvality a zároveň se snažit kompenzovat jeho nedostatky a slabé stránky.
Z paneláků se stalo téma. Začali s tím umělci, pokračují historici umění a architekti a s lehkým zpožděním i sociologové a sociální antropologové. A co je nejdůležitější: o „svá“ sídliště se začali zajímat i samotní obyvatelé. Tento nepřehlédnutelný nárůst zájmu o sídliště souvisí do jisté míry i s tím, že na vrcholu sil je generace tzv. husákových dětí, narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech. Do nových bytů se v sedmdesátých a osmdesátých letech stěhovaly převážně rodiny s malými dětmi, dnes tehdejší rodiče pomalu vstupují do důchodového věku.
Čtěte také: Jak vybrat plastová okna v Jižních Čechách: Průvodce a recenze
Urbanistické legendy a literární zobrazení
V době budování panelových sídlišť se komunističtí ideologové snažili výstavbu sídlišť ideologicky zdůvodnit a iniciovali i vznik takových děl, která měla nová sídliště heroizovat. Tak kupříkladu v knize Oranžová noc se sídliště při pohledu z dálky zdá být „mohutnější než nejnedobytnější hrad nejspravedlivějšího krále na světě“. V televizním seriálu Dnes v jednom domě jsou panelové domy přirovnávány k archám Noemovým, které zachraňují před sociální „potopou“.
Skutečný obraz stavitelů sídlišť a paneláků v běžné populaci se ale utvářel naprosto odlišně. Už roku 1985 sociolog Jiří Musil ve své knize Lidé a sídliště nespokojeně poznamenal, že „sídliště a vše, co s nimi souvisí, se stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků, literatury, divadla a filmu… a tyto pohledy vedly ke vzniku mnoha subjektivních obrazů a nepřesných klišé, které jsou obsaženy v takových pojmech jako ,sídlištní člověk‘ či ,anonymita sídlišť“. Nejproslulejší je v tomto směru jistě film V. Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), který zachytil nehostinnou tvář Jižního Města v době nastěhování prvních obyvatel.
Nejrozšířenější je samozřejmě výraz „králíkárna“, ovšem existovaly i četné další. Spisovatel Josef Peterka v knize Autobiografie vlka psal o sídlištích jako o obřích zoologických zahradách, v nichž jsou všichni zároveň pěstouni i chovanci, a v panelácích viděl domy skrývající „brlohy vytesané do betonu“, nebo světlem naplněné „hrobky z betonu“, v nichž jejich obyvatelé „chřadnou výtečně živeni a chátrají a pominou v klecích“.
Sídliště měla špatnou pověst nejen v literatuře, ale také v údajně pravdivých historkách, které si o nich lidé ústně předávali, tedy v těch legendách, které u nás sbírá a odborně komentuje Petr Janeček v sérii knih Černá sanitka. Legenda o záhadné černé sanitce, která jezdí po sídlišti a unáší lidi, u nás kulminovala na konci roku 1988 a byla svými vypravěči mnohdy umisťována právě do prostoru Jižního Města. I z dalších příběhů Černé sanitky vyvstává obraz panelových sídlišť jako míst obývaných „úchyly“ a „maniaky“. Největší rozšíření ale zřejmě získal příběh o lidech uvízlých ve výtahu, který reflektoval odlidštěnost masové panelákové výstavby.
Paradoxně však právě tento kritizovaný modernistický prostor je základní kvalitou, kterou na sídlištním životě vyzdvihují sami obyvatelé. Díky volné zástavbě je zde dostatek zeleně, díky monofunkčnímu obytnému charakteru je zde klid, velké části území bez automobilové dopravy pak umožňují dětem i dospělým trávit volný čas venku. Velká sídliště na okrajích měst také často nabízí bezprostřední vazby na přírodní okolí.
Čtěte také: Materiály plotů Jižní Čechy
Samozřejmě, existují i nepřehlédnutelné nevýhody, především neurčitost a nepojmenovatelnost veřejných ploch, které nejsou ani parkem, ani náměstím, ani dvorem, ani loukou či hřištěm. Tyto bezbřehé plochy vyžadují finančně náročnou údržbu, která je často zanedbávána a omezena na pravidelné sekání trávy. Mnohem smysluplnější je vnímat sídliště jako svébytné městské prostředí a jejich olbřímí prostory jako výzvu i příležitost.
Revitalizace a komunitní život na Jižním Městě
Místní se začali aktivně zapojovat do proměny svých sídlišť. Zdejší trochu ospalou atmosféru se na Jižním Městě pokusili rozproudit kulturní manažeři s divadelní zkušeností Jiří Sulženko a David Kašpar. V letech 2007 až 2012 vedli společnost Kulturní Jižní Město, pod kterou spadal zdejší kulturní dům Zahrada a galerie Chodovská tvrz. Téměř jako zjevení působil mezi paneláky jejich „pouliční“ festival Street for Art, který byl kombinací sousedských setkání a přehlídky současného umění. Místní se sice celkem zapojili, většina návštěvníků festivalu však přijela z centrálních částí Prahy. Také galerie Chodovská tvrz pod vedením kurátorky Heleny Blaškové začala namísto líbivých obrázků vystavovat současné české umění.
„Je tu cítit určitá vykořeněnost, říká kurátorka v rozhovoru pro server Artalk, „kterou podporuje i domnělý fakt, že důležité věci se odehrávají v centru.“ Vytvořit skutečnou strategii rozvoje kultury a komunitního života Jižního Města se týmu Jiřího Sulženka ovšem nepodařilo. Hlavním důvodem bylo nepochopení ze strany městské části, která jejich projektům stále snižovala finanční podporu. Ani místní obyvatelé jejich aktivity tak úplně nepřijali za vlastní.
Z Jižního Města je i druhý, trochu jiný příběh o místním společenství, který popsal sociální geograf Martin Veselý. Týká se litochlebského pietního háje - vzrostlé lipové aleje s památníkem padlým obyvatelům (dnes již neexistujících) historických obcí Litochleby a Chodov v obou světových válkách. Městská část se v roce 2010 rozhodla tyto pozemky prodat developerům - měl zde vzniknout administrativní komplex a památník měl být o několik metrů přesunut. Lidé nehájili jen místo, kam rádi chodí a které se vymyká z panelákového stereotypu - hájili především jedno z mála míst lokální paměti, přerušené kořeny s asanovanou předsídlištní zástavbou. Ve chvíli, kdy obyvatelé Litochleb pochopili, že jejich jediná spojnice s historií je v ohrožení, začali se bránit. Uvědomili si svou identitu občanů Litochleb a vymezili se jako lokální společenství proti těm „cizím“, kteří jim chtěli „jejich“ pietní háj sebrat.
Urbánní antropolog Michal Lehečka, který s Prahou 14 kulturní úzce spolupracuje, zdůrazňuje důležitost lokálních příběhů, narativů, které vytvářejí lokální paměť. Tu lze na některých místech hledat ve stopách předsídlištní zástavby, jak jsme to viděli na příkladu litochlebského pietního háje. Lze ji ale také postupně upevňovat prostřednictvím mikropříběhů lidí, kteří na sídlišti žijí od jeho dokončení.
Zdá se, že tým Davida Kašpara je na správné stopě. Starou kotelnu na Černém Mostě, která fungovala jako skatepark, přeměnili na kulturní centrum Plechárna a využili při tom již existující energii místa. Prostor pro skejťáky zde zůstal, ale kdykoli ho lze proměnit ve víceúčelový sál, funguje tu kavárna, půjčovna sportovního vybavení, venku je místo pro sousedské grilování i komunitní zahrada. V létě 2015 přímo uprostřed jednoho z velkých sídlištních bloků parkovala pojízdná kavárna. Právě ta stála na počátku pilotního projektu Vybíralka, který na ploše jednoho superbloku hledá způsoby, jak pracovat s veřejným prostorem sídlišť. Ostatně již zmíněný Jiří Musil v osmdesátých letech psal, že ideální cestou k podpoře sídlištních společenství je spojení profesionálů a místních iniciativ. S profesionální podporou lokálních aktivit se může podařit odbourat pocit, že to důležité se odehrává jinde.
Budoucnost Jižního Města: Nový Opatov
Další výrazný zásah do podoby sídliště přichází až dnes, a to v místě, které mělo být od začátku jeho přirozeným centrem. Po více než půl století má zásadní proměnou projít oblast kolem stanice metra Opatov. „Na Jižním Městě je prostor pro novou výstavbu a sídlišti to může pomoct. Ale musí se to udělat velmi promyšleně,“ říká Zdeněk Lukeš. Za návrhem Nového Opatova stojí architekt Václav Hlaváček, který vede českou pobočku nizozemského Studia acht. „Je to velmi zkušený ateliér. A Holanďané už dlouho patří k těm, kteří jsou v urbanismu nejdál. Vždycky pro nás byli vzorem, takže si myslím, že Opatov je v dobrých rukou,“ shrnuje.
Nový Opatov má ambici stát se skutečným centrem, kde se lidé zastaví, setkají, zařídí běžné věci a příjemně stráví volný čas. Architekti ze Studia acht navrhli kolem výstupu z metra prostorné náměstí, které bude částečně zapuštěné pod úroveň rušné Chilské ulice. Obklopí ho domy o výšce šesti až osmi podlaží, čímž vznikne prostor s kavárnami, obchody a službami. V návrhu hraje důležitou roli voda. Vodní plochy o rozloze téměř dva tisíce metrů čtverečních mají v létě ochlazovat okolí, v zimě nabídnout prostor pro bruslení. Dešťová voda se tu má také zadržovat a využívat k zavlažování.
Výzvy a příležitosti
Je zřejmé, že sídliště nepokrývají dostatečně poptávku rozmanitých skupin obyvatel po bydlení. Velmi uniformní typologie domů i bytů, které jsou pro sídliště typické, se již nehodí pro všechny. Přestože se jedná o byty slušné a variabilní, chybí například větší byty než obvyklé sedmdesátimetrové „Husákovo 3+1“, nebo nízkopodlažní zástavba s kvalitním polosoukromým prostorem. Vyvstávají tedy otázky: Má být sídliště pouze noclehárnou, ubytovací kapacitou bez nadstavby? Nebo má být plnohodnotnou městskou čtvrtí, kde se dá žít (pracovat a aktivně trávit volný čas), ne „jen“ bydlet?
I z panelů ale mohou vzniknout hezké a architektonicky cenné stavby. „Tančící dům je vlastně taky panelák,“ upozorňuje Lukeš. Betonové panely však byly při jeho stavbě lité na místě a přizpůsobené návrhu, nikoli opačně. Výsledkem je zajímavá architektura, která přitahuje davy turistů.
I přes veškeré předsudky a historické omyly se zdá, že sídliště se postupně stávají místy, kde se snoubí minulost s přítomností a kde se obyvatelé aktivně podílejí na vytváření své budoucnosti. Díky volné zástavbě je zde dostatek zeleně, díky monofunkčnímu obytnému charakteru je zde klid, velké části území bez automobilové dopravy pak umožňují dětem i dospělým trávit volný čas venku. Velká sídliště na okrajích měst také často nabízí bezprostřední vazby na přírodní okolí.
Mnoho „sídlišťanů“ vnímá jako nedostatek, že na sídlištích se dá většinou pouze bydlet (rozuměj sedět doma) a obstarávat základní potřeby (jít nakoupit, na poštu, k lékaři, s dítětem na hřiště apod.). Za „zábavou“ a kulturou (rozuměj za městským životem) ale musí vyrážet „do města“. Důležité je proto transformovat sídliště v plnohodnotné městské čtvrti. To se děje i na Jižním Městě, kde se zvyšuje množství zeleně, relaxačních ploch a barev.
| Charakteristika | Původní vize (např. Jižní Město) | Realita (panelová sídliště obecně) | Současné snahy o revitalizaci |
|---|---|---|---|
| Urbanismus | Centrální náměstí, výšková dominanta, zeleň, pestrá zástavba, kulturní stavby (např. DAMU) | Uniformita, stejná výška domů, urbanismus "jeřábových drah", chybějící občanská vybavenost (chodníky, kulturní domy) | Uzavřenější obytné celky, barevné značení, Nový Opatov s náměstím, vodními plochami a službami |
| Architektura | Inspirace Le Corbusierem, moderní a funkční bydlení, různorodé tvary panelů (např. v Madridu) | Průmyslová výroba stejných panelů stovky kilometrů daleko, uniformita staveb "od Prešova až po Aš" | Kombinace s novými typy zástavby, využití panelů pro architektonicky cenné stavby (Tančící dům) |
| Komunitní život | Předpoklad funkčních sousedských vazeb (Jiří Musil) | Dystopický obraz anonymity, sociální vyloučená ghetta ("králikárny") | Street for Art, komunitní zahrady, kulturní centra (Plechárna), podpora lokálních iniciativ a spolků |
| Veřejný prostor | Velkoryse komponovaný urbanismus, zájem o kvalitu veřejných prostor | Neurčitost a nepojmenovatelnost veřejných ploch, nedostatečná údržba, přemíra prostoru | Promyšlená práce s veřejným prostorem (projekt Vybíralka), relaxační plochy, zvýšená zeleň |
| Identita | Hrdost na "nová města", idealizace socialismu | Pocity vykořeněnosti, ztráta lokální paměti, negativní klišé (Černá sanitka) | Oživení lokální paměti (litochlebský pietní háj), mikropříběhy obyvatel, pocit sounáležitosti |
tags: #Jižní #Město #periferie #betonové #paneláky