PhDr. Jiřina Šiklová, CSc. (1935-2021) byla pražská socioložka a publicistka, jejíž život byl protkán aktivním angažmá pro politickou a sociální spravedlnost. Pocházela z rodiny lékaře a sociálního demokrata, její matka byla učitelka. Jiřina Šiklová, rozená Heroldová, se narodila 17. června 1935 v Praze.
Akademická a disidentská dráha
V roce 1953 odmaturovala na gymnáziu a poté vystudovala historii a filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvovala v roce 1958. Spoluzakládala Katedru sociologie FF UK, kde se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí. V roce 1956, po XX. sjezdu KSSS a otevřené kritice stalinistického režimu, vstoupila do KSČ. „Jestliže se člověk chce podílet na určitých změnách, musí se pro to angažovat,“ vysvětlila později svou motivaci k tomuto kroku. V roce 1968 se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny na FF UK, kde aktivně podporovala reformní tendence uvnitř strany. Poté za tuto skupinu podepsala manifest Dva tisíce slov a působila v tzv. nátlakové skupině Červení proti. V listopadu 1969 podporovala studentskou okupační stávku. Téhož roku stranu opustila a byla vyhozena z fakulty.
Poté pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde se podílela na výzkumu stárnutí, avšak bez možnosti publikovat. Od počátku sedmdesátých let spolupracovala s Petrem Pithartem při tajné distribuci exilových a zahraničních publikací. V roce 1977 po něm převzala práci hlavní spojky, kterou vykonávala až do roku 1981. Podepsala Chartu 77. V normalizačních letech byla perzekvována a od května 1981 vězněna za pašování literatury (byla obviněna z podvracení republiky ve skupině ve spojení se zahraničím). Po propuštění v roce 1982 spolu s Vilémem Prečanem a Wolfgangem Scheurem pašování literatury obnovila. Tento proces byl zastaven až z podnětu Václava Havla v prosinci 1989.
Jiřina Šiklová v rozhovorech zdůrazňovala význam své činnosti: „Myslím, že to mělo velký význam. Jan Kavan, když to dělal, obracel se na novináře, kdežto Vilém Prečan dostával přese mne texty těch knih, které venku vydávali. Například příspěvky pro Pavla Tigrida do Paříže. To byla taková darda! Obrovsky to povzbudilo další lidi, že má cenu psát. Tisíce a možná statisíce lidí tedy četly texty, které byly takzvaně na indexu. Čili ti lidé žili. Bylo to povzbuzení jak pro autory, že má cenu psát, tak pro ty čtenáře nebo posluchače Svobodné Evropy.“
Návrat na univerzitu a ocenění
Po revoluci v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii, iniciovala založení Katedry sociální práce (nikoli aplikované sociologie) na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies, o. p. s. v Praze, které je spoluzakladatelem a garantem podobných center v celé České republice. Zde nadále přednášela problematiku životního cyklu, sociální gerontologie, genderu a sociální problémy minorit, národností, azylantů či uprchlíků i tematiku nevládních, neziskových organizací.
Čtěte také: Dialog mezi generacemi
Byla členkou správních rad několika nadací (Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77-Konto Bariéry, Nadace VIA) a členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů (např. Listy, European Journal of Social Work, East Central Europe, Social Research). V roce 1995 získala ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy. V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně a v únoru 2000 jí byla předána plaketa Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v České republice.
Kniha Vyhoštěná smrt: Tabu dnešní doby
Jiřina Šiklová otvírá důležité téma smrti jako tabu dnešní doby ve své knize Vyhoštěná smrt - úvahy o umírání a smrti z roku 2013. Tato útlá knížka je plná mouder a krásných zamyšlení nad vlastní smrtelností a prací s ní. Nová kniha Jiřiny Šiklové formou fiktivních rozhovorů, vyprávění i teoretických výkladů přibližuje smrt jako základní životní fakt, který k vlastní škodě vytěsňujeme ze svého života.
Ars moriendi neboli umění umírat bylo v něčem obdobou umění žít. Dnes se o smrti nejen nemluví, dokud se nás nebo naší rodiny nedotkne, ale snažíme se dělat, jako že vůbec není. Samozřejmě, smrti se nelze nebát, protože kdo by se nebál toho, o čem neví, co po tom bude? Ale vyhnat ji pryč není řešení. Za prvé se mnohdy bojíme víc toho, co nevidíme, ale jen tušíme. A za druhé, jednou se nám to vyhánění smrti škaredě vrátí, protože spolu s ní budeme vyhnáni i my a budeme buď někde umírat sami, pomalu a v opuštění, anebo budeme vědět, že se to blíží, ale nebudeme o tom smět s nikým mluvit, protože to je tabu, a „babi, ty přece neumřeš, takhle mluvit nesmíš“ a podobně.
Přitom mluvit s umírajícími nebo starými o tom, že to přijde, říct jim, co jim ještě chceme stihnout a hlavně nechat je, aby řekli, co mají na srdci oni... to je strašně důležité a měli bychom se to zase začít učit. Knížka, která stojí za přečtení a hlavně za poučení. Kéž by se nám podařilo zase začít „kmotřičku“ brát zpátky k nám.
Chápání smrti v průběhu staletí
Je opravdu zajímavé, jak se chápání, pojímání a vnímání smrti za celá staletí měnilo a vyvíjelo. Dříve jí lidé brali jako něco běžného. Byla součástí jejich životů. Dnes se jí snažíme ignorovat. Je pravda, že když jsme nemocní, něco zásadního nás trápí, málokdy se někomu svěříme. Zato, když se jedná o malichernosti, dokážeme si stěžovat naplno. Neříkám, že bychom si o ní měli povídat denně. Ale umět se o ní bavit s dětmi, dokázat je připravit na to, co je čeká... pohřby, smutky, nešťastné události a okamžiky v rodině. To by se nemělo zamlčovat a ignorovat. Lidé by se o tom měli umět mezi sebou bavit. Přesně o tom je kniha. Vyslovila to, co je pro nás téměř nevyslovitelné. Dnes spolu už skoro nekomunikujeme mezi sebou. O to méně o tomto tématu.
Čtěte také: Zjistěte více o postavení žen s podcastem Seznam Zpráv
Kniha zahrnuje existenciální, sociologický i psychologický pohled na smrt. Z knihy je patrná autorčina moudrost i velmi dobrá znalost odborné literatury. V jejím podání téma smrti vede k zamyšlení a vztahům k těm, co nás "předcházejí".
Kniha Jiřiny Šiklové prolamuje toto nepsané tabu a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života umírajícím i těm, kteří je doprovázejí. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života.
Mnozí z lidí - pacientů z nemocnice už neodejdou. Ale my je vidíme "jen" jako pacienty. Musí mít diagnózu - to znamená věčné odběry, nepříjemná vyšetření... a při tom musí být lékařům jasné, že léčit už nelze a mnozí z těch staříčků to ani nechtějí. Lékaři místo aby rodině vysvětlili stav a lidskou stránku těchto - s prominutím - "lidí se smrtí na jazyku", dále alibisticky ordinují, aby je rodina nemohla napadnout, že neudělali vše. Ale tito lidé chtějí JEN důstojné zacházení a v klidu zemřít.
Vzpomínky přátel a kolegů
Jiřina Šiklová zemřela 22. května 2021 ve věku 85 let. Její syn oznámil úmrtí této doktorky filozofie, socioložky, signatářky Charty 77, disidentky, vězeňkyně, zakladatelky a propagátorky genderových studií, která zasvětila svůj život angažování se pro politickou a sociální spravedlnost. Sociolog Ivan Gabal byl úmrtím Šiklové zaskočen a šokován, protože ji považoval za jakýsi „jev nesmrtelnosti“. Vždy ji považoval za někoho, koho může zavolat a domluvit se s ním. Její význam pro českou sociologii přirovnal k významu Kamily Moučkové pro televizní vysílání.
Celoživotní potřeba pomáhat všem, kdo na tom právě nejsou dobře, je podle Petra Pitharta hlavní charakteristika zesnulé Jiřiny Šiklové. „Přímo vyhledávala, kde je nějaká situace, kdy je někdo v tísni a nějací lidé jsou potřební,“ řekl Pithart. „V posledních letech pořád obvolávala své známé a ptala se: žiješ, chlapečku, potřebuješ něco? Tenhle instinkt v ní byl nejsilnější,“ vzpomíná na svou souputnici Pithart.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský označil odchod Šiklové za citelnou ztrátu pro celou zemi. „S paní Šiklovou mě spojovalo dlouholeté přátelství ještě z dob, kdy se Jiřina podílela významnou mírou na posílání ilegálních tiskovin mezi disentem a našimi přáteli v zahraničí. Za to si zaslouží velký dík,“ řekl Rychetský.
Senátor Pavel Fischer řekl, že měla „obrovský esprit,“ nikdy nic nedělala na polovic. Projevovala vysokou osobní statečnost a vnitřní sílu. „Věci, které kolem sebe dělala pro ostatní, dělala skutečně s láskou a s velkou obětavostí. Dávala všanc svoji vnitřní svobodu, svoje bezpečí i kariéru.“ Nikdy ani neodešla do důchodu, byla stále naplno aktivní. Zdůraznil také její obrovskou vnitřní sílu. „Zájem o slabé nebo o ženy, které jsou v nevýhodném postavení, byl u ní daleko dříve, než se nějaké gender studies jako pojem zaváděl na univerzitách,“ dodal senátor.
| Rok | Událost/Ocenění |
|---|---|
| 1935 | Narodila se v Praze |
| 1953 | Absolvovala gymnázium |
| 1956 | Vstup do KSČ |
| 1958 | Absolvovala studium historie a filozofie na FF UK |
| 1965 | Spoluzaložila Katedru sociologie FF UK |
| 1968 | Aktivně se podílela na Pražském jaru |
| 1969 | Odešla z KSČ a byla propuštěna z FF UK |
| 70. léta | Pracovala jako sociální pracovnice, podílela se na distribuci exilové literatury |
| 1977 | Podepsala Chartu 77 |
| 1981 | Zatčena a vězněna za pašování literatury |
| 1989 | Obnovení procesu s Jiřinou Šiklovou zastaveno Václavem Havlem |
| 1989 | Po revoluci obnovila přednáškovou činnost na FF UK |
| 1989 | Iniciovala založení Katedry sociální práce na FF UK |
| 1995 | Získala ocenění Žena Evropy |
| 1999 | Václav Havel jí udělil Medaili za zásluhy I. stupně |
| 2000 | Vedla Katedru sociální práce do tohoto roku |
| 2000 | Získala medaili Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR |
| 2013 | Vydala knihu "Vyhoštěná smrt - úvahy o umírání a smrti" |
| 2015 | Vydala knihu "Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981-82" |
| 2021 | Zemřela ve věku 85 let |
tags: #jirina #siklova #vyhostena #smrt #životopis