Život Jiřiny Šiklové, významné české socioložky, disidentky a angažované intelektuálky, byl bohatý na události, výzvy a nepřetržité úsilí o lepší společnost. Narodila se 17. června 1935 v Praze a celý život bydlela v Klimentské 17 na Novém Městě. Vystudovala historii a filozofii na pražské filozofické fakultě, kde v roce 1965 pomohla otevřít sociologickou katedru. Její životní cesta nebyla jen o akademické kariéře a politickém angažmá, ale také o hlubokých rodinných vazbách a předávání hodnot dalším generacím.
Rodinné zázemí a dětství
Jiřina Šiklová byla dcerou pražského očního lékaře a učitelky. Absolventka dívčího gymnázia Minerva, které kdysi vydupala ze země Eliška Krásnohorská, projevovala touhu být u veřejného dění a angažovat se od útlého věku. Rodiče si ji prý dobírali, že musí být „v každé kaši za kvedlačku“. Toto puzení ji zavedlo ke studiu filozofie a historie na Karlově univerzitě.
V letech 1960 až 1969 působila Jiřina Šiklová jako odborná asistentka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V té době se jí také narodily dcera Lucie a syn Jan. Toto odborné místo musela po roce 1968 z politických důvodů opustit. Poté pracovala do roku 1971 na filozofické fakultě a v Klementinu jako uklízečka.
Život v disentu a rodinná podpora
Za normalizace pomáhala Jiřina Šiklová dostávat zakázanou československou literaturu z republiky do zahraničí a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila v roce 1981 rok ve vazbě. „Jsem pes obranář, který se angažuje, když má pocit, že se dá něco změnit,“ říkávala. O svém působení v 70. a 80. letech zase uvedla, že nebyla v disentu, jen se prý snažila zachovat československou kulturu. "Je to velmi statečná žena. Ona byla opravdu hlavní poštou. Musím říct, že jsem ji dost obdivoval," řekl o ní prezident Václav Havel.
Její syn Jan Šikl byl mimochodem společně se sestrou do akce částečně zapojen. Podle dohody měl v případě ohrožení (třeba domovní prohlídky) postavit do okna květináč určitým způsobem jako varování nebo matku někam doprovázel a měl za úkol z odstupu pozorovat, jestli ji někdo nesleduje. A nebylo to jen zapojení do „protistátní činnosti“, čím bylo dětství syna a dcery Jiřiny Šiklové poněkud nestandardním. „Bylo to trochu, jako by nás vychovával partyzán,“ směje se Jan Šikl. „Ale zároveň nebyla úzkostná a téměř vůbec se nebála, takže doma okolo toho nebylo napětí.“
Čtěte také: Profil Jiřiny Šiklové
Socioložka, matka a babička
Ke své profesi se mohla vrátit až po sametové revoluci v roce 1989. V roce 1990 stála Jiřina Šiklová u zrodu novodobého oboru sociální práce na našich vysokých školách. Spolu s Igorem Tomešem, Pavlem Hartlem, Oldřichem Matouškem, Eliškou Freiovou a dalšími založila první pracoviště sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Kromě těchto aktivit založila Jiřina Šiklová organizaci Gender Studies a iniciovala vznik tohoto oboru u nás. Jiřina Šiklová řídila katedru sociální práce do roku 2000, ale i po svém odchodu z vedoucí funkce zde působila jako vyučující.
Zároveň to však podle blízkých neznamenalo, že by neuměla být pečující, pozornou maminkou a později babičkou a nakonec prababičkou. Vnukům a vnučkám každou neděli smažila doma řízky, byť oběd často provázelo vyprávění historek z vězení, debata o aktuálních otázkách a často přísná analýza jejich mladických plánů a snů. „Ukazovala nám všem směr,“ říká vnučka Bára Šiklová. A vzpomíná také na emocionální okamžik, kdy babičce poprvé ukázala svého čerstvě narozeného syna - a to v domě na pražském Žižkově, který vlastnil už její pradědeček. Vědomí, že rod na stejném místě pokračuje dál, na Jiřinu Šiklovou mocně působilo.
Knihy a dialog s generacemi
Byla autorkou několika knih. Například titulu Vyhoštěná smrt - úvahy o umírání a smrti z roku 2013 nebo knihy Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981 - 1982, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Kalich. Její nová kniha se jmenuje Vyhoštěná smrt a je o posledních věcech člověka. Autorka o ní říká: „Smrt jsme tzv. civilizovaně vytěsnili ze svých životů. Má proběhnout někde v nemocničních hygienických podmínkách.“
Nová knížka socioložky Jiřiny Šiklové, koncipovaná jako dopisy staromilské babičky dospívající vnučce, je poučenou a přitom dokonale srozumitelnou formou dialogu mezi generacemi. Dopisy jsou sice adresovány mladým lidem, ale jsou určeny i lidem starým, tedy „babičkám“. Cílevědomě ukazují na kontinuitu generací a snaží se vytvářet mezi nimi porozumění: aby mladí trochu chápali, jak uvažuje stará generace, a naopak, aby si staří uvědomovali, co se asi děje v mladých. Autorka - babička píše přitom naprosto konkrétně (i když ze sociálně psychologického a sociologického hlediska) o nejrůznějších tématech:
- O tom, že i dnešní staří lidé byli kdysi mladí a měli podobné problémy jako dnešní mladí...
- O tom, že zamilovanost ještě není láska…
- O časopisech pro dívky…
- O tom, že zmatky dospívání prožívají taky kluci…
- O emancipaci a rovnosti muže a ženy…
- O vztahu k mamince i k otci, k sourozencům vlastním i nevlastním…
- O smyslu života a co to všechno znamená.
Obrázky k textu nakreslila autorčina „nefiktivní“ vnučka.
Čtěte také: Zjistěte více o postavení žen s podcastem Seznam Zpráv
Ocenění a odkaz
V roce 1995 získala cenu Žena Evropy, o čtyři roky později od Havla medaili Za zásluhy. Jiřina Šiklová byla mnohostrannou osobností neuvěřitelného elánu, nápadů, trefných postřehů. Byla hluboce vzdělaná v mnoha oborech - kromě sociologie, psychologie, filozofie byla díky svým zkušenostem z práce v nemocnici „půl doktor“. A tím vším prolínala její velká láska k historii. Její encyklopedické znalosti nás neustále překvapovaly a zahanbovaly.
Její úmrtí serveru Aktuálně.cz potvrdili její syn i vnuk. Jan Šikl nad ztrátou blízkého člověka samozřejmě pociťuje ohromný smutek, ale zároveň s ním i vnitřní klid, štěstí a vděčnost nad tím, jakým způsobem jeho matka, známá socioložka Jiřina Šiklová necelý měsíc před šestaosmdesátými narozeninami odešla ze světa: po láskyplném rozloučení a modlitbě s rodinou a s díky za život, v němž by - jak se svěřila blízkým - neměnila vůbec nic. A taky poté, co si do nemocničního pokoje objednala vychlazenou plzeň a s charakteristickou rázností odmítla nabídku zdravotní sestry, jestli k ní nechce brčko. "Mám dobré děti, se kterými mám dobré vztahy. Nikdy jsem neprostituovala ve smyslu společenském a politickém. Jsem ráda, že se mi to podařilo."
Bibliografie
| ISBN | Název knihy | Vazba | Vydavatel | Počet stran | Rok vydání | Jazyk |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 9788070170571 | Dopisy staromilské babičky dospívající vnučce | brožovaná | Kalich | 144 | 26.10.2007 | Czech |
| Vyhoštěná smrt - úvahy o umírání a smrti | 2013 | Czech | ||||
| Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981 - 1982 | Kalich | 2015 | Czech |
tags: #Jirina #Siklova #vnoucata